,,Nejsem ZRŮDA”

Byl vždy sám. Osud si sním pěkně pohrával, nebylo nic v čem by byl stejný jako ostatní, až na jednu věc. Chtěl milovat, poznat jaké jsou city k někomu blízkému, chtěl mít přátele, rodinu a chtěl alespoň jednou slyšet slovo ,,mám tě rád”. O tom si však mohl jen nechat zdát…
Všichni ho nenáviděli, ani sám nevěděl proč.
,,Proč si semnou nechce nikdo hrát? Proč se mi každý vyhýbá, vždyť jsem jen malý kluk ve velkém světě, který chce jen tak málo. Nikomu jsem nic neudělal a přesto mě nenávidí, pohrdají mnou a nejradši by byli, kdybych byl někde zakopaný, v hluboké díře a nade mnou by leželo dvacet metrů těžké tmavé hlíny, ale hlavně daleko od nich. Chtěli by, aby mě pohltila samota a už nevrátila zpět. Byli tak sobečtí, že mě několikrát zavírali do tmavých sklepů a malých polorozpadlých chatrčí. Já jsem se z toho pomocí písku vždy dostal a jen vkuse, neustále brečel a jediná otázka, která mi zní v hlavě je ,,proč”. Nedokážu si na to odpovědět a když se zeptám těch prostých nemilosrdných ,,lidí”, tak jen odfrknou a ze křikem ,,táhni zrůdo,” odcházejí. Je jim jedno, že já trpím, že bych se nejradši zabil, ale nejde to. I můj první přítel, moje ,,rodina” se mě pokusil zabít.
Všechno tohle bych přežil s malými následky, ale co mi udělala jedna osoba je neodpustitelné!
Moje jediná útěcha byla jen ta, že jsem měl svého tatínka, který se ke mně nechoval moc hezky, ale byli jsme rodina a já ho měl rád a proto ta osoba byl právě on. On poslal muže aby mě zabili, jeho syna, můj vlastní táta.
Ze zuřivosti a s prázdnotou v srdci jsem ho zabil, mučil jsem ho a ani jsem nemrkl. Bylo mi to úplně jedno, za to si zaslouží jen smrt…,,Chcípni!” Zařval jsem na něj, se slzami v očích, ale nebyly to slzy smutku, ale radosti a blaha. K smrti jsem ho nenáviděl a to se taky vyplnilo, nakonec co nás rozdělilo byla právě ,,ta” smrt.
V ten den jsem poprvé ucítil moji moc a sílu, která ve mně dřímala a až teď, přišla napovrch. Byl to nepopsatelný pocit, ale chtěl jsem ho zažít znovu a znovu. Zabíjení se stalo mým raním chlebem, smrt mě doprovázela na každém kroku a já se jí nebál. Byl jsem na sebe hrdý. Zabíjel jsem lidi na potkání a když nebyli lidi, tak jsem oddělal zvířata. Žil jsem si takhle celých 1O let od usmrcení mého ,,otce.”
Teď mi je už 15 let a moje touha po krvi neustává, spíše narůstá. Nedá se tomu zabránit, i když jsem mnohokrát chtěl.
Chtěl jsem ušetřit malého kolouška v lese, ale moje vůle nebyla tak velká, tak že jsem to nedokázal. Zabil jsem ho nemilosrdně jako všechny předtím. Byla to moje droga, ale když jsem každou noc usínal a v ten okamžik, jak jsem zavřel oči, se mi objevilo tisíce tváří lidí a zvířat, které jsem zabil. Bylo mi z toho nanic. Několikrát jsem se z toho i pozvracel a sám jsem si začal říkat ,,zrůdo.”
Musím s tím přestat, vždyť jsem vrah nevinných malých dětí, žen a mužů. Zabil jsem nesčetně rodin. Jsem jako v pasti, můj rozum říká nedělej to a moje tělo to udělá. Jsem uvězněn v sobě, cosi mě ovládá a já nevím jak tomu zabránit. Jsem něčí loutka a ten někdo, si semnou hraje a přivádí mě o rozum. Ale moje vzpomínky na dětství ve mně vyvolají potřebu, se všem těm pohledům pomstít. Nenechá mě to napokoji. Oni si začali, neměli mi to dělat, je to vlastně jejich věc, můžou si za to sami.
Ale všichni nejsou takový, tak proč zabiji všechny?.. Nevím… Je to ve mně.
Jediný kdo je můj přítel, je moje tykev s pískem uvnitř. Pomocí písku si mohu udělat své vlastní kamarády, ale… nejsou živý. Je to smutné, ale jediní kdo se na mě smějí, jsou postavy z písku a ne z masa a kostí. Smířil jsem se s tím, zůstanu navždy sám a můj jediný společník se jmenuje ,,samota.”

Jdu po úzké pěšině, která patří lesu. Je sluneční jarní den a ve mně se zatím, neobjevily žádné známky zloby. Poslouchám jen zpěv malých ptáčků, kterým dnes nezakroutím krkem. Jejich zpěv je nádherný a pronikavý, moc se mi líbí. Spatřím i v trávě malého zajíčka, který na mě hledí malýma očíčkama. Jak se ale pohnu, lekne se a zmizí v trávě. V tu chvíli mě chytnula zase zloba.,,Už i ti zajíci přede mnou utíkají. Co na mě každý vidí!” Můj písek si ho našel a usmrtil. Další oběť do počtu… Jak jsem se ho zbavil, udělalo se mi trochu lépe a pokračuji po cestě, která ani nevím kam vede. Náhle a nečekaně uslyším něčí zpěv.,,Další kořist se blíží,” říkal mi jeden z hlasů v mé hlavě, ale ten druhý, ten pravý říkal opak. Hučelo mi v hlavě a rozzuřil jsem se, ne na tu osobu která vcelku pěkně zpívala, ale na sebe. Ten zvuk se blížil čím dál blíž a já té osobě nechtěl ublížit, ale v tom vzteku to mohlo být možné. Podlomily se mi z té bolesti kolena, klečel jsem na zemi a rval si vlasy. Chtěl jsem aby to skončilo.
Uviděl jsem dívku tak líbeznou a něžnou, že mě ihned přešla bolest. Měla v sobě něco zvláštního, ale nebylo to ,,to,” co jsem měl já, ale nevěděl jsem co to je.
Koukal jsem na ní, jak pomalu přichází ke mně a nespustil jsem z ní očí. Měla růžové delší vlasy, zelené velké oči a její postava byla štíhlá. Neuniklo mi nic co bylo na ní, znal jsem jí nazpaměť během chvilky. Byla překrásná. Já se bál, že bude jako ostatní, i když jsem tomu sám nevěřil... Je jako anděl. Nechtěl jsem aby mě viděla, nepřežil bych, kdyby mi i ona nadávala, nebo spíš ona, by to pak nepřežila a to jsem nechtěl.
Spatřila mě, chvilku si mě zvláštně prohlížela, ale potom… na mě promluvila.
,,Ahoj, co tu tak klečíš?” Usmála se na mě a rozbušilo se mi srdce strašným způsobem. Začal jsem se potit a cítit horkost, všude na těle. Uvedla mě do transu, byl jsem jako kdyby mi ztuhl jazyk.,, Já-já ,“ polkl jsem na prázdno…
,,Zab ji!” Ozývalo se mi v hlavě.,,Dotkni se jejího pulzujícího krku a tvrdě sním cukni, vždyť to znáš.”
,,Ne-e!” Zařval jsem nekontrolovatelně. Chudák dívka nadskočila a už bez úsměvu na mě zírala. Ty pohledy znamenaly... ,,co to má znamenat?”
,,C-co ne?” Zeptala se.
,,Promiň, to nic."
,,Ách!!” Sklátil jsem se opět na zem, s hroznou bolestí hlavy.,,Je ti něco?!” Sedla si vedle a mluvila na mě. Já jí ale nevnímal, pro mě teď byla na prvním místě, ta hrozná zdrcující bolest.
Po chvilce to bylo ještě horší a já ležel s hlavou na jejím klíně. Byl jsem jako v nebi, pocítil jsem ,,lásku,” ale nebyl jsem si jistý, jestli je to opravdu ona, protože jsem to doposud nepoznal. Co jsem ale věděl, že je to velmi silný pocit mezi jí a mnou.,,Teď máš příležitost zadus jí!” Ozvalo se. Nechtěl jsem, ale prostě se to stalo.
Popadl jsem ji za krk a začal ji pevně svírat. Mačkal jsem ji čím dál víc, bez přestávky. Cítil jsem, jak jí tepe srdce a já se na ní smál, přitom jak jsem jí dusil. Zase mě přepadla moje touha a bylo mi jedno, jestli je to krásná dívka, moje ,,láska” a nebo někdo cizí. Ona mi dala z posledních sil ránu pěstí a já se probral. Ona utíkala pryč a křičela…,, Co to sakra bylo? Nejsi normální, jsi vrah… ty zrůdo!” V očích měla slzy a už se ani neohlédla.,,P-počkej, já-já za to nemůžu… promiň, nenechávej mě tu, nechci tady zůstat sám…” Vztahoval jsem k ní ruku a v duchu jí volal zpátky, ale ona se ke mně nevrátila. Sklonil jsem hlavu a moje slzy jako z dětství, dopadaly na suchou zem. Opakoval jsem si její slova, ,,zrůdo.”
,,Ne-e!!! Už ne, už nechci být nazýván zrůdou, už ne…"
Můj písek už mi nepomohl a já to tak chtěl. Vzal jsem si do ruky kunai a…probodl si srdce.