Prostě povídka:D

Děvče sedělo pod rozkvetlou, dívala se na západ Slunce. Co se to se mnou děje? Sakra, proč znova vzpomínám na naše poslední setkání? Už je to tady zase, zase si mě tady nechal…Před pár lety jsem ti řekla, co k tobě cítím ale ty jsi mě jen omráčil a nechal na lavičce jako odhozenou fusekli. Občas si říkám, co asi děláš? Teď když jsi bez nás cítíš nějakou bolest z toho že ti nejsme nablízku? Znovu, pořád ty samé otázky…
*křup* rychle jsem se otočila
„ Sakuro, jdi za Hokage, něco se děje a chce s tebou šupem mluvit“ promluvil nějaký ANBU.
„ No jo, vždyť už jdu…“ poslední pohled na západ.

U Hokage
„ Sakuro, mám na tebe prosbu, prosím tě potřebuji abys byla v nemocnici musím jít do písečné mají tam nějaké trable a chtějí se mnou mluvit, spoléhám na tebe“ řekla Tsunade už sbalená na cestu do Suny.
„ OK, omluvte mě…“ bez řečí se vydala do nemocnice. Co to byl za zvuk? Otočila jsme se, ale nikdo tam nebyl, asi se mi to zdálo…
„ Měla by sis dávat větší bacha děvčátko“ prohodil rádoby drsný hlas.
„ Kdo jsi? Co po mně chceš?“ nevzrušeně.
„ Copak, ty už si na mně nepamatuješ? Potřebuji od tebe službu pro Orochimaru-sama“
„ Mno jasně, Kabuťák…“ sakra ten teda ví kdy má přijít. Najednou se objevil za ní, pomocí svého lékařského jutsu ji omráčil, hodil na záda a šel do skrýše.

Ve skýši
„ Sááákra moje hlava, kde to jsem?“ řekla, a ani nedoufala že ji někdo odpoví.
„ Sakuro…“ ten hlas, určitě jsem už ho slyšela.
„ Sakuro…“ znova.
„ Sasuke? Jsi to ty? Co se stalo? Proč jsem tu zavřená? Co tu děláš?“ vychrlila nekonečně mnoho otázek.
„ Pssst, než tě někdo uslyší. Jsme v jeskyni, nechtěl jsem aby ti něco udělali tak jsme tě sem vzal.“ přiletěla mu pořádná facka.
„ Ty h***** co si o sobě vůbec myslíš? Že si mě tak rádoby odneseš od Orochimara, může ti ublížit. Copak to nechápeš? Celé ty roky jsem doufala, ne věřila, že se vrátíš…Místo toho se schováváš v jeskyni. Sasuke, prosím tě, vrať se se mnou…“ potvoři ji začala stékat slza
„ Gomen, Sakura. Nemůžu, kdybych se vrátil zpátky do Konohy, ten i**** by mohl srovnat celou Konohu se zemí. Promiň, vyřiď Narutovi ať už mě nehledá…Sbohem…“ naklonil se blíž k Sakuře a jejich rty se spojily.
„ Najednou byl zase pryč…Už zase mě tady nechal, samotnou. Bolí to, už to nemůžu vydržet. Do Konohy se už vrátit nemůžu. Není tam pro mě místo.“ řekla tiše, skoro neslyšitelně.
S těmito slovy odešla. Stal se z ní vyhnanec, chodila od vesnice k vesnici a pomáhala nemocným či zraněným. Pouze dva chlapci se nemohli smířit s tím, že už nikdy neuvidí svojí lásku…

V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši.
William Shakespeare