Půlnoc 1

Hnědovlasá dívka stojí před zrcadlem a rozčesává si své dlouhé vlasy. Vzpomíná na časy, kdy byla ještě dítě. Na ty jednoduché časy, kdy si nemusela na nic hrát. Tehdy měla všechno. Jak ji jen bavilo chodit na tréningy se svým malinko střeleným senseiem a týmovými kolegy, kteří se mezi sebou neustále hašteřili. Při té vzpomínce se pousmála. Ano, na tým Gai doopravdy zapomenout nelze. Pak se na chuninské zkoušce objevili další jejich vrstevníci a oni se s nimi okamžitě spřátelili. Tými Kurenai, Asuma a Kakashi. Jejich přátelství vydrželo i přes to, že se tým Kakashi vzápětí rozpadl. A přece se od té hodně věcí změnilo. Tehdy nekonečně obdivovala jednoho člena jejího týmu a chtěla aby byl jenom její. Ale když spolu začali chodit, zjistila, že ho vlastně vůbec nemiluje. Ale už bylo pozdě. Neji byl žárlivý a určitě by ji nenechal se s ním jen tak rozejít. A vesnice už také nebyla to co dřív. Teď ji ovládal Danzou, Hokage přímo před nosem. Dívku v rozjímaní přerušilo až zaklepání na dveře.
„Tenten,“ ozval se zpoza dveří hlas její maminky. Povzdychla si.
„Ano mami?“ Chvíli bylo za dveřmi ticho a pak uslyšela na schodech kroky. Vzápětí se dveře bez varování otevřeli. A v nich stál Neji s nazlobeným výrazem.
„Kde jsi tak dlouho, měli jsme se přece sejít už před čtvrt hodinou,“ vyjel na ni. Tenten rychlým pohledem zkontrolovala hodiny a opravdu, bylo už čtvrt na šest.
„Promiň, nějak jsem zapomněla na čas,“ pokrčila rameny. Neji si povzdechl.
„Fajn, ale teď už konečně pojďme,“ řekl, vzal ji za ruku a vedl pryč z domu.
„Kam to vlastně jdeme,“ zeptala se Tenten po chvíli.
„Přece k Hokage,“ řekl Neji. Pokrčila rameny a dál už se ho nevyptávala, ikdyž by ji hodně zajímalo, co tam budou dělat. Nejspíš už zase nemá náladu na povídání. Už za chvíli byli před budovou. Vyšlapali těch třicet známých schodů a stanuli před kanceláří Hokage. Neji zaklepal. Dočkali se souhlasu k vejíti a tak otevřeli dveře a vstoupili dovnitř.
„Dobrý den, Tsunade,“ uklonil se. Tenten vedle něj stála jako socha připadala si trapně a tak se alespoň usmála.
„Ahoj, Neji,“ odpověděla mu s úsměvem Tsunade. „Co jsi mi to vlastně přišel říct,“ zeptala se s pohledem upřeným na Tenten. Ta už pomalu začínala tušit zradu. Neji se samolibě usmál.
„Přišel jsem vám říct, že obě moje sestřenky se vzdali pozice vůdce klanu a proto tato úloha připadla na mě.
„Tak o tohle jde,“ pomyslela si Tenten. „Teď s ním už vůbec nebude k vydržení.“ Tsunade ale nejspíš její náladu nesdílela.
„To je ale skvělé Neji, konečně bude klan Hyuuga ve správných rukou,“ řekla potěšeně.
„Taky si myslím. Na shledanou,“ uklonil se znovu a spolu s Tenten vyšel z místnosti
„Tak co tomu říkáš,“ zeptal se jí s úsměvem.
„Je to skvělé,“ zopakovala otráveně Tsunadina slova. Neji ale nejspíš ironii nepochytil.
„Půjdu se projít,“ oznámila mu.
„Půjdu s tebou,“ nadhodil aktivně. Tenten ale jen zavtěla hlavou a šla směrem k bráně, pryč od zmateného Nejiho.

Už dávno nechala bránu vesnice za sebou. Mířila na jedno tajné místo, o kterém skoro nikdo neví. Proč sebou vlastně nechává tak manipulovat? Proč nikomu neřekne, jak je doopravdy nešťastná, že miluje někoho jiného?
Ale copak mohla? Celý Hyuuga klan už ji skoro považoval ze jednu z nich a kdyby šla za někým jiným, určitě by jí to jen tak neprošlo. Zavrtěla hlavou a snažila se nemyslet na budoucnost. Spíš si vybavovala minulost a přítomnost. Konečně došla ke svému cíli. Vstoupila do malé jeskyňky a sedla si na zem. Tady byla šťastná. Tady mohla být sama, sem nesvítilo. Možná to znělo směšně, ale ona měla ráda tmu. Tmu, která skryje všechna tajemství a hladí její poraněné srdce.
Nevěděla ani, jak dlouho tam jen tak sedí a přemýšlí. Teď skutečně vypadala nehybná jako socha málokdo by si ji troufl vyrušit. Za ty dva roky, co chodila s Nejim, si začala vytvářet jistý odstup od ostatních. Za prvé, Neji byl žárlivý a zadruhé, vlastně ani nevěděla, co by si s ostatními měla říct.
Ino neměla moc v oblibě, Hinata neměla ráda ji, Shikamaru a Chouji jí byli ukradení a Kiba a Shino jakbysmet. Jediní, s kým by se ještě chtěla bavit, jsou Sakura a Naruto, ale ti zase před rokem odešli z vesnice trénovat. Sakura jí moc chyběla, byla to její nejlepší kamarádka. Jako jediná ji chápala ohledně Nejiho.
Podívala se na hodinky a zjistila, že venku už musí být tma. Měla by se vrátit, nebo tady ještě zabloudí. Vyšla z jeskyně a rozhlédla se kolem. Ale všechno bylo ponořené ve tmě a nějak to tady nepoznávala. Zmateně se podívala kolem sebe a nakonec se vydala napravo. Neřešila kam jde a šla dál. Ale po chvíli už začínala mít pochybnosti. Nejde nějak moc dlouho? Jako odpověď se ozvalo zahoukání sovy.
„Tak to jsem si asi nevybrala moc dobrou cestu,“ pomyslela si. „Ale nějak se odsud dostat musím. Půjdu dál a pak se uvidí.“ Po chvíli vyšla z lesa a ocitla se na louce, ozářené měsíční září. Usmála se a nastavila svoji tvář světlu.
„Prosím poraď mi, co mám dělat,“ zeptala se v duchu té zářící věci.
Byla tak fascinována měsícem, že si ani nevšimla, že s ní někdo blíží. Ten někdo se zastavil ještě u stromů a pohled mu padl na dívku, která stála jen kousek před ním. Nejprve na ni jen překvapeně zíral a pak se pousmál a vydal se k ní. Šel tiše, chtěl dívku překvapit. A to se mu taky podařilo. Když k ní došel a zezadu jí zakryl oči, trhla a cukla sebou.
„Copak tu děláš, Tenten,“ zeptal se jí tiše ten někdo. Tenten se prudce otočila a hleděla do tváře člověku, na kterého před chvílí vzpomínala.
„Naruto,“ zeptala se nevěřícně. Ten se na ni krátce usmál a vzápětí musel hledat rovnoháhu, protože se mu vrhla kolem krku.
„Kde jsi se tu vzal? A kde máš Sakuru,“ ptala se ho dychtivě.
„Celý ten rok se zdržujeme ve Skryté Vodopádové. Sakura teď nejspíš spí a já jsem se vydal na průzkum,“ odpověděl jí a znovu se usmál. „A co tu děláš ty?“
„Byla jsem se projít a nějak jsem se zamyslela. Pak se zetmělo a já jsem se ztratila.,“ pověděla mu Tenten.
„A chceš dovést zpátky?“
„Ty se tady vyznáš?“ Naruto sotva znatelně přikývnul.
„Jasně. A povíš mi, co se stalo v Konoze? Už jsem tam dlouho nebyl a Vodopádová je přece jen trochu z ruky.“
„Tak to bysme se měli posadit,“ navrhla mu Tenten, „je toho totiž opravdu hodně.“ Oba dva se posadili na zem a Tenten začala vyprávět.
„Konohu teď začínají čímdálvíc ovládat Root a Tsunade to vůbec nevidí, ikdyž jí dělají nepořádek ve vesnici přímo před nosem. Hinata i Hanabi se vzdali postu vůdce klanu Hyuuga tak to teď připadne na Nejiho.“ Nejiho... Při tom jménu skřivila ústa a Naruto si toho nemohl nevšimnout.
„Ještě pořád s ním chodíš?“ Tato otázka ji poněkud zaskočila.
„Ani mi nic jiného nezbývá.“ Naruto pokýval hlavou.
„Sakura se zmiňovala, že s ním nejsi šťastná. Taky si myslím, že je takové hezké holky je pro Nejiho škoda,“ usmál se na ni a Tenten zrudla.
„A co ty? Jak se máš a proč jste vlastně zrovna ve Vodopádové,“ zeptla se, aby změnila téma. Naruto se zasmál.
„Díky za optání, mám se dobře. Stejně teď se Sakurou pořád jenom trénujeme a Vodopádovou jsme si oblíbila. Plánujeme v ní dokonce zůstat,“ odpověděl jí váhavě. Tenten posmutněla.
„Vy tam plánujete zůstat? Ale mě se po vás strašně stýská!“ Pak zvážněla. „A vy dva spolu chodíte..?“ Naruto se zatvářil zděšeně.
„Hlavně to ne! Jako kamarádka je skvělá, ale já bych si opravdu nepřál strávit zbytek života v nemocnici. Přece jenom, ta její brutalita...“ zasmál se a Tenten s ním. Vlastně se jí nějakým způsobem ulevilo, ani nevěděla proč. Znovu se zadívala na měsíc a zmlkla. Naruto ji chvilku pozoroval a pak se zdvihl.
„Moc rád jsem tě zase viděl. Jestli chceš, tak já tě teď doprovodím do Konohy a pak se nejspíš taky vrátím.“ Tenten smutně přikývla.
„Sice se mi tam vůbec nechce, ale asi se budu muset vrátit.“
„Chápu tě,“ usmál se Naruto. „Kdysi jsem chtěl být Hokage a teď už se do Konohy ani nechci vrátit.“
„Takže ty už nechceš být Hokage?“
„Ne.“ Neslyšně se otočil a pokračoval do tmy, pryč z ozářené louky. Tenten se usmála a naposledy se podívala na měsíc.
„Díky za odpověď.“ Pak se obrátila zády k němu a spěchala do tmy za mizejícím Narutem.