Potius sero quam numquam

Pro začátek mého kratšího vyprávění, jmenuji se Uzumaki – pardon, pořád si nemůžu zvyknout, že jsem se vdala – Senju Mito a než jsem se nadála, měla jsem tchyni denně za zády. Kontrolovala, jak se starám o domácnost a hlavně o jejího syna, kterého milovala víc než Tobiramu. To jsem poznala okamžitě. Také jsem s ní měla ustavičné neshody, až jsem – těsně před svátky – vypěnila.
To, co jsem řekla poněkud více nahlas, slyšel i můj manžel se švagrem, vrátili se dříve domů. „Mám toho právě tak akorát dost! Lezete mi neskutečně na nervy! To vaše věčné poučování, jak a co mám a nemám dělat! Možná jste jeho matka, ale já jeho žena! Tak se konečně přestaňte míchat do našeho života! Říká snad moje matka Hashiramovi, jak má vést vesnici? Ne! Ode dneška si nepřeji, abyste sem měla volný přístup. Vždy dáte předem vědět, kdy nás poctíte svou návštěvou. Když už budete mít více času, bylo by dobré, kdybyste se zajímala i o Tobiramu, je to také váš syn. Zanedbáváte ho! Tím jsme spolu skončily, budu k vám zdvořilá, ovšem víc ode mě nečekejte! Teď vypadněte!“ Byla jsem k nezastavení. Přesvědčila jsem se, že opravdu odešla, supěla, nic však na to neřekla. Nebyla zvyklá na to, že by se jí někdo stavěl do cesty.
Když jsem osaměla, napětí ze mě spadlo a já se třásla po celém těle, jak mě opouštěl adrenalin. Do toho vešli již zmiňovaní muži. Čekala jsem všechno, jen ty slova ne: „Tys jí to teda nandala. Jsi úplně první člověk, co jí něco takového vmetl do tváře. Máš můj obdiv.“
„Souhlasím s Tobiramou. Vím, že naše matka je taková. Jenže jsem nikdy nenašel ta správná slova říct jí pravdu. Stojím na tvé straně. Ještě si s ní pak promluvím. Neboj, kdyby něco, dej mi hned vědět, ano?“
Neměla jsem sílu nic říct, pokývla jsem hlavou na srozuměnou, jen se mi děsně motala hlava, bylo mi trochu mdlo, po sklenici vody se to zlepšilo.
Chlapi odešli zase něco řešit, počkali, dokud se nedám trochu dohromady, já se však pustila do příprav na nejočekávanější svátky v Konoze.

Do toho všeho jsem musela sehnat dárky, nejen pro mého manžela. Nenápadně – tedy spíše nápadně – jsem vyzvídala, co bych měla koupit. Dárky pro moji rodinu jsem měla během jednoho dne sehnané. Těšila jsem se, že znovu uvidím naše, bohužel mi došel dopis, kde se otec omlouvá za nepřítomnost. V naší vesnici se vyrojilo spoustu problémů, které byly vskutku vážné. Matka se také omlouvala. Bez otce nikam nepojede.
Napsala jsem jim, jak to chápu a rovnou jsem poslala mé dárky. Chvíli to trvá, tudíž radši dřív než později. Připojila jsem i pár slov od Hashiramy.
Do svátků zbývalo čtrnáct dnů a já měla nakoupeno pouze pro tchána, tchyni – ano, i pro ni jsem něco našla –, dokonce i pro trochu širší rodinu, ale pro ty dva furt nic.
Krásně nasněžilo, takže moje výzdoba ještě více vynikala. Spojení bílého sněhu, zeleně, slámových ozdobiček a různě barevných stužek dodávalo domu takový opravdu rodinný nádech.
S úklidem jsem byla napřed, tudíž jsem se mohla věnovat tvorbě sladkostí na sváteční stůl. Bavilo mě péct už odmala. Napekla jsem perníčky se spoustou tvarů, takové tyčinky z cukru a máty, dále pak jablečné a dýňové koláčky. K tomu jsem měla nachystaného krocana s nádivkou. Byl to pro mě nezvyk. U nás jíme nějaký druh ryby se salátem.
Zbývalo už jen pět dní a já pořád neměla dar pro manžela, Tobiramovi jsem nakonec sehnala luxusní psací svitkovou sadu, aby si měl kam zapisovat ty svoje techniky. Byla jsem z toho zoufalá, jak jsem nemohla na nic kloudného přijít. Neznala jsem ho tak dlouho nebo dokonale, abych věděla, co mu udělá radost. No, měla jsem jistou představu… další den jsem to chtěla koupit. Tady nastal kámen úrazu. Nic podobného tady neměli. Prý je to hodně speciální a výroba by zabrala delší čas.
Dům už byl dokonale uklizený, vyzdobený. Měla jsem všechno na hostinu nakoupeno, sladkosti upečeny, kompletně – tedy až na jeden – dárky zabaleny. Už jsem fakt trojčila, že nic pro něho nemám, dokud…
… jsem se tři dny před slavnostní hostinou neprobudila s pocitem na zvracení. Ke kterému taky došlo. Během těch příprav jsem se cítila poněkud více unavená, ospalá, dávala jsem to za vinu tomu shonu. To jsem netušila, jak moc se pletu.
Druhý den se to opakovalo. Asi jsem snědla něco špatného, to by pak muselo být zle i Hashimu, což nebylo. Zašla jsem proto k místnímu lékaři. To, co mi sdělil mě hodně šokovalo, rozhodně jsem to neplánovala takhle brzy.
Nevěda jak to říct, jsem mlčela. Předstírala jsem, nic se neděje a starosti ohledně té zprávy mi daly zapomenout na dar. Vzpomněla jsem si na to až v den, kdy se u nás měla sejít celá jeho rodina!
Ten den jsem vstala o něco dříve, stejně mě přepadlo zvracení. Jakmile jsem byla schopná něco dělat. Oblékla se do svátečního „kimona“. Nalíčila jsem se, hlavně kvůli bledosti, kterou jsem po ránu trpěla. Chtěla jsem ležet a spát. No, nemohla jsem. Musela jsem se hecnout. Jelikož si celá rodina dárky rozbaluje hned ráno a pak se jí… A v tom mi to došlo, že pro něj nemám nic! Tedy něco přece…
Hashirama naštěstí nic nepoznal. Bylo lehce po půl deváté, kdy se začali trousit první členové. Jednotlivě jsme se přivítali. Tobirama na mě spiklenecky mrknul. Brala jsem to jako dobré znamení.
Rozbalování dárků proběhlo klidně. Lépe řečeno ve víru radosti, klábosení. Zkrátka pohoda. Švagr byl z té sady úplně nadšenej. Dostala jsem všechny praktické dárky, čtěte do domácnosti. Od miláčka krásný náramek.
Teď ovšem nastala chvíle, kdy jsem měla předat svůj dar. Nervozitou se mi třásly ruce.
„Já vím, že bych ti měla dát strašně důležitý dar, ten nemám, ale mám pro tebe něco jiného. Za sedm měsíců se staneme rodiči. Jsem v očekávání.“ Doslova všem spadla čelist, až na Hashiho. Ten se usmíval od ucha k uchu. Zavýskl, vyskočil ze židle, objal mě, dal mi velkou pusu, zatočil se mnou.
„Jsem tak šťastný.“ Jemně mě položil na zem, když jeho matka zakašlala. Najednou jsme ze všech stran slýchali gratulace, poplácání po zádech, objímaní. Dokonce i nadcházející babička nám srdečně gratulovala. „Odvedla jsi kus práce na výzdobě a na všem.“ Kývla jsem nadšeně hlavou. Brala jsem to jako omluvu a částečně i návrh na smír. Uvidíme…
Hostina proběhla ve vskutku veselé náladě. Co se týče zbytků svátků a roku, musím říct, že to byly nekrásnější svátky, které jsme strávili společně. I další svátky byly kouzelné, přesto jsme nejvíc vzpomínali právě na tyto dny.