Kdo se skrývá pod maskou?

Pár slov úvodem

Takžéé toto sem písala, když sem poslouchala jednu ze svejch oblíbenejch písniček Rebirthing

Vítr čechral dlouhé hnědé vlasy jedné mladé kunoichi, která seděla na mýtince uprostřed lesa nedaleko Konohy. Vstala ze zemně a zavřela oči, její dlouhé vlasy jí sahaly až ke kolenům. Nevnímala nic jiného než vítr. Nedaleko od ní se ozval zašustnění. Rychle se vrátila do reality a sáhla po kunai, z křoví vylezla řůžovláska.
„To seš ty…“ pousmála se hnědovláska, „už jsem se lekla…“
„A koho si čekala?“ růžovlásce se na čele objevila rýha.
„Kohokoliv jenom ne tebe, Sakuro…“
„Není ti něco? Posledních pár dní si nějaká tichá…“zeptala se s obavami Sakura. Odpovědí jí bylo mlčení a smutný pohled hnědozelených očí.
„Pojď, zvu tě na ramen, ať se mi tu neukoušeš nudou.“ Usmála se lékařská kunoichi.
„Tak dobře.“ Oplatila jí úsměv hnědovláska a svázala si vlasy do drdolů.

Po půl hodině v Ichiraku
„Víš, já se asi přidam k ANBU…“ sklopila hnědovláska zrak. Sakura se zakuckala ramen, když se po chvíli uklidnila, nevěřícně se podívala na svou kamarádku.
„To jako fakt?“vysoukala ze sebe.
„Hmm. Posledních pár dní o tom přemýšlím.“ Hnědovláska se podívala do těch zelených očí, „už jsem o tom mluvila s Narutem (poz. Naruto je hokage)“ dodala.
„Proč mi o tom neřekl?“ zamračila se růžovláska.
„Prosila jsem ho, aby to zatím nikomu neříkal. Chtěla jsem se k nim přidat hned, ale on mi to rozmluvil a dal mi týden na rozmyšlenou. Za chvíli za nim zajdu.“
„Aha, tak já pudu s tebou, jestli ti to teda nebude vadit…“ Sakura vytáhla peněženku a zacálovala to za obě. Hnědovláska přikývla a beze slova se vydali ke kanceláři hokageho. Za pár minut Sakura zaklepala na jedny z mnoha dveřích, následovalo „Dále“ a dívky vstoupily do místnosti. Obou sklouzl pohled na mladého blonďatého muže sedícího za stolem, zvedl k nim oči a povzdechl si.
„TenTen, doufal jsem, že nepřijdeš, ale jak vidím, tak ty své rozhodnutí nezměnila.“nebesky modrýma očima rentgenoval hnědovlasou ženu, „Ahoj Sakuro“ dodal a vstal od stolu. Sakura ho místo pozdravu políbila. TenTen se při pohledu na ně usmála, moc jim to spolu slušelo, ale zároveň pocítila vlnu závisti, rychle ten pocit zapudila.
„Naruto, já se teda chci stát ANBU.“ Řekla rozhodným hlasem.
„Seš si jistá?“ podíval se na ní s obavami.
„Nedělej mi to ještě težší…“ povzdychla si a upřela na něj prosebný pohled.
„Ok, jak myslíš. Konec konců je to tvoje rozhodnutí a tvůj život, ale pamatuj si. Cesta zpátky je, ale špatně se hledá a ještě hůř se po ní jde.“podíval se jí Kage do očí.
„Já-“
„Ty chceš bejt prohlášená za mrtvou?“skočila jí do řeči Sakura, nechtěla si připustit, že to chce její nejlepší kamarádka udělat.
„Hai!“ přikývla TenTen.
„Poslední možnost, říct ne.“ Řekl Naru a začal se přehrabovat v šuplíku, následně vyndal papíry a položil je na stůl.
„Já jsem rozhodnutá.“
„Tak mi to tu podepiš...“ Podal jí tužku. TenTen je bez zaváhání podepsala.
„Oficiálně si prohlášená ze mrtvou, tvé ANBU jméno je Leiko. Oblečení a masku ti předam za chvíli. Nějaké otázky?“ uklidil papíry zpátky do šuplíku a podíval se na hnědovlásku.
„Ne, hokage-sama!“ postavila se do pozoru.
„Ehmm, jentak mimochodem, pokud tu budem jen my, tak mi prosím tykej.“ Pousmál se blonďatý hokage. TenTen, tedy vlastně Leiko, přikývla.
„Sakuro, můžeš to tady za mně vzít?“ otočil se na růžovlásku stojící opodál.
„No dobře.“povzdychla si. Kage se pousmál a políbil jí. S Leiko v patách odešel z kanceláře. Beze slov sešli po schodech. Blonďáček vytáhl z kapsy klíče a otevřel jedny ze dveří.
„Jak se tady můžeš vyznat?“ rýpla si hnědovláska.
„Ze začátku to bylo těžký,“ usmál se, „ale ty na tom budeš podobně, v ANBU budovách taky vládne chaos.“ Vrátil jí rýpnutí s úšklebkem. Leiko byla ráda, že Naruto je takový, jaký je, když mu dala konečné rozhodnutí, nepřemlouval jí a hlavně nevyzvídal. Vešli do prostorné místnosti. Kage otevřel jednu ze skříní a vytáhl z ní Leičino budoucí oblečení.
„Támhle se převleč.“ Hlavou ukázal na kabinku v zadu místnosti. Leiko přijala úbor a zamířila na druhou stranu místnosti. Naruto zavřel skříň a otočil se k druhé, v ní se začal přehrabovat. Leiko se mezitím převlékla, rozpustila si své dlouhé vlasy.
„Jak jsem zemřela?“ vytrhla Naruta ze zamyšlení, ten sebou trhnul.
„Ještě nevim, ale asi tě necham nezvěstnou. Většina lidí se k ANBU přidává, když sou na dně. Já to na tobě vidim, TenTen.“ Podívakl se jí hluboko do očí, ale už nic neříkal.
„Ty rozpuštěný vlasy ti moc sluší.“ Usmál se na ní.
„Děkuji,“ Oplatila mu úsměv, „Jakou masku mi dáš?“ zeptala se. Místo odpovědi jí jednu podal a poodešel ke stolu s katanami. Leiko si prohlížela masku, byla to kočka. Nasadila si jí a podívala se do zrcadla. Byla si jistá, že jí takhle nikdo kromě Naruta a Sakury nepozná. Přišla k Narutovi, ten jí beze slov podal katanu. Přijmula jí a připevnila si jí na záda.
„Poslední věc. Tetování, posaď se tady.“ Přistrčil jí židli. Sedla si. Hokage jí na pravou paži vytetoval znak ANBU. Odešli z místnosti. Naruto všechno zas pozavíral. Místo toho, aby šlapali schody nahoru, udělal kage pár pečetí a zmizeli ve žlutém záblesku. Objevili se v kanceláři. Sakura už na tohle byla nejspíš zvyklá. Protože sebou ani necukla. Naruto se posadil za stůl, následovalo „Puf“ a v kanceláři se objevil člen ANBU s medvědí maskou.
„Přejete si, hokage-sama?“ zeptal se.
„Mám tu nováčka, Leiko. Ukaž jí jí všechno potřebné.“
„Hai.“ Řekl ANBU a společně s Leiko zmizeli.
„Nevíš, proč se k nim přidala?“ kage se podíval do zelených očí své přítelkyně.
„Tuším to…“odvětila.
„Doufám, že to zvládne…“povzdychl a začal se věnovat své práci.

O dva dny později
Už to byly dva dny, co jsem jí naposled viděl. Aktivoval jsem byakukan a porozhlížel jsem se po vesnici. Nikde jsem jí neviděl. Rozeběhl jsem se k budouvě s názvem „Oheň“. Schody nahoru sem bral po třech. Bez zaklepání sem vtrhl do kanceláře.
„TenTen zmizela!“řekl sem místo pozdravu. Podíval jsem se do modrých očí svého kamaráda.
„Já vim. Je nezvěstná už dva dny…“ povzdychl si.
„Du jí hledat!“ řekl sem bez myšlenkovitě a chystal jsem se odejít z kanceláře.
„Neji, já tě chápu…“promluvil, se zlostí sem se na něj otočil, „už jí hledají ANBU, mam pro tebe práci. Dočasně dostaneš na starost tři chuuiny, budeš jejich Sensei.“ Nečekal na odpovědět a podal mi papíry. Odešel jsem z jeho kanceláře. Pořád jsem myslel na TenTen. Měl jsem jí to říct, dokuď jsem mohl…

O dva měsíce později
Ačkoliv sem v ANBU byla jenom dva měsíce, nováček sem už nebyla. Naruto mi většinou dával sólové mise, což mi plně vyhovovalo.
„Leiko, máš se stavit u hokageho.“ Oznámil mi Suki. Přikývla jsem a zmizela jsem v kouři, objevila jsem se u Naruta v kanceláři.
„Konečně si tu. Jeden tým má potíže. Narazili na ně Orochimarovi lidi. Musíš se jich zbavit a ten tým sem v pořádku přivést. Nějaké otázky?“ podal mi mapu. Přijmula jsem jí a beze slova sem opustila jeho kancelář oknem, ale ještě sem stačila zaslechnout: „Buď opatrná, TenTen.“
Podívala jsem se na mapu, bylo na ní vyznačeno místo, kde by se měl ten tým přibližně nacházet. Vyrazila jsem ven z vesnice. Skákala sem ze stromu na strom. Cestování mi vyhovovalo a hlavně sólovky.

„Za jak dlouho tam budem?“zeptala jsem se našeho senseie.
„Normální cesta trvá asi tak pět hodin, ale s naší silou mládí to bude tak za tři.“ Sensei provedl své typické gesto se zdviženým palcem. Otočila jsem oči v sloup. Podívala jsem se na Nejiho, opět to všechno dokonale ignoroval. Zamyslela jsem se.
„Měla by si zrychlit, TenTen.“ Probudil mě ze zamyšlení hlas, který byl snad chladnější než led.

Podívala jsem se na mapu.
„Za chvíli tam budu…“ zašeptala jsme do ticha. Říkalo se, že ANBU sou bez citů, nevím, jak na tom jsou ostatní, ale já své city a emoce schovávala pod kočičí masku. Cítila jsem něčí chakru. Seskočila jsem na nižší větev. Naskytl se mi pohled na to, jak čtyři lidé z Konohy stojí tváří tvář proti nepřátelům, těch bylo víc. Zafoukal vítr, začal mi čechrat vlasy. Konečně si mě všimli. Vůdce konožského týmu nebyl nikdo jiný než Neji, cítila jsem, jak se mi zrychlil tep, ale nedala jsem na sobě nic znát. U opasku jsem měla pověšenou menší brašnu, vytáhla jsme z ní svitek. Vyskočila jsem do vzduchu a aktivovala jsem svitek, na nepřátele spadla sprška všech možných zbraní. Nikdo nepřežil. Seskočila jsem na zem. Stále jsem cítila cizí chakru. Zpoza stromů vyšel šedovlasý shinobi s brýlemi. Připadal mi povědomý. Zavzpomínala jsem. Byl to Kabuto, potkala jsme ho na prvních chudinských zkouškách.
„Posily?“ na tváři se mu objevil úšklebek. Neji se na něj chystal vystartovat, ale já jsem ho zadržela pohybem ruky. Vytáhla jsem katanu, můj protivník se začal soustředit a za chvíli mu v rukách pulzovala modrá chakra. Rozeběhl se na mně. Jednu ruku sem mu zablokovala katanou, tou druhou se mě snažil trefit, ale já jsme ho odkopla dřív, než stačil něco podniknout. Zvedl se ze zemně, zaútočil znova, ale tentokrát to bral vážně, jeho rychlost se zvětšila. Schytala jsem to přímo do xsichtu, naneštěstí sem měla masku. Odletěla jsem o kus dál. Zvedla jsem se ze zemně, maska se mi rozsypala na malé kousíčky. Nevěnovala jsem pozornost Nejimu vyjevenému pohledu. Vytáhla jsem další svitek a zopakovala jsem svůj výskok do vzduchu, roztáhla jsem svitek a opět jsem ho aktivovala. Na Kabuta spadla sprška kunaiů, jeden ho ošklivě škrábnul do ramena, další chytil, ale to neměl dělat, byl na něm výbušnej lístek. Následoval obrovský výbuch, podívala jsem se na Nejiho, divoce se mi rozbušilo srdce. Přece jenom sem odešla kvůli němu, milovala sem ho, ale on mně ne. Chtěla jsem na něj zapomenout.
„TenTen?“kulil na mně oči, „Naruto říkal, že si nezvěstná…“
„Takže mně tak nakonec nezvěstnou? Konec konců TenTen je nezvěstná.“ Řekla jsem chladně. Nevěřícně se na mně podíval s pohledem alá „Ty si se zbláznila.“
„Nebo možná i mrtvá…“ dodala jsem.
„Proč si-“
„Ok, vyrážíme.“ Přerušila jsem ho a vyskočila sem na nejbližší strom, ostatní mně následovali. Nabrali jsme směr Konoha.
„Proč si odešla?“ zeptal se. Odpovědí mu bylo moje mlčení a kamenná tvář. Podívala jsem se mu do očí. Dál jsme cestovali mlčky, k večeru sme dorazili do Konohy. Nabrala jsem rovnou směr na Narutovu kancelář.
„Sem rád, že ste zpátky a, že vám nic není.“ Přivítal nás s úsměvem Naru. Podívala jsem se mu do očí, možná pochopil.
„Leiko, kde máš masku?“ optal se, aby prolomil trapné ticho.
„Je napadrť.“ Povzdychla jsem si.
„Řekni si Sukimu. Rozchod!“
Vyšla jsem z jeho kanceláře, chystala jsem se portnout, ale někdo mně chytil za rameno. Otočila jsem hlavu, za mnou stál Neji.
„Potř-“přiložil mi prst na rty.
„Neodpověděla jsi na moji otázku.“
„Prostě jsem chtěla zkusit něco novýho.“ Podívala jsem se mu do očí ve snaze vzít roha. Zavrtěl hlavou.
„Slova můžou lhát, ale tvoji oči nikdy nelhali a nelžou.“ Jeho hlas už nebyl, tak chladný jako kdysi.
„Co ty o mně můžeš vědět?“ vyjela jsem na něj.
„Vím spoustu věcí, ale to co vím určitě je, že tě miluju a navždy budu.“tímhle mě odrovnal.
„A proč bych ti měla věřit? Celou dobu si mně ignoroval a sta-“umlčel mně polibkem. Uzavřel mně ve svém náručí. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale byl silnější než já. Pomalu jsem se mu začala poddávat a oplácela jsem mu polibky. Líbali jsme se před kanceláří hokageho, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Odtrhly jsme od sebe naše rty.
„Odešla jsem kvůli tobě.“ Přiznala jsem mu pravdu.
„Opravdu?“ podivil se.
„Omlouvám se, TenTen,“ políbil mně, „Miluju tě.“ Zašeptal a znova mně políbil.
„Já tebe taky, Neji.“ Usmála jsem se na něj, když sme se od sebe zas odtrhli. Teď se asi ptáte: „A co bylo dál?“ Odešla jsem z ANBU a začala jsem zase žít normálním životem. Moment, normálním? Můj život nikdy nebyl normální. Vrátila jsem se zpět do svého starého týmu, byli jsme zase tým devět, ale nikdy už to nebylo jako dřív. To už je, ale jiný příběh…