manga_preview
Boruto 52

Když má srdce svoji hlavu 53

Třiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 1

Se zadumaně staženým obočím jsem stála před postelí, na níž, po roztržitém procesu vytahování toho a onoho ze skříně, balancoval vratký komínek oblečení. Ač jsem se urputně snažila korigovat nadšení, nedočkavostí vyhnané do nejvyšších obrátek, ne a ne se na to zpropadené balení soustředit - tolik jsem se těšila na společný výlet s Narutem. Opakované připomínání, že to není zdaleka prvně, co se připravuji na cestu mimo domov pouze s ním – coby tým se zaskakujícím kapitánem Yamatem a náhradníkem s povinností plnit primárně pochybné úkoly pro ROOT, jsme absolvovali spousty misí jen ve dvojici - se jaksi okázale míjelo účinkem, tohle bylo něco úplně jiného. Teď jsme spolu měli strávit víkend jako pár. Velmi zamilovaný pár. Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych se ubránila rozptýlení v podobě další vlny nestoudných myšlenek, a demonstrujíc každou položku narovnaným prstem jsem si v duchu odříkávala seznam potřebných věcí.
„Ještě kartáček na zuby,“ poznamenala jsem si pro sebe nahlas a div se dlaní káravě neplácajíc do čela jsem se radši ihned vydala do koupelny pro scházející předmět, „sakra, už to mohlo bejt. To by byla náramná romantika, kdybych na něho dýchla po dvoudenním zanedbávání ústní hygieny.“
Poté, co jsem si chrup pro jistotu znovu vyčistila, jsem kartáček spolu s pastou umístila na vrch hromádky, nato jsem sáhla pro nový batoh, ten minulý skončil nenávratně potopený na dně jeskyně, a s vervou do něj začala pěchovat šatstvo, drogerii i erární pouzdro se zbraněmi, které jsem po předchozí pečlivé kontrole musela značně dovybavit. Ještě věnovat několik vteřin hodnotícímu pohledu do zrcadla a mohla jsem vyrazit.
„Já teda jdu,“ oznámila jsem mamce ve futrech obývacího pokoje. Seděla v křesle, s hrníčkem černé kávy na stole sledovala reprízu nějakého večerního seriálu.
„Dobře,“ odpověděla plytce, aniž by odtrhla zrak od televize. Odevzdaně jsem si povzdechla a vešla za ní do místnosti, zastavila jsem se až u pohodlného ušáku, který jsme jí dali s taťkou loni k narozeninám, s pravačkou na boční opěrce jsem si dřepla a s jemným důrazem zakotvila očima na té zakaboněné tváři. Když jsem jim po včerejším příchodu řekla, kam a s kým se chystám, očividně z toho radost neměla. Nelibé prupovídky, mířené na Narutovu osobu, zregulovala do pouhé výtky, že s ním jsem pořád a oni jsou odsunuti na druhou kolej. Ač jsem se držela, musela jsem se nad tím zoufalým výstřelkem do tmy nenápadně pousmát, sice následovala mou radu a nebrojila proti němu, možná už ani neměla čím, ale tiše mi to odsouhlasit jednoduše taky nemohla. Má reakce temperamentní plavovlásce asi neunikla, protože uraženě nafoukla pusu, načež začala brblat, že nám je tady akorát pro srandu. Okamžitě jsem si uvědomila svou chybu, nechtěla jsem ranit její city, nejspíš si skutečně připadala odstrčená do pozadí. Třeba ji mrzelo, že jsme spolu nikdy neměly přátelštější, otevřenější vztah než matka-dcera a přála by si to napravit. Nebo jí došlo, že je jen otázka času, než se nadobro odstěhuju, dlouhé pobyty na misích tolerovala, jelikož jsem se vždy vrátila domů, kde jsem měla své zázemí, teď však hrozilo, že si mě Naruto jednou odvede natrvalo. V této komplikované ženě bylo vskutku těžké se vyznat. Opatrně jsem mamce připomněla, že už jsem dospělá a mám právo na svůj život, nicméně jsem ji zároveň ujistila, že pro rodiče budu mít ve svém srdci vždycky místo. To ji trochu uklidnilo, leč zjevně jen dočasně.
„Neboj se o mě, budu v pořádku, v těch nejlepší rukách,“ prolomila jsem vlídně nastalé ticho. Z nějakého důvodu pro mě bylo důležité, aby naši výpravu schválila. Pravděpodobně se mi ona potřeba odrazila i v hlase, to věčné obhajování štěstí bylo unavující.
„Já vím,“ řekla po dlouhém rezignujícím nádechu, přičemž mi oplatila zjihlý pohled. Široce, stylem slabomyslného jedince s dušičkou tetelící se blahem, jsem se na ni zakřenila. Tohle prosté požehnání mě prozatím dostatečně uspokojilo.
„Přinesu ti nějaký suvenýr, jo?“ rozjařeně jsem ventilovala spontánní nápad a než jsem se postavila, v návalu živelné euforie jí na tvář vlípla mlaskavou pusu.
„Toho se právě bojím,“ podotkla se syrovou upřímností a na vysvětlenou se mi krátce zahleděla na břicho. Pochopila jsem hned, na co naráží, a stejně rychle se začervenala.
„Mami!“ okřikla jsem ji rozhozeně.
„Co? Taky jsem byla mladá. Nejsem slepá, Sakuro. Proto jsem se včera ani neptala, co jste celý den dělali. Je mi jasný, že nebudete mít oddělené pokoje.“ Pokud to vůbec šlo, můj obličej nabral ještě sytější barvu. Proč musel o jakémkoli našem kroku neprodleně každý vědět?! Jsme snad nějaké mediální hvězdy? No, Naruto vlastně částečně ano. Až to svádělo ke konspiračním úvahám o nainstalovaném sledovacím zařízení… Stálo by za pováženou ten jeho malý byt prohledat.
„Nemusíš mít strach. Jsem lékařský ninja, vím, jak těmhle věcem předejít,“ připustila jsem rozpačitě, nemělo cenu to nějak zamlouvat. Třeba tak alespoň zabráním tomu, aby se můj na veřejnost prosakující intimní život stal tématem večerních rodičovských porad.
„To ráda slyším. Tak na to nezapomeň,“ doporučila s mateřskou péčí, přitom se na mě tak zvláštně podívala, jako by jí náhlé přiznání vyzrálosti jediné dcery přivodilo slabou chvilku. Tuto domněnku záhy potvrdila, neboť se zvedla a semkla mě ve vřelém objetí, které jsem mamce po opadnutí prvotního šoku opětovala.
„Seš moje velká holka,“ zamumlala kousek od ucha pološeptem. Síla těchto čtyř slov mě oněměla a současně na tváři vykouzlila dojatý, spokojený úsměv. Než jsem si tento neobvyklý úkaz stačila řádně vychutnat, pohladila mě po vlasech a odtáhla se na délku paží, odkud si mou maličkost naposledy přeměřila skelnýma očima, za jejichž rozněžnělým závojem se rýsovaly mohyly uplácané pýchou.
„Utíkej, ať na tebe Naruto zbytečně nečeká,“ řekla, když mi sňala ruce z ramen, „a užij si to, trocha relaxace ti jen prospěje.“
„Nápodobně. Měli byste s taťkou víc odpočívat, zaskočit do horkých pramenů, dát si oraz,“ odtušila jsem dobrosrdečně, pak jsem jí mávla a upalovala se do chodby obout.
Samozřejmě měla pravdu, jakmile jsem otevřela hlavní dveře, zaregistrovala jsem svůj nebezpečně pohledný doprovod, s rukama v kapsách se zády i chodidlem pokrčené nohy ležérně opíral o zeď budovy na protější straně ulice. Ačkoli se zdál nadmíru pohroužený do pozorování plynoucích mračen, jeho bystrým reflexům jsem neunikla. Vmžiku mi věnoval veškerou pozornost, naprosto božsky se usmál a odlepil se od stěny. Když jsem opětovně upevnila nenadále zrosolovatělá kolena a odolala nutkání se k němu překotně rozběhnout, s totožně přihlouplým výrazem jsem vykročila vpřed.
„Ahoj, Sakuro-chan,“ pozdravil hebce poté, co si nasadil batoh, který se po dobu čekání válel na zemi, a vyšel mi v ústrety.
„Ahoj.“ Kdyby měl po ruce nůž, mohl by si mě s přehledem namazat na chleba. Chviličku jsme na sebe jen vyplesknutě zírali, jako dva troubové ze seznamky, jež po četném dopisování, sdělování důvěrností a výměně lechtivých fotek, konečně nabrali odvahu se osobně setkat.
Kdepak, my jsme byli mnohem dál, onen mírumilovný klid, až s astrální lehkostí a přirozeností se rozlévající z orgánu do orgánu, toho byl nezlomným důkazem. Proto se nemusel ostýchat na skráně jemně přiložit ty hřejivé dlaně a s charakteristicky nakažlivým elánem mě políbit na žádoucí rty. Automaticky jsem mu omotala ruce kolem pasu a s obdobnou dychtivostí se k Narutovi přitiskla. Má pokojná, ve stavu nadmentální, orlí perspektivy se nacházející mysl se možná upozadila, kdežto fyzické tělo o sobě dávalo vědět každičkou buňkou, nervovým výběžkem, jenž coby velmi citlivé senzory svou zvýšenou aktivitou zapříčinily vyrašení drobné krupičky na viditelném i skrytém povrchu pokožku, povolání miniaturních chloupků do zbraně a rozechvění celé centrální soustavy. A to i navzdory zkušenostem z předešlého dne. Byla jsem si vědoma své naivity, přesto jsem zbožně doufala, že tenhle opojný pocit nikdy nevymizí, že se navzájem neomrzíme.
Roztouženě jsem do pěstí sevřela nahromaděný chumel látky zadní části blonďákovy bundy a dlabajíc na prostředí vyzývavě malinko zvrátila hlavu. Byl to impuls nabádající k prohloubení našeho spojení. Zrovna, když se mi dostávalo patřičné odezvy, ozvalo se za mnou hlasité: „Ehm, ehm.“ Značně neochotně jsem se odtáhla a poněkud rozmrzele se obrátila na toho troufalce, jenž se opovážil narušit tuhle nádhernou chvilku. Byl jím taťka, což dost umírnilo horkokrevnou rozladěnost.
„Um, Haruno-sama…“ pozdravil rozpačitě Naruto drbaje se v hustém porostu na temeni. Ač byl právě přistižen otcem, jak poměrně odvážným francouzským stylem líbá jeho milovanou dceru, nijak dramaticky ho to nerozhodilo. Zůstal stát těsně po mém boku, levačkou, která se z líčka přesunula na rameno, po nadloktí sklouzl až na bedra, kde ji po bezděčném uhlazení trička nechal spočívat, a přátelsky se na muže v pracovním oděvu od mouky usmál.
„Koukám, že jste připraveni vyrazit. Radši jsem vylezl ven, bál jsem se, že bys při tom záživném uvítacím procesu mohla na starého, unaveného otce dočista zapomenout a odejít bez rozloučení.“ Sice použil apelující tón, naznačující, že sápat se po sobě uprostřed cesty není nejvhodnější chování, ale oči, v nichž mu vesele jiskřilo, prozradily, že to tak ve skutečnosti nemyslí. V oblasti mezilidských vztahů naštěstí zastával celkem benevolentní názory, oproti své drahé polovičce.
„Zapomenout na nejmilejšího tatínka? Nikdy,“ řekla jsem rádoby dotčeně, udělala dva kroky vpřed, objala ho a nad přes celou tvář táhnoucí se kotletu jsem mu vtiskla hlučnou pusu, čemuž se bodře zasmál. Poté, co mě krátce přimáčkl na svou rozlehlou hruď, uvolnil sevření, takže jsem se mohla vrátit zpět na původní místo, vedle Jinchuurikiho. Sotva mě chytil za ruku, z otevřených dveří pekárny vyšel proti jarnímu sluníčku se mhouřící Kaemon.
„Pane vedoucí,“ oslovil svého zaměstnavatele, jakmile si však všiml, s kým to hovoří, prudce se zarazil, což u rychlejší chůze vypadalo, jako by vrazil do nějaké neviditelné stěny. Měře si nás roztěkaným pohledem nejistě přešlápl. Nepochybně mu běželo hlavou, zda jsem o tom jeho smělém počinu Narutovi pověděla, a jestli s ním v náhlém afektu nevytře chodníček pod košovou markýzou nade dveřmi obchodu. Podle nepatrného nahrbení čekal útok každou vteřinou. Když jsem se o ždibíček natočila a koutkem oka se zadívala na svého společníka, nedivila jsem se mu, blonďákovy ztvrdlé rysy a pohled ostřejší než břitva, by vyděsily i kdejakého ostříleného bojovníka. Celé se to odehrálo během zlomku okamžiku, ani jsem nestihla zareagovat, rázem bylo po všem, cítila jsem, jak Naruto uvolnil ztuhlé svalstvo a odvraceje zrak od své oběti mi lehce stiskl ruku, na znamení, že je vše v pořádku. Paži s propletenými prsty zvedl do vzduchu a, aniž by přerušil kontakt, přehodil mi ji kolem krku, tudíž jsem skončila se svou připlácnutou na vlastním trupu. Nevadilo mi to. Třebaže to bylo gesto jisté satisfakce, láskyplně jsem se mu opřela o rameno, po nevraživé auře ani památky.
„Co se děje?“ obrátil se taťka na Kaemona tázaje se na důvod jeho přítomnosti.
„Zase zlobí pec, přidává si a ubírá, jak chce,“ vyhrkl pohotově, šťasten, že vyvázl bez újmy na zdraví.
„Hned jsem tam. Chtěl jsem se rozloučit, Sakura s Narutem se totiž chystají na víkendový wellness pobyt,“ sdělil mu hovorně informaci, kterou dozajista potřeboval hrozně vědět.
„Oh… aha. Tak, si to tam užijte?“ vykoktal zaskočeně.
„Děkujeme,“ odpověděla jsem vděčně, bylo mi jasné, že pro něho ta situace není vůbec příjemná. S kývnutím na pozdrav se jaksi pokřiveně usmál, nato se otočil na patě a svižně nám pelášil z dohledu.
„Pravda, mládeži, tak si to tam užijte,“ přidal se s přáním, přičemž mě otcovsky rozcuchal upravenou pěšinku a válečného hrdinu poplácal po rameni, načež mašíroval vyřešit ten problém se svéhlavou technikou.
Mlčky jsem se vymotala z toho podivného motance končetin a jemným zatáhnutím za levačku, kterou jsem stále pevně svírala, Naruta pobídla k pohybu. Bylo krásné dopoledne, slunce z vysoko na nebi posazeného trůnu skrz nabuzené paprsky, jež mě laškovně štípaly do skrání, demonstrovalo svou sílu, tolik příznačnou pro toto období rozkvětu i započínání nových životů. I konečky prstů u nohou jsem vnímala ono droboučké chvění sesílané živoucí energie lákající zasazené semínko k vyrašení výhonku, zavřený pupen k rozpuku a chloubě svým malebným květem, ve stinných koutek schovaný hmyz k relaxaci na vyhřátých kamenech, ptactvo k vysedávání na hřebenech střech či větvích. Nebo za to mohlo obdobně účinkující teplo sálající z Narutovy zdrsnělé dlaně, smíchané s planoucím očekáváním ze společně stráveného času mimo domov? Vyšroubovala jsem krční páteř a s láskou přetékajícíma očima studovala jeho profil. Přímé sluneční záření proměnilo ty již tak božské vlasy ve zlato, na bezchybné pokožce, kterou by mu mohla závidět i modelka po dvou hodinách strávených u vizážistky, vytvořilo zvláštní lesklý film budící dojem, že kráčím vedle nějaké nadpozemské bytosti, a oči, ach, ty oči, zbarvilo do absolutně skvostné modři, na jejíž odstín ještě nevymysleli adekvátní pojmenování. Při dopadu zbloudilého zraku na vystouplé rty se mi zatočila hlava.
„Co?“ zeptal se s jakýmsi zmateně podezřívavým výrazem, když si všiml, že na něho tupě civím. Rychle jsem zamrkala nechávajíc špičák lenivě sklouznout po skousnutém dolním rtu.
„Seš naprosto úžasnej, víš to?“ Na setinu okamžiku na mě vykulil ta svá kukadla, ale pak se vžil do role a samolibě se uchechtl.
„Samozřejmě, že vím. Ohledně čeho tentokrát?“ vyzvídal s poťouchlým úsměvem. Ty, kdo ve všemožné literatuře píší, že se muži májí chválit, že jim to dělá dobře, rozhodně vědí, jak mocné zbraně čtenářkám předávají! S hranou otráveností jsem nad jeho snadno vyprovokovanou ješitností protočila panenky v sloup, potom jsem však o poznání zvážněla.
„Že jsi to ustál s Kaemonem, jistě nebylo jednoduché se ovládnout.“ Vzhledem k mladíkově temperamentu a bezprostřednosti jsem věděla, o čem mluvím. Chvíli na mě jen zamyšleně hleděl, nakonec sebekritickým způsobem protáhl koutek a upřel pozornost na cestu před sebou.
„To teda opravdu nebylo,“ potvrdil mou domněnku po dobré půl minutě ticha. „Držet si zdravý odstup od věcí je jedna ze zásad, co mně babča pořád vštěpuje, jako by snad sama byla přebornice v klidném vyjednávání,“ následovalo pobavené uškrnutí, „nepropadat emocím. Je mi jasný, že ve funkci Hokage si nesmím dovolit vylítnout, kdykoli mě někdo naštve. Nebude sranda se nepoddat vášním. Ve vesnických záležitostech věřím, že tu sebekázeň doladím, ale neručím za sebe, pokud jde o tebe.“ Během své řeči stále zpomaloval, nakonec zastavil úplně. Evidentně to nebylo vše, co měl na srdci, postavila jsem se k němu čelem a trpělivě vyčkávala, až bude připravený pokračovat.
„Nechápej mě špatně, ale ty seš moje největší slabina, Sakuro-chan,“ pronesl téměř nešťastně odevzdaně při tom krče rameny. Kami, jak já jsem mu rozuměla!
„Mít slabinu přece není žádná ostuda, každý nějakou má, i Hokage. Chápu tě, dosud mi taky na nikom tolik nezáleželo; to ke vztahu dvou milujících se lidí patří. A víš ty co?“ snažila jsem se ho pozitivním tónem vytáhnout z letargie. Jakmile zpracoval význam mých slov, ocitla jsem se lapena v hloubce oněch bezedných tůní, zaplavujících mě přílivem lásky a vděčnosti.
„Jsem přesvědčená, že budeš skvělý Hokage, přesně takový, jaký jsi. Impulzivní, vnímavý a někdy trochu ťulpas,“ dodala jsem s laškovně nakrčeným nosem u toho dobíravého pojmenování. Jak jsem předvídala, vykouzlilo to Narutovi na rtech odlehčený úsměv. Přistoupil blíž a zjihle sťukl své čelo s mým.
„Stejně by to k ničemu nevedlo, kdybych ho praštil. Je to civilista, ani bych z toho neměl radost. Už tak mu asi dost ležím v žaludku…“
„Proto si tě tolik vážím,“ špitla jsem a mazlivě navedla nos k eskymácké puse.
„To ale neznamená, že z toho nemám citové trauma, myslím, že mi to budeš muset nějak vynahradit,“ opáčil podmanivým šepotem, z kterého mi zatrnulo kousek pod pupíkem. Když mi položil pravačku na nadloktí a v koutku jsem zaznamenala blonďákův horký dech, zavřela jsem oči a nachystala se k polibku, jenže…
„Hej, Naruto, někam jdete?“ Polekaně jsem sebou trhla a dezorientovaně se rozhlédla. Vůbec jsem nepostřehla, že jsme došli skoro k hlavní bráně. Už abychom byli pryč od civilizace.
„Čau, Izumo. Kotetsu.“ Ač zněl přátelsky, v jeho mimice byla zřetelná ta samá mrzutost.
„Co nevidět nás přijde vystřídat denní směna, tak pokud máte naspěch, i když asi moc ne, tak to můžeme vyřídit, ať nemusíte čekat, až si to předáme,“ vysvětlil hlídkující Chuunin, jehož střapatá hlava byla po vzoru kolegy vystrčena z okénka strážní budky.
„Jo, to by bylo fajn.“ Přesunuli jsme se tedy k bytelnému dřevěnému přístřešku sloužícímu coby útočiště pro hlídky. Zatímco Izumo uklízel běžný nepořádek po noční šichtě, kelímky od jídla, pytlíky od různých slaných i sladkých dobrot a hrnky od kafe, na svou hodnost zdatný uživatel Genjutsu naše jména již zapsal do knihy do kolonky odchody.
„Jdete na misi?“ zeptal se.
„Ne, tohle je takový… soukromý výlet. Předpokládaný návrat dej neděle večer.“ Během jejich hovoru, po sdělení nutných informací se přehoupnuvšího do kamarádského tlachání na téma „jak jde život“, jsem přemýšlela nad řeholí pozice člena bezpečnostní jednotky. Možná se ta práce na první pohled jevila odpočinkovou a nudnou, nýbrž opak byl pravdou, stráže museli být ustavičně v pozoru, byli vystavováni neustálému stresu z případného útoku, kterého by se stali prvními oběťmi, měli by mít dobrý „čuch na lidi“ a umět odhadnout, zda se daný návštěvník po odbočení do nejbližší uličky nepromění v krvežíznivého zabijáka. Mnohými to bylo velmi nedoceněné povolání.
„Můžeme, Sakuro-chan?“ vymanil mě Naruto jemně z úvah.
„Jistě. Díky, kluci. Mějte se.“
Poté, co jsme za sebou nechali ohromná, otevřená, na zeleno natřená vrata jsme zamířili na východ. K pobřeží, odkud jsme se na ostrov mohli dostat buď veřejným přívozem, nebo si za víc peněz najmout nějakou menší loď. Dohodli jsme se, že strávíme noc na pláži a ráno uvidíme, jaké budou možnosti. Ten nápad se mi hrozně líbil a vidina táboření u vody, pod hvězdami, v písku, dobře, s tím pískem už to tak horký nebylo, mi nenásilně zvyšovala tepovou frekvenci. Zvolili jsme si cestu, kde nás nebudou obtěžovat povozy se zbožím, obchodníci a početnější skupiny osob. Jelikož nás netlačil čas, nikde jsme se nemuseli hlásit, nespěchali jsme, chvíli jsme putovali normální chůzí, pak jsme úsek utíkali a vzájemně se hecovali k lepšímu výkonu, skákali po větvích, nebo dlouhé minuty stáli pod stromem a líbali se. Bylo to skvělé, cítila jsem se volná, naprosto ničím limitovaná. Prostě jsem jen byla. A náramně jsem si to užívala.
Postupovali jsme po široké pěšině, na níž, přestože les podstatně prořídl, nedopadalo tolik světla, kolik by za slunečného dne mělo. Když jsem si snad po milionté za poslední hodinu frustrovaně odhrnula vlasy z obličeje, zastavila jsem se a dolujíc z batohu láhev s vodou nasměrovala zrak na oblohu. Od severu hrozivě zamračenou oblohu. Nakvašeně jsem zamručela. Sílící vítr, který nyní viditelně ohýbal špice vysokých jehličnanů, se mi do vyfantazírovaného romantického kempování zrovna dvakrát nehodil. V dáli se ozývající hřmění mi na náladě taky nepřidalo.
„Měli bychom pohnout, abychom to stihli do přístavního města, než začne pršet,“ prohlásil Naruto, rovněž skepticky pozoruje ženoucí se mračna.
„No jo, jsem ti v patách,“ utrousila jsem zklamaně, zatímco jsem si rozfoukané kadeře svazovala do culíku, aby mi nepřekážely. Cosi mým směrem zamumlal, leč přes další hrom jsem mu pořádně nerozuměla, znělo to jako: „Zbožňuju, když tohle děláš.“ Uculila jsem se nad Jinchuurikiho nenapravitelností a rezignovaně za ním vystřelila. Drželi jsme se při zemi, kde jsme byli částečně chráněni všelijakým porostem a kde tolik nefučelo, jenže brzy jsme přišli i o tenhle luxus, neboť jsme se ocitli na rozlehlé planině. A to byl teprve hukot. Ihned mě oslepil poletující písek, jenž byl ohromnou silou vehnán do přimhouřených očí, navíc jsem znatelně zpomalila; měla jsem tendenci se ohlédnout a zkontrolovat, jestli mě nějaká neviditelná ruka náhodou nesvírá za batoh. Zarputile jsem kladla nohu před druhou, se sklopenou hlavou a dlaní zastíněným zorným polem se v té náhlé temnotě snažíc neztratit z dohledu blonďákovu oranžovo černou bundu. Neochvějně jsem věřila, že nás i v tomto marastu bezpečně dovede do cíle, třebaže říkal, že tu byl pouze jednou, kdysi s Jiraiyou-sama.
Ach jo, proč se každá má výprava, v níž neplním misi, musí změnit v přírodní katastrofu?! Vytočeně jsem zaskřípala zuby, když vtom Narutova šlachovitá ruka pevně uchopila mou drobnou.
„Radši si tě budu držet,“ houkl po větru, tudíž se ke mně jeho starostlivá slova dostala v celku, a dál neohroženě rozrážel stupňující se vichřici. Vděčně jsem mu opětovala stisk, už jsem se těšila do útočiště, jakéhokoli, měla jsem dojem, že mám ta miniaturní zrna zapíchaná hluboko v pórech. To jsem myslela, že je budu mít všude z jiného důvodu.
Zčistajasna jsem ucítila vůni moře a současně na mě dopadla sprška kapek, nárazy divokých vln o skaliska rozstříknutých vysoko do vzduchu. Neviděla jsem, jak se běsnící živel láme o útes, ale z ohlušujícího šumu a v krátkých intervalech se opakujících úderů jsem si o síle příboje udělala poměrně jasnou představu.
Po pár kilometrech běhu se půda změnila, zmizely travnaté trsy, o které jsem nejednou zakopla, a přibylo písku - došlap byl měkčí, pohyb těžkopádnější. I moře tak neburácelo, vodě v cestě nestál žádný pevný útvar, o nějž by se musela tříštit. Byli jsme na pláži, po níž pouze krotce sklouzla a lísavě nám olízla podrážky. Konečně jsem spatřila nějaká světla, mihotavě pableskovala, po pravici jsem evidovala obrys přístavního mola, na opačné straně postupně vystupující budovy záhy následovaly. Zmírnili jsme tempo, minuli loděnici a s příchodem první linie slejváku vyloženě vpadli do motelu s nebezpečně se kývající cedulí nabízející levné ubytování.
Hřbety dlaní jsem si protřela oči a, zatímco jsem se svižným mrkáním pokoušela zbavit vlezlých, sítnici dráždících pozůstatků, smetla jsem si přilnutý nános i z obličeje.
„Uf, to bylo o fous,“ ulevil si Naruto legračně si z vlasů vyklepávaje nafoukaný písek. Po úplné obnově zraku jsem se rozhlédla po nevelké, spoustou lidí okupované recepci. U dvou malých stolků se tísnila převážná část osazenstva, další v hloučcích nervózně přešlapovali či posedávali podél zdi. Zjevně tu také uvízli. Vyděšeně štěbetali jeden přes druhého.
„Promiňte, já… jsem lékařský ninja. Je tu někdo zraněný?“ zvolala jsem hlasitě, čímž jsem si rázem získala pozornost všech. Na okamžik v místnosti zavládlo hrobové ticho, přítomní si nás měřili rozličnými pohledy, někteří zmatenými, vystrašenými, jiní zvídavými. A po chvíli, jako by jim to někdo odstartoval, naráz zpustili, překřikovali se a halasili jeden přes druhého. Rukou jsem jim naznačila, aby se ztišili, leč bezvýsledně, tak jsem se uchýlila k jedinému možnému řešení – zapískala jsem na prsty.
„Uděláme to jinak, kdo má nějaké zdravotní potíže, ať se přihlásí, obejdu si vás.“ Několik rukou se skutečně zvedlo, podle zběžného ohlédnutí se naštěstí nejednalo o nic vážného, nějaká řezná poranění a pohmožděniny.
„Pošlu klony, aby to šli omrknout ven, jestli tam nepotřebuje někdo pomoct,“ oznámil mi blonďák zúčastněně, „Kage Bunshin no Jutsu.“
„Jdeš taky?“ zeptala jsem se vyndávajíc pouzdro se zdravotními potřebami. Samozřejmě, že přikývl, nebyl typ, který by za sebe nechal dělat práci ostatní, i když to obnášelo vlastní kopie.
„Hned jsem zpět,“ řekl, ulíbnul mě na líčko a zase vyběhl do té psoty.
Když jsem zacelila poslední oděrku, přesunula jsem se k pultu, o nějž se opíral nešťastně se tvářící muž kolem padesátky.
„Je vám něco?“
„Ne, to jsou jen nervy. Za dva roky se tohle děje potřetí, minule nám to odneslo střechu. Skoro čtvrt roku jsme byli mimo provoz.“
„To mě opravdu mrzí.“ Vypadal vskutku zkormouceně. Taková nepříjemná událost neblaze poznamená každého provozovatele. „Máte volné pokoje?“
„Bohužel ne. Jakmile se zhoršilo počasí a byly zrušeny večerní plavby, cestující si je rozebrali.“ To znamenalo, že to v téhle sestavě budeme muset přečkat do rána. Budova, patrně po předchozích zkušenostech, měla bytelné venkovní okenice, masivní vyztužené dveře. Nezdálo se, že by nám hrozilo jakékoli přímé nebezpečí. Z venku se ozývalo úpění a kvílení větru spolu s různými zvuky pohybujících se lehkých nebo nedostatečně ukotvených předmětů. Probliklo světlo, což vyvolalo úzkostlivé reakce ve formě nadávek, bojácného špitání i dovolávání se všech svatých.
„Pravděpodobně brzy vypnou proud,“ konstatovala jsem neodvratný fakt, to schlíplého podnikatele nakoplo k činu.
„Počkejte, mám tu někde svíčky a deky navíc, pro případ, že by hostům v zimě bylo v noci chladno,“ řekl duchapřítomně, načež odběhl k zadním policím. Najednou mě ovanul studený poryv, cosi bouchlo, světlo ještě naposled varovně zablikalo a pak zhaslo nadobro, zahalila nás hluboká tma. Tentokrát zavládla větší panika.
„Prosím, uklidněte se, nic se nestalo, akorát vypadla elektřina,“ snažila jsem se překřičet nářek, zároveň co jsem si přivykala na nové podmínky. Kvůli zatemněným oknům toho vážně moc vidět nebylo, tedy dokud se za mnou neobjevil žlutý kužel z baterky.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Naruto zaujímaje místo po mém boku.
„Jo, jsou jenom vystresovaní. Co ve městě?“
„Kromě toho, že tam zuří boží dopuštění, dobrý, obyvatelé jsou zabarikádovaní doma, očividně podobnou situaci už zažili.“ Poskytovatel ubytování nás ozářil vlastní příruční svítilnou, nato na pult vyskládal štos přikrývek a dobrou desítku svící, byl vybaven.
„Díky, hned je rozneseme. Budeš mi svítit?“ obrátila jsem se s prosbou na blonďáka.
„Jasně, Sakuro-chan.“
Obešli jsme nevelké prostory recepce a rozmístili svíce tak, aby vrhaly co nejvíce světla, na polici na stěně, na parapet, automat na sladkosti, kartotéku se záznamy, zavěšenou plechovou lékárničku a taky na stoly. U druhého seděla rodina se dvěma dětmi, chlapci, nepochybně dvojčaty. Povzbudivě jsem se na ně usmála, ale bez odezvy, vlastně mě totálně ignorovali, jiskrnýma očima uneseně zírali na Naruta, jež si s baterkou mezi zuby opodál ručníkem vysoušel vlasy. Díky třepotajícím plamínkům jsem měla možnost si ho od návratu prohlédnout, byl durch a z vynechaných kadeří na zátylku mu odkapávala voda. No jo, vždyť pobíhal v lijáku. S totožným obdivem zhruba sedmiletých fandů vepsaným ve tváři jsem před něho předstoupila, pečovatelsky se zmocnila ručníku a, jako bych prováděla nějaký děsně posvátný rituál, Jinchuurikiho začala masírovat a vískat v husté kštici. Požitkářsky přivřel víčka a pro lepší přístup sklonil hlavu, ochotně se mi vydal na milost.
„Dí-hy,“ zahuhlal přes překážku v ústech, uvědomuje si, že už má ruce volné, si ji vyndal, pročež mi nevyužité končetiny omotal kolem krku a slastně zamručel.
„Myslím, že máme diváky,“ zabrzdila jsem jeho mazlivé choutky varovně.
„Huh?“ Bradou jsem kývla na mladé zvědavce přešlapující nedaleko. Vytasil na ně řadu bílých zubů a spiklenecky mrknul. Měl za to, že tím je to vyřešené, opět se zcela zaměřil na mě, neboť jsem mu ručník jemně odrolovala na ramena a posléze rozepnula prodojenou mikinu, když jsem periferně zaznamenala pohyb. Tak přece se odvážili přijít blíž.
„Ty jsi Uzumaki Naruto, hrdina, který zachránil svět?“ optal se ten menší uchváceně.
„Em, no jo, to jsem já,“ odvětil malinko zaskočeně.
„Hustý! Podepíšeš se nám? Prosím!“
„Proč ne? Rád.“ S poctou blyštícíma očima mě obdařil úsměvem tlumočícím promiň-povinnosti-volají, rozpojil paže a chystal se opustit můj osobní prostor, než však stačil pokleknout k připraveným notýskům, čapla jsem ho za rukáv a pánovitě za něj zatahala.
„Nejdřív svléknout, ať nenastydneš,“ přikázala jsem mu profesionálním hlasem přibarveným upřímnou starostlivostí.
„Vidíte, kluci, i hrdina musí poslouchat,“ svou poznámku doplnil o srandovně protáhlý mačo obličej, nicméně promočený svršek si sundal. Jakmile se chopil podávané propisky, stáhla jsem se ze scény, nabrala si do náruče zapůjčené deky a vydala se je spravedlivě rozdat.
„Fakticky v sobě máš zapečetěného Kyuubiho?“
„Fakticky. Už mu tak ale neříkám, celkem jsme se skamarádili, jmenuje se Kurama.“ Třebaže ke mně doléhaly útržky jejich zapáleného hovoru, při obchůzce po ostatních zde uvězněných jsem na sobě co chvíli cítila onen spalující pohled. Ještěže jsem nemusela vykonávat nic náročnějšího, znemožňovalo mi to se řádně soustředit. Při cestě zpátky jsem mu přes v podřepu shrbená záda přehodila poslední kus. Intenzita, s níž na mě upřel ty své milující safíry, byla natolik ochromující, že jsem okamžik nevěděla, kde jsem a co jsem chtěla. Rázem jsem měla totálně vymeteno. Zmateně jsem udělala dva kroky vpřed a vtom mi docvaklo, že nemám kam jít. Všechno, co se momentálně dalo, už jsem udělala. Trhaně jsem zahnula k pultu, za nímž na stoličce seděl majitel motelu schoulený v teplém kabátu.
„Jste v pohodě, nepotřebujete něco?“
„Ne, se mnou se nezatěžujte, postarejte se o ty lidi tady,“ odpověděl nabručeně.
„Jsou ošetření a relativně v teple, víc nemůžu sloužit,“ přiznala jsem věcně, „pokoušejí se usnout.“
„To byste taky měla, noc bude dlouhá... Děkuju za všechno, nevím, co bych si bez vás počal,“ dodal mileji, jakmile si všiml, že se na nápad odpočinku moc netvářím.
„To byla maličkost.“
„Cestujete do Země vodních vírů?“
„Ano, dostala jsem víkendový poukaz do lázní. Nikdy předtím jsem tam nebyla.“
„Jako většina nynějších návštěvníků. Dřív to bylo překrásné, mírumilovné místo, obývané těmi nejhodnějšími lidmi,“ rozpovídal se nostalgicky, „pak, jednoho dne, to jste ještě nebyla ani na světě, ho srovnali se zemí. Těm, kteří dosud neutekli, a nějakým zázrakem přežili, nezbylo nic jiného, než si hledat domov jinde. Toto nádherné území bylo zapomenuto. Léta leželo ladem, až loni, těsně po válce, část ostrova koupil nějaký velmi bohatý lord a nechal tam postavit lázeňský hotel. Z jedné strany je komplex omílán mořem a z druhé je obehnán vysokým živým plotem, oddělujícím živé od již neživého. I když bych za to měl být vděčný, díky novému byznysu se sem vrátil turistický ruch, ona půvabná atmosféra ostrova, kterou si my, starousedlíci, pamatujeme, je navždy ztracena.“ Odmlčel se a já jsem hodnou chvíli taky nic neříkala. Bylo to smutné. Neuměla jsem si představit, že by někdo zničil Konohu do takové míry, že by se tam nadále nedalo žít.
„To je mi moc líto.“
„Vám? Ale to nemusí. Nerad bych tu novou výstavbu předem pohanil, všichni se odtamtud vracejí nadšení a plní dojmů, taky si to tam určitě užijete. Zítra se na nádvoří pořádá májová slavnost, proto se na večerní trajekt nahromadilo tolik lidí. Nebojte, ráno vyjde slunce, můj syn vás převeze a s přítelem budete mít spoustu času si vychutnat dovolenou.“
„Dobře, budu vám věřit,“ řekla jsem o dost optimističtěji, s vděčným úsměvem dlaní plácla o desku pultu, na němž jsem měla složená předloktí, a odebrala se najít si nějaký flek, kde přečkám, až se živly vybouří. Bez sáhodlouhého dumání jsem si hrcla na zem opírajíc se o stěnu mezi přepážkou, vymezující prostor pro hosty a personál, a automatem. Hezky jsem viděla do místnosti, ale sama jsem se nacházela mimo dosah provizorního osvětlení. Naruto byl pořád v obležení těch dvou uličníků, nejspíš ho odtáhli ke stolu, když na ně rodiče volali, aby toho chudáka už nechali na pokoji. Ač s dekou, laxně přehozenou přes ramena, majestátně se tyčil nad oprýskaným nábytkem a družně s nimi rozmlouval. Několik minut jsem ho bezmyšlenkovitě pozorovala, pak jsem zavřela oči a opřela si hlavu o studenou zeď.
Recepční měl pravdu, ta fujavice do rozbřesku jistě přejde, jakmile to bude možné, necháme se dopravit na druhý břeh, ubytujeme se a pak už si budeme jenom užívat. Vždyť před sebou máme celou sobotu, nemá cenu se trápit kvůli tomuhle menšímu nedobrovolnému odbočení od plánu. Po mužově vyprávění jsem na to místo byla ještě zvědavější, onen mocnář se jeho budováním netajil, naopak, nejednou jsem na zmínku o té velkolepé stavbě narazila u taťky v novinách; jak to tak bývá u miliardových projektů, stal se i tenhle terčem kritiků, především pro lokalitu, mnozí, tipovala bych to na potomky původních rodáků, to považovali za zneuctění země. A svým způsobem možná i bylo, kdo ví, jak k tomu pozemku vůbec přišel. V chaosu poválečného období se kdejaké nekalé praktiky zamaskovaly snadno.
„Sakuro-chan.“ Srdečné oslovení spolu s jemným zakroužením prstů na koleni přetnulo tok mých rozutíkaných myšlenek. Pomalu jsem otevřela oči, vyrovnala krční páteř a v panujícím šeru zaostřila na Naruta, s pravou nohou více pokrčenou pod sebou přede mnou dřepěl, levou rukou se opíral o předjetou dolní končetinu a s mírným úklonem hlavy si mě zaujatě prohlížel.
„Um? Já nespím, jen jsem tak… rozjímala.“ Aniž by ze mě spustil zrak, vypodložil si bradu sevřenou pěstí a tajemně se usmál. Najednou jsem si nepřipadala utopená ve tmě, naopak, ona měňavá modř upřených duhovek evokovala dojem, že jsem se ocitla v oslňující záři reflektorů. Nejistě jsem se zavrtěla. Když stále nic neříkal, tázavě jsem pozvedla obočí.
„Co kdybych se k tobě připojil a popovídala bys mi o tom?“ Samozřejmě jsem souhlasila.
Němě naznačil, abych se zvedla, jakmile jsem mu vyhověla, okopíroval mou předchozí pozici u stěny a pokynul na mezi roztaženýma nohama vykukující trojúhelník deky. Bez protestů jsem se usadila a zády přilnula k jeho svalnaté hrudi. Téměř ihned mi kolem trupu ovinul paže se svíranými cípy pokrývky, kterou měl furt pověšenou na ramenou, takže jsme byli zabalení v jednu velkou kouli. Pokrčené spodní končetiny jsem přitáhla k tělu, aby nám neunikalo ani ždibíček tepla, čehož využil, vytočil kolena do stran a chodidla nasměroval proti sobě, čímž po mém obvodu vytvořil jakýsi mantinel ve tvaru šišatého polokruhu. Překryla jsem Narutovy paže svými, propletla naše prsty a spokojeně vzdychla. Jelikož mi neviděl do obličeje, vyložil si to mylně jako formu stížnosti.
„Poslouchám. Copak tě trápí?“ zafuněl mi do vlasů.
„Nic. Já jen… tenhle večer jsem si představovala trochu jinak,“ přiznala jsem po letmém zaváhání, nechtěla jsem být za rýpala, ale ptal se.
„Chm, to já taky,“ zahuhlal zastřeně, načež sjel nosem tulivě po pramenech níž, až na temeni spočinul čelem, „to já taky, Sakuro-chan.“ Znělo to zkroušeně. Objal mě pevněji, tak nějak naléhavěji, a znovu se tím všetečným čuchometrem dal do pohybu, tentokrát se zastavil těsně u ušního lalůčku.
„Touhle dobou jsme mohli stavět hrad z písku,“ ač z hlasu byla patrná potutelnost, jeho podmanivost mi zapříčinila postavení chloupků na zátylku, „nebo se dívat na hvězdy, nebo si dopřát noční koupel… nazí, nebo…“ V momentě, kdy mi těmi horkými rty začal šeptat do ucha, co všechno jsme mohli dělat, polilo mě horko. Snažíc se ovládnout zrychlující se dech kousla jsem se do rtu. Ach jo, kdybych si to za zavřenými víčky aspoň detailně nevykreslovala. Podle vyšponovaného svalstva a hlubokého nasávání vzduchu do plic jsem poznala, že je na tom stejně. Když se rty dotkl citlivé kůže pod sluchovým orgánem, tiše jsem zakňučela, tohle bylo týrání. A on si to jimi klidně zahálčivě šine k ohbí krku! Namáhavě polykajíc jsem si slíbila, že mu to při nejbližší příležitosti oplatím. Obezřetně jsem zašvidrala po místnosti, jestli nás někdo nesleduje, zdálo se, že ne, většina z těch, na které jsem dohlédla, poklimbávala. Kapánek jsem se odtáhla a natočila hlavu o devadesát stupňů, abych na něho viděla. Vyměnili jsme si výmluvné pohledy. Naklonil se blíž, chvíli mě ještě provokoval vyzývavým třením pokožky o pokožku a pak mě konečně políbil. Něžně, skoro ostýchavě, stylem dopadu nic nevážící kapky rosy na pavoučí síť, zdánlivě nenápadný proces, který je ovšem schopen rozvibrovat každičkou nitku. Dovolila jsem mu si se mnou dle libosti pohrávat, sakra, měl mě nadobro v hrsti; zrovinka, když jsem v duchu smekla klobouk nad jeho sebekontrolou, mnohonásobně zesílil objetí a přimáčkl mě k sobě, až jsem měla strach, že uslyším praskání žeber, nestěžovala jsem si, neboť do polibku vložil podstatně víc energie a vášně, jednoduše všeho, co ho činilo toxicky návykovým. A co mi způsobovalo kroucení palců u nohou. Pro ten slastný požitek jsem dokonce riskovala hypoxii, na úkor mozku, srdce, jater a ledvin jsem nedbala na alarmující úbytek kyslíku. Naruto mě milostivě ušetřil mdlob, přerušil spojení a přerývavě dýchaje oblouzněně přiložil čelo k mému spánku.
„Asi bychom si taky měli zkusit zdřímnout,“ navrhl ochraptělým pološeptem. Mlčky jsem přikývla. Nanovo jsem se uvelebila na jeho prsou, klíční kost využila coby polštář, zavřela oči a zaposlouchala se do vzdalujícího se hřmění, skulinkami v okenicích profukující meluzíny a zběsilého tlukotu blonďákova srdce. Nakonec ten večer nebyl tak marnej.

Probudilo mě dupání, tlumené hlasy a zvláštní pocit, že nás někdo špehuje. Lenivě jsem pootevřela jedno oko a utvrdila se ve své domněnce, nedaleko postávali ti dva rošťáci, s hlavami u sebe si cosi špitali, přičemž koukali naším směrem.
„…měl mít holku.“
„Kdybych já byl hrdina, měl bych aspoň dvě holky.“ Zachycený útržek jejich ranní debaty byl vskutku zajímavý, kousla jsem se zevnitř do tváře, přesto mi notně zacukaly koutky.
„Neposlouchej je, Sakuro-chan,“ zamumlal za mnou Naruto rozespale. Překvapeně jsem se na něho otočila, oči měl stále schované za víčky, mírně rozlepené rty a temeno nepohodlně opřené o stěnu.
„Spal jsi?“
„Jo,“ odpověděl. Zjevně měl v úmyslu se narovnat, jakmile se však o kousíček pohnul, bolestivě zaúpěl.
„Podle zkamenělý páteře asi docela dlouho,“ hekl, pustil mě, levačkou se chytil za postižené místo a s tváří staženou v útrpnou grimasu se posadil. Totožně zmučeně se zapitvořil při natahování nohou. Pracně jsem se vyškrábala do stoje, braly mě křeče do lýtek a mravenčila chodidla, ale nedbala jsem toho, dobrosrdečně se ohnula a pomohla mu ze země. Chudák, byl opravdu rozlámaný. S dlaní na bedrech se zastavil v jakémsi pokřiveném předklonu, dál už nemohl, nicméně to bral sportovně, zasmál se vlastní mizérii a pak, přes moc, se vztyčil. Ozvalo se nepříjemné lupnutí.
„Promiň, neměla jsem se po tobě tak válet,“ zaskuhrala jsem provinile.
„Nesmysl, něco přece vydržím,“ odmávl omluvy žoviálně, volně mi přehodil ruce přes ramena a láskyplně líbnul na špičku nosu. Mumraj v místnosti napovídal, že už byla vzhůru valná část přítomných, tak jsem se akorát rozpustile usmála.
„Nazdar, kluci, tak co? Odpočinuli jste si?“
„Ano, Naruto-kun,“ zaznělo sborově. Nato všem mužský hlas odvážlivce stojícího ve dveřích sdělil, že se počasí uklidnilo.
„Dobře. Já se teď zajdu podívat ven, jaké ta bouře napáchala škody, jestli budeme vůbec moct vyplout.“
„Můžeme jít s tebou?“ zajímala se dvojčata natěšeně.
„Ne, mohlo by to být nebezpečné, navíc pro vás mám speciální úkoly tady,“ dodal poté, co čelil jejich zklamaným výrazům, „je potřeba sfouknout všechny svíce, vrátit je, posbírat a složit deky, Sakura-chan vám ukáže, kam je máte dát.“
„Rozkaz!“
„Jdeme na to!“
S rukou v bok a povytaženým koutkem jsem sledovala, jak se čiperně rozutíkali vyplnit Jinchuurikiho příkazy, na což zareagoval nevinným uculením, které záhy nahradilo diplomatické mrknutí.
„Kdyby byl ve vesnici někdo raněný, tak pro mě hned pošli,“ řekla jsem věcně. Souhlasně přikývl, načež se vtipně prkennou chůzí vydal k východu. V momentě, kdy jsem osaměla, přistoupil ke mně recepční s žádostí, zda bych tu na to nedohlédla, než oddělá okenice a zkontroluje hosty v pokojích. Ujistila jsem ho, že ano a omrkla počínání ostatních, jevili se zaneprázdněně, tak jsem z batohu vydolovala kosmetickou taštičku a zamířila na toaletu. Po rychlé, nezbytné ranní očistě jsem se cítila mnohem líp. Společnými silami jsme místo uvedli do původního stavu, bylo hezké vidět, že v nouzi jsou lidé pořád schopní táhnout za jeden provaz. Pak se vrátil provozovatel motelu v závěsu s nějakou ženou, nejspíš manželkou, která nám donesla provizorní snídani stylu „co dům dal“. K úlevě všech jsme nebyli odkázáni pouze na automat, po domácím jídle se solidně zaprášilo, div se u tácu nestrhla hotová mela.
„Pomalu se připravte, do třiceti minut se budete smět nalodit,“ oznámil nám radostnou novinu. Jelikož mě tam již nebylo zapotřebí, vzala jsem batohy i Narutovu mokrou bundu a vyšla ven. Koukla jsem na oblohu, zbylými mraky se pomalu začínalo prodírat sluníčko, vypadalo to slibně.
Přemístila jsem se na molo, kde jsem se opřela o zábradlí a skepticky se zahleděla na moře, to tedy pokojně rozhodně nepůsobilo. Cestování na lodi nepatřilo k mým nejoblíbenějším, to nevyzpytatelné houpání mi nedělalo dobře. Měla jsem ráda věci pod kontrolou, což mi u jakékoli plavící se kocábky přišlo nereálné. Zatímco jsem se mračila na zpěněné vlny, narážející na kůly zatlučené ve dně, přibývalo zde čekatelů na převoz. Poručila jsem si místo samotné cesty myslet na její cíl, rázem jsem byla znovu plná očekávání.
Po slabší hodince, kdy příboj nebyl tak agresivní, se konečně objevil kapitán, větrem ošlehaný chlapík kolem třicítky. Zalezl do kabiny, nastartoval a skrz sklo nám dal pokyn k nastoupení.
„Sakuro-chan.“ S úlevou jsem zaujala postoj čelem k pevnině, od přístavu ke mně kráčel Naruto spolu s pronajímatelem ubytování držícím v ruce zdobenou neprůhlednou krabičku.
„Děkuji za všechno,“ vyhrkl a zničehonic se vděčně uklonil podstrkuje mi onen předmět, „kdybyste někdy zavítali do našeho skromného městečka, máte u mě nocleh zdarma. Přijměte, prosím, tento dar na znamení díků.“
„Em, to nestojí za řeč,“ odvětila jsem zaskočeně.
„Prosím, jen berte, vím, že jste si předtím nic nevzala.“ Tázavě jsem se podívala na blonďáka, ten však jen nechápavě pokrčil rameny.
„Děkuji,“ řekla jsem a s pokorou odměnu přijala.
„Ne, to my, jsme vám zavázáni. Užijte si pobyt na ostrově,“ nanovo vystřihl hlubokou poklonu, „pokud smím doporučit, nezapomeňte navštívit soukromé lázně.“ Přísahala bych, že než odběhl, vědoucně mu blýsklo v očích. Zmateně jsem nad jeho chováním zavrtěla hlavou. Odklopila jsem víčko, zpod něhož na mě vykoukly čtyři rýžové koule.
„Hm, to si nechám líbit, mám děsnej hlad,“ okomentoval to drze ten nenažranec, zatímco se sápal po našich na podlaze spočívajících zavazadlech.
„To teda nevím, dal to mně,“ dobírala jsem si ho chamtivě uzamykaje lákavý obsah zpět do tmy.
„Hele, děkoval nám oběma,“ ohradil se dotčeně. Během hašteřivého popichování jsme se nalodili, veškerá místa k sezení byla obsazená, tak jsme to zapíchli na přídi na stojáka a po ne příliš spravedlivém dělení, trvala jsem na tom, že mi stačí jedna porce, že se dojím sbaleným jablkem, jsme se najedli. Neušlo mi, jak si co chvíli mne namožený krk, postavila jsem se tedy za mladíka, bezhlesně ho přiměla si kecnout na nějaké naložené barely, upravila mu držení těla, aby měl lopatky v rovině a jemně, leč profesionálně, se pustila do masáže ztuhlého svalstva.
„Ouh, Sakuro-ch-chan,“ vypískl, když jsem zatlačila na určité body. Po dobu nijak zvlášť příjemné techniky odblokování sebou při každém hmatu znatelně škubl, nevydal však ani hlásku protestu, moc dobře si byl vědom, že po utrpení musí zákonitě přijít slast. Jak jsem z bolestivého dloubání postupně přecházela na umné hnětení, stával se stále uvolněnější a uvolněnější, až se zcela oddal na pospas mým hbitým prstům. Třebaže jsem pevné svalstvo úspěšně proměnila v poddajné těsto, nepřestávala jsem, vychutnávala jsem si reakce jeho těla na mé doteky. Tohle byl jeden z okamžiků, kdy jsem Tsunade-sama byla vděčná, že mě nutila do hloubky studovat i vedlejší obory, jako například fyzioterapii. Přesně jsem věděla, kam sáhnout, kde vyvinout větší tlak a kde naopak třeba jen pohladit, abych dosáhla kýženého výsledku. V duchu jsem se spokojeně ušklíbla, když se ve stavu absolutní blaženosti opřel o můj trup a hlavu mírumilovně odložil na hrudník. Nechápejte mě špatně, ale krom radosti, že mu dokážu odpomoci od trápení ztuhlé šíje, za což jsem se cítila trochu provinile, v tom hrála roli částečně i samolibost pramenící z moci, kterou jsem nad ním měla. Jediný, co tohle rozpoložení krapet kazilo, bylo vědomí, že Naruto u mě dokáže vyvolat to samé, aniž by absolvoval nějaké kurzy. Zatímco jsem se předkláněla, pomaloučku jsem mu dlaněmi přes prsa sjížděla na břicho. Jakmile jsem mu byla schopná pohlédnout do tváře, nasucho jsem polkla, jeho výraz totiž nápadně připomínal ten, který jsem měla tu čest zatím vidět jen párkrát – po jistých postelových aktivitách. Uhranutě ho hypnotizujíc jsem se sklonila níž a něžně blonďáka políbila. Sotva jsem si připomněla chuť rýžových koulí, byli jsme rozjařeným „Naruto-kun!“ vráceni do reality. Táhle jsem si povzdechla a lehce namíchnutě stočila zrak na pěnící se rozráženou vodu. Kdo ví, jestli ti dva všudypřítomní raraši umí plavat? Vnitřní Sakura mě s planoucíma očima nabádala, ať neváhám.
„Všechno jsme udělali, Naruto-kun!“
„Tak, jak jsi nám nařídil.“
„Já vím, Sakura-chan říkala, že jste si vedli skvěle. Díky za pomoc,“ ocenil je přátelským tónem, potom mě pohladil po hřbetu dlaně a pobaveně se křeně nad zjevně čitelnými úvahami se postavil.
Po zbytek plavby se věnoval dvojčatům, zodpovídal jejich všetečné otázky, ukazoval jim různé pečetě, a dokonce společně prozkoumali kapitánovu kabinu. Nevtírala jsem se, tohle byly chvíle jeho slávy, chvíle, pro které tolik dřel. Viděla jsem mu na očích, jak moc si to užívá. Naplňovalo ho to. Nabíjelo. Mohla jsem ho milovat sebevíc, prostě existovaly věci, které jsem mu poskytnout nedokázala. Nezlobila jsem se, přála jsem mu to z celého srdce, jen jsem neshledávala úplně nejjednodušší se o něho takhle dělit. Hodlala jsem na tom zapracovat, protože, a to jsem věděla tutově, život s Narutem bude všelijaký jen ne nudný.
Jak jsme se přiblížili k pevnině, studený vítr, jenž si pohrával s mými vlasy, se výrazně oteplil, zčistajasna se rozestoupil mlžný oblak vznášející se nad hladinou a milostivě odhalil komplex, zčásti zabudovaný do útesu tyčícího se na pobřeží. Nic podobného jsem jakživ neviděla. Nejednalo se o žádné panelové budovy postavené z moderních materiálů, naopak, převažovalo dřevo a hrubě opracovaný, přírodní kámen. Nyní jsem rozuměla, proč se kolem projektu točilo tolik rozporuplných názorů, přestože jsem měla pochopení pro námitky ochránců přírody i lidem hájící historii ostrova, ta stavba, tajemně se halící v tetelícím oparu stoupající páry, mi naprosto učarovala, rozhodně svým vzhledem nevyvolávala dojem, že sem nepatří. Vidina, že zanedlouho vstoupím do něčeho tak honosného, mi tělem prohnala vlnu vzrušení.
„Ještě jednou všechno nejlepší, Sakuro-chan,“ zatrylkoval mi do ucha Naruto přikradnuvší se nenápadně zezadu.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, So, 2020-11-14 08:41 | Ninja už: 1919 dní, Příspěvků: 249 | Autor je: Pěstitel rýže

Skvelá kapitola, ako vždy Smiling Som rád, že som si mohol po dlhšej dobe opäť prečítať pokračovanie a že na príbehu stále pracuješ aj napriek povinnostiam Smiling Skvelá práca, len tak ďalej Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2020-11-13 19:28 | Ninja už: 1448 dní, Příspěvků: 2462 | Autor je: ONLINE, Chytač koček

Jeeej, naša Alalka sa počinila Jump! Jémináčku, baliť sa na cestu je niekedy živelná katastrofa, roztúžená Sakura je toho príkladom. Mátinka má aj obavy, aký suvenír jej dcéra môže priniesť Ehh... jasně... hehe... Naruto už vyčkáva. Zamúčený tatík tiež nemôže byť zabudnutý. Chudák Kaemon tuším nahonobil neurózku, nuž ale nefungujúvca pec je vážny dôvod na apel. Áno, Sakura bola a je Narutova najväčšia slabina Sakura Hehe, tá brána je ako pupok sveta Laughing out loud Pekne si opísala Sakurinými myšlienkami vôbec nie jednoduchú úlohu strážcov Kakashi YES Páni, žiadna sranda taká zmena počasia Shocked Ešteže natrafili na ten precpaný motel, ktorý hrozilo odfúknuť. Sakura sa vhodne chopila manažérskych funkcií, však má skúsenosti z nemocnice. Sviečky treba mať vždy po ruke, aj ja mám. Fanúšikovské dvojčatá sú rozkošné a Naruto bol vždy ľudomil Naruto A vedia aj o mojej láske Kuramovi Kawaii jako Kyuubi! Hmhm, zaujímavé informácie podáva majiteľ o Zemi vodných vírov. Bohvie, kto tam investoval a vybudoval zničenú krajinu Puzzled No čo už, mladí a zamilovaní si vedia vždy nájsť aj v najväčšom nepohodlí dajaké potešenie. Rozlámané ráno nie je nič moc, ja by som veru krivkala ako paragraf. Konečne sa ideme nalodiť aj s protekčnými ryžovými guľami od vďačného majiteľa Jump! Fajnová masážka, no kdeže my v terajšej situácii, môžeme aj skapať OMG! Vážně nevím, co dál... Dvojčatá sú neodbytné, ale Naruto s deťmi vie, škoda, že nie s vlastnými. Tak sme doplávali aj so všetkými tvojimi perfektnými štýlmi a zdá sa, že investor ozaj vytvoril príťažlivé dielo Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Uvidíme, ako sa budú naše hrdličky víriť, mám tušáka, že sa tam čosi zomelie. Vďaka, Alalka naša, za pohodové čítanie Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele gagar
Vložil gagar, Pá, 2020-11-13 11:06 | Ninja už: 3559 dní, Příspěvků: 499 | Autor je: Prostý občan

Jsem tak vděčný za další díl Smiling Je to skvostné jako vždy. Děkuji Smiling

Moje FF Legenda jménem Uzumaki NAruto http://147.32.8.168/?q=node/86243 Na ni navazuje Legenda jménem Namikaze Naruto http://147.32.8.168/?q=node/88042
Černý přízrak http://147.32.8.168/?q=node/88596. Namikaze Kuran no shinjitsu http://147.32.8.168/?q=node/91025. Vesnice Krvaé mlhy http://147.32.8.168/?q=node/92142. Přečtě te si, a když tak zanechte koment:d Přijímám i kritiku. Moc díky všem kdo čtou moje povídky.