Když má srdce svoji hlavu 52

Dvaapadesátý díl – Teď a tady

Navzdory včerejšímu nicnedělání jsem se vzbudila, až když bylo slunce vysoko na obloze. Netáhlo na poledne jako předchozí den, nebylo ještě ani osm hodin, ale vzhledem k plánu, jenž jsem si lstivě hodlala prosadit, jsem se divila, že jsem vydržela spát tak dlouho. Všetečné paprsky se do pokoje neodbytně snažily proniknout mezerou mezi nedbale zataženými závěsy, kradmo se po nábytku plížily k polštáři, již takřka olizovaly pelest postele.
Občasný lomoz zezdola prozrazoval, že mamka dosud neodešla. Čiperně jsem vylezla z pelechu a rovnou zamířila do sprchy, rychle jsem se ošplouchla, načež v županu, a s vlasy proti namočení na temeni stále staženými do lajdáckého drdolu, sbíhala schody.
„Mami?“ houkla jsem z chodby, nikdo však neodpověděl. V bytě panovalo ticho. Musely jsme se minout. Nerozhodilo mě to, ledabyle jsem pokrčila rameny a s neutuchajícím elánem prakticky vtančila do prázdné kuchyně. V lednici jsem bafla mléko, nalila ho do misky a zasypala prvním, co mi ve skříňce přišlo pod ruku, na chuti snídaně mi momentálně záleželo ze všeho nejmíň. Jakmile jsem zasedla ke stolu, vybavila se mi Narutova nečekaná večerní návštěva, kterou jsem před usnutím ohodnotila za celkem vydařenou, a především naše loučení, to jsem pro změnu oznámkovala nejvyšším počtem bodů, i teď mě při pouhé vzpomínce začala pálit židle. Nejradši bych se za ním bezhlavě rozběhla, jenže to nešlo - nejdřív práce, potom zábava.
Polkla jsem sotva z poloviny změklé cereálie, uklidila po sobě a pak se systematicky vrhla na úkony, o nichž jsem usoudila, že by byly potřeba udělat. Utřela jsem prach, zametla a setřela podlahu, zalila kytky a nakonec vynesla smetí. Pohla jsem sebou, takže jsem všechno zvládla v rekordním čase. Pokoj jsem upravila jenom po vizuální stránce, doufajíc, že nebude šťourat hloub, nechtěla jsem jí dát podnět k jakékoli pozdější výtce.
Teď zbývalo akorát se obléknout. Horečně jsem se pustila do přehrabování komínků s šatstvem, abych se záhy zastavila a posměšně nad sebou zavrtěla hlavou. Samozřejmě jsem zbytečně vyšilovala, vždyť Narutovi jde hlavně o mě, je mu ukradené, co mám na sobě, pokud to není nic okatě vyzývavého, navíc mi jistý hlásek našeptával, že v oděném stavu stejně dlouho nezůstanu. Vypořádávajíc se s onou žhavou představou čapla jsem sukni a přes opěradlo židle přehozené tričko, rozpustila si vlasy, učesala je, vyčistila si zuby a po posledním zhlédnutí v zrcadle jsem opustila místnost.
V chodbě jsem si obula boty a po strašlivě dlouhé době se vypravila za mamkou do práce. Vlastně mi tenhle vývoj situace poměrně nahrával do karet, Hadao, mamčinu letitou přítelkyni, jíž jsem snad odjakživa říkala teto, jsem měla ráda, byla taková správně praštěná, pro každou srandu, z nějakého důvodu jsem tušila, že mě v případě nouze podpoří.
„Ale, to jsou k nám hosti,“ zvolala srdečně, když mě po zacinkání zvonku nade dveřmi obchodu spatřila.
„Ahoj, teto. Je tu mamka?“
„Je. Je, to víš, že je. Mebuki! Pojď blíž a pořádně se mi ukaž. Páni, ty jsi vyrostla, je z tebe kus ženský,“ brebentila nezadržitelně.
„Em, no jo. Díky,“ odtušila jsem rozpačitě popošlapujíc před pultem. Zřejmě zapomněla, kdo tuhle vesnici řídí, jinak by mě nikdy nemohla nazvat „kusem ženský“.
„Mebuki povídala, že jsi byla v nemocnici a že to s tebou bylo vážné. Už jsi zdravá?“
„Jo, už jsem v pořádku. Měla jsem zápal plic a pár…“
„Sakuro, co ty tady? Stalo se něco?“ přerušila mě mamka, vyloupnuvší se zpoza závěsu, jenž odděloval krámek od šicí dílny. Tvářila se vyděšeně, nejspíš dle zlozvyku úzkostlivých rodičů ihned myslela na nejhorší.
„Ne, přišla jsem ti říct, že jsem doma uklidila a jdu pryč, k Narutovi, vrátím se večer,“ oznamovacím tónem jsem jí dávala najevo, že o svém rozhodnutí nemíním diskutovat. Podle staženého obočí se jí to moc nelíbilo.
„To bez něj nemůžeš být ani jeden den?“
Užuž jsem otevírala pusu, ale Hadao mě předběhla: „Jen ji nech, jsou zamilovaní. Vzpomeň si na nás, když jsme byly v jejich věku, tajně jsme utíkaly okny. Náhodou, tenhle Uzumaki je hrozně hodnej kluk, jednou mi pomohl s vysypaným nákupem, a hezkej! Moje neteř o něm pořád básní. Ukazovala mi to vyznání v časopise, kdyby takhle někdo mluvil o mně, pověsila bych se mu na krk a do nejdelší smrti ho nepustila, a že jsem kdysi byla nějaká štramanda, měla jsem štíhlý, výstavní nohy, kluci po mně šíleli.“ K mému úžasu někde zpod látek vydolovala zmiňovaný magazín a strkala ho mamce pod nakrčený nos, přitom na mě nepozorovaně pletichářsky mrkla a gestem ruky naznačila, ať se tiše vytratím. Tak jsem to bez protestů udělala.
S maličko podle získanou propustkou jsem nedočkavě kráčela k Narutovi. Když jsem se přistihla, že jsem podruhé radostně popoběhla, odrazila jsem se a s přirozenou suverenitou, za níž byste nedávné problémy s funkčností chakry jen těžko hledali, vyskočila na hřeben nejbližší střechy, odkud jsem přímou čarou pokračovala až na půlkruhový balkón, v jehož středu jsem ladně přistála. Zatímco jsem si malíčkem sundávala pramínek vlasů, uváznuvší v koutku úst, došla jsem ke dveřím a se zvláštně pokroucenými vnitřnostmi zaklepala. Neposedně jsem se přehoupla z nohy na nohu, a zpět na pravou, pak jsem zaslechla svižné kroky a nato Jinchuuriki otevřel. Stačil mi kratičký pohled, abych poznala, že je na stejné bouřlivé vlně, jenž se, předurčena k nelítostnému roztříštění o útes, bezhlavě žene k zániku ve vzpěněném příboji. Bez jediného slova jsem smazala vzdálenost mezi námi a doslova se na něho vrhla. Poháněna neodbytnou touhou po fyzickém kontaktu jsem blonďákovi padla do náruče, majetnicky ho objala kolem krku a dravě si uzmula ty vstřícné rty, překryla jsem je svými doširoka otevřenými a potěšeně vzdychla. Další věc, co jsem na Narutovi obdivovala, byla ochota nechat se strhnout prakticky k čemukoli, a ani nyní tomu nebylo jinak, zareagoval okamžitě, naléhavě mě sevřel v pase a s labužnickým zamručením přitiskl na vypracovaný hrudník. Aniž by přerušil žhavý polibek, rozpálenými dlaněmi přes boky rajcovně sjel těsně pod zadeček, za nějž mě velmi smělým způsobem chytil a posléze zvedl do vzduchu. Automaticky jsem mu umístila pokrčené nohy po stranách a po lýtkem spěšném zabouchnutí dveří se nechala odnést do ložnice.

Vypodložená všelijak zmuchlanou peřinou jsem si nahá lebedila na zádech mírně na štorc postele. Naruto, taktéž jak ho příroda stvořila, ležel kolmo, hlavu komfortně odloženou na mém břiše, levou nohu měl pokrčenou, druhá mu v oblasti kolene bezvládně přepadala přes okraj velikostně tak akorát pohodlného lůžka. Bezmyšlenkovitě jsem zírala do prázdna a pravidelnými tahy prstů pročesávala onu hustou blonďatou kštici, zatímco jsem volnou rukou lenivě kopírovala linii Narutova zdviženého předloktí, spolu s ladnými pohyby prstů jsme v půlkruzích otáčeli zápěstími, takže to vypadalo, jako by naše protilehlé dlaně provozovaly jakýsi namlouvací tanec založený na vzájemném tření.
Nezvyklá mlčenlivost běžně hlučného ninji upoutala mou pozornost, stočila jsem zrak dolů a zvědavě na něho zašvidrala. Na rtech mu hrál spokojený, i takhle z profilu viditelný, nepatrně ješitný úsměv. Taky měl být nač hrdý, věnovanou nadstandardní péčí jsem se pod ním svíjela, křečovitě do pěsti svírala shrnuté prostěradlo a vyluzovala zvuky, o nichž jsem netušila, že jsem vůbec schopná. Tentokrát se nedržel zpátky, neostýchal se mě dotknout na žádném místě, počínal si mnohem sebevědoměji a dopřál mi vskutku nezapomenutelný prožitek. Ne jednou se mi za zavřenými víčky rozprskl oslňující ohňostroj rozkoše, sousedi museli mít z akustického doprovodu u oběda dozajista radost. Když jsem si to uvědomila, kapku zahanbeně jsem se kousla do rtu.
„Kde ses to všechno naučil?“ popíchla jsem ho a zároveň nepřímo pochválila za odvedený výkon. Jestli měl z nějakého důvodu býval pocit, že si potřebuje napravit pověst, pak se stanoveného úkolu zhostil s nejvyšší zodpovědností.
„Učil jsem se od samotnýho mistra,“ odpověděl s poťouchle samolibým úsměvem, načež na mě spiklenecky mrkl. Samozřejmě, trénink pod vedením Jiraiyi-sama se netočil primárně jen kolem bojových technik. Byla to taková škola života. Ať už dostával i praktické zkoušky zaměřené na dobývání opačného pohlaví, nežárlila jsem, tedy ne moc, věděla jsem, že tohle všecičko absolvoval poprvé až se mnou.
„Zmáknutá teorie a léta fantazírování, nic víc, Sakuro-chan,“ dodal zcela otevřeně po chvíli mého nereagování, přitom propletl naše prsty, spojené končetiny si přitáhl k ústům a mazlivě mi na hřbet dlaně vtiskl vroucný polibek. Nad jeho bezprostřední upřímností jsem decentně protáhla koutky.
„A nedával ti náhodou lekce i v poskytování rozhovorů?“ zavedla jsem příhodně řeč na jedno z plánovaných témat k projednání. Uznávám, nebylo to úplně fér, obzvlášť poté, co Naruto příležitosti mě trošku pozlobit nevyužil a dobrovolně se doznal k nezkušenosti.
Vytočil hlavu doleva, aby na mě viděl a krapet rozpačitě řekl: „Četlas to.“ Jednalo se o konstatování faktu, do něhož se v poslední vteřině naboural nádech zděšeného tázacího tónu.
„Četla, Ino se s tím přiřítila do nemocnice. Popravdě tomu moc nerozumím…“
Převalil na stranu i zbytek těla, takže na žebra místo zátylkem tlačil spánkem a lícní kostí a stroužkou mezi ňadry mi hleděl do obličeje. Působilo to vtipně, ale ne nepříjemně, nějak jsem se před ním nadobro zapomněla stydět.
„To asi proto, že jsem si to představoval trochu jinak. Myslel jsem, že bude pokládat víc obecných otázek, třeba co rád jím a jaká se mi líbí barva-“
„Tak to by byla celkem ztráta času,“ přerušila jsem ho pobaveně, „to je evidentní.“
„No jo, jasný,“ uculil se roztomile, pak však zvážněl. „Měl jsem za to, že nám, hlavně tobě, dají pokoj, když o sobě něco prozradím. Ta novinářka se dokonce vetřela do vedlejšího bytu, předstírala, že je ošetřovatelka té staré paní, co jí občas nosím nákup… Takhle aspoň všichni vědí, že jsem do tebe blázen, ačkoli to je taky veřejně známá věc.“ Zřejmě se mě snažil rozveselit, když si na čele všiml drobné zakaboněné vrásky, neboť se tomu výroku nadneseně uchechtl. Pohnutě jsem semkla rty a zavřela oči, já blbka, tohle mě nenapadlo. Proto to Ino považovala za sladké, správně odhadla, že to udělal kvůli mně. Ze spílání nad vlastní natvrdlostí mě vytrhlo šimravé přejíždění ukazováčku na boku obnaženého trupu. Podezřívavě jsem rozlepila víčka, abych se záhy po střetu s těmi intenzivními safíry utvrdila v tom, co jsem vycítila viset ve vzduchu – debata je u konce, přijde na řadu akce. Nasucho jsem polkla, okamžitě jsem zaznamenala, jak se mi spontánně zrychluje tep a úměrně se zkracuje frekvence mezi nádechy a výdechy. Uhranutě jsem sledovala, jak se zapřel o loket, zvedl se a jednoduchým, mrštným, leč neuspěchaným, pohybem se přemístil nade mne. Schválně se vyvaroval jakémukoli kontaktu pokožky na pokožku, s kolenem mezi mými stehny a rukama podél ramen hladově upřel zrak na svou bezbrannou kořist, až mě polilo spalující horko.
„S-spolu s tou peticí by to mohlo zabrnkat na p-požadovanou strunu,“ plácla jsem první „rozumný“ příspěvek, co mi vytanul na mysli. Nakláněje hlavu ke straně mu vesele zajiskřilo v očích.
„Uhm,“ zamručel sotva slyšitelně a pomalu se sklonil ještě níž, ale nepolíbil mě, milimetry před cílem se zastavil. Z pootevřených úst mi unikl přerývavý nádech, neboť tyranským manévrem zařadil zpátečku a zaujímaje identický úhel sklonu stejným způsobem zaútočil i na druhé straně. To už jsem se bezmocně topila ve zrádných hlubinách temných vod, jejichž tmavý odstín předpovídal budoucnost plnou nestoudností. Nezbývalo, než se smířit s osudem, upevnila jsem rozkolísaný dech, takřka posvátně mu přiložila dlaně na opálený hrudník a přesně ve chvíli, kdy konečně vyhledal mé rty, jsem oddaně zavřela oči.

Jakmile jsem pouze v Narutově zeleném tričku – ladilo mi k očím – opustila koupelnu, kam jsem si odskočila dopřát sprchu, praštila mě přes nos velmi vábná vůně, linoucí se z kuchyně. Pro upřednostnění jiných tělesných potřeb jsem naprosto opomenula, jak velký mám hlad. Vzhledem k času, který jsem strávila očistou, jsem to tipovala na nějaké instantní jídlo, což mi absolutně nevadilo, přece jsem sem nepřišla na gastronomický festival. Sotva jsem se usadila na gauč, v místnosti se objevil majitel garsonky se dvěma kouřícími kelímky zrovinka zalitého rámenu. Omluvně se usmál a podal mi ten s kuřecí příchutí.
„Měl jsem v úmyslu připravit něco zdravějšího, jenže jsme jaksi zazdili dobu oběda,“ podotkl s lišáckým zablýsknutím v pomněnkových kukadlech. Jako bych za to snad mohla já…
„V pohodě. Myslím, že udělám výjimku, hlady šilhám,“ řekla jsem mile a neprodleně se pustila do foukání horkých nudlí. Pro větší pohodlí jsem si složila nohy pod sebe a ramenem se opřela o zadní čelo pohovky, pak jsem hůlkami nabrala vydatné sousto a přitáhla si ho těsně k ústům, soudíc, že takhle to bude dřív poživatelné.
„Moje tričko, sluší ti,“ pronesl Jinchuuriki uznale. To mě překvapilo, měla jsem za to, že má obličej dávno zabořený ve svém milovaném pokrmu, udiveně jsem vzhlédla a zjistila, že mě z vedlejšího sedadla podrobně lustruje mlsným pohledem. Rozverně jsem se ušklíbla.
„Děkuju.“ Bylo hezké, vědět, že jsem středem jeho pozornosti.
Chvíli jsme oba mlčky jedli, potom mě blonďák opět vtáhnul do hovoru: „Jak to tvůj taťka vůbec v pekárně sám zvládá? Nevypadal nijak vyčerpaně.“
„On byl vždycky velký dříč, navíc tam není tak docela sám,“ odvětila jsem maličko zdráhavě. I nyní mi nevědomky nahrál na předmět potřebný k prodiskutování. Třebaže jsem se bála, že všechno zkazím, nechtěla jsem před ním mít žádné tajemství. Rozjedený rámen jsem odložila na stůl a nejistě se nehtem podrbala na spánku.
„Em, musím ti něco říct, Naruto,“ začala jsem nepřesvědčivě.
„Uh? A co?“
Pohrávajíc si s lemem zapůjčeného svršku odhodlaně jsem se nadechla. Byla jsem si vědoma, jak strašně záleží na zvolených slovech. Mé neklidné chování ho evidentně znepokojilo, také se přestal ládovat a viditelně strnule čekal, co ze mě vypadne.
„Asi to bude znít hrozně, ale přísahám, že to absolutně nic neznamenalo.“
„Už jen tohle varování samo o sobě zní hrozně. Co se stalo, Sakuro-chan?“ zeptal se se zřetelnými obavami v hlase.
„Než jsem odešla na tu výpravu k Orochimarovi, Kaemon mě políbil.“ Tak, a bylo to venku. Přestože jsem si stála za tím, že jsem mu k takovému činu nedala impuls, znělo to provinile. Jediné, co jsem si vyčítala, bylo, že jsem ho nezastavila včas.
„Cože?!“ houkl, když mu došlo, co jsem mu právě oznámila, a naštvaně vyskočil na nohy. Poněvadž měl oblečené jen boxerky s jakýmisi ornamenty, působilo to docela komicky, mně však do smíchu nebylo ani náhodou.
„Co si to ten hajzl dovoluje?!“ Byť před vteřinkou ještě soptil vzteky, rázem zkrotl, volnou rukou si prohrábl vlasy a přepadle se na mě podíval. „Nebo ty jsi…“
„Co? Ne!“ zarazila jsem směr jeho myšlenek razantně a rovněž se postavila. „Brala jsem ho jenom jako kamaráda. Nevím, co ho k tomu vedlo, prý se do mě zamiloval.“
„No, samozřejmě, že jo. To se není čemu divit,“ povzdechl si bezradně, dle rozpolceného výrazu jsem seznala, že se v něm pere touha jít tomu bídákovi dát co proto spolu se solidaritou nad prohrou z bitvy, ve které neměl šanci. Pomalu jsem k mladíkovi přistoupila, vzala mu v pěsti zmáčknutý kelímek a postavila ho na stůl, poté jsem mu položila ruce na boky a se zjihlou tváří s ním navázala oční kontakt.
„Mrzí mě, že k tomu došlo. Zaskočil mě, nicméně hned, jak jsem se vzpamatovala, vysvětlila jsem mu, že miluju jen tebe, Naruto. A tak to zůstane,“ pravila jsem podmanivým pološeptem, jenž na něj měl značný vliv, odevzdaně mi ovinul paže kolem ramen a odlehčeně vypustil zadržovaný vzduch.
„Já vím, věřím ti. Promiň,“ omluvil se za vyvolané pochybnosti, načež tulivě zavrtal bradu do růžových vlasů na temeni.
„V pořádku, nezlobím se,“ ujistila jsem ho se rty téměř na ohryzku. Teplý dech, jimž jsem ho ovanula, měl srovnatelné účinky s šepotem, stěží znatelně sebou škubl. Přesunula jsem mu dlaně na bedra a láskyplně je pohladila. Zatímco jsme tak v tichosti setrvávali v objetí, postupně uvolnil od šoku zatnuté svalstvo, potom mi vlípnul pusu na čelo a podél ofiny hebkými rty doputoval kousek pod spánek.
„Záviděl jsem mu hodiny, který s tebou trávil v jedný místnosti, především ale to, že tě dokázal rozesmát, když mně se to nedařilo. Vypadala jsi v jeho společnosti uvolněně, kdežto se mnou ses necítila ve svý kůži, poznal jsem to.“ Přestože to řekl na hranici slyšitelnosti, v tlumeném hlase jsem zaznamenala smutek a beznaděj. Jistěže to poznal. Vždyť jsem měla kolikrát pořádný trable vydržet sama se sebou, tak jak bych mohla být obstojnou společností pro druhé? Kaemon byl výjimka, protože byl cizí, pořádně mě před tím incidentem neznal, takže věčně nezkoumal a neporovnával moje chování.
„Já vím, máš naprostou pravdu,“ přiznala jsem poblíž Narutova ucha důvěrně. Třídíc si myšlenky trošku jsem se odtáhla, nadále jsem se však zdržovala v jeho blízkosti, čelem jsem se sotva citelně dotýkala špičky nosu. „Mrzí mě, že jsem tě odháněla a vystavovala nejistotě. Bylo to dost emocionálně těžký období, protože jsem byla vlastně zdravá, ale… část mě, ta neviditelná, potřebovala vyléčit,“ s rozvahou jsem mluvila kamsi k blonďákově klíční kosti. Nepřerušoval mě, naopak, bedlivě naslouchal každému slovu. „A tím léčitelem jsem mohla být jedině já sama. Byl jsi celý můj svět, Naruto, ale pochop, najednou se mi život otočil o sto osmdesát stupňů a já se v něm plácala jako sladkovodní ryba, kterou z malého jezírka zničehonic hodí do oceánu; byla jsem dezorientovaná a dusila se. Kaemon se mě jen snažil pomoct se aklimatizovat v novém prostředí… akorát… si mou spolupráci chybně vyložil. Tak nějak se to asi semlelo.“ Aniž bych si uvědomovala, že u konečného dodatku nepokojně podupávám nohou, dokončila jsem svou namáhavou řeč, přitom jsem hrdinu vesnice ukazováčky, prostředníčky a palci bezděčně oždibovala těsně nad gumou spodního prádla. Nastalo ticho a já najednou shledávala Narutovo rameno zajímavým natolik, že jsem na něj zarytě upínala zrak.
„Myslím, že ti rozumím, Sakuro-chan. Opravdu jo. Přesto mě bolí, že jsi za mnou nepřišla a neřekla, jak se skutečně cítíš,“ pronesl snad po věčnosti.
„Bála jsem se,“ špitla jsem obnažujíc tak pravdy skryté v nejinternějších zákoutích mého tajnůstkářského srdce, jenž jsem byla nyní odhodlaná naplno otevřít.
„Čeho, prosím tě?“ podivil se spontánně. Popravdě, neměla jsem mu ten zmatek za zlé.
„Že v tvých očích klesnu?“ odpověděla jsem otázkou, doprovázenou nejistým pokrčením rameny, nadále se vyhýbajíc přímému pohledu.
„Ach, Sakuro-chan,“ marně si nade mnou povzdechl, „ty můj blázínku.“ Přemístil ruce na nadloktí, za která mě pevně chytil a následně od sebe odtlačil na délku paží. Mírně se pokrčil v kolenou, abychom byli očima na stejné úrovni a po chvilkovém, nicméně velmi intenzivním „přemlouvání“ oněch božských safírů mě přinutil se do nich odevzdaně zahledět.
„I kdyby hrozilo, já nevím co, že se znenadání z oblohy utrhne Slunce a bude padat na naši planetu, tak k tomuhle jakživ nedojde. Ať se mi svěříš s čímkoli. Jasný?“ Trošku sklonil hlavu, takže na mě koukal s nepatrně povytaženým obočím, působilo to dojmem, že se dožaduje nějaké reakce. Souhlasně jsem přikývla, zatímco jsem se rozhodovala, jestli se mám rozbrečet, nebo vyprsknout smíchy nad jeho chabou znalostí vesmíru a astrologie. Nestihla jsem se dobrat jednoznačného rozsudku, neboť Naruto dvěma drobnými kroky odstranil vytvořenou mezeru, beze stop jakéhokoli napětí mi ovinul ruce kolem pasu a stylem vzdušných došlapů baletky vtiskl lehoučký polibek na čelo, kratičký moment na něm nechal spočívat své plné rty, jimiž posléze začal neskutečně pomalu sjíždět dolů, po nose, jehož špičku obdaroval identicky romantickým gestem. Zatajil se mi dech, když se opět rozhoupal k dalšímu putování, k mé prvotní nelibosti však odbočil z vytyčené trasy, přes úžlabinu, vedoucí podél nosu, se přehoupl na líčko, které v přívalu rozverné energie zasypal mlaskavými pusinkami, což mě samozřejmě rozesmálo. Zvonivý smích ale utichl v okamžiku, kdy se ony horké rty dotkly citlivé kůže pod čelistí. Zahálčivě jezdily tam a zase zpět a spolu s dopady blonďákova teplého dechu na šíji zanechávaly orosené pěšinky, kromě naježení neviditelných chloupků mi jeho laskání podstatně navýšilo tepovou frekvenci. A co teprve, když do té bohulibé činnosti zapojil jazyk. Důrazněji jsem se k němu přitiskla a nehty mu jemně zaryla do trapézového svalu, táhnoucího se podél páteře. Vzhledem k nahému hrudníku mu nečinilo velké potíže skrz nikterak silnou látku trička odhalit, pokud si toho nevšiml již předtím, že pod ním nic jiného nemám, to ho vzrušilo, vyloženě mě k sobě přimáčkl, po kontuře dolní čelisti hladově sklouzl skoro až na bradu, načež mě konečně políbil. Vášnivě, nenasytně. Pootevřela jsem ústa a ochotně mu vyšla vstříc. Chutnal po rámenu. Jak typické. Zatímco jazykem pobízel ten můj ke smyslnější choreografii, pravačkou mi zajel do vlasů a smyslně je sevřel do pěsti. Ani druhá ruka nezůstala na původním místě, přes bok si to šinula na stehno, odkud se po jeho zadní straně zase vydala zdolávat strmé svahy, plynule vklouzla pod lem trička a zakrátko kurážně přistála na zadku. Když zjistil, že i ten nezahaluje žádný kus oblečení, roztouženě zamručel a ještě zesílil tlak. Že zrovna tohle téma vyústí v nové kolo milostných hrátek, jsem nečekala, tedy ne tak docela.
Kupodivu jsem to byla tentokrát já, koho neopustil smysl pro povinnosti. Pro nedostatek kyslíku jsem brzy bojovala s pestrobarevnými mžitkami za zavřenými víčky, přerušila jsem spojení a mocně se nadechla. Dovolil mi to, protože si záhy našel jinou část těla, kterou mohl trýznit svým mučivým hýčkáním.
„Neříkal jsi, že musíš jít odpoledne k Tsunade-sama?“ zeptala jsem se přiškrceně, právě mi totiž dráždivě okusoval ušní lalůček.
„Hm,“ vypustil neurčitou odpověď.
„V kolik?“
„Ve čtyři,“ zahlaholil zaneprázdněně.
„Tak to pro tebe nevypadá moc dobře,“ sdělila jsem mu chichotavě, hrozně to lechtalo, ověřujíc si čas na nástěnných hodinách naproti.
„Ne,“ zaúpěl zkroušeně, „neříkej, že je to teď.“
„Ne, bylo to před deseti minutami.“
„Tak to už asi nestihnu, zítra se omluvím,“ huhlal mezi jednotlivými stimulujícími zákroky.
„To tedy ne, nechci tě rozptylovat od práce,“ pokusila jsem se o káravý tón, což mě stálo dost velké úsilí, „měl bys jít.“
„Teď?“ zaskučel otráveně, nicméně toho zanechal a kapku dotčeně se na mě podíval.
„A kdy jindy?“ Jeho dětinskost skutečně neznala mezí.
„Fakt teď?“ otázal se s nehraným podivením, poukazuje na bouli, jenž mě nějakou dobu tlačila do podbřišku. Výmluvně jsem se uculila a nevinně pokrčila rameny.
„Ty mě trápíš, Sakuro-chan,“ obvinil mě nešťastně, náhle se však uličnicky zazubil, „dobře, půjdu, když mi slíbíš, že tady budeš, až se vrátím.“ Nanovo se začal lísat, jako by mu bylo jedno, že každou promeškanou vteřinou mu hrozí brutálnější forma smrti.
„No jo, co s tebou mám dělat,“ utrousila jsem naoko znuděně. To už mi ale líbnul na tvář rychlou pusu, rozjařeně štípl do levé půlky, až jsem polekaně nadskočila, a než jsem se nadála, zavířil po místnosti a byl pryč. Nenapravitelně jsem nad jeho potrhlým chováním zakroutila hlavou, přičemž jsem doufala, že se před tím úprkem aspoň oblékl. Chopila jsem se dávno vystydlého rámenu a za chůze si do úst vkládajíc chumel ztuhlostí podivně pokroucených nudlí jsem se přesunula do ložnice. Fakt, že se po zemi povalovalo pouze moje šatstvo, nasvědčoval, že si ostudu nejspíš neutrhne. Sedla jsem si na kraj postele, po naklonění kelímku jsem vypila zbývající obsah, odstavila ho na noční stolek a potom se s blaženým vzdychnutím natáhla do rozvrtaných peřin. Zavřela jsem oči a přitrouble se usmála. Bylo krásné žít v přítomnosti a na nic nemyslet. Převalila jsem se na bok a zkusila usnout, leč rozprouděná krev mi to neumožňovala. Cítila jsem se až příliš živelně. Vstala jsem tedy a šla se do kuchyně napít. Během vyprázdňování sklenice s natočenou vodou mě napadlo, že bych ten čas čekání mohla využít nějak produktivně. Zvědavě jsem nakoukla do ledničky a po chvíli uvažování odtud vyndala několik surovin, další jsem našla v jediné dlouhé skřínce, na níž byla napojena pracovní plocha. Nevěděla jsem, co měl Naruto v úmyslu vařit, ale dospěla jsem k závěru, že mu nějaké jídlo po návratu bodne, jelikož jsem si taky nepřipadla zrovna dvakrát sytá. Po menším tápání jsem vyštrachala i potřebné nádobí a pustila se do toho.
Prozpěvovala jsem si, nevázaně se vrtěla a pohupovala v kolenou. Při opékání masa jsem si uvědomila zajímavou věc, a to, že když nevařím z donucení, tak mi to celkem i jde. Přihodila jsem připravenou zeleninu a vše úkladně zamíchala, v mezičase jsem omrkla stav dušené rýže – pokojně si klokotala v obouchaném hrnci, zatím to vypadalo slibně.
Omámena tou lákavou vůní, nabrala jsem na vařečku jednu zelenou fazolku a po ledabylém pofoukání si ji vložila do úst, z nichž mi neprodleně vyklouzlo bolestivé áchnutí, neboť po skousnutí na senzitivní receptory jazyku vystříkla žhavá šťáva. Svižné ovívání rukou doprovázené rozpustilým poskakováním bylo rázem utnuto varovným prskáním, odsouvajíc bolest do pozadí pohotově jsem snížila plamen a jemně zamísila barevný obsah. To bylo o fous.
Pro ten tyátr jsem musela přeslechnout klapnutí dveří, avšak Narutovu přítomnost v bytě jsem vycítila okamžitě, stejně tak zlomek vteřiny, kdy na mě spočinuly jeho oči, jimiž by byl zaručeně schopen roztavit i to nejkvalitněji ukované brnění.
„Víš, že takhle na někoho zírat je neslušný,“ pokárala jsem toho šmíráka hraně, přičemž jsem mu přes rameno letmo věnovala lišácký škleb. Kupodivu to s ním absolutně nehnulo, dál se s na prsou složenými pažemi opíral o futra a se zvláštním výrazem, doplněným o jemný úsměv, se na mě díval. Už jsem začínala být nervózní, trvalo to opravdu dlouho, když jsem konečně zaznamenala, že se odlepil a pomalu se blíží. Zakrátko mě zezadu objal kolem pasu, mazlivě se přitiskl, načež si položil bradu na mou klíční kost.
„Nevěděla jsem, co jsi plánoval kuchtit, mně z toho přišla nejvhodnější nějaká směs,“ řekla jsem při dalším převalení ingrediencí na pánvi, jelikož se k žádnému hlasovému projevu evidentně neměl. Ani teď s odpovědí nikterak nespěchal, za mnohem atraktivnější shledával můj krk, kam se nosem skrz vlasy pokoušel propracovat.
„V tom tričku seš ultra rajcovní, měla bys u mě chodit oblečená jedině takhle,“ zafuněl mi do ucha, čímž způsobil přechodné osypky středního stupně. Ano, pochopila jsem, že na jídle momentálně nezáleželo.
„Co, že seš tak brzy zpátky?“ načala jsem si rovněž vlastní téma, které u blonďáka překvapivě vyvolalo bublavý smích. A to mě poněkud znepokojilo. Nějak se mi nechtělo věřit, že by si spletl čas, jak jsem si bláhově namlouvala.
„Po několika pokusech do mě nacpat nějaký vědomosti, tu lekci babča milosrdně rozpustila, byl jsem totálně mimo, nezvládl jsem se soustředit ani na základy. Poznala to,“ dodal po krátké, provinilé odmlce.
„Co poznala?“ hned mi nedošlo, o čem mluví.
„No, že jsme spolu už… to.“
„Oh.“
„Promiň,“ zalamentoval nešťastně boře obličej nad pravou lopatku, „fakt jsem se snažil tvářit jako vždycky, ale bylo to marný, věděla to od samýho začátku. Nejspíš jsem čitelnější než staříkovo polední menu.“ To bez debat.
„To nevadí, neomlouvej se. Vždyť je to běžná věc, ke vztahu to patří.“
„To taky říkala, předtím mě však pěkně podusila, myslím, že dneska si naše sezení užila nejvíc,“ pronesl přemýšlivým tónem vzdáleně.
„Mám se ptát?“
„Rozhodně ne,“ zavrhl můj dobíravý dotaz, upevňuje horními končetinami stisk. Zjevně se mu ulevilo, že kvůli tomu odhalení nevyšiluji, protože se velmi plynule navrátil do roztouženého módu. Vskutku nevtíravě si vzal do parády mé odhalené rameno, což mě samozřejmě nenechalo chladnou. Když mi zuby jemně skousl kůži v ohbí krku, vypustila jsem minimálně dvojitou dávku nahromaděného kyslíku. Takřka ihned naladěna na totožnou frekvenci erotických vibrací, zavřela jsem oči a mírně zvrátila hlavu, čímž jsem mu umožnila lepší přístup a současně si díky napnuté pokožce zajistila větší prožitek. Nepatrně pootevřenými rty si to po pulzující tepně šnečím tempem šinul vzhůru k čelisti, těsně pod její konturu umístil pár cudných polibků a ověřenou trasou se zase vydal zpět do výchozího bodu; potom celou akci zopakoval, nyní však se značným přispěním špičky jazyka. Čert vezmi Hokage a její bravurní deduktivní práci, bylo to zatraceně příjemné, držela jsem, ani jsem nedutala, z úst mi vycházely akorát přerývavé nádechy a výdechy. Jakmile se rozhodl vydat se podél vrchního lemu trička, automaticky jsem se předklonila a malinko se nahrbila, takže jsem byla schopná cítit každičký dotek na zátylku, krční páteři i v oblasti mezi ní a levým ramenem, odkud se svými hebkými rty vyšplhal pozdravit ušní lalůček. Navzdory narůstající tělesné teplotě jsem se zimomřivě ošila, děsně to lechtalo. Ustal v doprovodné masáži břicha, kterou prováděl bříšky prstů, pravačkou, vklíněnou mezi mě a sporák, ho knoflíkem vypnul, sebral mi křečovitě svíranou vařečku a kamsi ji odhodil. Pak odstoupil, aby mě mohl otočit čelem k sobě, chytil mě za pas a nato energicky vysadil vedle na kuchyňskou linku. Přičinlivě jsem roztáhla nohy, což blonďákovi dovolilo se úzce přimáčknout k divoce se nadouvajícímu hrudníku. Nevzal si mě hned, místo toho něžně přiložil dlaně na hycující líčka. Těžce jsem polkla, když magicky rozjasněnýma očima na krátkou chvilku vyhledal ty mé, tohle čekání, jimž na maximum rozvibroval veškeré buňky v rozechvělém těle, na mě mělo neopomenutelný dopad. Nezbývalo mnoho a žebrala bych, ať mě už sakra políbí. A potom to konečně udělal, zapáleně, chtivě, vášnivě. S konkurující dychtivostí jsem mu odpovídala vnímajíc ty horké ruce, jak rejdí po zádech, bedrech a stehnech, po nichž postupně kasal ten jediný kus oděvu halící mou nahotu. Záhy mě ho hladkým tahem zbavil úplně.
„Naruto,“ vydechla jsem přiškrceně v okamžik, kdy se sklonil k obnaženému poprsí.

Ležela jsem na levém boku, coby polštář jsem využívala Narutovo rameno, jehož majitel se rozvaloval v pozici naznak. Jelikož jsem byla nalepená těsně na něm, pořídil mě zavalenou rukou objímat kousek nad bedry a tou druhou zamilovaně hladit po nadloktí. V tichosti jsem se kochala vnitřním klidem, který cirkuloval celou mou bytostí. Přestože jsem pociťovala malátnou únavu, byla jsem nabitá pozitivní Silou, takovou tou vyšší mocí, spojující vás s vesmírem a vším živým na zemi. Prostupovalo mnou absolutní štěstí a láska. Pouhým lusknutím prstů bych usnula, ale chtěla jsem v tomhle blaženém stavu setrvat co nejdéle, nejradši do nekonečna.
Nebýt Jinchuurikiho jemných doteků, podezřívala bych ho, že si klimbnul, jinak se totiž vůbec nehýbal. Pravděpodobně si také užíval tu pokojnou atmosféru. Jako by mi četl myšlenky, stočil hlavu a obdaroval mě polibkem do vlasů.
„Miluju tě, Sakuro-chan,“ zašeptal mi zastřeně do rozcuchaného skalpu.
„A já miluju tebe, celým svým srdcem.“ Bylo to tak i předtím, ale dneska jsme náš vztah povznesli na novou úroveň, bezmezně jsme se oddali jeden druhému a spojili se v jedno dokonalé my.
„Bylo to úžasný, jsem vděčná za každou vteřinu s tebou,“ dodala jsem rozněžněle.
„Dobře, vyhrálas. Řekni, co chceš, udělám cokoli,“ odtušil v žertu, leč já jsem v jeho tónu rozpoznala čiré dojetí.
„Fajn,“ chytila jsem se toho podle, „prozraď mi, co říkala Tsunade-sama.“ Se skousnutým rtem jsem trošku nervózně čekala, s čím vyrukuje. K mému údivu následovala pauza. Užuž jsem se chystala zkontrolovat, jak se tváří, když se uráčil odpovědět: „Vyzvídala, jestli tady na mě čekáš, na základě toho mě pustila. To mi připomíná, že to má i výhody, oba jsme dostali až do neděle volno.“
„Fakt?“ Ač jsem se s Pátou o svém návratu do nemocnice ještě nebavila, překvapilo mě to. Naruto byl jejich hodinami poslední dobou celkem zaneprázdněný. O to víc mě zajímalo, jaký rozhovor mezi nimi proběhl. „Takže si to můžeme zítra zopakovat?“ zeptala jsem se, z té představy mi nezadržitelně naskočila husí kůže. Ke vší smůle si toho všiml a pobaveně se uchechtl.
„Neměl jsem tušení, že seš tak náruživá, Sakuro-chan,“ nemohl si odpustit drobné rýpnutí. „Tvé nadšení se cení, nýbrž mě napadlo, že bychom mohli vypadnout někam ven.“
„Myslíš do kina nebo tak?“ Přes veškerou snahu to znělo zklamaně.
„Myslel jsem trochu dál. Máš ještě ten poukaz?“ Šokovaně jsem se zvedla na lokti, abych na něho viděla, totálně jsem na tenhle jeho dárek zapomněla.
„Do Země vodních vírů?“ Jen jsem to dořekla, ústa se mi roztáhla do potěšeného úsměvu. To by znamenalo víkend strávený pouze v Narutově společnosti, včetně noci. Se spikleneckým zaculením přikývl.
„Mám.“
„A vezmeš mě s sebou?“
„Pokud do zítra nenajdu nikoho lepšího, proč ne,“ souhlasila jsem rádoby nevzrušeně, přitom jsem v duchu natěšeně jásala.
„To nebylo hezký, za to tě asi potrestám,“ informoval mě, načež se čile přetočil a já se zčistajasna ocitla uvězněná pod ním. Mučivě jsem vzdychla, když mě políbil, neboť se nechutně rychle blížila nejspodnější hranice mého odchodu. Já se snad dneska nenajím.

Po dlouhém loučení mimo dosah lampy, naštěstí ulehčeném vidinou společného výletu, se pozvolna šoural ulicí nenápadně upadající do šera, v pravidelných rozestupech narušeného veřejným osvětlením. Ač se, navzdory tomu, že od rána nevytáhl paty z bytu, cítil docela mátožně, krásně mátožně, trval na tom, že Sakuru doprovodí. Nechtěl ji pouštět, přál si, aby mohla zůstat do dalšího dne a potom do dalšího, jenže to nešlo. Vzhledem k plánu vycestovat na víkend za hranice vesnice, by nebylo moudré zbytečně její rodiče provokovat.
Jako zodpovědný hostitel zastavil slibně se rozjíždějící mazlení a vydal se ohřát na sporáku okázale zapomenuté jídlo; naprosto nepřipouštěl možnost nechat svou milou domů odejít hladovou.
Za chůze propletl prsty a s vytočenými dlaněmi protáhl paže před sebe, pak je přesunul nad hlavu, směrem k nebi, za účelem prokrvení a uvolnění ztuhlých svalů je střídavě povysunul z ramenních kloubů, načež jimi plandavě zamával kolem trupu. Jakživ by neřekl, že opakující se dovádění v posteli dokáže člověka tak vyčerpat, ani ne po fyzické stránce, elánu měl stále dost, spíš po té psychické. Ne právě příjemné události minulých dní, plus nedostatek spánku si vybraly svou daň a tohle divoké zaplavování hotovým mišmašem emocí vyčerpávalo a nabíjelo zároveň.
Neměl chuť se hned vracet do prázdného apartmánu, tak bezcílně postupoval kupředu, kam ho nohy nesly. Svobodně si vandrující mysl ho po rekapitulaci proběhnutých aktů zavedla až k podivné debatě s Tsunade. Nechápavě zavrtěl hlavou, když si to zpětně vybavil.
Stylem uhánějícího větru doslova vlétl do kage budovy, kde stanul až před příslušnými dveřmi, spěšně zaklepal a po vyzvání vstoupil.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ vyhrkl na uvítanou během zavírání.
„Co tě zdrželo?“ zajímala se vnučka Prvního, aniž by pozvedla zrak od kupičky papírů před sebou. Neznělo to naštvaně.
„No, nějak jsem ztratil pojem o čase,“ odpověděl váhavě, nechtěl prozradit nic zavádějícího, nechtěl však ani lhát či mlžit, na to si ženy za masivním stolem příliš vážil.
„Aha. A copak jsi dělal tak zábavného, že jsi zmeškal začátek naší hodiny?“ Třebaže se jednalo o normálně položenou otázku, na kterou stačilo stejně normálně zareagovat, znejistěla ho, nervózně přešlápl a pravačkou se bezděky podrbal na temeni. Že to byla chyba, zjistil, jakmile na něho zvědavě pohlédla.
„Um… měl jsem návštěvu,“ podotkl tak ledabyle, jak jen v dané chvíli svedl, uhnul očima a vyloženě vystřelil k židli, na níž obvykle sedává. Modlil se, aby mu co nejdříve dala něco na čtení, cokoli.
„Sakuru?“ Jo, tak to úplně nevyšlo.
„Uhm,“ potvrdil správnost její domněnky, zatímco pod tím zkoumavým drobnohledem bojoval s nastupujícím ruměncem. Kdyby zůstal doma a na následujícím setkání se nechal zabít, udělal by líp.
„Tak, co pro mě máš, babčo?“ prolomil nastalé ticho, na důkaz nedočkavosti si promnul ruce a rozhlédl se po stole.
„Jak jsem ti posledně slibovala, velmi nezáživné kvartální zprávy z ekonomického oddělení.“ Přes rty se jí přehnal pobavený úsměv, zmiňovaná lejstra mu však podala bez komentáře. Úlevně se jich chopil, zapadl hlouběji do křesla a nenadšeně se vrhl na první složku. Již po pár větách byl ztracený, zkusil je přelouskat znovu, leč s totožným výsledkem. Myšlenky mu neustále utíkaly k domovu, kde zanechal dívku svých snů, oblečenou jen v jeho tričku.
„Strávili jste spolu noc, viď?“ vytrhla ho blondýnka znenadání ze zasněnosti. Prudce sebou škubl a zděšeně vykulil oči, na víc se nezmohl.
„Když jsem se dozvěděla, že si pro Sakuru její mamka přišla do nemocnice poté, co jsem ji propustila, trochu jsem se obávala, jestli jsi nadále mezi živými. Mebuki umí být děsivá,“ pokračovala zúčastněným hlasem. Možná ona mírnost a klid, jenž se jí odrážely ve tváři, Narutovi pomohly najít ten jeho.
„Já… včera jsem to k nim zašel urovnat,“ přiznal po počáteční zaraženosti odevzdaně.
„Jistěže jsi zašel. To je přesně to, co tě dělá tím, kým jsi, Naruto, a pro co si tě cením.“ Neměl tušení, co na ta povzbuzující slova říct, tak se na ni jen vděčně podíval. I by se usmál, to by však v jejích oříškových očích nesměl postřehnout to ďábelské zablýsknutí.
„Doufám, že jsi byl ohleduplný a dbal především na potěšení dámy. My ženy považujeme naše poprvé za velmi důležitý mezník v životě, od něj se odvíjí spousta věcí-“
„To snad ne,“ zaúpěl nevěřícně, přičemž si studem sklopenou hlavu obličejem schoval do rozevřené dlaně. Zdráhal se přijmout, že se to skutečně děje, že vedou tuhle konverzaci.
„Nepochybuji, že tě Jiraiya pečlivě poučil, ale dívky to prožívají jinak, takže kdybys potřeboval radu zkušené ženy, jsem ti k dispozici. I když dle tvého spokojeného výrazu při civění do toho dokumentu, soudím, že si vedeš obstojně,“ brebentila si rozjařeně dál. Tohle byla noční můra.
„Nemohli bychom se prostě věnovat výuce a projít tu nudnou zprávu?“ zaprosil zoufale těkaje očima všude kolem. Už to chtěl mít za sebou.
„Nemáš tedy nic k tématu? Hm, škoda. Pamatuj, ke vztahu to patří a je přirozené o tom mluvit. Můžeš se na mě kdykoli obrátit. Ještě mi dovol jednu otázku, Sakura na tebe čeká?“ Tiše přikývl. Už se ani nepodivoval, jak na to přišla.
„Pak by bylo veškeré snažení ti něco vtlouct do hlavy marné. Běž za ní a užij si to, co tě potkalo, moc lidí totiž nemá to štěstí prožít takovou lásku. Do konce týdne vás ani jednoho nechci vidět, v pondělí nástup. A teď mě nech pracovat.“ Ó, jak mile rád poslechl.
S roztáhlými koutky, nyní to shledával laskavé, ačkoli nadále uhozené, se napřímil a koukl se po okolí. Zjistil, že v jakémsi transu došel do známé čtvrti, konkrétně před barák, v němž bydlel Kaemon. Vrazil ruce do kapes a zahleděl se do okna, neměli zataženo, takže mohl vidět, jak s matkou večeří u stolu pod rozsvíceným, křivě visícím lustrem. Neměl podvědomí za zlé, že ho sem dovedlo, pořád se s tím incidentem nevyrovnal. Chvilku přemítal, zda je má vyrušit a říct tomu zmetkovi, co si myslí o klucích, kteří svádějí zadané dívky… Nakonec se to rozhodl nechat být, ještě několik minut je pozoroval, pak se otočil a zamířil k ANBU ubytovně. Sasuke otevřel téměř okamžitě, asi se zrovna nacházel někde poblíž, což v tomhle malém kamrlíku nebylo nic zvláštního.
„Čau, neruším?“
„Ne, pojď dál. Dlouho ses tady neukázal, už jsem se začínal bát, že ses připletl do nějakýho maléru,“ poznamenal Uchiha během přípravy čaje.
„No, měl jsem dost napilno, ale ne tak úplně kvůli sobě.“
„Sakura?“ Mlčky přitakal. Bylo fajn, když vám někdo rozumí, aniž byste se museli uchylovat k sáhodlouhému vysvětlování. A tak mu to všechno povyprávěl, tedy skoro všechno, jak růžovlásku zachránil z jeskyně a ona záhy vyvedla ještě horší bláznivinu, o jejím pobytu v nemocnici, reakci paní Haruno i jeho návštěvě u nich.
„To ses teda nenudil, kamaráde. Vím, co mi odpovíš, ale nenapadlo tě třeba jen jedinkrát, že by ti bez ní bylo líp?“ zeptal se Sasuke s polemizačně povytaženým obočím stavě tác s konvicí a dvěma šálky na vratký stůl.
„Ne, točí se kolem ní celej můj život.“ Ono konstatování jeho přítele nepřekvapilo, vždyť ho znal ze všech nejvíc.
„Je sice bláznivá a příšerně tvrdohlavá, ale to, co udělala, vyžadovalo pěknou dávku odvahy. Mohla se zabít. Jsem rád, že to dobře dopadlo a podařilo se jí obnovit tok chakry. Teď se můžeme zaměřit na tebe a na způsob, jak tě dosadit na post Hokage. Hádám, že Narové se postarají, aby se oficiální verze petice dostala na vhodná místa.“
„Dej mi víkend a vrhneme se na to, jdeme se Sakurou-chan do Země vodních vírů.“ Nedokázal zabránit, aby se mu přes rty nepřehnal natěšený úsměv.
„Chm, je mi to jasný, detaily znát nepotřebuju. Takže seš šťastnej?“
„Jo, až si říkám, že se mi to musí jenom zdát,“ odvětil s kyselým úšklebkem.
„Chceš proplesknout?“
„Myslím, že se ještě nechci probudit. Ale dík za nabídku.“