Ameno 07

Devatenáctiletá dívka ležela na posteli se zarudlými tvářemi a opuchlýma očima. Hleděla na strop svého pokoje. Nevnímala, nehýbala se. Neměla chuť něco dělat, ani jíst a pít nechtěla. Ozvalo se zaklepání na dveře, nic neřekla, jek k nim pohnula očima.
„Nechceš něco k jídlu? Celí den si se ani nehnula, měla by si něco dělat.“ řekl mužský hlas.
„Nech mě bejt!“ řekla úsečně Temari.
„Vím, že si na nás naštvaná, ale uvědom si, že to není splnitelné.“
„Co ty o tom můžeš vědět!“ křikla na něj a z očí se jí zase spustily slzy.
„Nic, ale znovu ti řikám, že je to NEMOŽNÉ!“ zvýšil hlas už i Kankurou.
„A já ti už asi po sté říkám, nemíchej se mi do života!!“
„Temari…!“
„Ne, nic neřikej! Nechci to slyšet!“ křičela na svého bratra. Ten se nadechl k další větě, ale byl přerušen.
„Kankurou, nech toho. Má pravdu, je to její život.“ Temari prudce otočila hlavu ke dveřím, Tam stál její nejmladší bratr.
„Ale…“ chtěl ještě něco namítnout Kankurou.
„Ne, udělali jsme chybu.“ řekl Gaara směrem na bratra, teď se otočil na sestru.
„Promiň, neměli jsme to dělat.“ odmlčel se „Ale jsem stejného názoru jako Kankurou. Odloučení mezi vámi je velké, jak vzdálenostně, tak časově. Budeš ho vídat maximálně týden za půl roku, to chceš?“ Gaara ukončil rozepře a odešel. Temari ještě chvilku koukala na místo, kde před chvilkou stál Kazekage.
To riziko chci podstoupit!
Pak se zvedla a vyběhla z pokoje. Vydala se stejným směrem, jako její bratr. Dohnala ho, sladila se s jeho chůzí a chvilku vedle něj šla.
„Gaaro.“ řekla a oba se zastavili.
„Díky.“ usmála se a věnovala mu pusu na tvář. Gaaru to zaskočilo, ale než se pořádně rozkoukal, co se stalo, Temari už byla pryč.

Mezitím na jiném místě v Konoze vstal mladý muž.
To byl hrozný sen. Nebo to nebyl sen? Ano, určitě to byl sen. Nic takového by se nestalo… Ale co když…
Shikamaru se hádal sám se sebou, jestli to byl, či nebyl sen. No nakonec usoudil, že půjde navštívit WC a koupelnu, pak se nasnídá a teprve po tom všem bude přemýšlet. Svůj ranní ceremoniál (viz. čištění zubů atd.) prováděl nezvykle pomalu a ještě otráveněji než kdykoliv předtím. Pak se šel nasnídat. Snídaně byla zas neobvykle rychlá, protože jeho otec řekl vše, co Shikamaru večer řekl, jeho matce a ta se ho vyptávala a snažila dostat ho do lepší nálady. Moc se jí to nedařilo, ba naopak mu jeho náladu ještě zhoršila.
Shikamaru se vydal na své oblíbené místo, kousek za Konohou. Bylo to na vršku skály, ze které byl krásný výhled na Konohu, jezírko, do kterého se vlévá snad sto malých pramínků a vytéká z něj mohutná řeka, která se táhne údolím napříč lesem. Jeho pohled tam dolu často směřoval. Ale nebylo to to jediné, co pozoroval. Také se díval na oblohu, jak na ní líně plují mraky. Při západu slunce toto místo bylo ještě víc okouzlující. Od třpytivé vody, kde sem tam vyskočila ryba, se odrážely červené, oranžové a narůžovělé paprsky večerního slunce. Les, tyčící se za tímto místem, vrhal zvláštní stíny do těch barevných odstínů červené. Zde vydržel Shikamaru celé hodiny ležet a pozorovat každý detail, protože příroda se mění a nic nezůstává dlouho stejné. Nikdo tam nechodí, a tak to nemohl nikdo ničit a narušovat klid.Shikamaru tam mohl dělat cokoliv. Přemýšlet, spát, jen tak nepřítomně hledět, nebo odpočívat, či dokonce vykřičet se ze svých trapení.
Dnes měl na plánu vykřičet se, přemýšlet a pak možná spát.
Shikamarovi nohy kmitaly jak o závod, ale stále neběžel. Pospíchal, aby se co nejdříve zbavil svého neštěstí. Díky jeho rychlosti tam byl za chviličku. Chtěl si jít sednout na své obvyklé místo, jenže něco tam bylo. Neviděl to úplně, tak pomalými kroky šel blíž a využíval stromy jako předměty, které ho kryly. Byl asi o šest metrů blíž a poznal, že to něco vlastně není něco, ale někdo. Tam v trávě, která byla dost dlouhá na to, aby zakryla takřka celého Akamara ležel člověk!
To snad ne! Vždyť na tohle místo nikdo nechodí! Za celý svůj život jsem tu nikoho neviděl! Tohle je fakt štěstí.
Myšlenky zlosti na tu neznámou osobu z jeho vnitra vystupovali jak vodopád v Niagárech. Rozhodl se, že půjde ještě blíž a toho neznámého prozkoumá.
Je to žena! Co tady může… Počkat, ty šaty. Vždyť je to Temari!
City, které k ní cítil, ho úplně ovládly.
Je tak krásná. A vůbec netuší, že tu jsem.
Přišel až k ní a postavil se tak, aby zakryl slunce a na Temari vrhnul svůj stín. Takhle mlčky stál a prohlížel si jí očima od špiček nohou až po konečky vlasů několik minut, než se ta žena pohnula a následně na to probudila.
„Dobré poledne.“ řekl něžným hlasem Shikamaru. Temari jen vyjeveně koukala, kde se tu vzal.
„Jak… Jak dlouho tu už si?“ to byla jediná slova, na která se zmohla.
„Ne moc dlouho, ale dost dlouho na to, aby ses stala v mých očích ještě krásnější než kdykoliv předtím.“ na tváři se mu objevil úsměv.
„A co tady vlastně děláš? Za celou tu dobu, co jsem v Konoze tu nikdo nebyl.“ řekla se zrudlými tvářemi a posadila se.
„Vážně? Pro tvou informaci, tohle je moje oblíbené místo, právě proto, že sem nikdo nechodí.“
„Aha.“ Temari sklopila hlavu a Shikamaru se posadil vedle ní. Vnímala ho, ale nevěděla, co dělat. Odvážila se aspoň otočit hlavu. Díval se na ní. A usmíval se. Jejich oči se střetly. Chvilku se hypnotizovali. Pak ale Temari ucítila na své tváři ruku, hladila jí. Nenechala se dlouho pobízet a doslova mu skočila kolem krku. Jejich ústa se setkala a jeden polibek střídal další a další.
Po nějaké chvilce se od sebe odtáhli, ale ruce ani jednoho z nich se nehnuli. Temari jedna ruka hladila po tváři a druhá jí dodávala oporu v pase. V tomhle sevření by vydržela snad roky.
„Tohle bychom neměli dělat.“ prohlásil Shikamaru.
„Proč?“ zeptala se Temari. Jejich ruce povolili a těla se odtáhla úplně.
„Naše city se ještě prohloubí a pak to bude víc bolet.“
„O čem to tu mluvíš?“ stále nechápala Temari.
„O tvých bratrech.“ řekl a hlava mu poklesla.
„Těch se neboj. Sice si stále stojí na svém, že to nebude fungovat, ale uznali, ža je to můj život.“ s úsměvem na tváři se opřela o hruď Shikamara, který jí následně objal a políbil na čelo.