Vítej doma, … ehm …, synu 06

Plán na polapení

Nasadil jsem ninja běh. Skákal jsem z větve na větev a nevšímal si haluzí, které mě každou chvíli shodili na zem, když jsem do nich vrazil. Hned jsem se zvednul a i přes těch několik modřin jsem se smál. Podle mapy byla nejbližší vesnice poměrně daleko, ale po cestě bylo jedno místo, kde se dalo odpočívat, jezírko. Bylo odtud blíže než vesnice a po dni stráveném pochodem bylo lákavým místem. Zároveň jsem si uvědomoval, že nemám žádnou jistotu, že si vybere dotyčný tenhle směr. No co, běžel jsem s vymytým mozkem nadšením dál.
Prozkoumal jsem okolí, kdyby poblíž byla cítit něčí čakra, ale necítil jsem vůbec nic. Trochu mi to ubralo na elánu, ale stejně jsem nezpomaloval.

Po dni stráveném během jsem nakonec já sám ono jezírko uvítal. Svalil jsem se na zem u břehu a pořádně se napil. Voda byla studená a průzračně čisté, tak čistá, až mi přišlo na mysl, že tu někdo po nocích musí z vody chodit odstraňovat špínu.
Byl jsem naprosto vyřízený a ani ten doušek blahodárné tekutiny mi nepomohl. Líně jsem se otočil a máchal rukama v nízké vodě. Bylo to vlastně jediné, co jsem mohl dělat. Slunce mi žhnulo skrze větví stromů do očí, až jsem to nevydržel a vstal.
Podrbal jsem se na hlavě. Nevěděl jsem, jak zabít čas. Byl poměrně dobrý nápad se vykoupat, ale kdykoli se mohl někdo objevit.
Naplnil jsem čutoru. Nakonec jsem se rozhodl to přece jenom zkusit, a tak jsem si sundal většinu oblečení a pomalu vlezl do chladivé náruče jezírka. Několikrát jsem ho obeplaval. Když už jsem měl dost, jenom jsem tak ležel na hladině a odpočíval. Nikde nebyla ani noha. Nikde?
Ne, to se mi nezdálo. Něco mě pořád trkalo do hlavy, jako neodbytná muška, která krouží před očima. Až po chvíli mi došlo, že to je něčí chakra. Ne, dvě. Obě jsou silné, ale jedna je mnohem silnější. Takovou sílu jsem v životě z ničí chakry necítil. Neustále se přibližovali, až jsem si uvědomil, že jsou nedaleko a mají namířeno sem.
Popadl jsem luk a schoval se s věcmi do koruny jednoho stromu. Čekal jsem.
Víte, je poměrně těžké čekat, když nejste zrovna trpěliví. A já ke všemu jsem nervózní, už ve chvíli, kdy letí shuriken proti pěti metrové vzdálenosti. Vždycky vyvádím, proč mu to tak trvá. Ale během let na ninja akademii jsem se jakž takž naučil ovládat. Nikdy mi to však nepomohlo se zbavit nervózy, když matka něco podepisovala. Jeden její podpis trval vždycky pět minut.
Po chvíli na prostranství u jezírka vešli dva ninjové. Ninjové?! Tak se tomu ani nedalo říkat. Starší z nich byl starý dědula z Konohy a mladší byl oním praštěným prckem. Tomu se opravdu nedalo říkat ninjové.
„Aaa, Ero-sennin, odpočiňme si trochu. Celý den mě někde taháte a před chvíli jsem trénoval. Jsem unavený,“řval klučina vedle starce.
„Proto jsme tu, Naruto. Tady si odpočineme a někde po cestě v lese přespíme.“
To chlapci stačilo. Přestal vyvádět a zatlemil se. Pak s řevem hodným Tarzana se vrhla do jezírka. Cákal se, potápěl a blbnul. Dědula se stáhl blíže k lesu, přímo pod můj strom a vytáhl sešit s propiskou. Začal něco horlivě psát, ani nevěnoval pozornost Narutovu kecání. Jen párkrát na něj koukl.
Najednou, aniž zvedl hlavu, promluvil: “Jak dlouho jsi tam nahoře? Mám pravdu, když říkám, že to není zrovna pohodlné, co?“
Ano, měl. Už hodinu jsem seděl na větvi a ani se nehnul. Nohy mi naprosto dřevěněly, ruce brněly a měl jsem dojem, že se na něj dolů zřítím. K tomu všemu se mi hrozně potily dlaně.
„Jsem tu dýl než vy. Spletl jsem si vás s bandity. Naštěstí to byl jenom omyl, takže já zase jdu.“
Seskočil jsem na zem. To jsem neměl dělat. Zdřevěnělé nohy se mi podlomily a já se skácel na zem. Nemohl jsem se ani hnout. Neměl jsem na to sílu.
„Hodláš tu ležet dlouho?“
Neodpověděl jsem mu. Nemotorně jsem se zvedl a popadl věci. Pomalým tempem jsem vyrazil pryč. Byl jsem si naprosto jistý tím plánem a on ztroskotal. Stopa vychladla. Nejbližší vesnice byla pět kilometrů odtud a já nemohl dál. Pech, co?
I přesto všechno jsem se tím směrem vydal.
Když jsem byl mladší, matka mi říkala, že jsem jako můj otec. Bylo zajímavé, že tuto poznámku utrousila vždy, když jsme míjeli podnik, ve kterém pracovala. Moc jsem ji tenkrát nechápal. Už proto, že jsem nevěděl, co tím myslí, a protože jsem svou veškerou soustředěnost věnoval výstřihům několika mladým dámám před vchodem, které lákaly zákazníky. Teď už to snad chápu dobře. Jestli ne, mám to blbé, protože zrovna tuhle z mála zmínek o otci jsem hodlal použít jako další plán. V každé vesnici existoval takový podnik. Stačí tam zajít, zůstat při smyslech a brzo bych vše zjistil.
Za hodinu se přede mnou rozestoupil les a umožnil mi výhled na menší vesničku posazenou v údolí mezi rýžovými poli. Připomínala mi domov. Nebyl ale čas na takové kruté vzpomínky. Rozběhl jsem se po cestě dál.