Tichý bláznův smích 3/4; Druhá stať

1/4; Začátek
2/4; První stať
3/4; Druhá stať -

„Doplácím a… Pět navrch.“
„Nepřeháněj…“
Někdo klepe na dveře; ťuk ťuk, klep klep.
Neslyšeli to, ani jeden z těch dvou. Zaměstnáni hrou totiž nevnímali svět.
„Ale jo, pět. Rovnejch pět,“ přikývl muž a usmál se.
Někdo klepe podruhé; ťuk ťuk, klep klep.
A konečně, mladý Blázen s propadlými tvářemi vzhlédl od karet.
„Otrhánek přišel,“ zabručel a jakmile vyfoukl kouř, probodl Herečku naproti zvídavým pohledem.
Seděla proti němu. U starého lakovaného – krásně černého – stolu.
Herečka také vyfoukla šedý mazlivý dým, ale na rozdíl od Blázna cigaretu nežmoulala v koutku úst, ale elegantně ji sevřela mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Oddálila ji od tváře a popel z její špičky naprosto afektovaně sklepla na zem.
„Asi jo,“ zamručela, „asi přišel.“ Položila své tři karty na stůl - tak, aby nešlo vidět, jaké jsou hodnoty - a napila se voňavého saké z drobné šedé mističky. „Dáš teda těch pět, nebo ses jenom chvástal?“
„Dám.“
Muž odpočítal pět zápalek z hromádky vedle své pravé ruky a vhodil je ledabyle doprostřed stolu. Jedna se odrazila a spadla na tmavé parkety, pokryté důstojnou patinou prachu.
Zápalka…
A poté vyfoukl hustý kouř. Bylo ho víc, než od ženy – mnohem víc. Tenhle stoupal ke stropu pomalým, kroutivým tempem a nevisel dole mezi nimi. Ale voněl úplně stejně.
„Co dáš ty?“
„Já?“ zeptala se Herečka zbytečně. Nebylo to moc vidět, v tomhle laskavém přítmí zatažených bambusových rolet, ale když se usmívala – četné vrásky kolem úst se smály s ní; i když v nich uvízla spousta líčidla.
Drzá, ale přitom elegantní.
Těmi nedokonale chránícími bambusovými roletami sem prosvítalo ostré slunce v tenkých zlatých čárách, a tam, kde protnulo tmu, v něm uvízl jemný bílý kouř.
Zlaté čáry, příjemně vonící cigaretovým kouřem, osvětlovaly jenom jejich oči.
„Dorovnávám,“ přikývla a vhodila doprostřed pár zápalek.
Blázen se zamračil.
„Dalas jenom čtyři.“
„Tys tam taky hodil jenom čtyři…“
„Ale-“
„Laskavě se dívej, kde je stůl, a kde už je zem, chlapče,“ zamručela Herečka a podívala se na něho ostrým pohledem.
A mladý Blázen radši mlčel.
Ten zatím neměl žádné vrásky na tváři, možná pár na duši, ale tyhle se s ním rozhodně nesmály.
Svaly uvadlé, zvedly se, aby protáhly tělo.
„Jaký máš teda karty?“ zívl a znovu se opřel lokty o lakovaný černý stůl.
„Ty ukazuješ první. Já jsem dorovnala, jsi na řadě.“
Někdo klepe potřetí; ťuk ťuk, klep klep.
„A běž mu konečně otevřít,“ dodala žena a opřela se o židli. „Už mě z toho ťukání bolí hlava.“
Blázen se zvedl a odešel pár kroků ke dveřím zevnitř pokrytých černým saténem, ale těsně, než zmáčkl rezavou kliku, Herečka zvedla ruku. Tu pravou, ve které mezi ukazováčkem a prostředníčkem držela cigaretu.
„Počkej!“ zašeptala chraplavě a soustředila se na zvuky zvenčí. A Blázen čekal s dlaní na krásně červené rzi.
Až potáhla dým a pečlivě vyfoukla, dvakrát mrkla a potichu promluvila, zatímco si rukou bez karet upravovala tmavé vlasy:
„Někdo jde s ním. Máme obecenstvo.“
Když člověk vyroste, opustí ho jedna důležitá součást jeho života; dětská hračka. Aby neztratil schopnost hrát si, začíná si člověk s druhými lidmi zahrávat. Velmi rád lže a klame, ale nejraději ze sebe dělá to, co není - miluje upoutávat cizí pozornost. Pátý Zákon.

První, čeho si On všiml, když do místnost vešel hned za Otrhánkem, bylo nepříjemné šero všude okolo. Přivřel oči a hned v zápětí začal kuckat; kouř. Moc a moc kouře.
„Jen si zakašlejte,“ ozval se jakýsi hrubý ženský hlas, ale On nikoho neviděl. Musel si protřít oči – smradlavý kouř, jehož chomáče se válely všude okolo, totiž strašně štípal. „Víme, že tu máme trošku zakouřeno…“
„Trošku?“ vydechl mezi kašlem.
„Ále, možná trošku víc… Nějak jsme to přestali vnímat.“
„A já si zvykl,“ usmál se Otrhánek, tedy soudě podle hlasu, protože On žádný úsměv zatím neviděl. „Alespoň mám kde bydlet…“
Konečně trochu prohlédl a hned začal rozostřenou místnost zkoumavě prohlížet; z vnitřní strany byl na dveřích jakýsi maz, který se leskl skoro jako satén, a všude byla nepříjemná tma a hlavně – prázdno. V celé, docela velké místnosti, stála jediná věc; stůl – černý, lesklý, se čtyřmi židlemi kolem sebe. Tři z nich už byly obsazené.
Na jednu právě ztěžka dosedal Otrhánek, na druhé už sídlil jakýsi štíhlý, šlachovitý mladý muž, a na té třetí trůnila korpulentní dáma s vráskami kolem úst, vráskami neumně maskovanými líčidlem.
A tahle dáma i s tím mužem kouřili o sto šest.
„Přisedněte si, drahý hoste, a buďte zde vítán, v naší říši,“ usmála se zralá žena hned jakmile vydechla trochu kouře a rukou pokynula na volnou židli.
Až když přišel blíž, kroky skrze hustý prach na parketách, všiml si, že se po stole válí spousta zápalek, nedopalků a karet.
Karty?
„Kde jste je vzali?“ zvedl obočí a odkašlal si. „Vždyť u nás nikde nejsou k dostání…“
„Někde tady na zemi se povalují i kostky,“ usmála se dáma. „To všechno mám ze svého divadla, jako rekvizity k západním hrám… Když divadlo zavírali, něco jsem… Něco jsem si půjčila, aby zář našich dalších dnů dosahovala ke hvězdám!“
„Aha… Jistě…“
„Mimochodem, jménem svým Herečka se jmenuji,“ podala mu ruku a uculila se.
A aniž by někoho varovala, aniž by chvíli počkala, z ničeho nic začala vzlykat…
Začala lkát…
Křičet.
Tiskla si ruce na hruď a z očí jí prýštily slzy.
„Ach ano,“ vzdychala mezi pláčem, „divadlo mi zavřeli… zavřeli na devatero západů… A všechna, všechna má sláva ztracena již v zapomnění!“
„Nevšímej si jí,“ otočil se k němu ten hubený mladík, „moc ráda se předvádí… Já jsem Blázen.“
Podal mu ruku a žena se při těch slovech jako na povel uklidnila.
„Tse,“ odsekla uraženě a zatímco utírala laciné slzy, raději znovu potáhla svůj milovaný kouř. „Nepředvádím. Pouze hraju, klasiky.“
„Jakmile přijde obecenstvo, jsou Herečka k nezastavení,“ usmál se Otrhánek. „Pořád jenom citují své hry, předvádějí se…“
„Ty mlč,“ okřikla ho. „Ty tak budeš někoho poučovat! Vsadím se, žes dneska nic nejedl, neschopáku...“
„Nejedl, nejedl,“ pokrčil Otrhánek rameny. „V hostinci mě nenakrmili…“
„A cos čekal, bez peněz?“
„Bez peněz do hospody nelez,“ usmál se Blázen.
„Ale dnes se najím, abyste věděli, Herečko, Blázne,“ zazářily stařečkovi najednou oči. „Tihle-,“ ukázal na Jeho, který zrovna – znovu – dusivě kašlal, „tihle mi slíbili, že mi koupí oběd, když jim pomůžu!“
Blázen pokrčil čelo.
„Oběd? Pomoc?“
„Ano, to je pravda,“ přikývl On a odkašlal si ještě jednou. Už si ale začínal zvykat na tenhle zkažený vzduch…
Otrhánek zvedl ukazováček.
„Hledají Ji.“
„Ji?“ vydechla Herečka překvapeně. „Neříkejte, že jste On? On, o kterém mluvila…“
On se zmohl pouze na jednu zaskočenou odpověď:
„A-ano… Jsem.“
„O Ní toho víme hodně, to je pravda,“ zasmál se Blázen. Ale v tom smíchu bylo najednou něco… Něco zlého. Špatný úmysl. Úskok… Zrada. „Ale… Oběd je trošku málo, nemyslíš, chlape?“
„Co tím myslíte?“ zvedl obočí On a Blázen se zašklebil. Cítil adrenalin, cítil výzvu.
„Řekneme ti všechno, co víme… Pokud si s náma zahraješ. Teda, jestli ti o Ní Otrhánek ještě nic neřekl…“
„Neřekl. Čekal jsem na vás,“ zamračil se stařík.
„Výborně,“ zašklebil se Blázen znovu a začal se potichu smát. „Tak co… Hraješ, chlape? Hehe, dáme partičku ve čtyřech… Co vy na kostky? Jako tehdy,“ podíval se na ženu, „kdy jsme s Ní hráli, viď, Herečko?“

„Takže sázky, dámo a pánové,“ usmál se Blázen potěšeně, zatímco si v dlani pohazoval se třemi dřevěnými kostkami. Nad stůl natáhli lampu, která všechno ostře osvětlovala a bodala do očí. Pálila.
On cítil napětí. Nechápal proč, ale viděl, jak se na to ten muž těší. Jako malé dítě…
Blázen tepal pohledem od jednoho přes druhého až ke třetímu; zuby vyceněné v smíchu, a On jenom zavrtěl hlavou. Měl by jim dát sázkou peníze? A kolik? Nebo hrají s těmi zápalkami, které se všude válí?
„Mohl bys mu říct pravidla,“ odkašlala si Herečka nenápadně a potáhla z cigarety.
„No jasně, no jasně,“ přikývl Blázen. „Pravidla jsou jednoduchá… Tři hody jednou kostkou. Kdo má nejmenší součet, prohrál. Kdo nejvyšší, vyhrál. Ti mezi tím prohrávají také; tak, aby byl jeden vítěz a spousta… spousta poražených!“ zazářily mu oči. V posledních pár minutách se v něm probudila neskutečná energie.
„Tři hody, vyhrává jenom jeden – s nejvyšším součtem hozených čísel,“ zopakoval On, aby se ujistil, že tomu rozumí.
„Tak tak,“ přitakala Herečka.
Bylo tu vedro…
„A sázky,“ dodal Blázen, „nebudou jenom tak jednoduché.“
Jedním pohybem ze stolu smetl všechny zanedbatelné zápalky a usmál se tím svým úsměvem, při kterým cenil zuby.
„Bude se prostě sázet to, co je každému nejdražší!“ zachechtal se.
Lampa svítila a pálila. On cítil, jak na jeho čele vyrazil pot.
„Nejdražší?“ zopakoval.
„Já nechci přijít o ten oběd,“ zašeptal Otrhánek, ale Herečka ho okřikla.
„Copak nejseš chlap? Vzmuž se! Nebo tě vyhodíme a nejenom od stolu!“
I ji to napínalo, šlo to jasně vidět.
„Vítěz bere dávku štěstí,“ zachechtal se Blázen. „A v tvým případě,“ podíval se na Něho, „ještě cenný informace…“
Cenné informace… Musí to brát vážně!
Herečka se usmála a popotáhla trochu kouře. Její společník svou cigaretu típnul hned na začátku.
„Takže sázky, dámo a pánové,“ zopakoval Blázen.
Jako první se podíval na Herečku.
„Co vsázíš?“
„Já?“ zeptala se znovu zbytečně a zamyslela se. „Pro mě… Pro mě je asi nejdůležitější…“ Hereččiny oči se dívaly dopředu, ale viděly něco jiného než tmu nebo kouř. Viděly svůj vlastní, dávno ztracený svět. „Už odmala. Už odmala jsem věděla, že jsem dobrá jenom v jedné věci… Měla jsem talent na hraní. Díky tomu jsem přežívala, díky tomu jsem se proslavila… Takže je to pro mě nejcennější věc.“ Rozhlédla se po všech. „Sázím svůj talent.“
„Co je to za blbost?“ vyskočil On najednou. „Co to sázíte za-“
„Jenom si nemysli,“ zašklebil se Blázen. „Není to pitomost…“
„Přece nejsem blázen abych věřil v takovýhle-“
„Neměli ještě před chvílí pochyby, jestli se nezbláznili?“ odvážil se pípnout stařík vedle něho a On pomalu zavrtěl hlavou.
„Ale… Ale…“
„Jenom si vsaď,“ zazubil se Blázen. „Pokud chceš vědět, kde je Ona… Vlastně – ona si taky vsadila. Nebála se a věřila – i když v tyhle sázky nevěří nikdo. Hlupáci…“
„Ona taky?“
„Ano…“
„A prohrála nebo-“
„To je součástí tvojí případný výhry, přece si nemyslíš, že ti to řekneme jenom tak.“
„Tak hraješ, nebo ne?“ zavrčela Herečka netrpělivě.
A On se zamyslel. Má cenu něco vsázet? Doopravdy to má cenu? Vlastně… Jak by mohl prohrát například talent? Vždyť to ani nejde…
Ale i když to věděl, doufal ve svou pravdu, nic nepomáhalo tomu, aby z něho vymizely pochyby. Nakonec stejně zvedl bradu.
„Hraju,“ přikývl. Určitě je to jenom čirý nesmysl; ale odměna je vysoká.
„A co vsázíš?“ zazubil se Blázen.
„Já…“
„Co je pro tebe nejdůležitější? Láska? Síla? Peníze?“
Kam se to proboha připletl…
„No… Abych pravdu řekl, už několik měsíců žiju jenom z jednoho. Zjistil jsem, že bych bez toho neudělal zhola nic… Já-“ On se po všech rozhlédl. „Když ode mě Ona odešla… Zbyla mi jedna věc.“
„Žádný dlouhý kecy a vyklop to.“
„No dobře… Já…“ Trochu zakašlal. „Sázím svoje hezký vzpomínky.“
Nejradši by si dal facku – vážně si přijde, jako kdyby se zbláznil.
Ale Blázen se zničehonic rozesmál:
„Hahaha! Haha!“ Skoro musel otírat slzy. „Dobře, hehe,“ přikývl muž pomalu s úsměvem na rtech. „Takže hezký vzpomínky… Začíná to bejt zajímavý… Otrhánku a ty?“
„Já sázím svůj oběd,“ zašeptal stařík zdrceně. „Nejedl jsem už dlouho a… Pokud se nenajím, zemřu.“
„Takže vlastně sázíš svůj život?“
„Ži-život?“ vyvalil Otrhánek oči. „Já-“
„Dobře… takže život,“ přikývl Blázen se šíleným úsměvem. Dostal se do svého živlu.
„A co vsadíš ty?“ podívala se po něm Herečka. „To samý, co naposled?“
„Jo… Svoji svobodu. Protože ta je pro mě nejdůležitější… Takže, tři hody, dámo a pánové. Kdo začne?“
Pro většinu lidí je tím nejhorším zemřít; pro ten zbytek je horší než zemřít jenom jedna věc – žít prázdný život. Šestý Zákon.

***
Ták jo; snažila jsem se popsat rozdílný vnímání okolností - jestli jste si všimli voňavého kouře x dusivého kouře, například... A pár dalších los experimentos Ale nebudu se tu vykecávat...
Pokračování: 4/4; Závěr