Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 004: Den plný vzpomínek a bolesti!

„Dobře, řeknu ti i to, co neví ani Konan, ale nesmíš nikde ani pípnout jasný?“ usmála se na něj. Deidara souhlasně kývl hlavou.

„Neřeknu ti celou svou minulost, ale řeknu ti jen jednu část. Chápeš? I já chci mít svá tajemství i když mě to ničí, ale tak to prostě je a bude.“ Usmála se na něj.
„Já, chápu tě i já mám své tajemství.“ Kývl hlavou.

Vzpomínka 1
„Víš kam jdeš?“ zeptala se ho rusovláska s úšklebkem.
„Vím to.“ Usmál se.
„Tomu se ani nechce věřit.“ Usmála se dívka, ale dál svého partnera následovala.
„Nechce, ale tuhle cestu znám nazpaměť, žil jsem v Konoze.“ Šeptl do větru, ale Reina ho stejně slyšela.
„Počkej, jaké je tvé celé jméno, Itachi?“ zeptala se podezřívavě.
„Uchiha, Itachi Uchiha.“ Otočil se na ní a sjel jí sharinganem.
„Zajímavé…Cestovat s Uchihou.“ Usmála se.
Líbil by se ti i kdyby to nebyl Uchiha.
Ztichni!
Přiznej si to konečně!První kluk, který je pro tebe dobrý!
Táhni!
„Hej!“ mával jí Itachi rukou před očima.
„Co je?“ vyděsila se.
„Tohle.“ Usmál se a bezmyšlenkovitě jí políbil. I když věděl, jaké to bude mít následky.

„Tak a takhle to začalo.“ Zamumlala Reina.

Vzpomínka 2
„Je pozdě, měli bychom zastavit.“ Otočil se na ní její partner.
„Proč? Já můžu pokračovat!“ odporovala mu.
„Nech toho vím, že chceš spát, přede mnou to nemusíš hrát.“ Usmál se a posadil se na větev. Dívka musela uznat, že jí už celkem zná. Zády se posadila ke stromu a zamyšleně hleděla na oblohu. Po chvíly usnula.
Ráno jí probudily až ranní paprsky, které se prodrali skrz hustý porost stromů. Pro sebe se usmála a rozhlédla se okolo, nikde nikdo. Zdálo se jí to podezřelé, vstala a prošla tábořiště.
„Co hledáš?“ ozval se jí za zády známý hlas.
„Tebe ne.“ Ušklíbla se.
„To bych se divil“ usmál se a přišel k ní a podal jí nějakou krabičku.
„Co to je?“ podivila se.
„To? Jen dárek, abys věděla, že tě budu mít vždycky rád.“ Objal jí kolem ramen.
„To jsi nemusel.“ Vykoktala ze sebe, ale přesto krabičku otevřela. Vypadl z ní krásny stříbrný řetízek s jejich společnou fotkou.
„Líbí?“ zeptal se jí.
„Líbí.“usmála se.
„Proč? Proč to děláš?“Otočila se na něj a pohlédla mu zpříma do očí.
„Co dělám?“ podivil se, ale odvrátil oči pryč.
„Tohle všechno..co se děje?“ zeptala se starostlivě.
„Pamatuješ, že jsem ti říkal, že kdybychom se museli rozejít každý svou cestou, že tě budu mít rád?“ zeptal se jí pevným hlasem.
„Pamatuji, ale co to s tím má co společného.“ Zeptala se zmateně.
„Nic.“ Šeptl jí do ucha.

„To je mi líto.“ Usmál se soucitně Deidara.
„Proč? Už je přece konec, skončilo to.“ Pokusila se usmát, ale Deidaru tím nepřesvědčila.
„Neskončilo.“ Ozval se ode dveří pro ní známý hlas.
„Asi bych měl jít.“ Špitl Deidara.
„Zůstaň tu. Nemám s ním o čem mluvit.“ Stála si za svým Reina.
„Ale Re, přece na něj nebudeš ošklivá.“ Zapitvořil se Deidara, ale když jsi všiml Itachiho vražedného pohledu radši ztichnul.
„Dobře.“ Kapitulovala Reina a kývla na Deidaru ať jde pryč. Deidara se sám pro sebe usmál. Plán mu vychází.