Ve jménu oddanosti 13

Konoha se brání

Seděl pod stromem v trávě a sledoval, jak si dvojčata hrají s ostatními dětmi. Hachi se pořád držela trochu stranou, ale Sasuke byl ve svém živlu. Právě dokazoval malému klukovi z rodu Inuzaka, že je silnější a rychlejší. Sourozenci měli sice oba zakázáno přeměňovat se do své vlčí podoby, ale to malému nebránilo, aby se nesnažil s ostatními soupeřit.
Podařilo se mu zvítězit sice jen o kousek, ale i tak dosáhl toho, že si získal respekt ostatních mladíků a obdiv u malých holčiček.
„To je tvůj bráška?“ přišlo za Hachi blonďaté děvčátko a ta sebou poplašeně trhla.
„Ano,“ pípla bojácně a zapíchla pohled do země.
„Ty se mě bojíš?“ zkroušeně otřela botičky o sebe a posmutněla.
„Já se nebojím!“ odpověděla tiše Hachi a rychle zkontrolovala, jestli Itachi pořád sedí nedaleko.
„To je dobře,“ rozzářila se blondýnka. „Já jsem Kumiko. A tamto je můj bráška Ran. Vypadá, že je namyšlený, ale hezky se o mě stará, protože jsem mladší.“
Holčička mluvila a Hachi stále jen tiše a ostražitě poslouchala.
„Maminka říkala, že jste sem přišli nedávno a že tu asi moc dlouho nebudete,“ vznesla otázku Kumiko a sledovala hnědovlásku, co na to odpoví.
„Jsme tu jenom na chvilku. Byla jsem moc nemocná a tak se tu musím uzdravit, abychom zase mohli jít dál,“ sotva slyšitelně pronesla Hachi.
„A kam jdete?“ zajímala se Kumiko.
„Do naší vesnice. Je to moc daleko,“ ještě víc posmutněla Hachi.
„A tamto je tvůj tatínek?“ mrkla holčička z Inuzuka rodu k nedalekému stromu.
„Ne, to je náš strýček. Zachránil nás, když nás unesli,“ trochu se pousmálo vlčí děvčátko.
„Unesli?“ vyvalila oči blondýnka.
„Ano, sebrali nás mamince a Itachi-sama nás teď vede domů,“ do očí se jí vkradl malý náznak pýchy.
„To je ale něco!“ nadchla se druhá a zatnula pěstičky. „A nechceš mi o tom říct víc? Já teď sice musím domů, ale nechceš jít se mnou? Určitě dostaneme něco dobrého...“
„No, já nevím,“ začala zase nervóznět Hachi a bála se z očí ztratit Itachiho.
„Maminka pracuje v květinářství, ale určitě by...“ nedopověděla.
„Květinářství?“ vyhrkla Hachi a skoro se pak chytla za pusu jak moc jí ta poslední věta nadchla. Kumiko ucítila příležitost jak jí může přemluvit.
„Ano, máme spoustu květin a hrozné krásných. Určitě by se ti líbily,“ usmála se na nerozvážnou dívku a bylo vidět, že její slova zabrala.
„Tak...tak...jo, ale musím se zeptat strýčka,“ převládla její zvědavost a rychle odběhla za Itachim. Ten byl sice velmi překvapen nad tím, jak rychle se přestala bát, ale svolil a dívenky za chvíli odběhly.
Když Sasuke zpozoroval, že tam jeho sestra není, začal se zajímat o to, co se děje, ale z přemýšlení ho vyrušil jeho soupeř.
„Jestli hledáš Hachi, tak šla k nám s mojí sestrou,“ řekl Ran jakoby četl jeho myšlenky.
„A jak mám vědět, že tvojí rodině můžu věřit ?!“ zavrčel popuzeně Sasuke. Nevěřil zatím nikomu a o to víc se o své dvojče bál.
Ran na něj chvíli naštvaně hleděl a když už to vypadalo, že se proti němu rozběhne, nakonec tak neudělal.
„Jsi zvláštní, Sasuke!“ zamračil se jenom.
„Chceš mi nadávat?“ rozohnil se černovlasý klučina.
„Ne, jen ti chci říct, že kdyby tohle řekl někdo jiný, už dávno bych ho zmlátil. U tebe ale vím, že to není tak, jak to říkáš,“ stále se mračil a zkoumavě si ho prohlížel.
„A proč myslíš?“ prsknul odpověď Sasuke.
„Nevím. Možná proto, že z tebe cítím něco zvířecího. Náš klan Inuzaka pracuje v týmu se psi a ty si podobný jejich povahám,“ řekl Ran a také vypadal, že neví, proč to vlastně řekl.
„Já nejsem žádný pes!“ nakvašeně založil ruce mladý Valcan.
„To taky neříkám!“ odsekl Ran, ale v očích se mu zablýsklo. „Ale můžeš být poražený. Dáme závod ještě jednou a uvidíme, kdo tentokrát zvítězí!“
„Porazím tě jako nic!“ vzplanul Sasuke a připravil se na start. Za chvíli ani po nich nebylo ani stopy a než si to Itachi stačil uvědomit, pozbyl obou dvojčat. Když se pak večer sešli u jídla oba sourozenci se nestačili překřikovat, kdo měl lepší zážitky. Tak nadšené je ještě nezažil a poprvé si uvědomil, jak moc postrádají společnost svého věku.

Druhý den zašel za Narutem do pracovny.
„Itachi?“ zvednul obočí Šestý. „Děje se něco?“
„Vlastně ano,“ odpověděl klidně Itachi. „Jen ti jdu říct, že odcházím. Už jsem tu déle než měsíc a je čas jít zas dál.“
„Ty?“ nechápal Naruto. „Postrádám v tvém rozhodnutí množné číslo.“
„Mluvím jen o sobě schválně. Chci tě totiž o něco...hmm...požádat,“ do očí se mu vkradla nejistota, která mladého Hokageho mírně zmátla.
„O co jde?“
„Chtěl bych, aby tu děti nějakou dobu mohly zůstat než se vrátím,“ vyřkl svoji prosbu.
„Proč jsi tak najednou změnil názor?“
„Pobyt zde mne přesvědčil, že ti dva jsou stále ještě příliš malé děti, které nejsou připraveny na tak dlouhou cestu. Riskoval bych jak jejich zdraví, tak i jejich život. Nejdřív tedy najdu sám to, co hledám a pak se pro ně vrátím. Navíc, už si tu našli přátele mezi svými vrstevníky a po dlouhé úvaze jsem došel k tomu, že toto místo je pro ně nejoptimálnější pro tento krátkodobý pobyt,“ dokončil své uvažování Itachi a čekal, co na to odpoví Naruto.
„Jak ti mám věřit, že se vrátíš?“ řekl blonďatý po krátké odmlce.
„Máš můj slib a ten by ti měl stačit už jenom z toho důvodu, že ti dává slib Uchiha,“ pomalu se Itachi nahnul nad stůl a upřeně se na mladého vůdce zadíval. Ten mu ostrý pohled opětoval.
„Postaráš se tedy o ně?“ dodal ještě a Šestý nakonec kývnul.
„Vyhovím tvé žádosti, protože ti to svým způsobem tato vesnice dluží a budu tedy věřit tomu, že dodržíš svůj slib,“ vstal od stolu, přešel k černovlasému a natáhl k němu ruku.
„Můj slib může přerušit pouze smrt,“ stiskl mu Uchiha nataženou dlaň.
V tu chvíli ale vtrhl do místnosti člen ANBU.
„Hokage-sama! Máme problém. Hlídky z hranic naší země se Zemí trávy hlásí obrovské vojsko směřující k nám.“
„Kusagakure nás chce napadnout?!“ zamračil se Naruto.
„Tvrdí, že nejde o jejich shinobi. Jedná se prý o cizí národ čítající několik stovek bojovníků na zemi a pár desítek ninjů na neznámých zvířatech ve vzduchu. Nemají na čele žádný znak vesnice,“ hlásil dál roztřeseně posel.
„Kdo to, sakra, může být?!“ vztekle bouchnul do stolu Šestý a Itachi začínal mít neblahé tušení.
„Jak vypadají?“ zeptal se černovlasý.
„Vypadají jako lidé, ale strážní mluvili o mnoha vlcích mezi nimi. Nedokázali si to vysvětlit stejně jako podivné bytosti s křídly.“
„Valcani,“ zašeptal Itachi a Naruto se po něm překvapeně podíval.
„Víš, o koho jde?“
„Zdá se, že ano. Jde o národ, který se dlouho schovával před zraky lidí. Kdysi dávno měli být vyhlazeni, ale podařilo se jim přežít a znovu obnovit svoji moc. Něco je muselo dát do pohybu,“ vysvětlil mu Uchiha a Naruto se mračil čím dál víc.
„Proč se ale rozhodli napadnout nás?! Do této chvíle jsem o nich nevěděli natož abychom jim nějak škodili.“
„Možná nastala chvíle, kdy se rozhodli uhájit své místo mezi lidmi,“ zapřemýšlel nahlas Itachi.
„Potom to ale znamená válku,“ zašeptal Naruto, zprudka se narovnal a podíval se z okna. „Tohoto dne jsem se obával. Dne, kdy lidé budou muset bojovat a také umírat.“
„Hokage-sama,“ přerušil ho netrpělivě posel. „Vojsko již určitě dorazilo k hranicím a jistě už probíhají boje. Potřebuji Vaše rozkazy.“
Naruto chvíli ještě stál nehnutě u okna jakoby ho neslyšel, pak ale pevně stisknul ruce v pěst a otočil se na svého podřízeného.
„Vyhlaste pohotovost. Všichni bojeschopní shinobi a kunoichi ať se okamžitě dostaví před hlavní budovu. Dále neustále sledujte příchozí zprávy z hranic a jakoukoliv změnu mi okamžitě hlaste. Připravte obyvatele vesnice na možnost nouzového odchodu do úkrytu, kdyby se boj přenesl až před brány Konohy. Hlavně se snažte zachovat klid a zbytečně nevyvolávejte paniku. Je to jasné?“
„Hai,“ kývnul posel a zmizel mezi dveřmi.
„Možná budeš muset svůj slib dokonat již dnes,“ hořce se usmál Naruto na Itachiho. „Budeš za nás bojovat?“
„Jediným mým přáním vždy bylo, aby se Konoha vyhnula válce. Pokud to ale není možné, nic jiného mi nezbývá,“ řekl Itachi a Naruto lehce kývnul.
Mezitím co Naruto začínal shromažďovat bojovníky okolo sebe, Itachi se jal hledat po vesnici dvojčata. Překvapivě je našel oba v bytě, který měli zatím pronajatý. Seděli oba tiše jako myšky na posteli a když uviděli Itachiho, ani malá Hachi ho nepozdravila.
„Co se děje?“ pokoušel se tvářit normálně Itachi, aby je neděsil, ale očividně už se to podařilo někomu jinému. „Myslel jsem, že budete někde se svými kamarády.“
„Já nikam nejdu!“ vypustil Sasuke a dál zarytě seděl vedle své sestry. Ta se na něj jen vystrašeně podívala a víc se na něj přimáčkla.
„O co jde?“ zamračil se Itachi nad podivným chování svých dětí.
Chvíli bylo ticho, Hachi se podívala na bratra a když zjistila, že od něj se Itachi žádné odpovědi nedočká, stiskla pěstičky k sobě.
„Cítíme krev, Itachi-sama,“ pípla a lehce se roztřásla. V jejích blankytně modrých očích se zračil strach.
„Jste zranění?“ nechápal černovlasý muž a snažil se je prohlídnout.
„O to nejde!“ odvětil Sasuke, který konečně našel řeč. „Máme v sobě polovinu vlka a ti vždy vycítili nebezpečí dávno dopředu než se projevilo. My to umíme taky a cítíme to stejné. Právě teď.“
Itachiho to překvapilo. Zdálo se, že mají ještě vyvinutější šestý smysl než očekával. Rozhodl se ale, že jim nebude lhát, nicméně pár detailů jim zatají.
„Máte pravdu,“ odpověděl. „Na Zemi ohně zaútočili cizí shinobi.“
„Já to věděl!“ zašeptal Sasuke a Hachi se ještě víc roztřásla.
„Já mám strach, Itachi-sama!“ broukla, seskočila z postele a chytla se ho.
Vzal jí do náručí a ona okamžitě zatnula pěstičku do jeho trička.
„Nemáš se čeho bát,“ snažil se o co nejkonejšivější tón. „Nic se vám nestane. O to se postarám.“
„A co ty?“ upnuly se na něj dvě modré studánky místo očí. „Já nechci aby se ti něco stalo, strýčku. Já tě mám ráda!“ Začala se jí třást bradička a první slzička jí skanula po tváři. Sasuke je jen bedlivě pozoroval.
Itachiho to dojalo. Nemyslel si, že ještě někdy taková slova uslyší a že někdy někomu ještě bude záležet na jeho životě.
„Neměj strach,“ přivinul ji k sobě a pokoušel se mluvit i přes zvláštní knedlík v krku. „Slibuji, že se pro vás vrátím.“
„Ty chceš odejít?“ překvapeně vstal Sasuke a začínal mít zlost.
„Musím. Čeká se ode mne, že budu bránit tuto vesnici a s ní i vás. Vy se zatím ukryjete a já pro vás přijdu až vše skončí,“ vysvětloval mu Itachi.
„Potom ale i já půjdu bojovat!“ udělal si závěr po svém Sasuke.
„Nepřipadá v úvahu!“ rázně zakročil černovlasý. „Štěně jako ty se ještě nemůže účastnit takových bitev!“
„Nejsem žádný štěně a říkám ti, že do boje půjdu!“ založil zpupně ruce malý Valcan.
„Řekl jsem, že nikam nepůjdeš!“ odsekl Itachi a přísně si ho měřil. Hachi je oba dva jen pozorovala a dál se ke svému ochránci tiskla.
„Ty mi nemáš co rozkazovat!“ rozkřiknul se Sasuke.
„Budeš mě poslouchat dokud jsi se mnou a mám za tebe odpovědnost!“ docházela trpělivost i jemu.
„Nemáš právo!“ brunátněl vztekle klučina.
„Mám víc práv než si myslíš!“ prásknul hlasem Itachi a volnou rukou ho chytnul za límec. Sasuke se vzpouzel jak mohl, ale nebylo mu to nic platné.
„Kam to jdeme?“ ozvala se potichu Hachi, když vycházela z pokoje.
„Zavedu vás tam, kde se o vás postarají,“ odpověděl prostě a vzpínajícího Sasukeho nebral na vědomí.
Dovedl je ke škole, kde se od pradávna shromažďovaly děti v dobách krize a útoků na vesnici.
Tam už panoval čirý shon, kde rodiče, kteří patřili mezi bojeschopné ninji, odkládali své ratolesti, aby byly v bezpečí. Sourozenci Inuzaka již tu byli také.
„Itachi-senpai?“ podivil se Iruka, když zahlédl zvláštní trojici přibližující se k němu.
„Mám prosbu, Iruko. Dohlédni, prosím, na tyhle dva ať se drží od boje co nejdál,“ postavil Itachi dvojčata na zem. Sasuke už jenom uraženě mlčel a tvářil se jako nebe pře bouřkou.
„Jak si přejete,“ kývnul Iruka.
„Spoléhám na tebe!“ přimhouřil oči Itachi a Iruka nasucho polknul. Stále z posledního Uchihy šel strach ať byl v jakékoliv situaci.
Nechal děti na starosti Irukovi a spěšně se vydal k hlavní budově, kde už panovala napjatá atmosféra. Ještě poslední myšlenku věnoval smutnému pohledu, kterým ho Hachi vyprovázela a pak zaplašil o ně jakoukoliv starost, která by mu mohla bránit v boji.

„Nějaké nové informace?“ snesl se Itachi mezi Naruta a Sakuru před stále se rozrůstající dav konožské obrany.
„Nevím,“ zavrtěl Naruto hlavou, „každou chvíli by měly přijít zprávy.“
„Rokudaime,“ skočil před ně světlovlasý shinobi celý udýchaný. „Nesu zprávy z hranic.“
„Mluv!“ napjatě prásknul hlasem Naruto.
„Přišla zpráva o neuvěřitelné přesile a pak nějaké pomatené informace o tom, že to vypadá, že se armáda stahuje pryč. Bohužel, bylo to poslední, co jsme od stráží dostali.“
„Třeba je nebezpečí zažehnáno,“ zkrabatil čelo Naruto.
„Ne,“ odvětil potichu Itachi a pozornost všech se obrátila na něj. „Všichni už jsou mrtví!“
„Co tím chceš říct?!“ rozohnila se Sakura.
„Vím o koho se jedná a také vím, jak útočí. Přední linie zaměstná jejich pozornost a následně jejich zadní voj zaútočí zezadu. Byli v dokonalé pasti. Neměli šanci proti takové přesile.“
Po jeho slovech nastalo ohromené ticho.
„To ale znamená, že už můžou být velice blízko,“ první našel řeč Naruto.
„Jsou blíž než jsme předpokládali,“ ozvalo se nad nimi a před ně doskočily čtyři zamaskované postavy doprovázené bezpočtem dalších lidí ve stejném oblečení stojících opodál.
„Díkybohu,“ vyfoukla Sakura. „Je možné, že celé ANBU se vždy zpozdí, když tomu velíte vy, Kakashi-sensei?“
„Měli jsme k tomu důvod,“ odpověděl dotazovaný a muž s rozčepýřenou stříbrnou hlavou sejmul masku podobnou psí hlavě. „Zdá se, že jsou blíže než jsme předpokládali.“ Stejně tak odložili masku Neji, Ten-Ten i Sai.
„Co to znamená?“ netrpělivě se zamračil Naruto.
„Viděli jsme je. Jejich postup je čím dál rychlejší. Pokud budou udržovat stejné tempo, budou tu do hodiny,“ pronesl Sai a na jeho jinak klidné tváři se zračila nervozita.
„Sakra,“ zaklel Naruto a stisknul ruce v pěst. Na chvíli zavřel oči a pevně k sobě tisknul víčka, aby je pak mohl zprudka rozevřít.
„Je tedy na čase se na ně připravit. Pokud útočí tak, jak řekl Itachi, připravíme jim jejich vlastní past a zabráníme tak tomu, aby nám vpadli do zad. Kakashi-sensei, postaráte se o to?“
„Hai, Neji povede první oddíl a společně s Ten-Ten připraví nástrahy v místě předpokládaného útoku. Já s druhým oddílem se pokusíme nepozorovaně dostat se za ně a tak jim odříznout cestu zpátky,“ řekl Kakashi a jmenovaní spěšně kývli.
„Dobrá, já s ostatními půjdu v přední linii a hlavní boj tedy bude probíhat u nás,“ kývl i Naruto. „Kakashi-sensei, spoléhám na vás!“
Místo odpovědi Kakashi znovu nasadil masku a s vybranými jedinci opustil stanoviště.
„Sai, ty a tvá skupina jako jediná dokáže bojovat ze vzduchu. Kontrolujte tedy prostor nad námi,“ otočil se Hokage na svého přítele a ten bez jakýchkoliv otázek společně s dalšími asi třiceti lidmi vyvolali inkoustové orly a vznesli se nad Konohu.
„Izumo, Kotetsu ! Začněte evakuovat vesničany do skalních úkrytů. Pokud tu někdo zůstane, odpovědnost padá na vaši hlavu. Iruka-sensei přestěhuje děti, Ino pacienty z nemocnice a vy ostatní. Máte na to hodinu!“ křiknul rozkaz Naruto.
„Hai!“ uklonili se ti dva a zmizeli v kouři.
„Ostatní za mnou!“ zavelel ještě Rokudaime a pustili se za brány vesnice včetně Itachiho.

Stáli na velkém travnatém poli nedaleko vesnice a bez hlesu čekali na první zprávy o blížící se armádě.
„Naruto,“ doběhl k nim Neji. „Všechny nástrahy jsou připravené. Než boj začne, nechte je přiblížit se na pětset metrů, pak už je zem čistá.“
„Díky Neji, se svým oddílem se teď stáhněte za nás. Budeme vás potřebovat jako zálohu.“
„Hai,“ kývnul Neji a vzdálil se i se svou jednotkou.
„Je hrozné ticho,“ zamračila se Sakura a dál úpěnlivě pozorovala obzor. „Jakoby se nic nemělo stát...“
Než to stačila doříct, Akamaru vedle Kiby temně zavrčel a před Narutem se zapíchl do země kunai.
„To je signál od Saie,“ vzhlédl Naruto nahoru. „Už jsou tady!“
Vzápětí se za kopcem ozval dunivý hlas rohu a k němu se přidalo pár vzdálených vytí.
Pak se na obloze před nimi objevilo mnoho malých černých teček, které se čím dál více přibližovaly.
Dunění přicházelo stále blíž a zem po jejich nohama začala mírně vibrovat.
„Už je vidím,“ špitla Hinata stojící vedle Sakury a naběhnutými žilkami kolem očí. „Jsou jich stovky!
Itachi se nenechal dvakrát pobízet a spustil svůj Sharingan. Měla pravdu. Velká armáda ženoucí se proti nim nabývala na síle. Zaměřil svůj zrak k nebi a rozpoznal ohyzdná stvoření mávající velkými křídly jak nesou další bojovníky. První letěla stříbrná obluda odkud jakási osoba dávala rozkazy ostatním nahoře i dole. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály kolem stříbřité helmice ze které vykukovaly jen dvě modré ledové oči.
„Hachi!“ zašeptalo to v něm a měl pocit jakoby mu někdo vbodl ostrou jehlu přímo do srdce. Její pohled byl tak plný nenávisti, tvrdosti a smrti, že málem zapomněl, že se dívá na tu samou ženu, kterou znával před šesti lety. Tušil, že sem přijde, ale ani na chvíli ho nenapadlo, že by tomu mohla velet. Vždyť tolik nenáviděla boj. Co se s ní stalo? Jestli budou proti sobě bojovat, nemůže jí přece zabít stejně jako nemůže nechat zničit Konohu. Do Itachiho mysli se po neuvěřitelně dlouhé době vkradla nejistota a strach. Co teď bude dělat?!

„Postupujte vpřed, nemáte se čeho bát. Za chvíli bude po všem, za to vám ručím,“ snažil se Iruka o veselý tón, ale věděl, že i tyto malé děti ví, jak je situace nebezpečná.
„Já nechápu proč jsme nemohli jít taky bojovat!“ prsknul vztekle Ran a jeho sestra se na něj jenom zle zamračila.
„Taky to nechápu! To se tu máme jenom zbaběle schovávat?!“ přidal se Sasuke a oba teď vedle sebe vypadali jako duo smrtelně uražených vojevůdců.
„Bráško, já mám strach o Itachiho,“ broukla zkroušeně Hachi a začala se jí třást bradička.
„Nemáš se čeho bát,“ vzal jí za ruku Sasuke. „Itachi je sice trochu nesympatickej, ale pamatuješ si, jak vyřídil ty chlapy, co tě chtěli zabít? Ani u toho nemrknul. Ten bude v pohodě,“ zkoušel ji uklidnit. Poslední dobou měl stále větší pocit, že se možná v Itachim spletl. Možná není tak špatný jako si ho představoval.
„Copak asi dělá maminka,“ posmutněla ještě víc Hachi.
„Neboj se, Itachi nás k ní brzy dovede,“ mrknul na ní Sasuke a sám tomu poprvé uvěřil.
Škoda jen, že Itachi není Valcan....