Papačka09 - 10 SOMETHING SPECIAL!

Kapitola devátá
Obtížný netopýr

Seděla jsem na střeše a koukala se na panorámu města. Je to krása, tahle Konoha, chtěla bych tady žít dlouho. Z ničeho nic budovy začaly pučet ze země a zastiňovat slunce. Ulice potemněly a celé město se proměnilo v děsiou hradbu.
„Bacha!“ vykřikl Černý a trhl se mnou do strany. Přesně na místo, kde jsem ještě před chvílí pohodově seděla, dopadl muž v černé roztrhané kápi, Netopýří kluk.
„Co ode mě chceš?!“ vykřikla jsem.
„Yushi! Cožpak to nechápeš?! Jsi moje! Moje! Patříš mi, Papačko! Papu-chan! Papu-chan, vzbuď se!“ rychle jsem sebou trhla a padla do Shikamarova obětí.
„Nic se neděje! Klid, byl to jenom sen, jen sen. Je to dobrý, Papí...“ uklidňoval mě. Pevně jsem ho obejala a začala brečet.
„Není! Je všude! Nevím, co mám dělat!“ řekla jsem přez slzy.
„Kdo? Kdo tě trápí?“ V tom mi blesklo hlavou, že když se ho Shikamaru pokusí zabít, může zemřít!
„Nic, je to jenom sen... jenom sen...“

Dnes jsem byla se Shikamarem znova ve městě. Zrovna jsme čekali na silnici, když jsem si všimla malého semínka mezi asfaltem. Bylo mi ho líto a tak jsem se pokusila mu pomoct. Natáhla jsem nad něj svojí bílou dlaň a uvolnila malinko svojí síly. Květinka trošku povyrostla, ale potom se mi to vymklo a energie jsem uvolnila příliš. V tom už to nebyla malinká sklíčená kytička, z ničeho nic to byl strom! A kdybych to alespň udělala na louce nebo v lese, ale na ulici? Bylo mi to tak trapné...

Zase! Doopravdy mi moje Květinová síla dělá potíže. Chtěla jsem jenom trochu pomoct kytkám v květináči a rázem jsme měli z pokoje džungli. Shikamaru má naštěstí ''křovináč'', takže to netrvalo dlouho a konečně jsme měli zase pokoj jako dřív, ale hrozně jsem se styděla... a Černý se mi začal pochichtávat! Musím si s ním promluvit...

Kapitola desátá
Rozmluva s démonem

Ležela jsem v posteli a přemýšlela o Černém. Je dost škodolibý, pohrdá mnou, ale dává mi dobré rady do života a radí mi při souboji. Samozdřejmě, že pokaždé když hraju s Shikamarem šachy, tak prohraju i kdyby byl ve mně zabudovaný Ajnštajn, ale když si nevím rady a on mi do ucha potichu šeptne: „Kůň na H-2,“ můžu jen a jen poděkovat.
„Asi mě chceš víc poznat, co?“ šeptl mi. Zašilhala jsem na něho.
„Vlastně ano, abych byla upřímná, jsi pro mě záhada,“ přiznala jsem. Zasmál se.
„To jsem pro všechny, i moji starší sourozenci se mě straní... stanili, pardon,“ dodal se zlobou v hlase. To mi přišlo divné.
„Ty máš sourozence?“
„Ano, čtrnáct,“ řekl. To je na sourozence opravdu velké číslo, že?
„Páni!“ křikla jsem a rychle si zacpala pusu. Shikamaru se v posteli jen otočil na bok a dál spal.
„Dobrá, když dneska celou noc necháš tvoje tělo mě, a já si budu moct jít, kam chci, řeknu ti o mě víc,“ řekl. Zajmalo by mě, proč ho to tolik táhne ven?
„Když nikoho nezabiješ, tak můžeš kam chceš, ale do večera zase tady, ju?“
„Dobrá,“ prohodil, vstal a vyskočil oknem ven. Chvíli běžel a zastavil se na střeše jakéhosi domu.
„Už mě nebaví mluvit s tebou takhle, budeš muset ty ke mně,“ řekl a prstem mi přejel po tváři, potom mi jemně zavřel oči. Když jsem je znovu otevřela, byla jsem na temném místě, všude okolo vířila černá čakra a přímo přede mnou mříže, mezi nimiž jakýsi podivný teplý vítr rozptyloval čakru všude okolo. V tom jsem zjistila, co to je! Jeho dech...
„Konečně tě vidím jako Bílou a ne v zradle jako Čero-bílou,“ řekl a otevřel oči. Jeho pohled... ta děsivá dvě rudá světla se nedají vyjádřit slovy. Snad jen, že to nebyla ani kočka, ani had, ani nic podobného. Byl to zlý pohled. Z ničeho nic jsem si uvědomila, že jedno to oko bylo větší než já! Usmál se a jazykem si přejel po pravém oku.
„Zakoukala ses do mých očí? Děsivé, že? Když chci, dokážu slabší povahy zabít jedním pohledem. Já ale zabíjím jen málokdy, nemám příliš rád, když se mi po rukou rozije krev,“ řekl a usmál se děsivým úsměvem svými bílími špičáky. Těžce jsem polkla.
„Zato moje matka byla zabiják, neměl jsem jí rád. A můj otec je nezvěstný, stejnak vím, že ho zabila ona,“ řekl a přejel si jazykem tentokrát přes zuby. Potom se na mě znovu podíval a usmál se.
„Promiň, že jsem se nepředstavil,“ řekl a skrz mříže protáhl obrovskou černou tlapu, „Džůsanbi.“
Chytila jsem ho nesměle za jeden prst a jemně s ním potřásla. Zachichotal se.
„Neboj se mě, možná jsem velký a děsivý, ale nezabil bych tě,“ řekl a položil si hlavu na zem. Chvíli na mě koukal a potom se zamračil.
„Ale chtěl bych, kvůli tobě nemůžu cestovat, zbožňuji cestováví,“ řekl a převalil se na záda.
„Teď mluv chvíli ty,“ nařídil mi. Nesměle jsem si odkašlala.
„Lžeš často?“ S obrovskou ránou se znovu převalil na břicho.
„NE! Nejsem jako ostatní!“ zařval, až mi v žilách tuhla kerv. Potom se znovu usmál.
„Pojď blíž, blíž ke mně,“ řekl potměšile. Pomalinku jsem udělala krok blíž k němu. V tom prostrčil tlapu a ta těžce dopadla těsně vedle mě. Vyděsila jsem se a rychle se vrátila z jeho dosahu. Znovu se zasmál.
„Taková nejistá a stydlivá, bojácná, abych řekl pravdu, líbí se mi to,“ řekl a opřel si hlavu do tlap „a rajcuje mě to,“ dodal s tím úsměvem. Když si všiml mého podiveného pohledu, znovu se zasmál.
„Nemysli si, že jenom proto, že jsem Démon, jsem taky bezpohlavní. Právě naopak, jsem největší z celý tý posraný rodiny,“ zamračil se a vzdychnul. Z toho poryvu teplého větru smíšeného s jeho čakrou jsem přepadla dozadu. Zasmál se, ale nebyl to ten potměšilý chichot, ale posměch.
„Můžeme spolu vycházet, ale já nechci,“ prohodil ledabile. To mě naštvalo.
„Jaktože ne?“ vykřikla jsem a ztuhla... já nemám hlas!
„Nemáš, protože jenom díky mě dokážeš mluvit nebo přemýšlet o ničem jiném, než je jídlo a potřeby tvého bezvýznamného života. Seberu ti hlas a mysl kdykoliv budu chtít. To je ten důvod, proč mě Nahok zapečetil do někoho, jako si ty. Byla ti k ničemu tvoje síla, když jsi nemohla přemýšlet smysluplně. Proto jsem s tebou a dávám ti to,“ řekl a znovu se zamračil, „ale i já mám něco z tebe, učím se citům, ale nejde mi do hlavy, proč máš toho hnědovlasého paroháče tak ráda. Vlastně se přímo udivuji tomu, jak můžeš mít ráda tolik lidí...“
„Nech toho!“ zařvala jsem bezhlasně a shoulila se na zem. Černý se poprvé zatvářil lítostivě, ale falešně. Až příliš falešně.
„Neboj, jednou si s ním poradím a jestli na mě budeš hodná, možná ho nezabiju. Zatím tě nechám žít a nebudu zlý, ale ty mě musíš chápat takového, jaký jsem,“ řekl. Pomalu jsem zvedla hlavu a spatřila ho v celé své... eh... kráse. Měl bílé krátké vlasy, tlamu přez celý obličej, ty děsivé oči a černou kůži. Byl trochu průsvitný a byla v něm vidět jeho temná čakra. Potměšile se usmál a v tom jsem si všimla v průsvitném těle bijícího srdce a pár tepen. Měl ještě něco jako plíce.
„Máš nakonec ještě nějakou otázku?“ zeptal se a chytil tlapami mříže. Mávnul tlapou a já znovu získala hlas.
„Vlastně ano... proč se jmenuješ Džůsanbi?“ zeptala jsem se. Jednou rychle mrkl. A smál se od ucha k uchu a to doslova. Potom zavřel oči a chvíli se na něco soustředil. Z ničeho nic se začal zmenšovat. Když byl velký jako já, naznačil mi, abych šla k němu. Čím víc jsem se k němu blížila, tím víc jsem cítila jeho děsivou čakru a teplý dech. Náhle jsem si toho všimla. Okolo jeho těla se zmítalo něholik huňatých ocasů, čakra z nich přímo přetékala.
„Protože jsem Třináctiocasý...“ řekl, když nás od sebe dělila jen mříž. Potom zvedl tlapu a dvěma prsty mi zavřel oči...

Ráno jsem se probudila ve své posteli a zjistila... že jsem úplně nahá!!! Rychle jsem vstala a čekalo mě další nepříjemné překvapení. Postel byla celá od bláta! Povzdychla jsem si a oblékla si pyžamo. Rychle jsem vzala hadr a začala uklízet. Jakmile jsem zahladila stopy, šla jsem ze sebe osprchovat všechen ten blivajz. Kde všude se flákal?! Měla jsem na sobě asi pět různých druhů bláta a mezi prsty na noze nespočítaně druhů různých svízelů a kytek z bažin. Od rýžových výhonků až po kusy prérijních květin. To si s Černým vyříkáme...