Romantika

Na kratičký okamžik jsem strnul, ale Sakura mě dál pevně svírala a plakala mi na rameno. Jakmile jsem si to uvědomil, pevně jsem ji objal. Stále jsem si vyčítal svoje chyby a nejvíc mě bolelo, že ona se za to chce zodpovídat.
„Ne, počkej,‘‘ zaprotestoval jsem a odstoupil jsem od ní několik kroků. Nemohl jsem. Sakura teď patřila jinému a já s tím už nic nenadělám. Rozhodně nechci, aby si dělala nějaké naděje.
„Stalo se něco?‘‘ zeptala se, oči stále plné slz. Nepřestávala se snažit přiblížit se ke mně, ale já jsem ji odmítal.

Bol večer Ayme sedela na verande a večerala, pritom mala na mysli jedinú vec.

Stáli tam uprostřed chodníku, táhnoucího se podél kamenné zídky. Stáli by tam možná do dneška, ale přece jen se rozhodli jít každý do svých domovů.
Hinata si opřela o zavřené dveře svého pokoje a malinko se usmála. Tak hezky jí hřál ten nádherný pocit u srdce. Pevně se rukama objala, zavřela oči a nechala své myšlenky volně plout k Narutovi.

Bylo právě chvíli po západu slunce a já pomalým krokem kráčel k domovu. Opět mi Tsunade-sama přidělila starosti ohledně chuuninských zkoušek a tak jsem společně s Temari den co den měl plné ruce práce. Musím uznat, že mi její společnost přišla velmi sympatická a dokonce jsem v duchu začínal uvažovat, nad touto dívkou i jinak než jen jako nad kamarádkou. Nejspíš se na mě začínaly podepisovat matčiny dohazovačské schopnosti.
Vešel jsem do dveří a s pokrčeným obočím změřil pohledem své rodiče, tiše šeptající si cosi u stolu.

Hranice přešli hladce. Až do svítání byli stále na cestě. Poslední dobou Sakura trávila více času v nemocnici než na misích, což zapříčinilo to, že jí fyzička drobátko poklesla. Není proto divu, že ráno kolem šesté hodiny již ani necítila nohy a kupředu byla poháněna pouze silovou vůle, aby nepokazila Sasukemu mínění o ní samotné.
„Jsme tady!“ zastavil se Sasuke-kun prudce, když doběhli na okraj lesa. Sakura se udiveně zahleděla na plac před sebou a pak se uchechtla.

V předchozím díle:Kdosi jí probudil ze snu.
Na okno někdo zabušil. Ihned otevřela obě oči a naslouchala okolní tmě. Do tmy se znovu ozvalo hlasité bum, bum. Pomalu vstala a z postranního pouzdra vytáhla kunai. Ihned vyhledala dveře, i když byla tma prakticky neprohlédnutelná a tichými kroky se k nim vydala. Stále pevněji a pevněji tiskla kunai ve své dlani, až svými nehty vyryla do hřbetu dlaně malé čárky.
Přistupovala k dveřím stále blíž a blíž a s každým bouchnutím jí napadal nový a nový plán, jak překvapit protivníka.
Rozhodla se ho dostat zezadu.
Rukou se dotkla kluzké kliky a připravila se na útok.

[i],,Hinato! Probuď se! Prosím...‘‘ Uslyšela jsem jakoby z dálky, ale oči mi ať jsem se snažila, jak chtěla nešli otevřít.. Bála jsem se, byla jsem na pokraji zoufalství, ale přesto jsem cítila pálivou bolest na hrudníku, která mi svírala žaludek a do očí se mi vehnaly horké slzy, cítila jsem, jak máčí moji tvář...
Zkusila jsem je znovu otevřít a tentokrát jsem uviděla ostré světlo loučí, které mě donutily očí zase zavřít.. Chvíli jsem se rozdýchávala a pak jsem to zkusila znova..

„Tak co ještě chceš,“ otočila se na ni rusovláska a založila si ruce na hruď.
„Vemte sebou i Hinatu, Kibu a Shina,“ řekla Tsunade.
„Ani mě nehne! Je to průzkumný tým. Do boje s Akatsuki a Orochimarem by měli jít jenom dobře vycvičení ninjové. To tihle tři naštěstí jsou, ale co ostatní. Nebylo by to dobré,“ zavrtěla hlavou Kit, ale stále se snažila nevybuchnout.
„Umí se ubránit. Kdy jsi je naposledy viděla bojovat?“ zajímalo Hokage.

Naruto s Gaarou se střídali v jeho učení. Jako první začal Gaara, aby ho naučil základní techniky a pořádné ovládání chakry. Michi trénoval opravdu poctivě a za necelé tři dny se naučil základní techniky. Dokázal také vyšplhat na strom bez ruk a to úplně nahorů. Jednou také trénoval chození po vodě, to když narazili na řeku, ale zatím mu to stále moc nešlo. Čtvrtý den začal Michi trénovat s Narutem. S ním zopakoval základní techniky a zároven se učil stínové klony.

Jako každé pondělí měli první hodinu matematiku. Táhla se stejně jako normálně. Shikamaru a někteří další jedinci ve třídě, spokojeně prospávali. Karin s Ino drbali koho mohli a přitom si lakovali nehty. Každou chvíli se pohihňávali a pokukovali po Sasukem nebo jiným klukem. Nejvíc ale pohledem střílely po Gaarovi. Domluvili se, že o přestávce ho otestují.

Nad Konohou svítilo slunce a s prvními paprsky přineslo nový den.
„Myslíš, že ještě spí?“
„Nejspíš jo, tak ji nech spát.“
„Ale za chvíli máme trénink a taky nás čeká mise!“
„Naruto, ty jsi se vůbec nezměnil. Já vím, že máme hromadu práce, ale když jí ještě chvíli necháme, tak se snad nic nestane?“
„Jenže…“
„Já jsem tady doma, tak mě pro jednou laskavě nech rozhodnout!“ zaslechla Yamamori šepot ode dveří. Posadila se na posteli a rozhlédla kolem. Nebylo to tady až tak zlé. Rozhodně ne tak jak si umyslela včera.

,, Do háje.“ Zaklel Sasuke, protože věděl, že je zle. Obě dvě na ně vykulily oči a snažily se aspoň trochu zakrýt.
,,C-co chcete?“ zeptala se jich hned Tenten. Sasuke se konečně přestal červenat.
,, Sakuro, chtěl se tě zeptat. Šla bys se mnou zítra na ten ples?“ zeptal se jí nedočkavě Sasuke. Sakura tentokrát málem sbírala oči po podlaze.
,, TY mě chceš pozvat na ples?“ nemohla tomu uvěřit. Sasuke nejistě přikývl. Sakura radostí hvízdla a objala. Pak rychle zalezla do pokoje.

„Tak tady se usadíme přes noc,“ zastavil se Kakashi-sensei uprostřed louky, poblíž lesa a řeky.
„OK!“ zavolal Naruto a začal vytahovat stan.
„Do stanů se rozdělíme následovně: Naruto, Sai, Tokaruisha-sama a já se Sakurou,“ řekl mistr Kakashi. Začervenala jsem se. Naruto hodil nechápavý pohled.
„Heey Kakashi-sensei, já chtěl být se Sakurou-chaaan,“ udělal Naruto psí oči. Zasmála jsem se.
„Nezlob se Naruto, už to mám promyšlený,“ podrbal se Kakashi na temeni.

[i]Konečně se cítil spokojený, i když jeho dílo nebylo dokonáno do konce. To však neznamená, že to nemůže dokončit později. Někdy, až bude sama. Nebo raději zabít toho kluka. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek, až naprosto zapomněl, že mu Sakura už dávno mizela z dohledu. Pohlédl na oblohu. Zadíval se na kulatý měsíc, který ozařoval mýtinku. Postavil se za zadní a hlasitě zavyl na měsíc, aby dal svoji radost najevo.
Téměř okamžitě se mu dostalo odezvy v podobě vytí nějakého psa, který mu odpovídal tak, jak bylo jeho druhu vlastní.

Nehnutě stál a snažil se pochopit, co se to děje.
Vražedným pohledem propaloval obě postavy před sebou, ale jeho mysl, již poznamenaná několika sklenkami saké, které si dal cestou z Tsunadiny kanceláře, teď nebyla schopna racionálně uvažovat.
Věděl, že by neměl pít.
Alkohol mu sice pomáhal zapomenout, horší ale bylo, že právě díky němu se také nedokázal ovládat. A situace, ve které se nyní ocitl, z něj udělala doslova neřízenou střelu.

Bez jediného slova vysvětlení chytil Naruta silně za paži a už ho táhl pryč z obchodu.

         „Přiveďte mi ho konečně!“ zařval rozčileně Pein a všichni se mu klidili z cesty.
         Pein rozčileně chodil tam a zase zpět místností. Byla středně velká, tmavá a bylo v ní jen jedno křeslo. Pein k němu došel a naštvaně do něj klesl.
         „Je mi jedno jak. Už mi uniká tak dlouho! Vymyslete něco a doveďte mi ho!!“

Bylo to už druhý den. Klopýtali jsme skrz les. Já, ona a on. Nesourodá trojice. Já jsem šel v čele. Táhl jsem obrovský bágl, protože k mým vlastním věcem se přidali i věci té holky, Namii. Neji to zhodnotil tak, že když jsem taková dobrá duše, nebude mi vadi nést pár věcí navíc. Myslím, že ho začínám nenávidět.
Za mnou šla ona. Svázali jsme jí provazem, aby nemohla utéct a bylo vidět, že jí to silně vadí. Ani se jí nedivím – nejdřív jí pomůžou, vyléčí… A pak svážou a jde se na pochod.

„Má pravdu... nemusíte to dělat.“ řekl Shikamaru, který se tam objevil.
„Já se s tím smířím.... A naučím se s tím žít...“ řekl Shikamaru.
„Ne... my to tak nenecháme!!! A nemluvte nám do toho.“ řekl Kesidyin otec. A začali provádět složité ruční pečetě. Nejednou se objevila neproniknutelná mlha a Shikamaru neviděl ani na špičky svých nohou. Zadíval se do mlhy a měl dojem, že vidí Asumu, který mimo chodem byl už mrtvý.

Minato začal pomalu otevírat oči. Začala mu být zima a cítil se zvláštně. To, v čem ležel, určitě nebyla jeho postel. Posadil se a rozhlédl se po pokoji. Nebyl doma, vypadalo to jako nějaké vězení, vůbec se mu tady nelíbilo. Začal vyděšeně těkat očima po tmavém pokoji a snažil se v té tmě najít východ. Na konci pokoje byly dveře. Vyskočil z postele, na které ležel, a rozběhl se k nim. Uchopil kliku, ale otevřít nešlo. Několikrát zacloumal klikou, ale dveře se neotevřely.

Snažil se udržovat nenápadný odstup, bylo jisté, že by si ho v jinačím případě mohla velmi snadno všimnout. S určitostí nebyla starší než on a přesto již byla velitelkou Anbu skupiny, takže musela mít i odpovídající schopnosti. Proplétal se davem lidí a snažil se ji neztratit z očí, náhle však k jeho údivu zabočila do ulice vedoucí přímo k místu, který měl pro sebe vyhraněný Uchiha klan.