SasuSaku *Když Láska Neumírá*/díl 7. - Nechtěně

Tma? Ne… Samota? Ne… Beznaděj? Ne… rotovaly mi v hlavě nejrůznější myšlenky.
„Ne… Ne! Neee!“ začala jsem řvát a najednou jsem se probudila. Prudce jsem sebou trhla a otevřela oči. Ležela jsem v hranaté místnosti o čtyřech stěnách, s jedním malým, zamřížovaným oknem u stropu. Cela. Nebo to tak alespoň vypadalo. Během sekundy mi v hlavě projely všechny ty vzpomínky na minulou noc. Kdyby mě o skutečnosti té noci nepřesvědčili škrábance po celém těle, zřejmě bych si myslela, že to byl jen sen. Sasuke. Sasuke v mé náruči. Kaluž krve pod ním. Mé ruce, celé od krve. Mé ruce, ve kterých umírá tělo mého milovaného…
„Sakuro, až teď to vidím… Miluju tě Sakuro,“ ty jeho poslední slova mi stále zněly v hlavě a nahlodávaly mi mozek. Nebyla pro mě žádná možnost, jak uniknout. Žádné východisko. Mohla jsem se jen nechat užírat tím pocitem osamění.

Mé ruce i tělo byly čisté. Někdo mě musel umýt. Nechápala jsem, co se stalo, ani nic z toho, co se právě dělo. Zmateně jsem se na posteli posadila, až hlasitě zavrzala. Sasukeho zkrvavený obličej se mi stále objevoval před očima. Chytla jsem se za hlavu.
„NE! Jdi pryč! Sasukee!“ řvala jsem, až se nakonec křik proměnil ve vzlyky a rázem už jsem brečela. Všechno mi to došlo.
Ne Sasuke… On za nic nemohl… To já byla ta, která ho nedokázala zachránit… Znovu… Znovu jsem o něj přišla…
„Takže už jsi vzhůru?“ zeptala se postava, která seděla na židli přede mnou a které jsem si až doteď vůbec nevšimla. Prudce jsem zvedla hlavu ze svých dlaní a upřela na tu osobu pohled. Byla to žena. Měla vlasy v barvě mezi černou, fialovou a modrou. Ve vlasech měla květinu a na sobě černý plášť s krvavě červenými mraky. Akatsuki. Ihned jak jsem si to uvědomila, hbitě jsem vstala z postele a skočila do rohu místnosti.
„Akatsuki?! Kdo? Kdo jsi? A co po mě chceš?!“ říkala jsem s ostrým, rozčíleným přízvukem směrem k ženě.
„Mé jméno je Konan. Heh, a co chceme? To tě prozatím nemusí zajímat, to záleží na rozhodnutí Sasukeho,“ usmála se Konan.
„Sa-Sasuke-kun,“ špitla jsem a po tvářích mi začaly stékat další slzy.
Co tím myslí?! Co myslí tím, že záleží na rozhodnutí Sasukeho-kun?! Myslela jsem, že se při tom pomyšlení zesypu.
„A co má Sasuke-kun rozhodnout? Co po něm chcete?!“ sykla jsem na černovlásku.
"Říkám, to není nic, co by tě mělo zajímat!" začala se pomalu rozčilovat.
"A co se stalo Kakashimu-san, Narutovi a Saiovi?" Byla hned další otázka co mě napadla.
"A Sasuke-kun... Je v pořádku že ano?" Dodala jsem.
"Ano, Sasuke je v pořádku, jinak by přece nemohl rozhodovat o něčem co změní jeho život... A vlastně taky tvůj," odpověděla ochotně. Najednou se mi vybavil ten pocit, jak mě včera někdo sekl rukou za krk a omráčil mě. Najendou jsem na tom místě ucítila pichlavou bolest a tak jsem se chytila za krk a padla na kolena.
"Proč... Proč jste mě vzali se Sasukem-kun?!"
"Nerada to říkám, ale když už ses ptala na to, jak je na tom tvůj tým... Zetsuovi a Kisamemu se dostalo pomoci od Hidana... Bohužel, ale tvůj tým byl poražen... Neboj, nezabili je. Nepotřebujeme to... Nechali je tam jen tak ležet. Možná už se probrali a možná ne. Až se proberou, zjistí, že ty a Sasuke jaksi chybíte. A samozřejmě taky mrtví Itachi. Chudáček. Narozdíl od Sasukeho, Itachiho jsme už zachránit nestihli. No, ale i tak... Vsadím se, že tvůj tým se vrátí do Konohy... Naše sídlo, kde se teď nacházíme je hluboko pod zemí a pomocí pilulek potlačujeme zápach chakry, takže nás nemají jak vystopovat. Nemají šanci tohle sídlo najít. Chytré nemyslíš?" zazubila se černovláska.
"Hey Konan! Pojď, Tobi už dokončuje svou práci!" Volal dovnitř nějaký hlas z chodby.
"Ksou, jasně, už jdu!" zavolala.
"Vypadá to, že Sasuke-kun už ví pravdu o Itachim. Tady. To si obleč. Nebudeš tady v těch otrhaných hadrech. Docela by mě zajímalo jak se rozhodl," mluvila Konan záhadným hlasem a podávala mi kimono.
"To oblečení nech na posteli, opravím ti ho," usmála se ochotně a už vycházela. Najednou mi, ani nevím proč, teprve teď hlavou proběhly její slova. Opět jsem se rychle postavila na nohy.
"Pravdu o Itachim?! Jakou pravdu o Itachim?!" křičela jsem za ní.
"Jo ještě tohle," otočila se Konan.
"Řeknu to jednoduše, protože na tebe teď nemám čas. To, že Itachi zavraždil svou rodinu, nebylo kvůli tomu, aby si dokázal jak je silný, byla to mise od papalášů z Konohy. Uchiha klan se začínal stávat silnějším a silnějším, až se začali obávat, že by mohl být pro existenci Konohy nebezpečím, a tak nařídili Itachimu aby celý klan vyvraždil... On odmítl udělat jediné. Zabít Sasukeho. Chtěl jen to, aby jeho bráška přežil... A až vyroste, aby ho potrestal za to co udělal... Stalo se... Itachi je posmrti a zemřel Sasukeho rukou. Co víc by si mohl přát," usmála se Konan škodolibě a vyšla ze dveří. Nějak mi dělalo problém uvěřit tomu, co mi právě řekla. Po stěně jsem se svezla dolů a dosedla na zem. Chvíli jsem jen tak seděla a přemýšlela nad tím, jestli je tahle pravda o Itachim skutečně pravdou. Nakonec jsem se zvedla a oblékla si kimono.

"Už seš?" zaklepala Konan a vešla do pokoje. Měla jsem na sobě krásné kimono růžové barvy s květy sakury.
"Ukaž, pomůžu ti s obim," vzala Konan z postele pás obi červené barvy a zavázala mi ho.
"Sluší ti to, Sakuro," řekla. Zamrazilo mě. Nechápala jsem. Najednou se chovala tak mile. Vyvedla mě z pokoje. Kamennou chodbou jsem kráčela těsně za ní a rozhlížela se kolem sebe. Všude byly cely podobné té mojí. Některé otevřené, prázdné, z jiných byly slyšet žalostné výkřiky. Několik pater jsme vyšli nahoru po kamenných schodech až jsme došly do další chodby, která však už nebyla obyčejná z kamene, ale byla mnohem propracovanější. Konan přistoupila k jedním ze dveří, které otvřela. Vešla jsem. Přede mnou byl obrovský stůl, u kterého seděli všichni členové Akatsuki.
"Ksou, to nemyslíš vážně!" chytila jsem Konan rozčileně za ruku. Všichni ti lidé tam pro mě byli přirození nepřátelé.
"Pusť," řekla a sundala mou ruku ze svého ramene. Když jsem se pořádně podívala. Na jedné židli seděl i Sasuke. A židle vedle něj byla volná. Konan mě k ní dovedla a posadila mě. Nechápala jsem. Byla jsem nucena sedět u jednoho stolu se členy Akatsuki a nesnažit se je zabít. Konan sama si odešla sednout na protější stranu stolu.
"Sasuke-kun ty jsi opravdu v pořádku!" málem jsem začala brečet štěstím. Ale pak mi došlo, že něco je tady špatně. Sasuke... Na sobě měl plášť Akatsuki! A s ledovým klidem koukal před sebe a ani se neobtěžoval mi odpovědět! Taková doba co jsme se neviděli... A ta slova co mi řekl, když umíral tam v horách... Prudce jsem zakroutila hlavou. Nemohla jsem uvěřit... Tehdy mi řekl že mě miluje a teď se chová, jako bych tam vedle něj vůbec neseděla?!
"Takže, jsme tady všichni," stoupl si Pein.
"Dovolte mi, abych pogratuloval Sasukemu a Sakuře ke vstupu do naší organizace, Akatsuki!"

Poznámky: 

Slovíčko Závěrem
Hey fakt mě mrzí že je to opět po termínu, ale včera jsem vkládala díl mojí druhé FFky "SasuSaku (ItaSaku) *Pro Uchihy*" a ono je povoleno vložit pouze jednu FFku denně, takže jsem to nějak nestihla :c((... Každopádně, už to tady máte, takže doufám, že si to užijete :c)). A gomen, pokud Vám něco nebude dávat smysl, přepisovala jsem to na poslední chvíli. Původní příběh se totiž vyvíjel jiným směrem, ale ten byl moc nudný, tento se mi ve výsledku zdál lepší :c)), tak snad se líbil i Vám ;c)). Nový díl vyjde v neděli 7.6.2009, tak se těšte :cP,

S Pozdravem, Vaše Shiori Uchiha :c**