4ever together 06-Náhlý zvrat

Zazvonil zvonek. Naruto ho nevnímal a dál se blížil k Sasukemu. Zvonek se ozval znovu, ale nikdo nepřicházel otevřít. Osůbka za dveřmi se rozhodla, že čekat je nesmyslné, uchopila kliku a vešla dovnitř.
„Bože, co se to tu dělo?‘‘ vydechla Sakura, když vstoupila přímo do kuchyně. Celá kuchyň poničená, z polic vyházené veškeré věci a jako třešnička na dortu na zemi ležel omráčený Sasuke. Růžovláska na nic nečekala a přiběhla ke svému milému.
„Sasuke, prober se,‘‘ párkrát ho popleskala po tvářích, dokud neotevřel oči. Nejprve se pomalu posadil na židli a pořádně zkontroloval okolí, a pak teprve se začal zajímat o Sakuru.
„Bože, co se ti stalo?‘‘ vyptávala se ,jakmile se jejich pohledy setkaly. Sasuke se jí nedokázal dívat do očí příliš dlouho, když jen pomyslel na to, co z ní bude... zrůda. Sklopil hlavu a ztrápeně si protřel obličej. Sakura na něj stále naléhala, ale on dál mlčel.
Sakuřinu pozornost zaujala knížka pohozená v rohu místnosti. Přešla pokoj, sklonila se, aby ji zvedla, když tu její pohled padl malý útržek papíru. Sasuke si uvědomil, že vzala jeho papír s poznámkami, chystal se to nějak zamluvit, ale Sakura se dala do čtení. Sasuke se cítil nepříjemně, když viděl, jak se Sakura při čtení tváří.
„Víš, já jen…,‘‘ pokoušel se to vše ještě nějak zachránit, bylo to ale k ničemu. Jak se říká, co je psáno, to je dáno. Momentálně to nešlo vzít zpátky.
Sakura upustila lístek na zem, a zůstala stát jako přikovaná. Plakala. Ze všeho nejvíc se cítila zklamaná..
„Teď nevím, co si mám o tomhle myslet, ani netuším, co si o mě vlastně myslíš ty,‘‘ vzlykla a pohled upřela na Sasukeho. Jemu se sevřel žaludek, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.
„Nejspíš bych měla jít za těmi svými, ne?‘‘ pokračovala, ale Sasuke dál zarytě mlčel. Co měl na to říct?
„Tak ty budeš mlčet?!‘‘ vyštěkla na něj a hodila po něm knihu a i lístek. Dál už to nevydržela a vyběhla z místnosti. Práskla za sebou dveřmi takovou silou, že ze stěny spadlo několik obrázků. Sasuke stál na místě a koukal do země. Měl výčitky svědomí, ale i strach. Pokud se totiž nemýlil, za pár dní přijde ta noc, čas jejich proměny, a oni si pro něj přijdou. Je nespíš jediný, kdo zná pravdu.
Sakura s pláčem běžela ulicí, nezastavovala se. Lidé se po ní otáčeli, ale jí to bylo jedno. Celý svět jí byl teď ukradený. Nakonec se přeci jen zastavila a opřela se o zeď jednoho domu. Už byla udýchaná, ale počítala s tím, že uteče hodně daleko. Klesla na kolena, částečně z únavy, ale i z bezmoci. Ztratila teď člověka, který pro ni hodně znamenal. Připadala si, jakoby ztratila i kus sebe.
„Sakuro! Co tu děláš?“ zaslechla kousek od sebe známý hlas. Pozvedla hlavu, aby si prohlédla tazatele.
„To nic, Naruto, to bude dobrý!‘‘ vymlouvala se.
Jenomže Naruto se nenechal tak lehce odbýt. Bylo mu jasné, že vyptávat se dál by němělo smysl, a tak se posadil vedle ní. Musí na ni jít jinak.
„Neber si to tak,‘‘ začal ji utěšovat a přátelsky ji objal kolem ramen. Malou chvilku, když najednou přestala plakat, si myslel, že mu jednu vrazí. Reakce byla jiná.Opětovala jeho objetí a pevně se k němu přitiskla.
„Já nevím, jak dál, Naruto,‘‘ vzlykla a přivinula se k němu ještě těsněji.
„Řekneš mi, co se stalo?‘‘ požádal ji Naruto. Trošičku se od ní odtáhl, aby jí mohl setřít z tváře všechny slzy. Takhle se mu nelíbila, měl raději tu usměvavou dívenku. Neucukla.
„Pojď řekneš mi to u mě,‘‘ požádal ji pomohl ji na nohy. Na ulici to nebylo zrovna nejlepší. Několik lidí se po nich otočilo a snažili se vyslechnout něco z jejich rozhovoru, a tak se rozhodli, že se raději uchýlí do soukromí Narutova bytu.
Sakura u Naruta nikdy nebyla, takže se zastavila hned na prahu a začala si celý jeho byt důkladně prohlížet. Měl v domě dokonce docela pořádek, čekala, že se bude do obývacího pokoje prodírat odpadky.
„Posaď se,‘‘ ukázal na pohovku. Sakuře připadal jiný, nepamatovala se, že by se kdy Naruto takhle choval. Tedy k ní, ona se v sobě sama nevyznala.
„Tak, teď mi můžeš v klidu říct, co se stalo,‘‘ posadil se vedle ní a chytil ji za ruku. Sakura chvíli váhala, ale on byl nejspíš jediný, kdo jí mohl pomoci.
„Pohádala jsem se Sasukem,‘‘ znovu nevydržela nápor slz. Naruto vycítil, že takhle na to nemůže jít, a proto ji objal.
„To bude dobré, uvidíš,‘‘ konejšivě ji hladil po dlouhých vlasech a nechal ji ať se vypláče.
„Slzy ti nesluší,‘‘ řekl Naruto. Sakura se slabě pousmála a položila si hlavu na jeho rameno. Nechala se jím hladit po vlasech dokud neusnula. Naruto poznal, že mu usnula na rameni, a tak ji odnesl k sobě do pokoje. Položil ji na postel a něžně přes ni přehodil přikrývku. Ještě jednou ji pohladil po dlouhých vlasech. Ve spánku byla tak sladká, nešlo jí odolat.
„Nikdo ti nebude ubližovat,‘‘ pošeptal a políbil ji do vlasů. Teď hodlal zničit toho, kdo jí tak ublížil.
Ulice zely prázdnotou. Slunce na nebi dávno vystřídal měsíc, v tuto chvíli jej však skrývala mračna. Ochladilo se.
Noční tmou se neslyšně proplétala tajemná postava. Díky tmavému oblečení téměř dokonale splývala s okolní temnotou. Měla namířeno k jednomu domu, který byl stejně jako jeho okolí, zahalen v nočních stínech. Postava se vplížila ke dveřím, bylo zamčeno. Neznámý nahlédl do okna, to bylo otevřené. Na nic nečekal a skočil dovnitř. V místnosti bylo stejně jako venku. Tma. Ovšem čím víc se blížil úplněk, tím se jeho schopnosti nočního tvora zlepšovaly. Momentálně viděl tmě naprosto skvěle. V koutě zahlédl postavu, která se snažila ukrýt temném rohu. Hned poznal Sasukeho. Nechtěl ho jen tak chytnout a mrštit s ním o zem, chtěl si užít trochu zábavy. A proto prošel kolem něj a dělal, že ho vůbec nevidí. Na tuhle chvíli Sasuke čekal, bleskurychcle se vrhl po neznámém. Ten však hbitě uhnul, takže Sasuke dopadl na stůl. V místnosti nastalo ticho. Sasuke se znovu postavil na nohy, ale ve tmě nic neviděl. Než došel k vypínači, byl odhozen na druhou stranu místnosti.
„Ve tmě nemáš šanci,‘‘ rozlehlo se temnou místností. Sasuke nebyl schopen poznat, odkud hlas přichází. Postavil se a udělal jeden krok, ovšem osudný. Něčí ruka ho popadla pod krkem a přitiskla ho k nejbližší zdi. Sasuke zalapal po dechu, ale ta ruka ho stiskla ještě silněji a zvedla jej ze země.
„Vidíš, je to dar i prokletí,‘‘ ozvalo se kousek od něj. Stisk povolil, takže se mohl nadechnout, ale stále bezmocně visel pár stop nad zemí. Sklopil zrak. Pohlédl do útočníkových očích, čekal, že kobaltovou modř, ale místo toho se zadíval do krví zalitých očí.