Proč já nemám nikoho?

Nad Konohou se snášela noc. Hvězdy začaly rozsvěcovat na noční obloze a srpek měsíce zahájil svou dnešní pouť. Míval tyto poutě rád, protože ho bavilo se dívat na osudy lidí. Bohužel dneska se stal svědkem ne moc šťastné události……

Brečela jsem u jednoho osamělého stromu uprostřed mýtiny. Každou chvilku mi tváře máčely nové slzy a já se je neobtěžovala zastavit, ba, ani si je utřít.
Znovu mi zlomil srdce. Na co je mi jeho návrat, když po jeho boku se nachází jiná? K čemu je mi Narutova radost, když vidím Sasukeho se muchlovat s tou…s tou hnusnou mrchou? K čemu?
Naruto má Hinatu, Shikamaru má Temari, Neji má TenTen, Kakashi- sensei chodí s Ayame, Garra zase s Matsuri, Kiba se nedávno dal dohromady s Hanabi, dokonce i Ino má kluka, Saie! No a Sasuke má Karin!
Proč jsou všichni šťastní, jen já ne? Proč já musím trpět? Co jsem komu udělala? CO?!

Před pár lety mi Sasuke říkal, že jsem otravná. Z toho jsem byla vždycky pár dní dost smutná. Nyní…nyní mám děsnou chuť vyřvat do celého světa svou bolest. Jenže místo toho jsem ji na veřejnosti dusila a rozhodla se ji vybrečet někde o samotě.

Jedinými svědky mého smutku a hořkého zklamání byly teďka hvězdy, měsíc a tento strom.
Byla jsem ráda, že mě nikdo nevidí brečet.

Náhle mě překvapily kroky. Dřív, než jsem se ohlédla, abych zjistila, kdo to je, utřela jsem si slzy.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděla…..
„Kabuto?!“ zvolala jsem překvapením jméno přicházejícího.
Kabuto měl levou polovinu obličeje zakrytou a stejně tak levou ruku. Z té pravé poloviny obličeje jsem viděla, že se divně ušklíbal…..
Vstala jsem a připravovala se na případný boj. Když si toho Kabuto všiml, úšklebek zmizel a nahradil ho uklidňující úsměv.
Skoro jsem na něj zařvala:
„Co tu děláš? Jak ses sem dostal?“
Kabuto mi klidně odpověděl:
„Vím, proč tu tak brečíš, Sakuro- san. A chci ti pomoct z toho trápení. To je důvod, proč tu jsem. A jak jsem se sem dostal, to je moje věc.“
Několik minut jsme na sebe jen tak hleděli. Já s vražedným výrazem, on s vyrovnaným.

Nakonec jsem ticho musela prolomit já:
„A jak ty vůbec můžeš vědět, kvůli čemu tu teskním?“
„Pozoroval jsem to uvítání Sasukeho. Když jsi ho uviděla, běžela jsi k němu, ale jakmile sis všimla, jak se drží s Karin za ruce, zastavila ses a ten výraz v tvé tváři byl doslova nezapomenutelný, i když byl vidět jen dvě vteřiny. Logicky jsem si odvodil, že tu budeš pouštět Niagáry.“ Odpověděl mi.
Pokračovala jsem dál, s viditelnou nadějí v hlase:
„A jak mi chceš pomoci? A proč mi vlastně chceš pomoci?“
Kabuto náhle zmizel a objevil se za mnou. Do ucha mi zašeptal:
„Sasuke zabil Orochimaru- sama, což mi způsobilo velkou bolest, protože Orochimaru- sama byl pro můj život neoddělitelnou součástí. Mohl bych klidně zabít Sasukeho, ale to bys mi nedovolila a on by stejně nezakousl stejnou bolest, co já. Tak mě napadlo, že bys sem vylákala Karin, jeho velkou lásku. Pak bys nenápadně zmizela a já bych ji mezitím zabil. Tak co myslíš? Jdeš do toho?“
Přemýšlení mi trvalo jen malinkou chvilinku. Když bude Karin mrtvá, Sasukeho to zdrtí a já ho budu utěšovat. Po čase by se mohl do mě zamilovat! A to by bylo dokonalé!
Mlčky jsem přikývla. S Kabutem jsme domluvili podrobnosti. Zítra sem ve tři odpoledne zavedu Karin, pod nějakou záminkou zmizím, Kabuto jí mezitím zabije, já přijdu zpátky, ztropím povyk, Sasuke se to dozví a bude nesmírně zdrcen a zbytek bude na mě……

Den nato…
Ráno jsem vstala s úsměvem na tváři. Ode dnešního odpoledne bude Sasuke jen můj! Byla jsem šťastná, že se zbavím své sokyně, která mi ztrpčovala život….

Jenže dopoledne, když jsem uviděla Sasukeho, jak zamilovaně se dívá na Karin a ta mu pohledy oplácela, u srdce jsem začala mít výčitky. Co když s Kabutem zabijeme Karin, Sasuke tu bolest nesnese a spáchá sebevraždu?
Sice jsem Karin nenáviděla za to, že mi přebrala Sasukeho, ale nebyla jsem si jistá, zda bych byla schopna ji nalákat do té léčky.

Když táhlo na třetí hodinu odpolední, odhodlala jsem se pozvat Karin na krátkou procházku k té mýtince. I přes výčitky jsem byla odhodlaná to udělat……

Cestou jsme si povídaly a Karin náhle prohlásila:
„Jsi fakt milá holka, víš to? Sasuke mi vyprávěl, že jsi dost obětavá a milá a chytrá, až se divím, proč nechodí s tebou. Říká o tobě jen to nejlepší!“
V tu chvíli mi došlo, že to prostě nedokážu. Nedokážu ji nechat napospas Kabutovi, aby vykonal na ní svou pomstu. Jenže už bylo pozdě na to, abych couvla…..

Karin se ke mně otočila čelem a něco mi říkala. Já jsem ji nevnímala, všimla jsem si totiž Kabuta díky tomu, že se na jeho brýlích zalesklo slunce.
Až teď jsem sebrala odvahu a začala na Karin mluvit, jak nejtišeji jsem mohla:
„Karin, asi mě budeš nenávidět, ale to je teď jedno. Musíš rychle pryč. Já vím, zním pošahaně, ale víš…toto je….“
Nedokázala jsem to ze sebe vymáčknout přes strach, že Karin půjde a řekne to všem ve vesnici. A ze mě by se stal vyvrhel…..
Ale překonala jsem se a dopověděla to:
„Je to léčka. To, že jsem tě vylákala na tuto procházku, že si s tebou povídám, že jsme zastavily tady na této mýtince, to vše je léčka! Možná ti to vysvětlím pak, jestli ten průšvih přežiju, ale prosím tě, běž, jdi za Tsunade- sama a řekni jí, že tu je Kabuto! A řekni ještě Sasukemu, že se mu omlouvám a tobě obzvlášť. Tak dělej!“
Poslední větu jsem na ni vykřikla, protože na mě zírala, jako by mě nechtěla poslechnout. Ani jsem se jí nedivila, ale na to nebyl čas. Nakonec mě tedy poslechla a odběhla.
Vytáhla jsem kunai a zařvala směrem na Kabuta:
„Plán padá! Odmítám zabíjet někoho, kdo činí Sasukeho šťastným!“
Odpovědí mi bylo nadávání a vržený shuriken. Šikovně jsem se mu vyhla. Kabuto vyběhl z keře, s taseným kunaiem a vrhl se na mě s neskrývaným vztekem. Kápě mu spadla a odhalila i druhou polovinu obličeje. Hrůzou mi na zátylku vstávaly chlupy. Kabuto měl znetvořenou levou půlku obličeje! Hadí oko, které jsem vídala u Orochimara, zvrásněnou tvář, to bylo prostě odporné! K tomu dlouhý rukáv odhalil též znetvořenou paži. Leknutím jsem vykvikla. Kabutovi to zřejmě dělalo radost, že jsem se tak lekla. S prudkostí a velkou silou na mě útočil. Postupně jsem ztrácela síly, zdálo se mi, že čím víc jsem slábla, tím Kabuto víc sílil!

Náhle mě jedním kopem shodil na zem. Už jsem neměla skoro žádnou sílu se bránit, Kabuto do mě chtěl zasadit smrtelnou ránu, když tu najednou:
„Konoha Senpuu!“
Nějaká zelená šmouha odkopla Kabuta nejméně o čtyři metry dál ode mě. Jakmile jsem se vzpamatovala, uviděla jsem Leeho, jak se ke mně skláněl. Podával mi ruku. Popadla jsem ji a on pomohl mi na nohy.
Zeptala jsem se ho:
„Lee? Co tu děláš?“
„Copak jsem ti to neříkal? Budu tě chránit až do konce svého života.“ Odpověděl mi s jiskřičkou v očích.
Ani nevím jak, ocitla jsem se v jeho náruči a já mu šeptala:
„Lee, já si kluka, jako jsi tebe nezasloužím. Ale i přes to….uvědomila jsem si, že tě miluju….“
Byla to pravda. Jen jsem nebyla schopna si to přiznat…..

Lee mi chtěl něco odpovědět, ale přerušil ho Kabutův hlas:
„Ale, takže Sasukeho jsi sešoupla dolů jen kvůli takovému magorovi v zeleném? No, i když pravda je, že k zelené hezky pasuje růžová.“
S Leem jsme se pustili a postavili se do bojového postavení.

V tu chvíli se za námi objevili Sasuke, Karin, Naruto s Hinatou a další přátelé, všichni se postavili do podobného postavení, jako my dva.
Uvědomila jsem si, jaké mám skvělé přátelé, bez kterých bych nebyla zhola nic. Hyperaktivní Naruto….Stydlivá Hinata…. Unuděný Shikamaru….Tichý Shino…..Užvaněná Ino…..Bojechtivý Sasuke….ti a spousta dalších mě i přes to, že jsem byla před několika minutami ochotna zabít Sasukeho lásku, mi přišli pomoct…..
Kabuto znervózněl při pohledu na tu naši menší „army“. Chtěl utéct, ale Sasuke se objevil za ním a bodl ho katanou přímo do srdce. Přitom Sasuke pronesl:
„Já ti dám, chystat léčku na mou holku a přitom zatahovat mou nejlepší kamarádku do toho!“
Kabutova poslední slova byla:
„Dělal jsem to pro vás, Orochimaru- sama…..“
Padl do kaluže své vlastní krve a vydechl naposledy. Bylo vidět, že si Sasuke oddechl, že se konečně nadobro zbavil poslední vzpomínky na toho hadího šmejda.

Cítila jsem vyčítavé pohledy mých přátel. Mlčela jsem. Neměla jsem žádnou omluvu pro své chování.
Shikamaru se přestal věnovat mrakům na obloze a prohlásil:
„Ženský….Co neudělají pro kluka…..“
K mému překvapení se začali na mýtině smát a Sasuke mě přátelsky objal a pošeptal mi:
„Jsem trochu nazlobený kvůli tomu, co jsi chtěla udělat, ale jsem rád, že ses včas vzpamatovala. Pro mě budeš navždy kamarádka.“
Dojetím jsem se rozbrečela. Pustila jsem Sasukeho, protože jsem se chtěla dodatečně omluvit Karin. Ta mou omluvu přijala a taky mě objala.
Rozpršelo se. Karin se pokusila o vtip:
„Holka nebreč, protože nebe chce brečet s tebou!“
Usmála jsem se. Ale ještě někdo si tady zasloužil objetí.
„Lee!“ Zavolala jsem.
Hned ke mně přiběhl a zeptal se mě:
„Potřebuješ něco, Sakura- san?“
Beze slova jsem mu padla do náruče a políbila ho. Byl šíleně překvapený, ale polibek mi oplatil. Okolí jsem nevnímala, ale slyšela jsem potlesk našich šokovaných přátel.

Konečně jsem byla i já ta šťastná……