Ve jménu oddanosti 11

Putování a marné hledání

„Kiro-sama!....Královno!“
Bílá vlčice zavrčela, ale zastavila. Její útlé lidské nohy se zabořily do trávy a netrpělivě čekala až k ní Dazou doběhne.
„Měli bychom si odpočinout. Hledáme už dva dny v kuse a ostatní jsou už vyčerpaní!“ hlasitě oddechoval a kapičky potu mu stékaly po skráních. Asi dalších deset mužů k nim doběhlo a nevypadali o moc lépe.
„Nemůžeme zastavit, dokud je nenajdeme!“ rozhodnutě zavrtěla hlavou. „Pokud už ale nemůžete, zůstaňte, dál půjdu sama!“
„To nemohu připustit, paní. Je to příliš nebezpečné!“ zamračil se Dazou.
„A proč si myslíš, že se tě budu ptát?“ sykla a zle si ho prohlížela. Navenek byla bojovná a připravená jednat, ale uvnitř její srdce zmíralo strachy a zoufalstvím. Jak mohl někdo něco takového udělat?!
„Kiro-sama, proč se tolik ženete za těmi únosci? Tohle se nestalo poprvé, co byly nějaké děti uneseny. Mají s vámi nějakou spojitost?“ snažil se najít důvod, proč je najednou tak nerozvážná.
Zasekla se. Stále nemohla připustit, že jde o její vlastní děti. Čím dál více se schylovalo k válce a po přiznání by její slova u Kiby přestala být důležitá. Když se dozvěděla o tom, že malá Hachi se Sasukem zmizeli, měla co dělat, aby se nezbláznila. Šílený strach jí obestřel mysl a málem se prozradila. To už se ale nesmí stát.
„Jistě, že se mnou mají spojitost. Jsou to příbuzní mého přítele a rádce Kaenoma. Navíc jsou to Valcani a nemůžu dopustit jako jejich královna, aby se jim něco stalo. Jen pomyslete na své děti a věřte, že bych se zachovala stejně!“ pevně odpověděla.
„Chápu, ale pokud budeme takto hnát, pokud se setkáme s nepřítelem moc sil nám na boj nezůstane,“ pořád byl v opozici Dazou.
Věděla, že má pravdu a musela ustoupit.
„Dobrá, najdeme vhodné tábořiště a odpočineme si,“ odvětila, ale o to větší byla její netrpělivost. Ona odpočívat nemůže.
„Hachi, Sasuke....vydržte!“ zavolala v duchu a pustila se dál.

--------

„Vydrž a necukej se!“ zamračil se Itachi, když viděl, jak malá prská. Byla špinavá a tak se rozhodl jí alespoň umýt obličej u nejbližšího potoka. Hachi se rozčilovala a krabatila čelo, ale poslušně držela, když jí máčel ve studené vodě. Musel se usmát. Očividně nesnášela vodu stejně jako její matka. Když byla holčička čistá, otočil se na opodál stojícího Sasukeho.
„Co ty?“ přivřel oči. „Umyješ se sám nebo ti mám taky pomoct?“
„Nebudu se mýt! A ty mi nemáš co rozkazovat!“ opáčil vzdorovitě klučina.
„Máš smůlu, jednou jdeš se mnou, tak mě budeš muset poslouchat. Nehodlám se nikde ukazovat s takovým špindírou!“ klidně odpověděl Itachi, ale dál ho jenom sledoval.
„Donuť mě!“ zasyčel Sasuke a ostentativně si dřepnul do trávy.
Itachi se zvedl a pomalu k němu vyšel. Sasuke se leknul jeho neprostupného výrazu, ale dál zarytě seděl. Černovlasý muž k němu došel, vzpouzejícího se ho chytnul, donesl k potoku a posadil ho do ledové vody. Sasuke zalapal po dechu z přívalu mokra, studena a zahanbení, ale zůstal sedět.
Když ho uviděla Hachi, zvonivě se rozesmála.
„Teď budeš smrdět jako zmoklý pes, když se pořádně nevydrbeš!“ smála se až se za břicho popadala a Itachimu zacukaly koutky. Sasuke na ní hodil rozzlobený pohled, ale nakonec se začal umývat. Bylo to zábavné, ale Itachimu došlo, že pokud chce získat jeho důvěru, tohle nebylo asi to nejlepší řešení.
Zůstali ještě chvíli na břehu, Sasuke sušil mokré oblečení a Hachi nedaleko sbírala květiny. Kluk s ním nemluvil a tak začal přemýšlet, kam se vydají dál. Holčička se ráno zmínila, že cesta sem jim trvala několik dní, to znamená, že před sebou ještě mají velkou dálku. Ale kterým směrem, sakra?!
„Itachi-sama!“ vytrhlo ho její volání a otočil se na ní. Doběhla k němu s ručičkou za zády.
„Zavřete oči,“ tajnůstkářsky zavelela a nikdy neviděl nikoho tak natěšeného. Zavřel tedy oči.
„Už můžete je zase otevřít,“ zašeptala a když je znovu otevřel, stále před ním a podávala mu věneček z pampelišek.
„To je pro vás, Itachi-sama,“ řekla. „Nosí se na hlavě.“
Nevěděl, co má dělat. Přece od něj nemůže čekat, že bude chodit s něčím takovým na hlavě.
Hachi posmutněla.
„Vám se nelíbí,“ stáhla ruku a začala se jí třást bradička. Itachi už na nic nečekal, vzal si věnec a položil si ho na hlavu.
„Jsou nádherné jako ty!“ řekl, usmál se, cvrnknul jí do nosu a Hachi se šťastně rozzářila.
„Možná...možná bys chtěl vědět, kudy se máme vydat,“ ozval se opatrně Sasuke a Itachi na něj pohlédl.
„Když nás nesli pryč, vím, že každé ráno vycházelo slunce přímo před námi,“ dostával ze sebe se silným přemáháním.
„Potom vaše vesnice musí být někde na západ,“ kývnul Itachi a zvednul se ze země. Sasuke se navlékl do už suchých šatů a připravil se na odchod. Když Itachi procházel kolem malého neodpustil si poznámku.
„Co že tak najednou mi chceš pomáhat?“
„Protože....protože jsi hodný na Hachi,“ vysoukal ze sebe, ale vystříhal se toho, aby se na něj podíval. Hachi k nim doběhla a chytla se Itachiho za ruku.
„Tak jdeme?“ podívala se nahoru k černovlasému.
„Ano, zkusíme to tudy,“ ukázal přímo před ně a doufal, že jeho volba je správná.

---------

Kira měla pocit, že museli prozkoumat snad každou píď v blízkém i vzdáleném okolí, ale po dětech nebylo ani památky. Když už hledali třetí týden, přišel posel se zprávami.
„Kiro-sama! Mám vzkaz od Kiby-sama. Máte okamžitě zanechat pátrání a vrátit se do vesnice,“ uklonil se mladý muž s blonďatými vlasy a klečící na jednom koleni čekal na odpověď.
„Nepřichází v úvahu! Ještě jsme neskončili! Vyřiď mému bratrovi, že se vrátím až uznám za vhodné!“ zavrčela popuzeně.
„To nemohu, Kiro-sama. Dostal jsem rozkaz vás přivést zpátky. Vaše pátrání vzbuzuje příliš pozornosti a hrozí, že tím bude naše utajení prozrazeno. Lidé si začali příliš všímat toulajících se vlků po lesích a začínají kolovat zvěsti. Kiba-sama už nechce dál riskovat a měla byste vzít v potaz dobro vesnice,“ hovořil muž s hlavou sklopenou.
„Kiro-sama! Karno má pravdu. Příliš se ukazujeme na světle a mohlo by to mít neblahé následky na naše plány. Už hledáme tři týdny a nikdo o nich nic neví. Spolehněte se na svůj zdravý rozum a jednejte v zájmu svého lidu,“ promluvil Dazou, který celou dobu stál vedle ní.
Křečovitě zavřela oči. Když se nevrátí, Kiba ji donutí vrátit se třeba násilím a stejně tak nestála o to, aby kvůli ní byla jejich vesnice napadena. Nemohla se ale smířit s myšlenkou, že by se jich měla dobrovolně vzdát.
„Kiro-sama, pokud vám tolik jde o ty ztracené děti, slibuji vám, že po nich budu pátrat sám. Vy se ale musíte vrátit do vesnice a dál vést svůj lid,“ přistoupil k ní a chytnul za rameno.
Otevřela oči a zahleděla se do dálky. Po chvíli odevzdaně vzdychla.
„Beru tě za slovo, Dazou! Pokračuj tedy v hledání sám, ale očekávám hlášení co nejdřív,“ kývla a zavelela k cestě nazpět. Ještě než zmizeli mezi stromy, otočila se na pomalu mizející postavu.
„Dazou, spoléhám na tebe!“ sykla a přidala na tempu.

---------

Byli na cestě už dva týdny a Itachi pomalu zjišťoval jaké to je, starat se o dvě pomalu rostoucí děti. I když byli dvojčata, nebyli si vůbec podobní ani vzhledem ani povahou. Hachi byla mírná veselá holčička, občas trochu zakřiknutá a nevěřila ostatním lidem. Když se ale naštvala dokázala Sasukemu pořádně pocuchat kožich. Začal zjišťovat, že po své matce nezdědila jenom hezkou tvář, ale i její zbrklost. Kolikrát ji musel obvazovat otlučená kolínka, protože sebou někde švihla. Seděla mu pak v klíně a hlasitě štkala. Cítil, že se na něj upnula, ale svým způsobem za to byl rád. Byla ještě malá a na samostatnost má ještě spoustu času.
Zato Sasuke byl pravý opak. Mezi nimi celou dobu probíhal tichý boj o to, kdo bude mít poslední slovo. Za celou dobu u něj neviděl, že by se alespoň jednou zasmál. Byl bojovný, nerozvážný a nikdy neudělal nic, co po něm chtěl. Občas rád provokoval svoji sestru tím, že jí tahal za vlasy a různě jí utíkal. Věděl ale, že ji má rád, protože vždycky když se zranila, přišel až k nim a držel ji za ruku, když jí Itachi ošetřoval zranění. Byl na svůj věk poměrně vyspělý a docela chytrý. Jednou se prořekl, že ho strýc Kaenom učil pár věcem a základním pravidlům světa. Vyznal se v druzích plodů a hub rostoucích v lese a téměř dokonale se dokázal plížit za zvířetem, které chtěl ulovit. Jen málokdy minul. Vždy přinesl svou kořist a nechal ji Itachimu připravit nad ohněm. Občas ale nosil i malý zákusek v podobě třeba veverky jen pro svou sestřičku a rád se díval, že jí chutná.
Dokázal si domyslet, co by se stalo, kdyby ty dva od sebe někdo odloučil.
Po další dlouhé cestě se utábořili na kraji lesa pod nevysokou skálou a rozdělali oheň. Po večeři zase Sasukeho chytly roupy a dráždil sestřičku tak dlouho, dokud se u ohně netočilo jedno velké černobílé klubko, z kterého lítaly chlupy a občas se ozvalo bolestné zakňučení. Chvíli je pozoroval, ale nakonec se rozhodl, že tomu zamezí. Roztrhnul ty dva a oba je držel za kůži na krku.
„Tak dost! Je čas jít spát!“ protřepl je a pustil na zem. Sasuke na něj jen zavrčel a zalezl pod svou deku. Hachi zkoušela zahrát na city a všechno to shodit na bratra. Vyloudila první slzu, ale Itachi ji zarazil.
„To nezkoušej, Hachi. Já viděl, jak jsi ho nešetřila. Jste v tom oba nastejno,“ důrazně odvětil a holčička se trochu zastyděla. Vlezla si tedy pod deku za Sasukem, ale ten pořád trucoval zády k ní.
„Itachi-sama?“ prosebně se na něj podívala. „Vyprávějte mi pohádku, prosím!“
„Pohádku?“ zajíkl se Itachi. „Ale já žádnou neznám.“
„A co vám vyprávěla maminka, když jste byl malý?“ upřímně se podivila Hachi.
„Ta? No...vlastně...nevyprávěla,“ začal blekotat. „U nás v rodině se pohádky nevyprávěly.“
„To jste musel být docela smutný před spaním,“ politovala ho účastně.
„Ne...já jsem....nebyl jsem...“ začal Itachi, ale sám nedopověděl. Pokud se jednalo o jeho dětství, měla pravdu v tom, že nebylo úplně růžové. Býval smutný, ale ne kvůli pohádkám.
„Tak si nějakou vymyslete, třeba,“ nevzdávala to holčička.
„Nic mě nenapadá,“ pokrčil bezradně rameny a udivoval sám sebe, že se vlastně hájí než aby jí rovnou řekl ne.
„Prosíííím, Itachi-samaaaa!“ protáhla svou prosbu a zaprosila ručičkami. „Musíte začít jako se začíná vždycky...třeba...žila byla, před dlouhými lety, za sedmero horami a sedmero lesy ...“ mluvila Hachi a vleže u toho vyprávěčsky rozhazovala rukama.
„Ehm, ehm...tedy, před mnoha lety žila, daleko odsud, jedna krásná dívka,“ odkašlal si a Hachi si pohodlně lehla.
„Pocházela z jednoho vznešeného rodu a jejím osudem bylo stát se budoucí královnou. Nechtěla ale vládnout s někým, kdo chce jenom smrt a utrpení a tak tajně uprchla z vesnice. Běžela mnoho dní a nocí, ale stráže ji stejně dohnali. Bránila se jim a nakonec je všechny přemohla, ale stejně utržila bolestivé zranění a její oblečení se rozpadlo v prach. Zůstala tedy tiše ležet v keři nedaleko starého dubu a doufala,že se snad brzy uzdraví. Tam ji ale našel neznámý muž a ona stále vyděšená pomýšlela jen na to nejhorší. Zmýlila se ale v tom člověku a muž jí pomohl. Zamiloval se do ní na první pohled a ona se v jeho pažích přestala strachy třást. Chtěl vědět, kdo je ta neznámá dívka, ale byla němá. Stejně se ale rozhodl, že ji vezme k sobě domů a nechá si ji. Ostatní lidé ale ji ale nechtěli přijmout. Bránil ji a nakonec ji ostatní přijali za sobě rovnou. Bojovali spolu proti zlým lidem a stala se z nich nerozlučná dvojka. Myslel si, že spolu budou už navěky, ale jednoho dne ji našel v objetí svého přítele. Byla to pro něj zrada a zklamala ho. Byl na ní hrubý a odvrhl ji od sebe. Pak ale odešla s jinými lidmi na misi a vrátila se polomrtvá. Ten přítel za ním přišel a vysvětlil mu, že ho nezradila. Jen si vše špatně vysvětlil, ale bylo už pozdě a ona zatím pomalu umírala. Proseděl u její postele celou noc a tiše se modlil, že udělá cokoliv, jen ať se probudí. Jeho modlitby byly vyslyšeny a dívka se nakonec uzdravila. Konečně našel odvahu k tomu, aby jí projevil svoje city a zjistil, že jeho lásku opětuje. Byli spolu šťastní, ale jednoho dne ji její rod znovu vypátral a ona zmizela. Hnal se za ní a nakonec ji našel. Byla už však v zajetí svých lidí a jeho chtěli zabít. Slíbila tedy, že se k nim vrátí, když ušetří jeho život a....“ mluvil a tak se zabral do vzpomínek, že si všimnul až skoro na konci, že Hachi tiše oddychuje cucající si palec.
„A jak to dopadlo?“ ozvala se Sasukeho záda.
„No....nakonec se s nimi utkal a zachránil jí,“ překvapil ho jeho zájem, ale přijatelnou lež stihnul vymyslet.
„Aha,“ ozval se kluk. „Ale myslím si, že lžeš,“ dodal ještě a Itachimu se zatajil dech. Neprozradil snad příliš mnoho?
„Proč myslíš?“snažil se o klidný tón.
„Říkal jsi, že neumíš pohádky....a tohle je pohádka, kterou máme s Hachi nejradši. Až na ten konec,“ řekl Sasuke, otočil se na něj a přísně si ho měřil.
„A jaký je váš konec?“ hlesnul. Je hlupák! Měl tušit, že jim někdy něco alespoň naznačila.
„Dívku si odvedli a ona ho tím ochránila. Ale když se vrátila do své vesnice, řekli jí, že je její muž mrtvý. Zhroutila se a nechtěla už žít. Pak ale zjistila, že čeká miminko a rozhodla se, že přežije kvůli němu. Stále se ale trápila až do doby kdy se jí místo jednoho miminka narodily dvě a od té doby už nebyla nikdy smutná, protože jí vynahradili její ztracenou lásku. Měla holčičku, stejně hezkou jako byla ona a kluka stejně odvážného jako byl on,“ dovyprávěl Sasuke a Itachi se přistihl, jak napnutě poslouchá.
„Pak ještě maminka vždycky dodá, že se ty děti jmenovali Hachi a Sasuke, ale stejně si myslím, že to říká jenom proto, aby nás potěšila a přitom je to o úplně jiných lidech,“ našpulil přesvědčeně pusu a zase lehnul zpátky.
„Valcan by totiž nikdy nedovolil, aby mu někdo vzal někoho, koho má opravdu rád a radši by umřel než aby to dopustil!“
Sasukeho slova ho ranila na citlivém místě a výčitky ho zase dohnaly.
Teď ale má možnost svoji chybu napravit a tentokrát se tak snadno nevzdá!

-----

„Královno!“ přišel za ní Karno a uklonil se. Stála na balkóně a pozorovala cvrkot pod sebou.
„Dazou se vrátil!“ teprve poslední jeho slova jí donutila se otočit.
„Ať vstoupí!“ rozešla se zpět do pokoje a Karno zmizel za dveřmi.
„Kiro-sama!“ vstoupil tmavý muž do místnosti a poklekl uctivě na jedno koleno.
„Dazou, jaké máš zprávy?“ visela na něm pohledem.
„Špatné, paní!“ postavil se, ale nedokázal se jí podívat do očí.
Stiskla ruce v pěst.
„Mluv!“
„Naši zvědové náhodně narazili na únosce. Do jednoho je zabili, ale....“
„Ale co?!“ obestřela ji hrůza.
Dazou před ní mlčky natáhnul ruku, kterou měl do té doby schovanou za zády. Držel v ní malého, ušmudlaného, plyšového králíčka. Jeho světle hnědou barvu teď zakrývala o dost výraznější červená. Barva krve.
Jako ve snách od něj převzala tu malou věc a nespustila z ní vyděšené oči.
„Našli už jen mrtvá tělíčka, ale byla tak zohavená, že je museli na místě zakopat. Jako důkaz přinesli jen tuhle hračku,“ vysvětloval Dazou, ale Kira ho téměř neslyšela.
„Kdo to udělal?“ zašeptala skoro neslyšně.
„Zvědové se v jednom shodují. Byli to lidé ze Skryté listové. Ta vesnice, kde teď vládne ten mladý Jinchuuriki.“
Kývla a první slza jí skápla po tváři.
„Nechej mne, prosím, o samotě a ať mne nikdo neruší,“ řekla ještě a otočila se zády k němu.
Dazou se uklonil a rychle odešel.
Stála tam dlouho a v ruce stále třímala tu věc. Tu hračku, kterou dala malé Hachi, když jí byl rok. Ta nepostradatelná věc, bez které neusne. Pohled se jí rozmlžil a místností se rozlehl bolestný výkřik. Zhroutila se na zem v nepředstavitelné křeči jako by jí zevnitř někdo trhal srdce na kusy.
„Bože!“ zakvílela a nechala se plně ovládat žalem. Nic už nebylo důležité!
„Proč?! Proč jsi mi to udělal?!“ zoufale štkala, ale nebylo jí to nic platné.

Byla už temná noc a ona stále ležela na studené podlaze. Nic nevnímala, nic necítila. Už nechtěla. Vše, co jí bylo drahé jí bylo vzato násilně a bez ptaní. Nemá už nic. Zůstane jen ona a tma. Nikdy už nic jiného!

Pomsta!

To slovo jí projelo myslí a zaseklo se jí do mozku jako ostrý meč. Pohnula prsty.
„Skrytá Listová....“ zamumlala a zvedla hlavu. Vesnice, která hnusně využila její lásku i zabila její děti. Něco jí dluží....
Zvedla se na nohy a otřela si slzy z tváří.
Jemně položila králíčka na postel a rychlým krokem se rozešla ven. Spěšně proběhla chodbou a na konci rozrazila velké dubové dveře.
Kiba zrovna seděl se svými vojvůdci u další strategické mapy. Překvapeně se na ní podíval.
„Kiro! Co tu chceš takhle pozdě v noci?“ zvednul pravé obočí.
„Jako královna se chci účastnit plánů, které tady provádíte,“ ledově odpověděla a jeden z mužů jí uvolnil místo naproti jejímu bratrovi. Dosedla a chladně ho sledovala.
„Myslel jsem, že jsi proti válce,“ čekal nějakou zradu.
„Co bylo, bylo! Časy se mění a nyní zastávám názor, že bychom měli konečně dokázat, co jsme skutečně zač,“ mluvila a pár mužů souhlasně zamručelo.
„Co navrhuješ?“ předehnul se Kiba nad stůl a pozorně ji sledoval.
Kira vstala, vzala jednu z map na polici a rozložila jí na stůl. Pak zapíchla prst na jednu obydlenou část.
„Je jen jedna vesnice, která pomyslně stojí nade všemi a myslí si, že její právo je jediné a dobré. Když přesvědčíme je, že to tak není, podlehnou i vesnice ostatní. To je náš cíl a naše meta!“ její hlas se nezachvěl a její tvář neznala námitek.
„Dobrá!“ usmál se zálibně Kiba. Konečně mu nikdo nestojí v cestě. „Která vesnice to teda bude?“ optal se a hlasy v místnosti ztichly.
Kiřin pohled nabyl ještě tvrdšího pohledu a očí jí probleskly divokou žlutou.

„KONOHA!“