Pan chůva 009-Saké=Tabu (END)

Na kratičký okamžik jsem strnul, ale Sakura mě dál pevně svírala a plakala mi na rameno. Jakmile jsem si to uvědomil, pevně jsem ji objal. Stále jsem si vyčítal svoje chyby a nejvíc mě bolelo, že ona se za to chce zodpovídat.
„Ne, počkej,‘‘ zaprotestoval jsem a odstoupil jsem od ní několik kroků. Nemohl jsem. Sakura teď patřila jinému a já s tím už nic nenadělám. Rozhodně nechci, aby si dělala nějaké naděje.
„Stalo se něco?‘‘ zeptala se, oči stále plné slz. Nepřestávala se snažit přiblížit se ke mně, ale já jsem ji odmítal.
„Tohle nejde Sakuro, nechci, abys mi pořád pomáhala,‘‘ řekl jsem, čímž jsem ji trochu zaskočil. Přestala plakat, jen na mě vyjeveně hleděla.
Zastavila se na půl kroku ode mě a zarytě mlčela.
„Ty tomu stále nerozumíš, tohle je můj problém,‘‘ tentokrát už jsme zvýšil hlas a to jsem neměl.
Nestačil jsem ani mrknout a Sakura s pláčem zmizela z místnosti. Připadal jsem si jako slaboch. Protože teď jsme to celé pokazil.

Jak bych měl popsat následují dny? Jedním slovem to byla nuda. Připadal jsem si, jako bych snad umřel.
Co mě však překvapilo nejvíc, já jsem se nevrátil k saké. Lépe řečeno, pokaždé mi připomínalo Sakuru a to mě pak zabolelo u srdce. I když jsem tu bolest překonal, následovala další zábrana. Naprosto se mi za tu dobu jeho chuť znechutila. Raději jsem se k němu ani navracel.
Zůstal jsem raději u čaje a to i přes předešlou nehodu.
Stejně jako před touhle historií, ani teď jsem Sakuru vůbec nevídal, i když jsem teď vycházel z domu docela často. Jako by se vytratila. O to víc jsem se obával setkání s Narutem. Každým dnem se blížil okamžik jeho návratu a já měl strach, co mi hodlá za moje hloupé činy udělat. Musel jsem si přiznat, že bych pár facek potřeboval.

Jednoho dne jsem se odevzdaně vracel zpět domů, když mi cestu zkřížil kočárek. Zastavil jsem se naštěští dřív, než jsem se s ním srazil.
„Je, omlouvám se, já…..“ ozval se za kočárkem mně velice známý hlas, ovšem jakmile se naše pohledy setkaly, hlas jií selhal.
„Ahoj,‘‘ pozdravila mě tiše a objela mě s kočárkem. Zarytě jsem mlčel, ovšem tentokrát jsem ji nehodlal nechat odejít. Chvilku jsem ještě přemýšlel, co jí vlastně říct, ale nakonec jsem se na to vykašlal.
„Počkej!‘‘ zavolal jsem na ni. Otočila se a byla i docela překvapená. I s kočárkem pomalu došla zpět ke mně.
Až teprve teď jsem si uvědomil, že s sebou má kočárek. Už dávno neměla břicho, tvoreček, jehož předtím nosila pod srdcem, teď spokojeně oddychoval v modravém kočárku. Mírně jsem se naklonil, abych miminko viděl zblízka.
Sakura si mírně odkašlala, čímž mě odtrhla od kočárku. Tak a teď jsem pro změnu nevěděl co říct já, tedy spíš jak, jelikož jsem jí toho chtěl říct opravdu dost.
„Je mi to líto,‘‘ vypadlo ze mně nakonec. Opravdu jsem se na nic víc nezmohl, i když jsem si nebyl jistý ,zda tohle bude stačit.
Při mých slovech na chvilku strnula. Nebyl jsem si jistý, zda mám pokračovat. Naštěstí mě z té nepříjemné situace vysvobodil dětský pláč. Sakura mě přestala pozorovat a sklonila se ke kočárku. Po chvilce vytáhla blonďaté miminko.
„Je roztomilý,‘‘ řekl jsem, ale nebyl jsem si zcela jistý, jestli se opravdu jedná o chlapečka. Sakura se hned usmála.
„Ani jsem nevěděl, že už se narodil,‘‘ začal jsmem trochu normální rozhovor a doufal jsem, že se spolu zase skamarádíme. Najednou ke mně to malé stvoření začalo natahovat ručičky. Sakura se usmála a přistoupila ke mně. Věděl jsem, co chce udělat, bránil jsme se, ale nakonec mi miminko dala do náruče. Pohlédl jsem na něj.
Blonďaté vlásky po Narutovi, ale pro změnu pistáciové oči po Sakuře. Chlapeček se na mě slabě pousmál.
„Má oči po tobě,‘‘ řekl jsem.
„Jo, to říkají všichni,‘‘ odpověděla mi. „Přijď dneska večer k nám, potřebujeme s tebou něco probrat,‘‘ oznámila mi a vzala mi spinkají dítě z náruče. Trochu jsem se zarazil, protože to znamenalo, že tam bude i Naruto. Krapet se mi sevřel žaludek, ale sraba dělat nebudu.
„Dobře,‘‘ odpověděl jsem jí sklíčeně a vydal jsem se opačným směrem. To, co jsem jí chtěl říct, už jsem dávno zapomněl.

Nastal večer, pomalu jsem se proplétal tichými ulicemi Konohy. Nikde ani živáčka, ale to mě nevyvedlo z míry.
Jakmile v dálce zahlédl ten dům, zastavil jsem se. Přemýšlel jsem, zda se nemám ještě otočit, protože chci mít svoje zuby tam, kde jsou. Pomalu jsem ale přistoupil k domku. Ještě malou chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem zaklepal na dveře. Ozvaly se kroky, pak se otevřely dveře. Mírně jsem strnul, když se přede mnou zjevil Naruto.
Ani nepozdravil, jen mě pustil dovnitř.
Pomalu jsem vkročil a zavřel jsem za sebou. Hned jsem si všimnul, že v místnosti se nachází osoba, kterou jsem tu ani nečekal. Tou osůbkou byla paní Haruno.
„No, možná bychom si teď mohli klidně popovídat,‘‘ uvolnila napjatou situaci Sakura a ukázala na pohovku. Sedl jsem si raději co nejdál od nich, do křesla v opačném rohu pokoje.
„Možná bychom se ti měli omluvit,‘‘ začal Naruto, ovšem já nechápal, co tím vlastně myslí.
„Ale proč? Já bych se měl omlouvat vám,‘‘ přiznal jsem a sklopil jsem hlavu. Proč by se měli omlouvat oni, já jsem přece vinen. Já a můj alkoholizmus.
„No víš…my.. jsme se na tebe trochu domluvili,‘‘ špitla Sakura. Zarazil jsem se. Domluvili, nechápal jsem to, ale od začátku jsem věděl, že je to nějaká bouda. Myslel jsem si však, že Sakura není tak dobrá herečka.
„Počkejte, to všechno byla hra?‘‘ vyptával jsem se a doufal jsem, že mi neřeknou ano.
Chvilku mlčeli, a pak všichni hromadně zakývali hlavami. Chvilku jsem mlčel, potřeboval jsem si všechno přebrat, urovnat a hlavně se vyrovnat s prvotním šokem.
„Sasuke, my jsme ti chtěli pomoc, tak proto,‘‘ oznámila mi Sakura. Pomalu přistoupila ke mně a chytla mě za ruce.
„Všechno to byla hra, nikdy jsem na tebe nebyla naštvaná,‘‘ začala se omlouvat. Mírně jsem se usmál. I když jsem se trochu zlobil, byl jsem šťastný. Pro mě to znamenalo, že na mě nezapomněli. A taky mi pomohli.
Uchopil jsem pevně její ruce a usmál jsme se ještě víc.
„No, tak to bychom měli zapít,‘‘ rozhodl se Naruto a zmizel, kdesi za dveřmi. S napětím jsem vyčkával, co přinese.
„Saké to není‘‘ usmál se, když vrátil do pokoje, a položil na stůl dvě láhve jakési tekutiny.
„Samozřejmě pro Sasukeho mám něco nealko,‘‘ poznamenal nakonec, což mě rozesmálo
„Jo..Saké je teď pro mě tabu.‘‘