Dědička ohně- 6.díl- Hlídání dětí? No problemo....

Večer
Hotaru se unaveně potácela domů. Paže měla obvázané, ale na tváři jí pohrával úsměv. Den neměl dokonalý začátek, ale ke konci byl skvělý.

Ráno pár hodin jen tak cvičili a běhali, jako rozcvičku, poté nastaly boje. Hotaru nejdříve bojovala s TenTen. Opravdu, být v její přítomnosti, když háže zbraně, je velice nebezpečné. Vůbec se nestarala, kam ty zbraně letí, hlavně že letí na nepřítele! Z toho boje si Hotaru odnesla několik šrámů na pažích, ale přesto zvítězila.
„Díky bohu, že jsem tak dobrá v používání ohnivých technik.“ Děkovala v duchu Hotaru tomu tam nahoře.

No a pak tu byl Lee. S ním Hotaru prohrála. Lee byl totiž zatraceně rychlý. Sotva zablokovala se štěstím jeden útok, tak na ni letěl další, který už nevykryla. Aspoň, že se jí podařilo ho přesně šestkrát kopnout do holeně a do břicha.

A borec nakonec, Neji. Ten vysoce inteligentní tvor, bereme- li v úvahu ironii, na ni dokonce použil Juunken a trefil se jí do břicha tak silně, až jeho ruku dopadl obsah jejího žaludku. Při té vzpomínce se uličnicky usmála. Patřilo mu to, baka jednomu!
Pak museli jít na misi, čímž nebylo žádné zabíjení nebo zajímaní nepřátelských ninjů. Ne. Gai- sensei radši vybral nějakou jednoduší, aby se Hotaru trochu sehrála s týmem. A tou misí bylo…

„Hlídání dítěte? Není to náhodou mise typu D?“ zvolala překvapení TenTen.
Nebyla jediná. Úžasem nemluvili ani Neji a Lee. Ti spíš chtěli akci a tak. Jediní, kteří se ovládali, byli Gai a Hotaru. Gai byl rád, že Tsunade jim dala lehkou misi, aby se Hotaru líp seznámila se zbytkem týmu a Hotaru hlídání vyhovovalo. Měla malá děcka celkem ráda, teda dokud ji samozřejmě nepozvrací, jako například ona se pozvracela na ruku Nejimu. Při tom pomyšlení se dost škodolibě usmála. Sice to byl pro ni trochu trapas, ale aspoň že to spolu s ní odnesl i Neji.

Když o hodinu později tým Gai vešel do domu, ve kterém jejich dočasný svěřenec bydlel, už se ozývaly výkřiky typu:
„Já chci čokoládu!“
„Já chci ještě zmrzlinu!“
„A chci ještě zapnout Minimax!“
Jakmile Hotaru zaslechla tyto výkřiky, začala mít pocit, že ten dnešek bude mít jistě dost nepříjemné následky….
„To víte, malé děti. A moc vám děkuji, že mi mého malého Hiroshiho pohlídáte. A kdyby něco, číslo psychi…teda vlastně moje číslo je hned u telefonu. Nashledanou!“ zvolala paní domů a odešla.
Sotva se za ní zavřely dveře, Hiroshi začal tahat Nejiho, jenž seděl na pohovce, za vlasy a vyřvával přitom ne moc slušná slova. TenTen se snažila Hiroshiho uklidnit, ale bohužel to mělo opačný efekt, Hiroshi se ještě více rozeřval. Tým Gai byl chvilku bezradný, až nakonec Hotaru popadla Hiroshiho prudce do náruče, kopnutím otevřela dveře do kumbálu na košťata, strčila Hiroshiho do něj a zamkla ho. Hiroshi tam chvilku řval jak na lesy, ale po pěti minutách se uklidnil a začal prosit:
„Pustíš mě, prosím? Já už budu hodnej, slibuju…“
Hotaru, se spokojeným výrazem na tváři, otevřela a uviděla toho malého ďáblíka, jak sedí na zemi a má na krajíčku. Hotaru se na něj zazubila a řekla:
„No vidíš, že to jde, když se chce! Hele, a už nezlob maminku, jo? Je jenom jedna a tu ti už nikdo nevynahradí.“
Zbytek týmu užasle zírala na absolutně vyrovnanou dívku, jak utírá prckovi slzy. Lee si pak zapisoval do bločku:
„Na děti zapůsobí chvilkové zavření do kumbálu.“
Gai- sensei se naklonil ke svému studentovi a když si přečetl, co napsal, pronesl:
„To si nezapisuj. Takováto technika se nedá zapomenout.“
TenTen se jenom na svou kolegyni usmála. A Neji sice také užasle zíral, ale pak dělal, jako že takový nápad by ho napadl hned.
Hotaru si toho všimla řekla:
„No, tak spíš by tě dřív napadlo, zda- li by bylo chytré toho kluka vyhodit z okna.“

V ten den Hiroshi se celkem změnil na snesitelného kloučka. TenTen mu dokonce dokázala vysvětlit rozdíl mezi shurikenem a kunaiem, Lee zase ho naučil pár velice jednoduchých chvatů (žádný Konoha Senpuu ani podobného kalibru ) a Hotaru k večeru ukuchtila rýži s kuřetem. Neji a Gai spíše jen tak přihlíželi a občas pomohli. Na tyto mise jsou holky holt lepší……

Hotaru se usmála. Svému týmu ukázala svoji zkušenost s dětmi a docela se sehrála s TenTen, která ji trochu procvičovala v házení kunaiů na terče. Mezi ní a Leem vládla atmosféra neutrální a s Nejim občas zvládla jejich oblíbené výměny názorů. A Gai? No, to bylo spíš takové neurčité….

U bytu vytáhla z kapsy klíče a odemkla si. Sotva překročila práh, přiběhl k ní Jun a objal ji. Jakmile si však Jun všiml obvazů na pažích své starší ségry, hnedka se začal ptát:
„Jejky, co se ti stalo? Tě přepadla smečka medvědů?“
Hotaru mu podrobně vypravovala celý svůj den, teda až na tu příhodu s Kotetsuem a incidentem s Nejim, Jun nemusí přece vědět tak úplně detailně celý její den.
Jun se zasmál a zeptal se:
„Ty jsi toho caparta fakticky zavřela do kumbálu s košťaty, jak jsi to dělávala, když jsi v Hvězdné hlídala děti?“
Hotaru přikývla a taky se zasmála. Po skončení příběhu začala připravovat pro Juna večeři, jelikož ona už večeři měla…..

Po večeři
„Tááák, June, čas jít na kutě.“ Pronesla Hotaru.
Nastala typická debata ,,Proč mladší sourozenec musí jít spát a ten starší ještě být vzhůru“.
Jun to nakonec vzdal, protože z té debaty byl unavený. Hotaru se na něj usmála a dala mu pusu na čelo. Jun si trochu znechuceně otřel čelo a řekl:
„Nejsem malý dítě, abys mi dávala pusu na dobrou noc!“
Hotaru se na něj mile zazubila. Jun jí úsměv oplatil. Sotva se však převlékl a tak, podotkl:
„Dnes je úplněk.“
Hotaru vykoukla z okna. Skutečně. Stříbrný kotouč osvětloval noční Konohu.

Jun mezitím vlezl do postele a po chvilce se zeptal:
„Hotaru, jak vlastně byla ta písnička, co sis kdysi pobrukovala, když jsem byl malý?“
Hotaru na něj překvapeně jukla. Ale, ale, ten capart si pamatuje víc než je zdrávo!
„Já si ji ani nepamatuju. Neměl bys jít spinkat?“ zalhala mu Hotaru. Ona si totiž naopak tu píseň moc dobře pamatovala. Ale kdykoliv si na ni vzpomněla, chtělo se jí brečet. Ta píseň ji totiž až příliš připomínala mamku…..
Jun viděl, že Hotaru dneska s ním moc mluvit nebude a tak se přikryl a usnul.

„Ten měsíc je tak krásnej. Úplně to láká na procházku. Ovšem na to je kapku pozdě. Ale pozorování ze střechy taky nemusí být špatný.“ Mluvila sama k sobě Hotaru.
A skutečně o tři minuty později se procházela po střeše a vyhlížela si místo na posezení/ polahání. Brzy si našla příjemné místo s výhledem na Konohu, která v noci v záři světel a měsíce vypadala kouzelně ……
Už tam pěknou chvilku ležela, když tu náhle zaslechla kroky. Za ní se ozvalo:
„Hotaru?“
Oslovená se otočila po hlase a uviděla Kotetsua, jak se k ní blíží. Zeptal se, zda se může přidat. Hotaru beze slova kývla.
Mlčky se dívali na hvězdy, blikající tam kdesi ve výšinách.

Ticho nakonec prolomila Hotaru:
„Hele, Kotetsu, já…promiň mi tamto v té Hyuuga čtvrti a potom to, co jsem o tobě řekla. Byla jsem naštvaná a, ač to nerada přiznávám, trochu vystresovaná z toho všeho stěhování a podobně.“
Kotetsuovi málem vypadly kukadla z důlku. Tak tohle nečekal. Omluvu od Hotaru.
„To je v pohodě, to já bych se spíš měl omluvit. Byl jsem netaktní. Jo a vlastně, díky za to, že jsi mě dovlekla domů. Ty kecy musely být nehorázný.“ Odpověděl po chvilce Kotetsu.
Hotaru se zasmála a řekla:
„To teda jo. Víš, že lákat takto otevřeně holku do postýlky není moc dobrý způsob? Zkus to příště přes romantickou večeři nebo procházkou při úplňku. To u většiny holek zabere.“
„Cože? Já tě lákal do postele? Ty vado, tak to ses musela dost smát, ne?“ užasl nad tím Kotetsu.
„No, v tu chvíli moc ne. Musela jsem tě fláknout, abys usnul!“
„Aha, tak proto mě tak pálila tvář, když jsem se vzbudil.“
Konverzace probíhala ve velice zábavném duchu. Hotaru udivilo, jak se v Kotetsuovi spletla. Vždyť s ním byla legrace!
Teda až do té doby než……

Hotaru zaslechla zezdola hluk, podobný zpěvu opilců. Rozhodla se jenom juknout, kdo tentokrát se rozhodl zpít se pod obraz. Jenže když vstávala, šlápla si na nohavici trochu delších kalhot a spadla. Ale nespadla jen tak zpátky na plech střechy, ale rovnou Kotetsuovi na hruď. ……
Vyrazila mu tím dopadem dech, avšak po dvou vteřinách ho znovu popadl a začal se zasmál. Hotaru, červená jak zralé rajče, se taky zasmála. Po chvilce se však uklidnili a Kotetsu se zadíval Hotaru hluboko do očí. Hotaru mu nedokázala uhnout pohledem a tak se dívala i jemu do očí.

Kotetsuovy rty se pomalu přibližovaly k těm Hotařiným. Té okamžitě došlo, co chce udělat. Ne, bylo to pro ni moc rychlé, náhlé a taky měla v srdci jednu hrozně hlubokou jizvu……
Jeho polibku se vyhnula, vstala, zamumlala přání na dobrou noc a rychlým krokem odešla.
Kotetsu tam chvíli nehnutě a hlavně šokovaně ležel. Pohlédl zpátky na hvězdy. Náhle zahlédl nad svou hlavou dvě světlušky.
Kotetsu je zaujatě pozoroval, až si řekl:
„Co jsem to za idiota? Ona je pro mě až moc dobrá…..“