Návrat démonů /3/ Síla vějíře, "rozjezd"

V předchozím díle: „ Zavolali jsme Vás, protože očekáváme příchod jisté osoby… další informace se dozvíte po zkouškách; pokud je dokončíte s úspěchem.“
Jakmile dořekla, celou třídou se pronesl šum. Hokage však s dalším nádechem pokračovala: „Do doby, než se této návštěvy dočkáme, bude tato vesnice, něco jako vaším domovem. Budou vám vybrány čelenky z vašich vesnic a další průkazy totožnosti a přiděleny nové se znakem naší vesnice. Budete rozděleni do týmů, dle vašich schopností. V těchto týmech pak do příchodu naší návštěvy budete plnit mise a budete se podrobovat tréninkům.“
Znovu se po všech podívala. „A teď k testu!“

Když se Hokage zmínila o testu , začaly se, v přeplněné třídě ,z lavic, směrem k té vysoké světlovlasé spíše starší dámě, šířit hanlivé věty a pobouřené šeptání. Hokage napjala všechny svaly v těle a bouchla rukama do stolu. Všichni se překvapivě rychle uklidnili a poslouchali další hlasitou přednášku.
„Napíšete si ho zítra!“
Všem se ulevilo a jejich tváře se zklidnily.
„Bude rozdělen na tři části. První část, které se zúčastníte zítra, je tedy písemný test. Další informace se dozvíte až zítra na tomto místě, přesně v 5:00“
Tentokrát už si nikdo nedovolil odporovat.
„Kdo přijde pozdě, neprošel.“ dokončila svou přednášku Hokage a s posledním slovem, praštila paží do černé tabule, která stála za ní, a všechny si prohlédla ledovým pohledem.
Tatsu se zamračila a pohlédla na Isu, která seděla vedle ní a sledovala dav, jen se pomalu zklidňoval.
„Rozchod!“ zavelela Hokage a odešla malými dveřmi vedle tabule. Když za sebou zavřela dveře, všichni, jako jeden, vstali a odcházeli.
„To je blbý. Na ten test jsem se tak těšila a teď z toho nic nebude…ach, jo.“ posmutněla Isa, ale usmála se, a když procházeli hlavními dveřmi, otočila se na Tatsu.
„No jo…já se taky hrozně těšim.“ reagoval na vše Yuske, uculil se a když ho nikdo nevnímal, tak se kysele usmál. Isa jen pozvedla obočí a usmála se na tu hnědovlasou dívku. Tatsu si prohrábla růžovou ofinu a chtěla něco namítnout, ale z rozhovoru je vyrušila menší partička dívek stojících opodál.
„Koukej na ty její vlasy, a ta růžová…jak může mít někdo tak růžovou ofinu?!“ zahihňala se jedna z těch tří.
„Jo…“ rozesmála se ta druhá, zatočila si pramen blonďatých vlasů okolo prstu a ukázala na Isu.
„A koukej na ten divnej culík.“
Zamrkala a pustila svůj pramínek, který se zvlnil a dopadl na její rameno.
Tatsu se hnula ze svého místa, zamračila se a sáhla si za rameno, odkud chtěla vytáhnout svůj dlouhý Kusanagi. Byla však zadržena Isou. Ta přistoupila k trojici dívek-přitom se prstem dotýkala svého vějíře.
V jednu chvíli stály dívky na svém místě. V druhou chvíli o pár metrů dál a prohlíželi si své tělo, které bylo odvrženo silou větru, vrženou velikým bílým vějířem, jenž měla,složený, na zádech.
Znovu ho sklapla a nandala si ho na záda.
Malá blondýnka si mnula koleno a po chvíli se rozbrečela. Druhá z nich , vysoká s černými krátkými vlasy a krátkými hnědými šaty (jejichž rukávy byly asi stejně dlouhé jako ty, které měla Tatsu, že nebyly vidět ruce) se sklonila k malé dívce a podala jí svou bledou ruku, která nepatrně vykoukla a uchopila polekanou blondýnku. Ta si otřela slzy a koukla na Isu.
„Tak to bylo hustý…“ vzkřikl Yuske směrem k Ise.
Ta se usmála a popoběhla zase spět k Yuskemu a Tatsu, ale po chvíli jen zase povytáhla obočí, protože Yuske si přiložil ruce na krk, protáhl se a zkonstatoval: „Samozřejmě nic proti mým technikám.“
„Chuděrky“ ironicky pronesla Tatsu a zamířila k jedné z ubytoven, jen několik metrů od jejich místa.
Byly to asi tři spojené nepříliš vysoké budovy, ale docela dlouhé. Byly celé ze dřeva a z nich vycházelo spoustu dveří se schody. Okna bez skel, ale s bambusovými žaluziemi byla nanejvýš dva metry od sebe.
Vešla do jednoho z vchodů.
Ocitla se v drobném obloženém pokoji, na jejímž rohu byla rohož s tatami. Uprostřed sídlil nízký dřevěný stůl se spoustou talířků v barevných vzorech a misek s různě barevnou rýží a také kořením. Uprostřed stolu stála větší miska s Koroke (Dva plněné karbanátky, jeden naplněný bramborovou kaší s cibulkou, druhý s krabím mase).
Tatsu otevřela pusu dokořán. Do rukou sevřela dřevěné hůlky s vyřezávaným vzorem a pomalu si vychutnávala první karbanátek.
Mé oblíbené jídlo, pomyslela si a každé sousto hrozně dlouho převalovala v ústech.
„Nejlepší co jsem kdy jedla.“ Vydechla nahlas a s posledním soustem odložila hůlky a jako omámená ulehla na bambusové tatami.

Kdosi jí probudil ze snu.
Na okno někdo zabušil. Ihned otevřela obě oči a naslouchala okolní tmě. Do tmy se znovu ozvalo hlasité bum, bum. Pomalu vstala a z postranního pouzdra vytáhla kunai. Ihned vyhledala dveře, i když byla tma prakticky neprohlédnutelná a tichými kroky se k nim vydala. Stále pevněji a pevněji tiskla kunai ve své dlani, až svými nehty vyryla do hřbetu dlaně malé čárky.
Přistupovala k dveřím stále blíž a blíž a s každým bouchnutím jí napadal nový a nový plán, jak překvapit protivníka.
Rozhodla se ho dostat zezadu.
Rukou se dotkla kluzké kliky a připravila se na útok.