Andělé Života a Smrti //3. díl//

Me-Ju stanula před bránou Konohy.
Rázným a sebejistým krokem vykročila, stráže v budce pochrupovali, takže ji nikdo nekontroloval.
Pomalu kráčela ulicemi a všichni lidé se za ní otáčeli, dokonce na ni hvízdl nějaký chlapec, který se skupinkou ninjů vybíhal z vesnice, nevšímala si ho. Zrak měla upřený před sebe.
Myslela jen na jedno: Kde najde tu dívku? Kde najde důvod toho, proč se stala člověkem?
Zavzpomínala, jak dívka vypadala. Měla delší černé vlasy, to věděla s jistotou, ale jinak si nic nevybavovala, ani obličej. Ale věděla, že ty lidi léčila, takže dost pravděpodobně bude medic. A kde jinde hledat medici, než v nemocnici?
Na cestu se neptala, stačilo jen pozorovat lidi, spousta jich chodila stejným směrem. Téměř všichni šli totiž zkontrolovat své milované do nemocnice, jak se jim po té bitvě daří.
Vešla do nemocnice, kde se to hemžilo zraněnými a starostlivými.
„Gyou-sama!“ Něčí ruka jí přistála na rameni. Bez váhání se prudce otočila a ruku hrubě odstrčila, při tom rychlém pohybu jí ale zády projela ostrá bolest a ona málem bolestí padla na kolena, nezakřičela však bolestí, jak by to udělal každý smrtelník, jen jí skrz zaťaté zuby ujelo malé usyknutí. „Co je vám?“ zakřičel někdo nad Me-Ju.
Ta zvedla své oči a sestřička nad ní se zarazila. Rudé oči ji nenávistně propalovaly.
„Co se vám stalo?“ zeptala se sestřička a jemně položila svou ruku na Me-Ju záda. Me-Ju se prudce narovnala, tentokrát se jí podařilo ignorovat palčivou bolest v zádech a opět se zničujícím pohledem zadívala na sestřičku. Skutečně ji oslovila Gyou-sama?
„Kdo je Gyou-sama?“ zeptala se Me-Ju, až sebou sestřička trhla, jak byl její hlas klidný ale ostrý, avšak tichý.
„To... To je velice dobrý medic-ninja... Dnes vyléčila chlapce s téměř smrtelným zraněním za několik vteřin! Je... je vám docela podobná!“ vykoktala sestřička, stále šokovaná tím, jak nepříjemně zní dívčin hlas.
Me-Ju moc dlouho neváhala, byla řeč o té, kterou hledala. „Kde ji najdu?“
Sestřička se opět otřásla. „Odešla do své vesnice, před chvilkou.“
„Do jaké vesnice?“
„Do...“ Sestřička se oklepala, jakoby si uvědomila, že se nemá čeho bát, že před ní stojí jen šestnáctiletá dívka, a její tvář se vrátila do normálu. „Na co to potřebuješ vědět?“ zeptala se a přitvrdila na hlase.
Me-Ju se děsivě ušklíbla. Trochu přimhouřila oči a sestřička vysoce a krátce vykřikla, poté se sesula na kolena. „Ale no tak, Akari, snad mi nechceš odporovat?“ zeptala se s předstíranou starostlivostí a přiklekla k ženě, svíjející se v šoku na zemi.
„Suna... Odešla do Suny!“ zašeptala Akari vyděšeně a jednou rukou se opřela o dívčiny nohy, jakoby jí od sebe chtěla držet do nejdále.
Mnoho lidí se za výkřikem otočilo, ale jediné, co viděli, byla sestřička, která ležela na zemi a mumlala něco o tom, aby ji nechali být.
Suna... Me-Ju si říkala název vesnice stále dokola, stála před nemocnicí a nevšímala si mumraje uvnitř, který se seběhl okolo té ženy. Vůbec netušila, kde taková vesnice leží! Bude to muset zjistit. Gyou... To bylo další jméno, které se jí neustále obracelo v mysli.
Vykročila, ani nevěděla kam. Prostě šla a utápěla se ve svých myšlenkách. Chodit pro ni bylo zvláštní, chůze bylo něco, co v životě téměř nepoužívala, protože měla křídla.
Ani si neuvědomila, že se její nohy sami od sebe zastavily, vzhlédla. Stála v lese u nějakého černého kamene, který byl vybroušen do zvláštního tvaru a byl pokryt nesčetným počtem jmen. Co to mělo znamenat?
„Máš tu někoho?“ Trochu se naklonila a všimla si muže, který stál na druhé straně kamene.
Neodpověděla, nevěděla, jak to myslel. Muž si zřejmě vyložit její nechápavý výraz správně a řekl: „Každý, kdo zemře v boji, je vytesán a zvěčněn na tomto kameni,“ řekl způsobem, jakoby si něco vyčítal. Ještě chvíli tam stáli, zírající na sebe.
„No nic, musím jít, studenti čekají,“ řekl a jeho maska se prohnula v zvláštním tvaru, který naznačoval, že se pod ní usmál a odběhl pryč.
Takže tu jsou ti, co zemřeli v boji? Pomyslela si a pozorně se zahleděla na jména na kameni.
Přečetla si jich spoustu, ale žádné jí nic neříkalo. Bylo dost možné, že některé z nich zabila ona..? Dost pravděpodobně. Ale jejich jména neznala, sotva si pamatovala obličeje. Na lidech jí nikdy nezáleželo, jediné, co ji v životě popohánělo byla touha zabíjet a cítit kovový zápach krve, vidět bezradné, zoufalé a vyděšené výrazy lidí, kterým brala život... To byla jediná náplň jejího života.
Naplnil ji zvláštní pocit. Je možné, že by i ona byla kdysi člověkem? Někteří si již jako Andělé narodí a ihned v sobě svou moc najdou, jiní žijí léta, bez jakékoli vědomosti, že něco jako Andělé existují a pak, jednoho dne, se jejich schopnosti probudí...
Svůj lidský život – pokud nějaký byl – si nepamatovala, ale nepamatovala si ani jak vyrůstala. Nikdy se nad tím nezamyslela, ale teď si to začala uvědomovat.
Nakonec to pustila z hlavy, nemělo cenu se tím zatěžovat.
Ještě několik minut u toho kamene stála, přemýšlela. Být člověkem bylo zvláštní, vše pro ni bylo nové; chůze, všechny ty vůně, sluneční paprsky, stíny, vítr ve vlasech... zvláštní pocit v žaludku.
Sáhla si na břicho, ve kterém jí zakručelo. Byla na rozpacích, nevěděla, co dělat. Několikrát u lidí viděla, že jedí, ale vůbec nevěděla, co to znamená a jak se to dělá.
Rozhodla se jít zpět do vesnice, několik minut chodila po městě, až ji do nosu praštila zvláštní vůně. Nevěděla proč, ale v puse se jí rázem utvořily sliny a kručení v břiše zesílilo. Zahlédla krámek, ze kterého ta vůně šla.
„Ichiraku ramen...“ přečetla polohlasně název a vešla.
„Dobrý den, co si dáte?“ zeptal se stařík, který ji obdaroval zářivým úsměvem.
„Jedno... tohle,“ řekla a ukázala na misku nudlí, kterou právě jedl nějaký chlapec, kterému neviděla do obličeje.
„Hned to bude, zatím se posaď,“ řekl stařík, ukázal na jednu volnou židli a pustil se do dělání nudlí.
Me-Ju se posadila vedle chlapce a pozorovala ho.
„Ty to nebudeš jíst?“ Otočil k ní svou tvář a zadíval se na misku, která stála před ní. Jak dlouho se jen na toho chlapce jen dívala, ani si nevšimla, že už má jídlo před sebou?!
„No--- ale jak?“ řekla potichu a sklopila oči, chlapec se zasmál.
„Prostě ty nudle takhle chytneš těmi hůlkami, dáš do pusy, rozkoušeš a spolkneš!“ K vysvětlování jí udělal ještě názornou ukázku.
„Aha...“ hlesla a snažila se nudle nabrat, moc jí to ale nešlo, chlapec se začal smát a ona ho zpražila naštvaným pohledem. Na okamžik se zasekla, hnědé, neposlušné vlasy, oči jako štěrbinky, rudé značky na tvářích; proč jen jí ten chlapec připadal tak povědomý?
„Podívej, musíš takhle!“ Chlapec nabral několik nudlí a zamával jimi Me-Ju před očima, dívka otevřela ústa a chlapec do nich nudle dal. Rozkousala to a poté spolkla. Bylo to zvláštní, tak nové! Ale chutnalo jí to.
Nakonec se jí povedlo už nudle nabrat bez pomoci a chlapec neustále něco brebentil, ona jen uvažovala, proč jí připadá tak povědomí.
„...No a pak jsem se vzbudil až v nemocnici, ale ta dívka byla strašně zvláštní, byla tak nádherná, ale strašně mě děsila a ty se jí šíleně podobáš, ale asi se mi to jen zdálo, protože říkala, že je moje Smrt! Chápeš to, je to hodně ulítlí, viď?“
„Co?“ Dívka sebou trhla, naplnil ji zvláštní pocit Deja vu, ano, už si vzpomněla. On byl ten chlapec, kterého měla zabít, ale jediné, o co se zajímal, bylo bezpečí jeho psa. Ten chlapec byl na pokraji smrti, tak jak to, že je teď zdravý?
„Ale Gyou-sama mě uzdravila,“ dokončil své vyprávění, vzhlédl od misky, ale ona krásná dívka byla již pryč.
Me-Ju si to razila od krámku s ramenem, v jejích očích plál opět hněv.
Gyou-sama, zabiju tě!