Nikdy neztrácím naději - 9. díl

Bylo to už druhý den. Klopýtali jsme skrz les. Já, ona a on. Nesourodá trojice. Já jsem šel v čele. Táhl jsem obrovský bágl, protože k mým vlastním věcem se přidali i věci té holky, Namii. Neji to zhodnotil tak, že když jsem taková dobrá duše, nebude mi vadi nést pár věcí navíc. Myslím, že ho začínám nenávidět.
Za mnou šla ona. Svázali jsme jí provazem, aby nemohla utéct a bylo vidět, že jí to silně vadí. Ani se jí nedivím – nejdřív jí pomůžou, vyléčí… A pak svážou a jde se na pochod.
Neji šel poslední a držel v rukou konec provazu, který svazoval Namiu. Kontroloval celé okolí, i za svými zády (doslova, díky byakuganu) a zdálo se, že ve své hlavě spřádá nějaké plány.
Díky tomuto rozestavění jsme šli poměrně pomalu. Neji zarytě mlčel, ale té holce pusa jela jako o závod.
„Kam že to vlastně jdeme?“ zeptala se nejdřív. Čekal jsem, že Neji odpoví se svým břitkým cynismem, ale když se nic neozvalo, řekl jsem jí to já: „Do tvé vesnice. To už jsi zapomněla, že jsme ti to včera říkali?“ Ovšem na rozdíl od Nejiho stylu to bylo jemně a klidně. Ani byste nevěřili, nakolik může změnit tón význam věty.
Namia bez přemýšlení vypálila další otázku, na kterou se ptala zhruba po desáté: „Fajn, a proč jsem teda svázaná?“ Neji opět nic a tak jsem jen pokrčil rameny: „Abys neutekla.“
Prudce potřásla hlavou. „A to vám nestačí mé čestné slovo?“
„No, víš…“ povzdechnul jsem si, „mě by možná stačilo, ale Nejimu ne.“ Namia hodila po Nejim, co se šoural za ní, nenávistný pohled, avšak mě obdařila přívětivým úsměvem. Začínal jsem z toho mít dojem, že se mé přívětivosti snaží využít. Ale ne – já se oblafnout nenechám. Začal jsem tedy raději zarytě mlčet, abych se nedostal do nějaké trapné situace, či dokonce problému.
Dívka si zklamaně povzdechla. I když se snažila dělat „milou a zmatenou“ v jejích očích se zračily obavy, možná i strach. Pravděpodobně jí zvuk jejího vlastního hlasu dodával odvahu, a proto tolik štěbetala. Po chvíli trapného ticha nám začala vyprávět jakousi hloupou historku o nějaké kočce, ale to už jsem jí nevěnoval pozornost a rozhlížel jsem se po lese kolem.
Byl tam klid. Vítr foukal jen jemně a v korunách stromů zpívali ptáci. Jiná zvířata jsme nezahlédli, ale možná je odradil zvuk Namiina hlasu. Všechno vypadalo tak klidně a bezpečně, jako bychom ani nebyli na nepřátelském území. Opak byl pravdou. Navíc, lesy jsou nejnebezpečnějším místem, kde se člověk může u nepřátelských hranic nacházet, protože tam na něj snadno zatočí ze zálohy. Neji si to zřejmě uvědomoval, a proto jsme to rázovali tak svižným krokem.
„A co si o to myslíš ty?“ vybafla na mě Namia.
„O čem?“ odpověděl jsem zmateně.
Dívka se zamračila. „Ty mě vůbec neposloucháš. O tom, co jsem ti právě říkala.“
„Máš pravdu,“ rezignoval jsem, „neposlouchám.“ Dívka už chtěla něco říct, když ji Neji přerušil. „Hlídka! K zemi!“
Jako jeden muž (respektive jako dva muži a jedna žena) jsme si lehli na zem a obezřetně pozorovali okolí. Stojící osoba je pro nepřítele snadným cílem.
Namia si cosi mrumlala pod vousy. „Proč se tu schovávánm, když jsem vlastně na straně té hlídky, a vů-„ Neji jí zacpal pusu rukou.
„Pšt…“
„Jak jsou daleko?“ zašeptal jsem.
„Dost daleko na to, aby nás neviděli.“ odpověděl Neji. „Je to muž a žena…“ podotknul ještě. Pak se podíval směrem, kde měla být domnělá hlídka, a zbledl. „Tohle… Je špatný…“
„He?“ Slyším dobře? Neji, expert na chladné reakce, se bojí?
„Ty pláště už jsem viděl… Jednou jsme s nimi bojovali – já a můj tým. Byl jenom jeden a my byli čtyři a stejně se nám ho nepodařilo porazit. Kdyby sensei nepoužil své brány, tak…“ zavrtěl hlavou.
„Takže ty si toho týpka už někdy potkal?“ vyzvídal jsem.
„Ne. Tyhle dva neznám, ale očividně jsou ze stejné organizace.“ Vážně se na mě podíval. „Slyšel jsi někdy o Akatsuki?“
V životě jsem o nich neslyšel, ale Namia sebou neznatelně trhla. Neji si toho ale nevšimnul a mluvil dál: „Akatsuki je organizace složená ze samých zločinců třídy S, neuvěřitelně silných. Nosí černé pláště s červenými mraky… Podle toho, co vím, hledají 9 legendárních bijuu. Ale tady bych je vážně nečekal…“
„Zločinci třídy S?“ zakníkal jsem. Tohle bylo vážně zlé… Proti takovým lidem jsme neměli ani sebemenší šanci.
„Například jeden z nich vyvraždil celou svou rodinu, tedy, celý svůj klan.“ dodal ještě Neji. Oba dva jsme byli bílí jako křída. Bylo víceméně jasné, co by se stalo, kdybychom s nimi museli bojovat.
Najednou se ozvala Namia: „Jak vypadají?“
„Jsou od nás docela daleko.“ odpověděl Neji. „Ale ten muž má střapaté vlasy, a něco… černého na obličejí a ta žena má ve vlasech květinu. Nemají čelenky, jenom ty pláště…“
V dívčině obličeji se zračilo překvapení. Pak se letmo usmála, ale jakoby se na něco v tu chvíli vzpomněla a její obličej potemněl.
„Strýček a teta…“ zamumlala neznatelně…