Hrozba dvou světů: díl 10: Hyuuga

Vyběhla jsem beze slov ven a uslyšela za sebou dupot nohou. Otočila jsem se přes rameno a uviděla zamračenou Kimmini s Kazeke, které mě následovaly. Mířili jsme přímo k Listové nemocnici. Cesta nám netrvala ani pět minut. Rozrážela jsem dveře pokojů a neohleduplně tak probouzela pacienty.
„Taichou,“ vyjekla Kimmini prosebně.
Neměla jsem zrovna hlavu na to, abych slyšela její prosby, abych byla opatrnější a nechala lidi, kteří s tím nemají co dočinění, na pokoji.
Konečně jsme doběhly k posledním dveřím na konci chodby a já je bez zaklepání a jakéhokoliv ohlášení prudce rozrazila dokořán.
Všichni přítomni se podívali ke dveřím.
„Co to má znamenat!“ vyběsnila hokage a vyskočila pohotově na nohy. „Tady jste v nemocnici.!“
„Go-gomennasai hokage-sama,“ přistoupila do popředí Kimmini.
Inoue zrovna léčila zraněnou Soi Fong, zatímco Tsunade se vrátila ke zraněním Yoruichi, které nebyly tolik vážné jako kapitánky druhé divize.
Unohana v místnosti nebyla. Místo toho opodál postával mladý, černovlasý ninja. Stál nehnutě přikovaný na místě a rentgenoval očima dění kolem sebe. Kazeke jeho pohled zavětřila a probodla ho očima. Chvíli se na sebe nečitelně dívali dokud ho neodtrhla hokage svým rázným hlasem.
„NEJI!“ štěkla na něj.
Neji otočil hlavu pomalu směrem k ní. Vypadal klidně a vyrovnaně. Žádný náznak nervozity ani napětí. Udělal krok vpřed a postavil se vedle postele, kde leželo bezvládné tělo kapitánky.
Jeho zvláštní, světlé oči se rázem změnily. Žíly na jeho spáncích se napnuly. Myslela jsem si, že snad každou chvíli musí prasknout.
Chvíli projížděl pohledem po hrudníku dokud se jeho oči nevrátily zase k normálu.
„V té pravé plíci je ještě pořád nepatrná díra,“ zahlásil a malinko svraštil obočí.
Tolik jsme sledovaly jeho pohyby a gesta, že jsem zapomněla pro co jsem skutečně přišla.
„Yoruichi,“ oslovila jsem jí.
Otočila na mě svůj obličej, ve kterém se ztratil i ten poslední zbytek barvy. Její rty byly stáhnuté do úzké čárky. Měla jsem pocit, že když otevře ústa, určitě se pozvrací.
„Co byli zač?“ zeptala jsem se bez obcházení. Cítila jsem jak se moje obočí samovolně křiví.
Pohledy všech v místnosti padly na Yoruichi. Chvíli mlčela, aby nabrala dostatečný dech.
„Je to horší než jsme si mysleli,“ vydechla nakonec, jakoby tuto větu chtěla mít už dávno za sebou.
„Ono to může být vůbec horší?“ vložila se do toho Kazeke tichým hlasem.
„Samozřejmě,“ odsekla na její otázku popuzeně Yoruichi.
„Pardon, že se do toho vměšuju,“ ozval se z ničeho nic chlapec jménem Neji. „Ale nejste tady od toho, aby se tohle nestávalo?“
„Nestávalo co?“ štěkla Kazeke a našpulila naštvaně rty. „Počkej až se jim postavíš tváří v tvář sám chytráku.“
„Tahle forma hollow,“ přerušila je Yoruichi jakoby jejich nesmyslnou hádku nevnímala, „je to jako..-, jsou velice podobní arrancarům.“
Nastalo chvilkové, hrobové ticho.
„Nemají jen tolik dokonale lidskou formu,“ vysvětlovala dál. „Nepožívají zanpakutou.“
„Jak jsou silní?“ vyjekla Kimmini.
„Ten, který bojoval se Soi Fong byl silnější než můj protivník. Myslím, že jejich síly můžou být hodně rozdílné.“
„To může být problém,“ podotknul Neji.
Všechny tři jsme na něj otočily nevěřícně tvář.
„Ty by ses měl starat o to, abys zvládl trénink,“ odsekla Kazeke.
Neji se zamračil a malinko přivřel své fialkové oči.
„U koho jsi v týmu?“ ptala jsem se pro změnu zase já.
Chvíli si mě prohlížel pohledem, který se mi ani trochu nelíbil. Stále zůstával viditelně klidný.
„Kuchiki Byakuya,“ zamručel po pár sekundách.
„No to je radost,“ vyprskla Kimmini smíchem.
„Laskavě všichni zmlkněte!“ zakřičela Tsunade svým pronikavým hlasem tak, že se nikdo neopovažoval znovu promluvit.
Z té ženy, která vedla celou Listovou vesnici šel viditelný respekt, který jsem na ni obdivovala. Všichni z našich lidí jí obdivovali, věděla jsem to. Měla jsem pocit, že Kyouraku o trochu víc než my ostatní.
Nechaly jsme Yoruichi i Soi Fong odpočívat a společně se vracely k domu.
„Taichou,“ oslovila mě Kimmini zamyšleně.
„Hm,“ zamumlala jsem aniž bych se na ni podívala.
„Vy máte zítra pohotovost,“ dodala trochu upjatě. „Kdo půjde s vámi?“
„Ani jedna z vás samozřejmě.“
Obě vykulily oči.
„Proč ne?“ chtěla okamžitě vědět Kazeke. „Myslím, že společně jsme nejlepší tým.“
„Ne,“ odsekla jsem. Stále jsem se dívala před sebe a nepohlédla ani na jednu svou kamarádku.
Kazeke nesouhlasně zavrčela.
„Dokud nebudu přesně vědět co tam venku je, nebudete se ani jedna pouštět do žádných akcí.“
„Nespravedlnost,“ oznámila mi Kimmini naštvaně.
Kazeke se od teď se mnou se mnou přestala mínit bavit. Samozřejmě mi hned na mysli naskočil důvod tohoto počínání a tím byl Kuchiki Byakuya, se kterým měla stále nějaké nevyřízené účty.
„Vrátím se později,“ křikla Kazeke a odpojila se od nás.
Kimmini se ušklíbla a společně jsme pokračovaly k domovu.

Kazeke míjela postraní Konožské uličky. Všude svítily jen matné lampy, pomalu nešlo vidět na krok.
„Měla jsem nepříjemný pocit, že nás nějaká krysa sleduje,“ promluvila do tmy napravo.
Skutečně ze stínu vylezl Neji se stejně klidným výrazem jako v nemocnici.
„Jak jsi poznala, že vás sleduju?“ zajímalo ho.
„Instinkt.“
„Nazvala jsi jednoho potomka klanu Hyuuga krysou?“ zamračil se a přistoupil o krok blíže.
„Nemám ani sebemenší ponětí o tom, kdo nebo co je klan Hyuuga.“
„Momentálně jeden z nejsilnějších klanů v Konoze,“ opáčil suše. „Úcta neuškodí.“
„Já jsem zase z klanu Sasakami, jeden ze čtyř šlechtických a nejmocnějších rodin v Soul Society a necpu ti to,“ usadila ho nemístně.
Neji nakrčil nesouhlasně nos. Svraštil obočí, ale stále na jeho tváři zůstávala ta dávka klidu.
„Taky by ses měl naučit chovat úctu ke starším,“ pronesla s divným podtónem.
Tentokrát Nejimu vystřelilo obočí překvapeně do výše čela.
„Starším?“ Se zájmem si Kazeke prohlédl. „Připadáš mi zhruba stejně stará jako já.“
„Mohla bych ti dělat babičku,“ odsekla a otočila se na podrážce svých bot.
Odrazila se nohama a zmizela v husté tmě.