Nový život 13: Noc v úkrytu

Naše skupina se uložila ke spánku, než vyrazíme na zpáteční cestu zpět do Listové. Snažila jsem se usnout a nechat tak své ještě bolavé tělo odpočinout, ale myšlenky honící se mi hlavou mi dovolili sotva zavřít oči. Seděla jsem v rohu a dírou velkou asi třicet centimetrů, hleděla ven na měsíc.
Byl úplněk a měsíční světlo dovnitř pronikalo v oválném paprsku.
Vál příjemná vánek, který lechtal na tváři. Zavřela jsem oči a poslouchala cvrkání cvrčku, které doléhalo až ke mě. Přemýšlela jsem nad okamžikem kdy do tmavé místnosti, ve které jsem byla uvězněná, vstoupil Sasuke. Nevěřila jsem, že Naruto zasvětil svůj život v záchranu takového bastarda jako je on.V tu chvíli mě bodlo u srdce, když jsem si vzpomněla, že stejným „bastardem“ jsem byla i já. Moje chování bylo neomluvitelné a přes to všechno jsem teď seděla, byla na živu a hleděla na měsíc.
„Máš ustaraný výraz,“ vyrušil mě Naruto, přisedajíc si naproti mě. „Nemusíš se bát, ochráním tě před tím slizounem. Nemá šanci,“usmál se energicky se zvednutým palcem.
„To není ten důvod,“zareagovala jsem a jeho gesto bylo rázem tatam.
„Tak proč?“zajímalo ho.
Nepodívala jsem se mu celou dobu do očí a jen zírala do plného měsíce.
„Tam…tam kde jsem byla, byl i tvůj přítel,“vysvětlovala jsem pomalu.
Naruto zbystřil a vykulil oči. „S-Sasuke?Sasuke tam byl taky?“
„Hm,“
„A jak?-Co?-Jak to víš?“
„Já…“začala jsem, „mluvila jsem s ním,“
To už na mě hleděl naprosto vyjeveně a ruce, které měl v klíně mu spadly podél těla. Dělala jsem jakoby nic a po chvíli pokračovala: „Ptal se jestli jsem z Listové, a když jsem mu to odkývala, řekl, že určitě musím znát tebe.Naruto-“tentokrát jsem mu pohlédla přímo do očí, „neměl bys ho hledat.“
„Co? Já musím! Je to můj přítel! Můj nejlepší přítel! “protestoval.
„Ale ty jsi neslyšel jak mluvil. On má v hlavě jenom pomstu. Byl ledový a lhostejný.“
Naruto seděl se sklopenou hlavou a sotva slyšitelně mluvil: „Ty ale Sasukeho neznáš.“
„Naruto, neznám Sasukeho, kterého si znával ty, ale poznala jsem Sasukeho, kterého jsi ty ještě nepoznal a nejspíš to není takový Sasuke jaký byl,“vysvětlila jsem soucitně, chtěla vstát a nechat ho tam sedět, ať se s tím popere sám. Ale když jsem se zvedla a měla se na odchodu, chytil mě za ruku a zvedl hlavu .Měl smutný výraz a jeho oči se v měsíčním světle kouzelně leskly.
„Prosím, Rai-san, neodcházej,“ řekl prosebně.
V tu chvíli jsem cítila, že moje vnitřnosti jako by poletovaly a měla jsem nepříjemný šimravý pocit v břiše. Tím pohledem, který nasadil, mě totálně dostal a já se sesunula zpátky naproti něj.
I přes to, že jsem už dávno nechtěla odejít, mě pořád nepustil a pevně mě držel. Oba jsme beze slova vzhlédli na měsíc. Ani já ani Naruto jsme si nevšimli třetí osoby, která taky nespala, ale jen nehnuta seděla na druhé straně v horu kde padal stín. Neji nás sledoval a jen se usmál.Na ty dva nepotřebuju ani byakugan.pomyslel si a opřel si hlavu o koleno.

Probudilo mě slunce, které energicky vnikalo skulinou do našeho úkrytu. Pomalu jsem otvírala oči a rozespale zamrkala do slunce, než si na něj zvykly. Na pravé tváři mě něco zašimralo. Teprve když jsem se pořádně probudila, jsem si uvědomila, že pololežím o něco opřená a kolem pasu mě objímají ruce, na kterých jsem ještě pořád měla položené ty své. Poznala jsem černé rukávy Narutovy mikiny a hrklo ve mně. Opatrně jsem pootočila hlavu a viděla jeho spící obličej těsně vedle mého. A sakra ? Co? Kdy? Jak se to stalo? Jak jsem-? A proč jsem-? Ehm.
Naruto se probouzel a když otevřel oči rozespale se na mě usmál. Pak se kousek od nás ozvalo hlasité „ehm, ehm,“ a my oba vyskočili v sekundě na nohy.
Všichni byli dávno vzhůru a potutelně se usmívali, když jsme začali s rozpaky vysvětlovat, že to není tak jak to vypadá.
Neji mávl rukou a spiklenecky pronesl: „Jistě, není to tak jak vypadá.Co vás nemá.“
Projela jsem si rukou nervozně vlasy a nevinně se ušklíbla. Naruto se podrbal na zátýlku a snažil se onen incident nějak zamluvit. Sakura na něj podezřele zírala jako by měl nějakou nemoc a bál se o ní říct.
„Tak co lidi?hehe, vyrážíme ne?hehe, nebudeme ztrácet čas ne?hehe,“snažil se urputně.
„Prosím, Naruto-kun, vezmi si své věci, ať mužeme vyrazit, my jsme přichystaní.“
Skutečně všichni stáli a čekalo se jenom na nás. Byla jsem pořád slabá a každý krok pro mě znamenal námahu. Sem tam se mi kolena maličko podlamovala a na čele mi vyrašily kapičky potu.
Po půl hodině cesty se Naruto zastavil a otočil se ke mě. Tázavě jsem na něj pohlédla a zvedla jedno obočí.
„Naskoč si,“zavelel a ukázal na své záda.
„Cože?“vykulila jsem na něj oči.
„No tááák,“
„Nene, půjdu po svých. Zvládnu to levou zadní,“
„To jistě, vidím, že sotva jdeš,“zamračil se.
„Říkám,že to vládnu,“odporovala jsem.
„Neremcej,“proťal skrz zaťaté zuby a kývl na Kibu, který mě chytl za pas a dal Narutovi na záda.
Připadala jsem si jako malé bezbranné děcko, které není schopné ani obyčejné chůze. Pravda, kvůli mně jsme museli jít hodně, hodně pomalu, takhle jsme aspoň mohli zrychlit.
„Pořádně se drž děvče,zažiješ pořádnou jízdu,“mrknul na mě Naruto a i zbytek týmu vyrazil kupředu.
Tak tak jsem se ho stihla chytit kolem krku a přitisknout se, abych nespadla. I přes to, že když mě nesl, utíkal, měla jsem pocit, že se mnou zachází neobyčejně opatrně.Jistě, byla jsem přece „zraněná.“