Život křehký jako kouř 4

Slunce proniklo baldachýnem jehličí a listů lesa a v jeho loučích se roztančil prach. Ptáčci zapískali a vylekaně vzlétli ze stromů a kříčků poblíž místa, kudy se hlučně hrnula Kushina. Většina z nich pak usedla na vrcholku vysoké jedle, ze které bylo vidět celý les, zvědavé, co si Kushina a její skupinka počnou dál.
„Ztratili jsme se, viďte že jo, sensei?“ zeptala se Mizu nejistě.
„Jasně že ne!“ odporovala Kushina. „Vím přesně kde jsme!“
„Takže kde jsme?“ ptala se Mizu dál.
„No, tedy… Myslím… Vlastně vím! Jsme… V lese,“ dostala se sebe Kushina nepřesvědčivě a pádila dál, z doslechu dětí, aby nemusela odpovídat na další otázky.
„Takže jsme ztraceni,“ nešťastně konstatovala Mizu.
„Jo, mně to došlo už před půlhodinou. Když zkratka trvá dýl než normální cesta, je jasné že jsi se ztratila,“ vzdechl Fuku.
„Tak proč ses nezeptal? Proč jsem se musela ptát já?“
„Ty se Kushině-sensei líbíš. Na mně by se mohla zlobit. Ještě to by mi chybělo!“
Mizu naštvaně založila ruce na prsou.
„Jo, jasně, nejlepší je svalit povinnosti na někoho jiného, viď?“
„Odborně se tomu říká týmová práce,“ poučil ji Fuku povýšeně.
„Odborně se tomu říká zbabělost,“ špitla Mizu, tak aby to slyšel jen Asuma a ten se potichu zasmál. Ta holka se mu líbila.
„Hele, tak jak se dostanem zpátky?“ Kushina usoudila že je nejvyšší čas si přiznat chybu a stoupla si zády k dětem, ať nevidí její červené tváře.
„Mohli bychom se prostě vrátit, odkud jsme přišli,“ navrhl Asuma.
„Jo a víš jak se tam dostat?“ ožila Kushina.
„No… Ne.“
„Tak nezůstává nic jiného, než jít dál,“ vzdechl Fuku. „Vždyť někam přijdem.“
„Může to trvat celé dny,“ strachovala se Mizu a Asuma za jejími zády zuřivě přikyvoval. Příliš riskantní plány neměl v lásce. Vlastně, vůbec se mu nelíbilo něco plánovat a doufal že v týmu budou mít někoho jako… No, nějakého vážně dobrého taktika. Vždy snil, že jednou bude mít v týmu někoho takového. Někoho kdo rychle a rozumně rozhodne co dělat a Asuma bude vědět, že se něj může spolehnout. Vždy myslel, že to bude dělat hlavně sensei. A pak, že bude v týmu chytrý, moc chytrý a moc rozhodný kluk který bude senseiovi radit, kdyby byl sensei v koncích. A druhý kluk, se kterým se budou dát dělat skopičiny. Anebo že to bude alespoň pěkná holka. Zatím to nevypadalo, že se jeho sny někdy splní. Skopičiny by mohli dělat všichni, vlastně Fuku by asi trochu ohrnul nos a Mizu byla bezpochyby hezká, ale na přemýšlení jim někdo chyběl.
„Tak tedy čekám jiné návrhy,“ zvedl Fuku uraženě bradu.
„Ne, tohle je dobrej nápad. Voní dobrodružstvím!“ vyhrkla Kushina a nadšeně se k nim obrátila.
„Vážně?“ nevěřila Mizu.
„Jo!“ pocuchala jí Kushina vlasy. „Jen je třeba se pořádně nadechnout. Pořádně říkám!“ mrkla na Asumu, když viděla jak nevěřícně se zamračil. „To se musíte friško naučit, cítit dobrodružství. Ať se mi na misi nekrčíte někde za stromem, musíte si to užívat! Ty se mi líbíš, Fuku, ty se na to díváš správně.“
Fuku na ni zaraženě koukl a z jeho pohledu bylo patrně jasné, že žádné dobrodružství neměl v plánu, prostě se jen snažil chovat jako ten rozumný kluk z Asumových snů, i když ním v žádném případě nebyl. Asuma však musel uznat, že k němu má rozhodně nejblíž, stejně jako Mizu byla zábavná a hezká, jak doufal. Sensei především se lišila od jeho představ učitele.
„Ale dokud někam dojdem, tak to může vážně trvat docela dlouho…“ zamrmlal Asuma.
„No, alespoň budeme mít příležitost se poznat,“ mrkla Kushina. „Hele, já začnu.“
A pohla se kupředu, stejně nesmlouvavě, sebevědomě a neústupně jako předtím, a Asuma správně předpokládal, že následujících patnáct minut se ke slovu nedostanou.

Už mohli jít alespoň hodinu. Ne, to víc… Dvě. Tři. Sakra, vždyť se to slunce nahoře posunulo úplně někam jinam! Asuma odhadoval šest hodin chůze, z toho tři Kushina-sensei prokecala svými zážitky. Poměrně neskutečnými. Jak se proboha dokázala na obyčejném tenkém provázku, kterým měla obmotané zápěstí místo náramku, spustit z ohromné věže? A navíc – kde by se proboha v Konoze vzala ohromná věž?
„Senseii?“ začal, ale když se na něho pořád rozzářená Kushina obrátila, radši jenom zavrtil hlavou.
„Nic, dobrý…“
„Ale povídej! Musíme si přece povídat, seznámit se!“ rozmáchla srdečně rukama.
Zase moc hyperaktivní…
No dobře, něco jí odpoví, ať má radost.
„Myslíte, že někdy někam dojdem?“ zamračil se.
„No… Určitě. Podle mě se přibližně za deset minut přímo támhle,“ ukázala ve směru jejich chůze, „objeví Sunagakure no sato. Stopro.“
Písečná? Uprostřed hustého listnatého lesa?
„No jasně,“ odsouhlasil Asuma jenom krátce. Ale Mizu pořádně hlasitě zívnula.
„Senseii, kecáte…“
„Nekecám!“ ohradila se prudce Kushina.
„Kecáte.“
„Je to moje intuice!“
„No právě…“
Dívka zdvihla obočí, protáhla se a pokračovala dál, zatímco jí pod nohama křupalo čerstvě napadané zelené listí a zatímco senseii uraženě zvedla nos.
„Však uvidíte!“ odsekla a vedla tým dál… K Sunagakure no Sato. Možná.
Asuma se krátce rozhlédl kolem sebe. Mizu šla po jeho levém boku, zívající a unavená, a Fuku šel vedle jeho pravého boku, otrávený a… Otrávený. Silně. To stačí, ne?
„Že já s váma šel,“ brblal pořád potichu. „Že já se do toho vůbec nechal uvrtat. Že já se prostě nezastavil a neodbočil tehdy doprava."
Krátká pauza. Nadechnutí.
„Že já s nima někam chodil… Příště na ně počkám těsně před lesem. Jo. Sakra… Že já –,“
„Fuku?“ zavrčel Asuma.
„Hm?“ vzhlédl, očividně vyvedený z proudu myšlenek.
„Prosím přestaň, jdeš všem na nervy...“
„Hmm… Že já vůl se do toho nechal uvrtat. Všichni mi jdou na nervy… Že já se na to ráno nevykašlal, že – “ pokračoval dál a Asuma hluboce vydechl.
„Díky…“
„Kašli na to,“ usmála se Mizu. A zívla. „Celkem ho chápu…“
„Hmm… Taky jsme mohli dostat nějakýho trošku šikovnějšího senseie,“ přikývl Asuma.
„Prej jsme její první tým, tak to chvilku vydrž. Třeba je jenom nervózní…“
Chlapec se podíval dopředu, na dlouhé rudé vlasy učitelky, které se v rytmu jakési písničky natřásaly od toho, jak do taktu přikyvovala hlavou.
Ta a nervózní?
„No, mohli jsme dostat i někoho horšího,“ uznal nakonec.
„Třeba?“
„Tamtoho… No, víš…“
„Koho?“
„Toho… Zelenýho…“
„Jak ho dostal Gai z naší třídy na akademii?“
„Jojo. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval. Norissu? Ne… Chan?“
„Něco takovýho,“ usmála se Mizu. „To je teď fuk. Ale můžu se tě na něco zeptat?“ přikývla najednou a Asuma se jenom usmál.
„Víš… Moc by mě zajímalo, jestli -,“
„Koukejte!“ přerušil ji jakýsi výkřik. Sensei stála asi dvacet metrů před nimi, kamsi zuřivě ukazovala a mávala na ně, ať k ní honem jdou. Doopravdy, les tu jaksi končil…
„Sunagakure! Tam! Já to říkala!“ křičela.
Všichni tři k ní pomalu přišli. Suna? Co by tu dělala…
Stromy se rozestoupily, samozřejmě obrazně, a Asuma na vlastní oči poprvé ve svém životě uviděl Sunu. Ohromnou, majestátnou, vysokou, z bílého kamene…
„To je Chrám ohně, senseii,“ zamračil se Fuku a Mizu se zasmála.
„Ale aspoň jsme konečně někam došli...“