Balón 6. kapitola: Rodiče a psi

„Co tě to zajímá? Ty mi nic neřekneš a já ti mám vyžvanit hned všechno? To víš, že jo,“ řekl; na konci jeho jedovatého proslovu už začínala být Hinata trochu zelená. Trochu víc. Ale nebylo to způsobeno jeho monologem. Vyběhla z pokoje a zamířila na záchod… Kam taky jinam, že? Sasuke jí gentelmansky uhnul, když viděl, že si cestu naplánovala přímo přes místo, kde stál. Nekoukal překvapeně ani znechuceně, spíš vědoucně a škodolibě – možná si toho Hinata všimla a možná taky ne.
Já bych těhotnej, fakt, bejt nechtěl! pomyslel si ironicky a šel ještě dospat probdělé hodiny. Teď tady bude veselo.

Hinata si opláchla obličej. Koupelna v Uchiha residenci byla prostorná a laděná do příjemné uklidňující broskvové barvy. Kachlíkovou podlahu vyhřívalo centrální topení a spolu se zlatými doplňky, obrovskou masážní vanou a dvěma umyvadly vypadala koupelna skutečně noblesně. Až bylo Hinatě líto, že tady zvrací. Otřela si tváře do froté ručníku, který visel na pozlaceném háčku připevněném do zdi. Dívka nikdy nepochopila, jak tu může být tak čisto.
Odvrátila se od svého odrazu ve velkém zrcadle a vyšla z koupelny.
„No, konečně,“ prohlásil Sasuke ironicky, „Ten idiot už mi do okna asi deset minut hází kamínky, jak romantické!“
„Idiot? Kamínky?“ Hinata se zhrozila, „Nemyslíš snad Mojiho, že ne?“
„Ne, mrská je po tobě Naruto,“ samozřejmě to nemyslel vážně, Hinata ale ano. Zrudla, zakymácela a omdlela. Jako vždycky.
„Že já vůbec něco říkal,“ zamumlal Sasuke. Očividně ignoroval onu postavu ležící na zemi. A překročil ji. Pak – aby se neřeklo – do dívky trochu strčil nohou. Probrala se. Když viděl, že se dezorientovaně rozhlíží kolem, řekl: „Je to Moji.“
Hinata vstala. Mátožně a s oporou zdi. Přišla do svého pokoje. Nic neslyšela. Zaposlouchala se tedy do zvuků kolem, naléhavé „ťuk, ťuk“ ale přicházelo z jiného pokoje, což se jí nelíbilo.
A sakra! Nasadila ostré tempo – běžet se ještě neodvážila, i když měla ve vstávání po kómatu docela praxi, nikdy se to ještě neobešlo bez jistých technických potíží.
Podle očekávání, byla to spíš zklamaná myšlenka. Vešla do Sasukeho pokoje – neměla tu odvahu se moc rozhlížet. Nejen, že se jí ten idiot, jak ho Sasuke trefně pojmenoval, hází kamínky do okna hrozně uhozeným způsobem, ale také se nestrefil na její pokoj.
Otevřela a vyklonila se ven.
„Moji, co si sakra myslíš, že děláš?“
„Sháním tě, lásko,“ řekl a mrkl. Hinata protočila oči.
„A to jsi nemohl počkat?“
„Proč bych to dělal?“
„Protože tohle není můj pokoj.“
„A čí?“ Dívka se na něj skepticky podívala.
„O-ou.“
„O-ou… nic víc? Kdybys věděl, jak je teď protivný!“ Všimla si, že něco hodil. Automaticky jí vystřelila ruka po pohybujícím se předmětu. Byl to kámen zabalený do vzkazu. Když se vyklonila, aby se zeptala Mojiho, co to je. Nebyl tam. Někdy jí přišlo divné, že ten člověk není ninja. Nepozorovaně mizet uměl tedy dobře.
Asi léta zkušeností, ušklíbla se Hinata pro sebe. Pak se podívala na vzkaz. Dneska ve čtyři u takové té velké budovy s vlajkou. Budu se těšit, brouku, Moji Yushi. Vzkaz – jako na akademii. Jednoduchý a dost hloupý způsob komunikace. Ostatně ona ho nikdy moc nevyužívala – přes vzkazy lidi nepoznáte. Infantilní byl i popis budovy hokageho, kdyby Mojiho neznala – jelikož jeho pohled na svět pochopíte během dvou hodin, když odoláváte jeho flirtovacím technikám, které podle Hinaty stejně někde vyčetl – tak by asi nevěděla, co tím myslí, ale takhle pochopila… chtěl si vyjasnit, jak to bude s dítětem. Pohladila si bříško, jemně skoro neznatelně, ale přeci láskyplně. A odešla ze Sasukeho pokoje.

Prostě tam přišla, před “velkou budovu s vlajkou“. Když ten vzkaz četla, překvapilo ji, že tam nejsou gramatické chyby. Rozhlédla se. Možná tady někde je, třeba ho jen neviděla. Pátrala očima po návštěvnících Konohy a hledala ho.
To si snad dělá pr*el! Došlo jí, jak je ta věta vulgární a rychle se plácla přes pusu. Moji stál skoro uprostřed jedné z okolních ulic a šeptal něco do ucha dívce s růžovými vlasy. Hinata si to spojila dohromady rychle.
On si nabalil Sakuru! Chvíli tam opařeně stála a přemýšlela, co udělá. Pak se rozhodla pro nejlepší variantu; a omdlela. Už zase.
„Hinato, sakra… prober se už,“ někdo na ní volal.

Moji se loučil s… Jak se to ta holka vlastně jmenovala?
Sakra, už zase mi to vypadlo. Salara? Hmmm, ne to není ono. přemýšlel. Ve skutečnosti nebylo nutné si to jméno pamatovat. Jen měl rád ve všem pořádek.
Sakuma? Proč si nemůžu vzpomenout?
Zastavili se několik uliček od budovy hokage. Sakura se na něj sladce podívala. Tenhle pohled Moji nesnášel. Znamenal, že si od něho ty slepice slibují něco víc. Měl zřejmě vyjadřovat něco jako, tak už mě pozvi na další rande! Nebo podobně.
„Tak, asi se budeme muset rozloučit,“ řekl svým sametovým hlasem. Jemně se usmála.
„Ano, asi ano.“ Odpozoroval, že růžovovlasá dívka má tendenci se před ním vyjadřovat spisovně. A v co nejdelších větách. Zřejmě asi aby prodloužila už ztracené okamžiky. Snažil se o podobný dojem – uvnitř by ho to ale unavovalo, pokud by se ovšem nesoustředil na její zapomenuté jméno.
Sak… Sakura? Jo, já jsem vážně dobrej!
„Sakuro,“ oslovil ji. Zavřela oči. Políbil jí. Cílil se – skoro až nepříjemně, jak neobratně mu vlezla jazykem do pusy. Zdržel se však jakéhokoli vnějšího vyjádření o znechucení.
Budu si muset pak vyčistit zuby, pomyslel si a – konečně – se od sebe odlepili.
Definitivní verdikt zní: Sakura líbá jako bígl. Věděl to naprosto přesně.
„Měj se krásně,“ řekl vášnivě, avšak snažil se o potlačení její neutuchající naděje ve vážný vztah. Sakura byla mimo. Absolutně. Tupě zírala dopředu a on přemýšlel, kdy se asi složí. Ale to nebylo – samozřejmě – poprvé, co se mu něco podobného stalo. Měl na to své metody. Prostě se vzdálil a nechal jí tam.
Namísto toho, aby se snažil z bezvědomí dostat Sakuru – musel si to jméno neusále opakovat, když už si na něj tak pracně vzpomněl – pokoušel se o to u jiné holky. Která se mu složila před očima.
„Hinato, sakra… prober se už,“ mluvil na ni, ale nereagovala. V očích se mu objevil odhodlaný pohled.
„Asi budu muset přejít k dýchání z úst do úst,“ řekl. Hinata vystřelila do vzpřímené polohy skoro okamžitě. Chvíli se rozkoukávala, ale pak na něj zaostřila.
„Moji? Ty už jsi tady?“ zeptala se – naprosto scestně – a zrudla.
„No, ano… ty takhle omdléváš pořád? Já jen, abych se mohl připravit na vysvobozování krásek z nesnází.“ Měl tendenci vyřknout místo slova “kráska“ slovo “panna“, ale nakonec se zarazil. Oba věděli, že panna už asi pět týdnů není.
„No, vlastně ano,“ odpověděla a vstala, „Ale chtěla jsem s tebou mluvit o něčem jiném.“
„Asi uhádnu o čem.“
Vážně? To bych se divila, pomyslela si Hinata.
„No, jo. O dítěti.“
„Jasně, to jsem myslel,“ zdálo se jí to nebo to vážně řekl jako obhajobu.
„Takže, nechceš si na to jít někam sednout?“
„Jo, to bych rád.“ Hinata prokličkovala davem, který se nahromadil na náměstí kvůli kdovíjaké demostraci. Usadili se v nějaké zapadlé hospůdce. Jmenovalo se to tam: V kočičím žaludku a nevypadalo to tak zle.
„Takže,“ začala Hinata, „rozhodla jsem se, že si to dítě nechám.“
„Počkej, takže ty jsi vážně těhotná?“
„A-ano, nepřišel ti dopis?“ Byla zaskočená.
„Jo, to jo. Jen jsem si myslel, že je to způsob, jak mě sem dostat.“
„J-jak.. co? Co to tady vykládáš?“
A to jsem si myslela, že ani tupější být nemůže.
„No, dobře,“ řekla nakonec, už ji nebavilo takhle mrhat časem.
„Rozhodla jsem se, že si to dítě nechám, jak už jsem říkala. A ty mi do toho nemáš, co mluvit, ano? Postarám se o něj sama.“
„Dob-dobře,“ teď byl na pochybách on, „počkej, a jseš si jistá, že je to moje?“
„Stoprocentně.“
„A-aha.“ Ještě pár minut ho nechala, ať se popere s myšlenkou rodičovství a pak promluvila: „Jak to vezmou vaši?“
„Proč se ptáš zrovna na tohle?“
„Otec mě vyhodil.“
„Tak proto bydlíš u toho nabubřelýho idiota?“ Nevěděla proč… ale trochu se jí to dotklo.
„Tak jak teda?“ zopakovala otázku, když se jí nedostalo odpovědi.
„No, máma bude snad v pohodě… vzhledem k jejímu zaměstnání není divu. Je trochu střihlá. Navíc mě taky měla jako náctiletá.“
„A co tvoje máma dělá?“ Trochu se ošil, věděl, že tahle otázka přijde, ale moc se mu nechtělo na ní odpovídat.
„No, navrhuje oblečky pro psy.“ Hinata nejdřív vykulila oči, pak se začala smát.
Jak se někdo může živit navrhováním oblečků pro psy?
Když se uklidnila, řekla: „A tvůj otec dělá co? Proboha jen ať nevyrábí krokodýlí kabelky!“
Zase se smála… ale ne s ním… jemu.
„Ne, on je vládní úředník.“
„Někdy bych vás ráda navštívila,“ prohlásila už klidně.
Mluvila s ním, smála se mu, křepčila. Většina odpoledne utekla jako voda a on jí informoval, že v sedm musí někam jít. Doprovodila ho k budově hokage. Když pochopil, že s Hinatou už nic nebude, přestal být tak zábavný. Byla skoro ráda, že se ho zbaví.
„Tak se měj,“ loučil se ještě před tím, než došli na náměstí. Hinata si dala dvě a dvě dohromady.
„Kdo na tebe čeká?“ Byl skoro rád, že se zajímá. Ona skoro hned své otázky litovala. Nepozorovaně se vyplížil za roh a ukázal na zády k nim stojící dívku. Byla to bruneta, takže rozhodně nešlo o Sakuru. Měla na hlavě dva drdoly.
„To je ona.“ Dívka se vzápětí otočila.
Chudák Moji, bylo to jediné, co Hinatu momentálně napadalo. Ty si to s ním vyřídí.
„Doporučovala bych ti s touhle holkou nechodit,“ poradila.
Nejenom, že ho zmlátí můj bratranec, ale taky ho pak dotlučou ty dvě. Měla pravdu… zhrzené ženy – konoichi obzvlášť – jsou vážně nebezpečný byznys.
„Proč?“ Zeptal se nadutě. Náhle si to rozmyslela, nebude ho varovat – navštíví ho v nemocnici. Jako bonus se ho na několik dní zbaví a se Sasukem se bude dát zase mluvit. Když si na to vzpomněla, podívala se na okolí jeho očí. Monokl byl make-upem dobře skrytý, ale když jste o něm věděli, dal se najít. Hráli v něm krásné barvy.
„Vlastně nic, s někým jsem si ji spletla.“ Ne, ve skutečnosti si byla stoprocentně jistá, že dívka, ke které Moji právě vykročil je TenTen. Teď se ale podívala na něj, nečekaně se ale vrátil zpátky. Odněkud – bůh ví odkud – vytáhl zrcátko a hřeben. Podíval se na sebe.
„Je ta modřina vidět?“
„Vůbec jsem si jí nevšimla.“ Sledovala, jak sčísnul poslední neposlušné prameny, takže nakonec vytvořili blonďaté vlasy neposlušný ležérní vzhled. Mrknul, pak zvednul obočí a flirtovně se usmál.
„Dobrý?“
„Vše v nejlepšim pořádku,“ ujistila ho Hinata s vědomím, že kdyby měla strávit před zrcadlem tak dlouhou dobu jako on, nejen, že by ji to nebavilo, ale také by tam neměla většinu z toho času co dělat. Moji se konečně nadobro vzdálil.
Měl asi komplikovaný dětství, zase jí to vykouzlilo úsměv na rtech. Jen pořád nebyla schopná pochopit, jak byl schopný nabalit si tolik holek. Vždyť tu byl dva dny! Spíš míň. Pak ji ale napadlo rozřešující vysvětlení – Moji dokáže všechno.

Sasuke byl naštvaný. Na Hinatu, protože se mu vysmívá, na sebe, protože ji nechal, na ulízlého blonďáčka, že mu podryl autoritu. Na všechny. Šel ven, nevěděl přesně, co by chtěl dělat. Doufal – tak jako ostatně skoro pořád – že mu Tsunade v nejbližší době napaří nějakou hodně dlouhou misi. Pak si to ovšem rozmyslel, když mu došlo, co by za takovou dobu byla schopná Hinata udělat s jeho kuchyní.
Přešel přes park k tréninkovému prostoru. Někdo tam ale byl.
No a co? Pomyslel si. Buď bude mít ten člověk dost rozumu na to, aby odešel sám, nebo ho prostě odtáhnu.
„Ahoj, Sasuke-kun,“ Sakura ho pozdravila, ale nevěnovala mu nějakou zvláštní pozornost. Což bral Sasuke jako víc než milou anomálii. Další už ne tak milou zvláštností bylo, že sama od sebe trénovala. Co si vzpomínal, vždycky ji k tomu musel někdo dokopat. Většinou to byl Kakashi, později Tsunade. Občas vlastně měla období, kdy se vážně chtěla zlepšit, ale po pár dnech ji to zase přestalo bavit a sklouzla do starého povalečského stylu. Nebo si to alespoň myslel.
Já se nemýlím, připomněl si. Její přítomnost ho víc než zneklidňovala.
„Sasuke? Jak se má Hinata? Dlouho jsem ji neviděla,“ zeptala se s milým úsměvem.
Všechno v normálu, asi jsem jenom paranoidní. Pořád se snaží navázat rozhovor.
„Co já vim. Tak se jí na to zeptej sama.“
„Dobře, nevíš, kdy bude doma – vlastně u tebe.“ Tohle už mu bylo nepříjemné. Za prvé; zdálo se mu to nebo se vážně zajímala jen o Hinatu? Za druhé; Vážně tomu řekla doma? Slyšet to takhle bylo skoro jako by byli manželé, za což se mu už jednou Hinata vysmála. Za třetí; Sakuřin úsměv nebyl vlezlý. A za čtvrté; Vypadala, jakoby byla mimo. A ona nebývá mimo. Je-li někdo v jejich týmu mimo, je to Nauto.
"Ne," řekl a oba mlčeli.
Svět se zbláznil.