Doba, kdy kvetou nejhezčí květy (2)

Když se Temari konečně probudila, bylo už pozdě odpoledne. Vypadalo to, že v domě nikdo není. Trochu se jí ulevilo, protože nemusela odpovídat na ničí otázky. Poslední dobou pořád řešili „sňatkový problém“, jak to s bratry soukromě nazvali. Shikamarovi se o tom ještě nezmínila, připadalo jí to velice trapné. Věděla však, že už to dlouho odkládat nemůže. Ne po tom, co se stalo naposledy. Zůstala v Listové jeden den navíc, jako vždy, když splnila misi. Byl to den, který si spolu ukradli pro sebe, ona a Shikamaru. Obvykle se procházeli po okolí, zašli na večeři a vedli spolu dlouhé, více či méně užitečné, rozhovory. Zpestřovali si je slovními přestřelkami kdy se jeden nad druhým snažil zvítězit. Oba byli velice chytří, uvědomovali si, že mít poslední slovo ještě neznamená vítězství. Velice často to skončilo buď nerozhodně, anebo poražený vyhrál hned tu další hříčku. I po poslední misi se spolu procházeli a škádlili se. Ten večer ji vzal do zahrady jeho domu. Nebyla nijak velká, ale zavedl ji na místo, kam nebylo z oken domu vidět. Chtěla pronést nějakou vtipnou poznámku, cosi ji však přimělo to neudělat. Ta chvíle byla tak zvláštní. Byla úplně obyčejná, stáli vedle sebe, drželi se za ruce a užívali si to, že můžou být spolu. V dalším okamžiku stál Shikamaru naproti ní a na dlani mu ležel prstýnek. Malý obyčejný kroužek, který se matně leskl ve světle měsíce.
„Vezmeš si mě?“ zeptal se dřív, než by ho mohla opustit odvaha. Svůj krok si dobře rozmyslel, nebyl z těch, kdo dělají věci ukvapeně. Což ovšem neznamenalo, že by podceňoval Temari a její schopnost přehnaných reakcí.
„Neřekneš, že je to otrava?“ zeptala se ho zaskočeně Temari. Nečekala, že se jí zeptá tak přímo a tak brzy. „Promiň, nemyslela jsem to -“ došlo jí, že to asi nevyznělo úplně nejlépe.
„Neřeknu,“ odpověděl klidně a podíval se jí pevně do očí, „záleží mi na tobě.“
Pomyslela si, že když je tak vážný, moc mu to sluší. Pořád ji držel za ruku, díval se jí do očí a čekal, až odpoví. Zčervenala. Uvědomila si, že před ní neklečí na zemi, ale stojí. Žádal ji tak prostě, jako by to byla ta nejobyčejnější a nejpřirozenější věc na světě. Žádal ji jako sobě rovnou. Žádal ji upřímně a opravdově. Ani jeden z nich nebyl ten typ, který by si potrpěl na pozornost kolem.
„Ano,“ řekla, „vezmu si tě.“ Nemohla ho odmítnout a ani nechtěla. Přesto tu bylo něco, co mu musela říct. Později té noci mu řekla, že není vhodná doba na to chystat svatbu. Neurazil se, trpělivě čekal, až domluví. Mluvila o tom, že musí dát čas svým bratrům zvyknout si na tu myšlenku. Mluvila o tom, že si na to chce sama zvyknout. A taky mluvila o tom, že než se přestěhuje do Listové, ráda by ještě nějaký čas strávila v Písečné. Neřekla mu však, že si hlavně musí promluvit s Kankurem o požadavku Rady. Pořád jí dělalo problém přijmout, že by měla být součástí „obchodu se ženami“.

Temari, které hlavou táhly podobné úvahy a vzpomínky, se zvedla a rychle se najedla. Vyšla z domu a zamířila do kanceláře Kazekageho. Chtěla si se svými bratry o všem promluvit. Když vstoupila do místnosti, nepřekvapilo ji, že tam Gaara nebyl. Často se toulal na okraji vesnice a hleděl do pouště. Tam jej také skutečně našla.
„Gaaro, jak se máš?“ zeptala se nenuceně.
„Myslím, že dobře,“ odpověděl. „Jsem rád, že jsi přišla, potřebuji s tebou něco probrat.“
„Ano, taky mám něco, o čem s tebou potřebuji mluvit,“ odpověděla, ale do samotné odpovědi se moc nehrnula.
„Ano?“ vyzval ji Gaara, krátce na ni pohlédl a pak se zase zadíval do pouště. Temari by zajímalo, na co její bratr myslí. Mohl myslet na Hanu?
Ukázala mu prstýnek. „Ten mi dal Shikamaru, požádal mě o ruku.“
„Souhlasila jsi?“
„Ano, ale přinese nám to jisté problémy. Musíme si promluvit s Kankurem a domluvit se, co dál. Naštěstí nemusíme svatbu zařizovat hned. Ale stejně, vyřešit se to musí.“
„To máš pravdu, jenže Kankuro je dnes mimo vesnici. Poslal jsem ho na misi, byl celý zoufalý.“
„Kdy se vrátí?“
„Několik dní mu to rozhodně zabere. Ve vesnici na půli cesty mezi naší a Listovou je jeden loutkář, který vyrábí loutky. Dostal zakázku od feudálního pána na výrobu opravdu velkého množství loutek na festival a požádal nás, zda by mu mohl někdo pomoci s výrobou. I když by to zvládl někdo jiný, musel jsem poslat zrovna jeho. Kromě toho požadoval někoho, kdo zajistí bezpečnou přepravu loutek. Měla by to být mise tak na dva týdny i s cestou.“
„Když si neudělá výlet do Listové,“ uklouzlo Temari. Ona to tak čas od času udělala. Věděla, že Gaara o tom ví, ale nikdy jí nic nevyčítal. Zachytila jeho pohled, který přesně to říkal. „Však jsem to nemyslela nijak špatně,“ ohradila se možná trochu prudčeji, než chtěla.
„Už jsi o tom Shikamarovi říkala?“ změnil Gaara téma, za což byla jeho sestra vděčná. Přesně do té doby, než jí došlo, na co se jí ptá.
„Ne, ještě ne,“ přiznala popravdě.
„Měla bys mu to říct. Týká se to obou. On je chytrý, pochopí to,“ snažil se ji uklidnit. „Považuj to za svoji misi.“
„Misi?“ nemohla uvěřit Temari.
„Stejně se to musí vyřešit. Však víš, Rada. A jak jsi řekla, nemusíte se brát hned. Třeba nám to pomůže nějak vyřešit, koneckonců, chodíš se stratégem století.“ Gaara doufal, že dělá dobře. I jemu už celá ta sňatková situace přerůstala přes hlavu. Tiše si povzdechl, přál si, aby s ním byla Hana. Aspoň by se měl s kým poradit. „Možná by nás mohli navštívit, dlouho tu nebyli.“
„O kom mluvíš?“ nechápala.
„O Shikamarovi a hm… Haně,“ trochu zaváhal. Pořád si nezvykl mluvit o svém vztahu. Jenže by měl. V šuplíku v ložnici mu pro to ležel jeden pádný důvod. „Rozhodně, pozveme je na přátelskou návštěvu,“ řekl už o něco jistěji, ale radši se stále nedíval na Temari. Celá situace byla velmi zvláštní.

Odpoledne téhož dne zavolal Hokage Tenten k sobě do kanceláře. Byla ráda, protože se potřebovala něčím zaměstnat. Doma na stole měla vázu plnou květin, která naznačovala, že by k ní mohl Kankurou chovat jisté sympatie. Ale jistá si nebyla. Vyloučila, že by to byl čin Rady. Na lístku, který byl přiložený u květin, byla věta, která dávala smysl jen jim dvěma. Ta nejistota ji ničila. Měla pocit, že celá situace je složitější, než by mohla zvládnout. Rychle si svázala vlasy do drdolů (poslední dobou si je častěji rozpouštěla) a překontrolovala sbalené vybavení na misi, která ji čekala. Hokage ji pověřil prozkoumáním situace u feudálního pána. Špehové, kteří tam byli dlouhodobě, měli zůstat skrytí a sloužit Tenten jako případná podpora. Tenten by měla představovat oficiálního hosta z Listové vesnice na blížícím se festivalu. Bylo pro ni nezvyklé balit si společenské šaty. Ujistila se, že má s sebou ozdobný pás, který byl vykládán malými svitky. Celkový dojem působil jako malá mozaika, měl však i praktické využití. V každém svitku se skrývalo několik zbraní. Kvůli své malé velikosti však nedokázal pojmout opravdu velké zbraně, a i jejich počet byl menší než u klasického svitku. Tento nedostatek však vynahrazoval vyšší počet malých svitků. Byl to její vynález a nyní se nabízela příležitost ho otestovat. Nebyla tak naivní, aby si myslela, že bude všechno v pořádku. Kakashi ji upozornil, že špehové hlásili možné problémy. Naposledy se podívala na květiny od Kankura a vyrazila.

Kankurou byl na cestě k loutkáři. Nejásal, že jde vyrábět loutky, ale souhlasil s tím, že mu prospěje zaměstnat svou mysl. Po cestě však měl spoustu času na přemýšlení. Nejdřív si snažil opakovat zadání mise a důkladně ji promyslet. Jenže to mu dlouho nevydrželo. Mise byla zadána velmi stručně a on se bude muset domluvit na místě, co a jak. Dávalo mu smysl zajistit předání loutek. Bezpečný doprovod ninjové zajišťovali běžně. Ale že by někdo potřeboval pomoct i s výrobou? Odsunul tu myšlenku na později. Napadlo ho, že by se mohl zastavit v Listové. Jenže vesnice byla od loutkáře den a půl cesty, což znamenalo, že bude muset nejprve splnit misi. Ještě, že festival není za dlouho, pomyslel si. Pořád se cítil trapně při pomyšlení na to, že by se s ní potkal a možná se i trochu bál její reakce. Ale ve chvíli, kdy jí posílal květiny se cítil podivně odhodlaný ji získat. Doufal, že ho stále bude chtít. Kdo by si pomyslel, že mi bude muset Gaara radit ve věcech lásky. Když po dni a půl dorazil na místo, našel shrbeného staříka, jak sedí před starým domem a právě přidělává ruku k tělu loutky. Kankurou ho nejprve chvíli pozoroval, zvědavost mu nedovolila jinak. Protože dorazil večer a rychle se stmívalo, brzy vyšel z lesa a představil se.
„Dobrý večer, jsem Kankurou z písečné. Mám vám tu pomoci s výrobou loutek a bezpečně je dopravit k feudálnímu pánovi,“ řekl a podal starci svitek s pověřením od Gaary. Stařík svitek pečlivě překontroloval, pokýval hlavou a schoval ho do kimona.
„Výborně,“ pokynul rukou, „musíte být po cestě unavený. Ukážu vám váš pokoj, s prací můžete začít zítra. Vypadá to, že s loutkami to umíte, tak nám půjde práce pěkně od ruky,“ ukázal Kankurovi na záda. Měl na nich samozřejmě loutku.
„Co?“ Kankurou byl překvapený. Nebyl zvyklý na to, že by někdo hned po pár vteřinách poukazoval na jeho zbraně.
„Kazekage tu píše, že jste schopný loutkář. Divil bych se, kdybyste jednu neměl s sebou,“ pronesl trochu skřípavým hlasem stařík a vešel do domu. Kankurou byl stále zaražený, loutkář, neloutkář, ten stařík očividně věděl, o čem mluví. Rozhodně by si na něj měl dávat pozor. I stařík byl překvapený, nečekal, že by mu písečná poslala ninju loutkáře. Čekal, že půjde o nějakého průměrného ninju, kterému zadá jednodušší práci a který nebude rozumět tomu o co ve skutečnosti jde. Pomyslel si, že na toho ninju si bude muset dávat větší pozor. Rozhodně mu to do jeho plánu nezapadalo. Pak se zlověstně usmál a napadlo ho, že když trochu pozmění plán, mohl by toho využít.

Dům byl starý, ale čistý. Kromě malé statříkovy ložnice byl v domě jen jeden další pokoj. V něm se ubytoval Kankurou. Večeři si přichystal v malé kuchyni a pak vyšel opět ven za staříkem. Venku už byla skoro tma. Našel tam staříka, jak sedí na malé vernadě a dívá se před sebe. V ruce držel zapálenou dýmku. Vypadal velice klidně.
„Rád bych se vás zeptal na podrobnosti mise,“ začal Kankurou a posadil se vedle něj. „Potřebuji co nejvíce informací, abych mohl odvést řádnou práci.“
„Ach ano… ale je tu krásně, že?“ odpověděl stařík. Kankurovi připadal trochu zmatený.
„Ano, je tu krásně,“ odpověděl pomalu a snažil se nedat na sobě znát netrpělivost. Ve skutečnosti však měl chuť zbavit se mise v co nejkratším možném čase. Začal se smiřovat s tím, že to asi nepůjde. „Takže, na jaký festival vlastně dodáváte loutky?“
„Jedná se o tradiční loutkový festival, pořádaný každý rok feudální pánem. Feudální pán jednou za rok svolává loutkové umělce z různých zemí a končin a v rámci tří dnů se odehraje bezpočet loutkových divadel. Vrcholem je divadlo, které shlíží feudální pán společně se svými poddanými druhý den festivalu. A právě pro tuto příležitost mám vyrobit a dopravit tisíc loutek. Budou hrát to nejdůležitější představení z celého festivalu. Svého času jsem byl významný a vážený loutkář,“ neodolal a připojil poslední větu, aby se pochlubil. Pak si uvědomil, že by neměl prozrazovat, jak příliš je zručný a rychle se to snažil zamluvit. „Víte, v naší profesi si mě všichni vážili a říkali, že nikdo neumí vyřezat ze dřeva tak povedené obličeje, jako já.“
Kankuro byl trochu zděšený. „Tisíc loutek? To je hodně. Jak je tam povezeme?“
„Ano, tisíc. Bude to velké představení. Vlastně je to dvacátý ročník festivalu, feudální pán chtěl něco speciálního. Nebojte, přátelé mi půjčili opravdu velký vůz a slíbili, že mi přijdou pomoct,“ vysvětloval stařík.
„A kolik těch loutek máte už hotových? Kolik jich ještě musíme vyrobit? Chci říct, psal jste přece, že potřebujete pomoct i s výrobou, že?“
„Chybí posledních sto loutek. Nakonec to vypadá, že to stihnu. Než jste přišel, nečekaně se tu stavili mí přátelé, kteří mi hodně pomohli. Měli být dávno u feudálního pána a pomáhat ve městě s přípravami. Nevěděl jsem to, když jsem psal do vaší vesnice,“ potichu se zasmál, „i takové věci se stávají. Myslím, že je čas jít spát, zítra pro vás najdu nějakou práci.“ Stařík se rozhodl, že je načase ukončit rozhovor. Pořád byl ještě překvapený, koho mu vesnice poslala. Myslel si, že přijde nějaký učeň. Musel si dát pozor na to, co mu ukáže. Kankurou si ho pozorně prohlédl. Měl pocit, že mu na něm něco nesedí, ale nevěděl co. Možná mu byl jen nesympatický. Ale ani on neprodlužoval společnou chvíli. Doprovod vypadal jednoduše a co se týče výroby loutek, nejspíš to nebude žádná dřina. Dozví se to ráno a do té doby si chtěl pořádně odpočinout. Byl zvyklý cestovat na mnohem delší vzdálenosti, ale psychické vyčerpání z posledních dní se začalo projevovat.