4ever together 02-Kdo nebo co to vlastně bylo

Konečně se cítil spokojený, i když jeho dílo nebylo dokonáno do konce. To však neznamená, že to nemůže dokončit později. Někdy, až bude sama. Nebo raději zabít toho kluka. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek, až naprosto zapomněl, že mu Sakura už dávno mizela z dohledu. Pohlédl na oblohu. Zadíval se na kulatý měsíc, který ozařoval mýtinku. Postavil se za zadní a hlasitě zavyl na měsíc, aby dal svoji radost najevo.
Téměř okamžitě se mu dostalo odezvy v podobě vytí nějakého psa, který mu odpovídal tak, jak bylo jeho druhu vlastní.
Znovu se vrátil do své přirozené polohy, to jest na všechny čtyři. Dnešní lov pro něj skončil, ale jedna část, hluboko uvnitř jeho duš, stále odporovala. A tak aby uspokojil to neodbytné nutkání, ulovil nějakou srnu.
Nebylo to ono. Její krev nebyla tak chutná, jako krev té dívky. Brzo ho srna omrzela, ztratil chuť.
Nechal ji jen tak ležet, nedojezenou, a plíživým krokem se vydal zpět do svého bytu. Měl štěstí i při zpáteční cestě, ulice stále zela prázdnotou.
Stejně jako předtím, vyšplhal po zdi nahoru. Jen co vešel do pokoje, účinky měsíce přestaly působit. Proces přeměny se obrátil, ovšem bolest, kterou pociťoval, se nezměnila. Znovu přicházela, kosti začaly praskat, tělo se mu tentokrát zmenšovalo, až skončil ve své lidské podobě na zemi, svíjející se v neskutečných bolestech. To však na tom všem nebylo to nejhorší, nejděsivější byl okamžik, kdy si uvědomil, co udělal, když řádil v lese.
Tentokrát se nedokázal udržet na uzdě, tentokrát mu nestačila jen zvířecí krev. Ale proč? Snad kvůli té bolesti, kterou mu způsobila, ale tohle nebyl způsob, jak se mstít. Udělat z ní to, čím je on sám, je moc velký trest. Sdílet to utrpení. Z posledních sil se vyškrábal na postel a zabalil se do deky, pod kterou denně spával. Začala mu být nesnesitelná zima, ta dokonce přemohla i bolest v každé kosti jeho těla. Nakonec ta neuvěřitelná muka skončila a on mohl konečně, i když s těžkým srdcem, usnout.

Sasuke mezitím odnesl Sakuru k sobě, jelikož on bydlel od lesíku nejblíže. Sám z toho byl v šoku, ale přednější teď byla Sakura. Opatrně ji položil na svou postel. Tvářila se vyděšeně, ovšem ani nehlesla. Pomalu jí rozepnul blůzku a opatrně odhalil zranění. I při vší obezřetnosti zavadil o její ránu, ani nehlesla, jen se třásla strachy.
„Co to bylo?‘‘ vyptávala se ho a stále zrychleně dýchala. Sasuke ji však ignoroval. Stále zvědavě zkoumal její ránu. Nedokázal přesně určit, co to bylo, jelikož byla tma. Přejel ještě jednou přes její ránu. Zacelovala se sama od sebe. I když se mu před chvílí zdála být hluboká několik centimetrů, teď vypadala jako pouhý škrábanec. Víc ho však udivilo, že Sakura nevydala ani jeden bolestivý sten, spíš byla jen ve velkém šoku.
„Tak co to bylo?‘‘ stále se vyptávala, ale Sasuke jí nebyl schopen odpovědět . Sám neznal odpověď. Ovšem čím déle ji nechal čekat, tím víc panikařila.
„Tak co to sakra bylo?!‘‘ zoufala dál. Stejně jako předtím jí nebyl Sasuke schopný odpovědět. Jen se jí snažil setřít z paže krev, jelikož rána už se prakticky zacelila. Odhrnul si vlasy z čela, aby lépe viděl. Spíš ani nemohl uvěřit tomu, že by se rána z ničehož nic tak rychle zacelila. Chvíli mlčel. Jemně přejel přes její ránu a začal ji zaujatě zkoumat. Sakura ho celou dobu vyděšeně sledovala, i když se už trochu uklidnila.
„Je to v pořádku?‘‘ zeptala se ho roztřeseným hlasem, čímž na sebe upozornila. Sasuke pozvedl hlavu a zadíval se jí do oči. Viděl v nich strach. Celá se ještě třásla, ale jinak vypadala, jako by ji nic nebolelo, i přes to, že s ní to zvíře, nebo co to bylo, tak mlátilo.
„Ne, je to v pořádku, potřebuješ se hlavně uklidnit,‘‘ odpověděl jí a chystal se odejít pro nějakou deku, ovšem Sakura ho popadla a odmítala ho kamkoli pustit.
„Prosím, nenechávej mě tu samotnou,‘‘ zaprosila se strachem v očích. Sasuke nakonec nechal deku dekou a lehl si vedle ní. Sakura se k němu hned pevně natiskla, jako by se bála, že ji opustí. Nedalo se nic dělat, Sasuke ji ochranitelsky objal kolem těla a usnul s ní.
Sakura však nespala klidně. I když si to nechtěla připustit, sama moc dobře věděla, co to bylo. Odmítala však tomu uvěřit. Opatrně se vysmekla ze Sasukeho sevření. Spal tvrdě, nechtěla ho kvůli svému problému nijak zatěžovat.
Pustila se po schodišti vedoucím do vrchního patra. Všude vládlo až nepříjemné ticho. Posadila se do nejbližšího křesla. Shrnula si ramínko a začala zkoumat svoji ránu. Nejspíš proto byl Sasuke tak vyděšený, když sama uviděla ránu, ani se nedivila. Už ani nebylo poznat, že byla zraněna. Rána prakticky zmizela, když po ní přejela prsty, už ani necítila bolest.
Nevěděla, co všechno tohle obnáší, ale z ničeho nic si připadala nepotřebná, lidmi nepochopená. Už by se teď nedokázala vrátit zpět k Sasukemu a dál vedle něj poklidně ležet.
Na malou chvilku jako by unikla od reality, chtěla teď udělat věci, které by za normálních okolností ani nechtěla. Něco jí našeptávalo. Pořád dokolečka…chyť ho…zabij. Stále dokola. Zacapala si dlaněmi uši, ale i přes to k ní ten hlas stále promlouval. Klekla si na kolena a uši si zacpala ještě víc, ovšem stále nechápala, že to něco, co k ní promlouvá, je uvnitř jí samotné.
„Jdi pryč!‘‘ zavolala do prázdna, ale jako odpověď se jí dostala jen její ozvěna. Hlasy už neslyšela, dokonce už ani nevnímala ten pocit nepochopení. Znovu se postavila. Při pohledu na oblohu si nemohla nevšimnou, že se měsíc schoval za mračna. Tím to nejspíš bylo!
Dostala i trochu strach, chtěla se před úplňkem schovat, a tak utekla zpět k Sasukemu. Rychle se k němu přitulila. On ji určitě ochrání. Doufala v to, i když spal. Znovu ucítila, jak ji jeho paže objaly. Teď už se Sakura cítila v bezpečí. Snad se jí podaří usnout!

Měsíc v úplňku vystřídalo zářící slunce. Pronikalo přes záclony až do temného pokoje a projasnilo všechna temná zákoutí. Teď bylo možno zahlédnout, kdo tento byteček obývá. Slunce odkrylo i něco jiného. Tím bylo oblečení, roztrhané na kusy.
Povalovalo se všude po pokoji. Ale to nebyla jediná podivnost.
Od okna až k posteli vedly krvavé stopy. Kousek před postelí se však změnily. Už to nebyly stopy obrovského vlka, ale člověka. V pokoji i přesto vládlo ticho, až na oddechování klidně spícího mladíka. Dalo by říct, že prožil klidnou noc, ale nebylo tomu tak. Celý ten nepořádek odhaloval jeho noční řádění. Nemohl však za to.
Mladík se převalil na bok, moc dobře se mu nespalo, a když se mu konečně povedlo usnout, zanedlouho ho probudily paprsky slunečního svitu. Vztekle přes sebe přehodil peřinu a pokusil se spát dál, ovšem nešlo to.
Stále se mu vracely vzpomínky na tu noc. Pořád před sebou viděl její krev, v uších slyšel její křik. Nedalo mu to spát. Rychle se posadil a obličej si schoval do dlaní. Ale hned hlavu zase zvedl a prohlédl si, jaké napáchal škody. Mírně ho to překvapilo. Většinou to odnesla jen váza nebo nějaký předmět, který shodil ze stolku. Dnes však byl poničený všechen nábytek, dokonce i zdi byly zašpiněné od krve, od její krve. Nemohl se na to dívat nebo to snad uklízet. Jenom ze skříně vytáhl čisté oblečení a vydal se na sraz se svým týmem.