Hokageho Syn: Origins 007 - Na skok vedle

„Promiňte, že ruším,“ zamumlal Ganryu a s třísknutím dveří opustil pokoj.
„A sakra!“ syknul Tanma po chvilce, co Ganryu odešel. Po očku se podíval po Rin, ta měla ve tváři naprosté zděšení.
„Rin?“
„O Kami! Co budu dělat?“ Rin sotva šeptala. Byla nezdravě bledá v obličeji.
„Ať se stane, co se má stát,“ Tanma chtěl odlehčit situaci a zvedl se k odchodu.
„Ty se ho nebojíš?“
„Už jsem s ním jednou vytřel. Viděl mě v akci, takže si myslím, že si moc vyskakovat nebude,“ odpověděl Tanma s úsměvem tak sebejistým, jak u něj bylo typické. To Rin trochu uklidnilo, konec konců, sezením v pokoji ničemu nepomůže. Ať se má stát cokoliv, stane se tak.
„Neboj, pořád ti hlídám záda,“ ujistil dívku blonďák a společně vyšli ven.
Tanmovi instinkty napovídaly, že má vyjít ven jako první. Pro případ nouze, kdyby náhodou letěl úder, nebo cokoliv jiného. Neletělo nic, tak mohl vyjít ven. Hned za ním i zrzka. Blonďák ucítil ve vzduchu zvláštní napětí. Podíval se po všech účastnících venku, v očích jim zračila nejistota. S napnutými smysly se vrhl do svojí práce, pomáhat dál Daisukemu.
„Klid před bouří, jo? Sora je fuč, takže musím být v pozoru,“ pomyslel si Tanma, když přeletěl okolí pohledem.
Sotva se vrhnul do práce, zaregistroval pohyb. Zvedl oči a spatřil obřího muže, jak rychlým tempem míří k zrzavé dívce. Napětí se znásobilo. Tanma se prozatím rozhodl, že nebude zasahovat. I když měl tu tendenci, tak ale věděl, že je Rin dostatečně schopná a zvládne to sama. Snad. Pokusil se zahnat myšlenky tím, že se vrhl zpátky do práce. Daisuke mu dal pár svých výbušnin s tím, jestli by je Tanma nedokázal nějak vylepšit.
„Už tak to má pořádnej výbuch. Mohl bych ho leda tak ještě zvětšit, možná přidat nějaký šrapnely. Víc mě zatím nenapadá,“ proběhlo Tanmovi hlavou, když rozdělal schránku výbušniny. Čert věděl, odkud Daisuke bere materiál, vypadalo to hrozně složitě. Obalil už tak výbušné jádro dvěma výbušnými lístky a znovu pečlivě vložil do schránky. Poté schránku pomaloval červeným pruhem, aby je bylo možné trochu rozlišit. Ruch v okolí se začal stupňovat.
„A je to tady,“
Tanmovu práci přerušil zvuk facky. Instinktivně zvedl zrak a pátral po zdroji. Rin se povedlo Ganryua překvapit, takže se teď válel na zemi. Rychle se podíval na svoji práci, naštěstí měl hotovo.
„Už jsem ti říkala, ať mi dáš pokoj!“ sám Tanma byl překvapen, jak hnusně dokáže zrzka znít. Ganryu se ublíženě zvedl.
„Rin,“
„Dost! Nemluv na mě! Je prostě konec, pochop to,“ Rin se snažila konverzaci ukončit, jenže obr byl neodbytný. Chytil dívku za ruku a přirazil ke zdi. To bylo pro Tanmu znamení, že se zašlo daleko. Jelikož neměla Rin kam utéct, spoléhala na pomoc od někoho dalšího.
„Tak dost už! Nemíním vás poslouchat věčně!“ ozval se Tanma, když Ganruya popadl za vestu a vší silou ho od dívky odtrhl. Rin si oddechla.
„No tys mi tady chyběl,“ zavrčel Ganryu, když se zase zvedal ze země. Tanma měl překvapivou sílu, obzvlášť když to druhý nečekal.
„Ty už laskavě mlč! Jestli nejseš schopnej pochopit, že už stačilo, tak si najdi nějakýho terapeuta. Když se řekne dost, tak prostě dost!“ nikdo z okolí se nezmohl na hlásku. I Rin utichla, když se do toho Tanma vložil. Věděla, že umí být pořádně tvrdý, když je to potřeba. Teď byl ale hodně tvrdý, sama z toho znejistěla. A to blonďákovu tvář viděla jenom z části.
„Dej už si pohov, bo příště už tak milej nebudu. Je ti to doufám jasný,“ zakončil Tanma svoji promluvu, načež Ganryu matně přikývl. Tanma si jenom povzdechl.
„Prostě se přes to přenes, tečka. Pojď, Rin, ten modrák je čím dál hnusnější,“ dodal ještě blonďák, než se otočil na zrzku. Ganryu sledoval svého rivala s jeho dívkou, jak odcházejí. Pýcha je ale pořádně zlo.
„Ganryu, nedělej to!“ ozval se Daisuke, který si jako jediný všiml jeho úmyslu. Tanma se otočil na poslední chvíli, úder zastavil na poslední vteřinu. Jeho pohled ztvrdl ještě víc.
„Takže si nedáš říct,“ Ganryu pochopil, že už je po srandě.
Sora se zrovna vracel od Hokage. Šel zjistit, jestli nemají něco nového. Taktéž doufal, že se za jeho nepřítomnosti nestihli pozabíjet. Vkládal do Tanmy velké naděje. Měl svoji základnu už na dohled, trochu zrychlil tempo. Ale náhlý hukot ho překvapil. Když vešel dovnitř, pochopil. Tanma klečel na Ganryuovi a zasazoval mu jednu ránu za druhou, Daisuke držel Genichira, který je chtěl oddělit a Isshin držel Rin, aby se tam taky nemotala.
„Tak si už k***a konečně uvědom, kdy je dost!“ Křičel Tanma mezi údery, Ganryuův obličej připomínal šťouchané brambory. Málem padl další úder, dokud Sora nezasáhnul. Chytil Tanmu za ruku a odtrhl ho.
„No to si už děláte srandu!“ a bylo vymalováno.
Situace se uklidnila. Sora si sjednal pořádek, Tanmu si vzal k sobě na kobereček.
„Člověk na chvilku vytáhne paty ven a vrátí se do takovýho bordelu. Co se stalo?“ začal Sora, když usedl za svůj stůl.
„Nu což, zajistil jsem klid a pořádek,“ opáčil Tanma s ledovým klidem. Neměl co zapírat.
„Jo, to jsem viděl. Byla ta tvrdost nutná?“
„Hele, Soro, upřímně. Myslím si, že kdybys byl svědkem toho, co já, taky by ses neudržel,“ Tanmův hlas začal nabírat na hlasitosti. Potyčka s Ganryuem mu pořádně pocuchala nervy.
„Tak prosím. Čeho jsi byl svědkem?“ pokynul Sora a Tanma se dal do vyprávění. Bohužel, zapojil i emoce. Sora jenom přimhouřil oči, když se Tanma dostal na závěr.
„Tak takhle teda. No, to celkem mění situaci,“
„Chápej, Soro. Někdo mu to musel pořádně vysvětlit,“ dodal Tanma ke svojí obhajobě, načež šedovlasý přikývnul.
„To jo. Byl jsi v právu, ale i tak tě musím potrestat. Hmm, co ti přidělím?“ Tanma čekal, co z jeho nadřízeného vyleze.
„Budeš mít týden nočních hlídek. S Ganryuem to ještě nějak vymyslím,“
„Půl bídy,“ uznal Tanma nezaujatě a Sora ho propustil. Tanma došel na svůj pokoj, kde si pobalil pár věcí, aby přežil noci. Čekalo ho dvanáct hodin sezení na věži. Hodil si batoh na záda a vydal se ke strážní věži.
„Co ty tu?“ ozval se Genichiro, když k němu Tanma vylezl.
„Co by? Jdu si odpykávat trest,“
„Na jak dlouho?“
„Tejden. Já vím, že jsem to přepískl. Holt, emoce byly silnější,“ uznal Tanma odevzdaně a položil batoh na zem.
„Aspoň že sis to uvědomil. Tak hodně štěstí, teda,“
„Dobrou, Genichi,“ rozloučil se Tanma, když Genichiro opustil věž. Tanma se zadíval po okolí, pomalu se začalo stmívat. Zabodl pohled na zapadající slunce a začal přemýšlet.
„No, takhle teda ne,“ uvědomil si rychle a složil pečeť tygra. Být pánem větru mělo něco do sebe, mohl se věnovat několika věcem a pomocí větru cítil okolí.
Třetí noc se začal nudit. Myšlenek už měl dost. Sedl si na židli a natáhl se pro batoh. Ještě jednou se zadíval na poslední paprsky slunce, jakoby měl dostat inspiraci, než vytáhl svůj skicák. Krátil si takhle dlouhé chvíle. Kreslil všechno, co prožil. Ať už to dobré, tak i to špatné. Listoval skicákem, prohlížel si svoje vzpomínky. Na jedné kresbě se ale pozastavil. Rozeznal svoji blond ježatou hlavu. Byl napravo. Na levé straně byl kluk s rudými vlasy a zelenýma očima. Mezi nimi byla černovlasá dívka. Jejich sensei, šedovlasý muž, stál nad nimi.
„Trochu jak fotka Týmu 7. Když pominu tu nevraživost,“ Tanma se nad tím musel pousmát. Jeho starý tým. Jenže už je nenávratně pryč.
„Miko, Kenjine, Senseii,“ zašeptal Tanma do nastupující tmy a zahleděl se na vycházející hvězdy.
„Za tohle zaplatíš!“ zaslechl hlas svého týmového kolegy.
„Kenjine, ne!“ hned na to zaslechl svůj vlastní, až se mu hořkostí zkřivil obličej. Znovu se zadíval na list, který byl jeho poslední vzpomínkou na bývalý tým. Sešit měl položený na klíně na šířku, aby se mu vešli všichni na jeden papír. Uchopil papír za vrchní stranu a napnul. Nechybělo málo a stránku vyškubnul.
„Pro dnešek stačilo,“ pokáral se blonďák tvrdě a zavřený skicák položil na stolek vedle sebe. Vrátil se k hlídkové činnosti.
Hlídkování mu vydrželo asi dvě hodiny. Konec konců, měl svůj vítr, který hlídkoval za něj. Sebral ze stolku skicák a pohledal v batohu tužku. Ve skicáku fofrem nalistoval poslední stránku, vyobrazil tam menší koláž jejich poslední mise. Na jedné postavě se pozastavil. Rin. Od doby, co ji doslova zachránil před jejím bývalým, jí měl plnou hlavu. Otočil na další list, který zel prázdnotou a začal kreslit. Do toho si broukal nějakou melodii, aby mu to šlo od ruky. Tanma kreslil rychle, ale i klidně. Do hodinky měl portrét hotový.
„Mohl jsem si vzít i nějaký barvy,“ uznal blonďák, když se díval na dokončenou kresbu. Do puntíku přesná podobizna Rin. Měl jí plnou hlavu. Nevnímal i vibrace ve větru. Z rozjímání ho vytrhlo až zaklepání na poklop od věže.
„Ahoj. Doufám, že nejdu nevhod,“ ozvala se Rin, když Tanma otevřel poklop.
„Kajže, vždycky jseš vítána,“ nesouhlasil blonďák a fofrem zavřel skicák na stolku.
„Jak se ti zatím vede?“
„Tuž, co? Mám aspoň dostatek času na přemýšlení. Všude klid, hrozba žádná,“ odpověděl Tanma a opřel se o ohraničení věže.
„Ganryu na dva týdny leští latríny,“ svěřila se Rin pobaveně. Sama nevěděla proč, ale prostě to chtěla Tanmovi sdělit.
„Nechtěl bych. I když, i tak můžu bejt rád,“ uznal Tanma a přeletěl okolí pohledem. Nevšiml si, že Rin vzala jeho skicák do rukou a začala v něm listovat.
„Páni, má toho za sebou celkem dost. Hmm, asi jeho starý tým. Zvláštní, vidět ho, jak se usmívá. Teď bych nevěřila, že je to on,“ proběhlo zrzce hlavou, když narazila na kresbu jeho týmu a porovnala kresbu s předlohou. Tanma působil hodně zahořkle. Byl hodně vážný.
„Muselo se stát asi něco hodně vážného, co ho tak změnilo,“ dumala Rin dál, když listovala. Tanma zaznamenal vždycky něco ze svých misí.
„Umíš opravdu pěkně kreslit,“ pochválila zrzka, Tanma jenom pokrčil rameny.
„Aspoň tak uteču od reality a těch hrůz. Víš jak, snažím se zaměřit na to pěknější kolem sebe,“
„Tak takhle to dělá, že je po misích vždycky v pohodě,“ pomyslela si zrzka a listovala dál, než narazila na svůj portrét. Tanma si dal opravdu záležet.
„Awww, to je milé,“ ozvala se Rin a její pohled hodně změkl, což donutilo Tanmu stočit pohled na ni.
„Hmm?“ Tanma se střetl s jeho posledním dílem. Rinin portrét.
„Jó, to…umm… to dělám často,“ zazubil se blonďák rozpačitě. Jeho reakce Rin překvapila daleko víc, než kresba.
„Takže to myslíš vážně?“
„Vždycky. Možná přidám trochu humoru na odlehčení situace, ale vždycky to myslím vážně. Proto jsem tě i nechal tak. Je lepší, když si člověk takový věci promyslí,“ odpověděl Tanma a uhnul pohledem. Takového ho Rin neznala. Na misích, při tréninku, zkrátka všude působil sebejistě, klidně a vyrovnaně. Teď to byl pořádný opak. Rin se znovu zahleděla na svůj portrét a vybavila si několik momentů, kdy Tanma v jejích očích zazářil. Bylo jich celkem dost.
„Chtěla bych to zkusit,“ promluvila náhle, Tanma sebou škubnul. Sám byl zahrabaný v myšlenkách.
„Co zkusit?“
„Zkusit být s tebou. Vím, že jsi v mnoha ohledech lepší než Ganryu. Jsi pozornější, laskavější, starostlivější, nejsi sobec… Takhle bych asi mohla pokračovat do nekonečna,“ dopověděla Rin, načež Tanma lehce zrudnul a děkoval za okolní tmu. Pořád na chválu nebyl zvyklý.
„Vidím do tebe, Tanmo. Jsi dobrý člověk. Ale prošel sis něčím, co tě hodně poznamenalo a ukrýváš to pod tvrdou schránkou. Nestyď se být občas měkota. A víc se usmívej mimo mise, sluší ti to,“ dodala zrzka, když odložila skicák. Tanma vypadal, jako kdyby ho srazil vlak. Nezmohl se ani na hlásku.
„Rin,“
„Ukázal jsi mi, že na tomhle světě a obzvlášť v tomhle týmu je ještě něco hezkýho, co za to stojí,“ Tanma pozoroval, jak se Rin pomalu zvedá a blíží se.
„A já bych byla blbá, kdybych se toho nechytla,“ Rin už byla u Tanmy na dosah ruky. Ten se z toho pořád snažil vzpamatovat. Věčně improvizoval, málokdy mu plány vyšly. Teď se to ale posouvalo jak po drátkách.
„Rin, poslouchej…,“ Tanma ze sebe těžko dostával slova. Rin už u něj byla nebezpečně blízko.
„Dal jsi mi naději, že ještě není všemu konec. Takže bych to chtěla zkusit. Znovu,“ Tanma ucítil její ruce kolem svých ramen.
„Rin, já…,“
„Ššš, nekaž to,“ Tanma se naposledy zahleděl do hnědých očí patřící zrzce, než ho dívka políbila. Tanma nevěděl, jak reagovat, tak se nechal unášet. Rin do toho dávala všechno. Polibek trval poměrně dlouho, než se Rin odtáhla.
„Myslím si, že Ganryu si dá už pokoj,“ snažil se blonďák o odlehčení situace, Rin mu přiložila prst na pusu.
„O něm už ani slovo, prosím. Teď tady mám tebe a to mi ke spokojenosti stačí,“ trvala zrzka na svém, načež Tanma přikývl. Zároveň měl ale i všímavé oko.
„Tak dobře. Prospi se, Rin. Máš úplně červený oči. Já budu hlídat. Přece jenom, mám to za úkol,“ rozhodl Tanma a uvelebil se na židli. Rin se mu uvelebila na klíně a hlavu si opřela o jeho hruď.
„Vzduch to jistí,“ okomentoval to blonďák a nechal svůj element pracovat.
Ráno se na věž drápal Sora. Potichu otevřel poklop a všiml si Rin, jak spokojeně spí Tanmovi na hrudi, schoulená.
„Tak tady jsi,“ poznamenal Sora potichu, Tanma se jenom uchechtl.
„Děje se něco?“
„Máš tu zprávu. A jsem za vás dva rád,“ odpověděl Sora a předal Tanmovi obálku.
„Od Hokage,“ dodal rychle, když Tanma otvíral obálku.
„Dává mi misi, Kakashi není dostupnej,“ ohlásil Tanma, když to přečetl. Rin se na jeho hrudi začala vrtět.
„Tak šup do práce,“
Tým 7 se vydal na cestu k Hokage. Po cestě se snažili přijít na to, co zase mají a kdo je povede, když byl Kakashi mimo vesnici. Ani ne během chvilky stanuli před dveřmi kanceláře.
„Tak co zase máme, babčo?“
„Naruto!“ Tanma stojící v koutě se jen pousmál. Vůbec se nezměnili. Tsunade si na Narutovo chování očividně zvykla.
„Budete poslíčky velmi důležité věci,“ informovala Tsunade, což Naruta nažhavilo ještě víc.
„Ale kdo nás povede, když je Kakashi-sensei pryč?“ zeptala se Sakura jako jediná.
„To budu asi já. Nazdar, smradi,“ promluvil Tanma za nimi. Tým na něj hleděl jak na svatý obrázek.
„To je překvápko, co? Tuž, k věci, Tsunade-sama,“ Tsunade byla ráda, že je Tanma dokáže zkrotit. Za svoji dobu pročetla mnoho zpráv a vyslechla si mnoho názorů. Nikdo si na Tanmu nemohl stěžovat.
„Vydáte se do Chrámu ohně pro jeden svitek a předáte ho v Zemi Železa jednomu člověku z Oblačné,“ informovala Tsunade, načež Tanma hned navázal.
„Takže si vemte něco teplýho na sebe, v Zemi Železa je pořád zima. Co je v tom svitku?“
„Informace o ocasatých démonech,“ všichni v místnosti ztichli, Tanma se lehce zamračil. Důležitý dokument a ona to předá jednomu z nejhorších týmů v Konoze?
„Nějaká možnost hrozby?“ Tanma se snažil získat co nejvíc informací, co šlo.
„Možná banditi, co by šli po lupu. Při nejhorším nějací najatí žoldáci. Ale ty na něco přijdeš, že jo, Tanmo?“ odpověděla Tsunade a až nějak moc spokojeně upřela pohled na vyššího blonďáka.
„Jasně, Hokage-sama. Tak fajn, drobotino. Mazejte se připravit, cestujeme nalehko. Sejdem se za půl hodiny u hlavní brány. Rozchod!“ zavelel Tanma a zbytek týmu byl fuč. Tanma se taky chystal k odchodu.
„Tanmo, ještě jedna věc,“
„O co jde?“
„Dohlídni na ně, prosím. Vztahy mezi nimi se v poslední době změnily,“
„Předpokládám, že k horšímu,“
„Přesně tak. Asi za to můžou události ze zkoušek,“ přemýšlela Hokage nahlas. Tanma jenom cosi zamručel, působil dost chladně, i když byl jen jako záskok.
„Uvidím, s čím se střetnu,“ s těmito slovy Tanma odešel. Sám potřeboval vyzvednout jen jednu věc, jinak byl připravený.
Tým byl připravený ve stanovený čas na stanoveném místě. A Tanmovu radu si vzali k srdci, což jim jejich dosavadní velitel uznal. Po nějakém čase se jim chrám začal rýsovat. Kolem chodící mniši jim jen kývali na pozdrav.
„Vítejte, udatní Shinobi. Určitě vás posílá Hokage,“ pozdravil je hlavní mnich, když k němu tým došel.
„Ano, dostali jsme úkol přenést důležitý svitek,“ potvrdil Tanma a hned na to je hlavní mnich vedl do chrámu. Svitek ležel v tlamě sochy, která připomínala Kyuubiho.
„Hej, Kyuu! Jseš slavnej,“ rýpnul si Tanma podvědomě.
„Víš, co mi můžeš?“ zavrčela liška nevrle. Svitek měl čistě černé okraje.
„Hlavně mi slibte, že ten svitek neotevřete,“ naléhal mnich, když se k soše blížili.
„Vím, co dělám,“ utvrdil ho Tanma, socha už byla na dosah. O pár metrů výš.
„No a jak ho teď dostaneme dolů?“ dumal Naruto svým obvyklým způsobem. Tak, že ho bylo slyšet po celé hale.
„Nech to laskavě mistrovi,“ odbyl ho Tanma, což mělo za následek uchechtnutí od Sakury a Sasukeho.
„A celkově, laskavě zmlkněte a nechte mě pracovat,“ dodal Tanma chladně, což tým kompletně umlčelo.
„Přijměte tedy naše požehnání, ať se vám na výpravě daří,“ pronesl mnich a namočil prsty do vody. Prsty pak každému z týmu ťuknul do čela a dal se do modlení. Nikdo nečekal, že se Tanma přidá. Ne, že by byl pobožný, dělal to z respektu. Mnich a Tanma jeli stejným tempem.
„Nečekal bych, že se pomodlíte taky,“ uznal mnich, když modlitba skončila.
„Nejsem pobožnej, ale držím určitej respekt. Z vlastních důvodů,“ opáčil Tanma a zvedl se z kleku. Chvilku hleděl na svitek nad sebou a dumal, jak ho dostat dolů. Pak si ale všiml stromů sakury, co kvetly venku, a dostal nápad. Svitek držel v naprosté rovnováze, stačilo ho jen přetížit. Tanma hned věděl, jak na to. Zavřel oči a udělal s rukama oblouk. Nad hlavou ruce zkřížil a u pasu se zastavil. V průběhu toho hluboce dýchal. S každým jeho výdechem se vítr víc a víc zvedal a okvětní lístky sakury poletovaly ve vzduchu. Několik lístků začalo kolem Tanmy rotovat. Tým se ani nezmohl na slovo, protože tohle vyžadovalo úplnou kontrolu nad vzduchem. Tanma znovu pohnul rukama. Udělal pohyb, jako kdyby chtěl něco nabrat, na úrovni hrudi ruce opět překřížil a skončil s rukama podél těla, dlaně mířící k zemi. Lístky sakury se začaly zvedat nahoru a jeden dopadl na okraj svitku, který se začal převažovat. Tanma opět udělal z rukou misku, kam mu svitek dopadl. Lístky sakury mezitím proletěly zpátky ven.
„Tak jo, můžem vyrazit,“ ohlásil Tanma se svitkem v ruce a pobavil se nad výrazy svých učňů.
„Přeji vám mnoho štěstí,“ popřál mnich při jejich odchodu. Asi jediný Tanma si všiml fialového záblesku v jeho očích.
Tým opustil hranice Země Ohně, udělal si menší přestávku.
„Tak jo, minuli jsme hranice. Oči na stopkách, někteří zoufalci jsou schopni za takový informace platit víc než zlatem,“ nakázal Tanma, což mu tým pečlivě odkýval. Tanma se poohlédl kolem, zaposlouchal se do ostatních zvuků, které pro zbytek přehlušoval táborák.
„Zastavovat budeme jenom v nejnutnějších případech, jasan?“ dodal ještě spěšně, což mu tým opět odkýval.
„A jak se pojistíme, Senseii?“ zeptala se náhle Sakura.
„Jak, pojistíme?“
„Neseme důležitý svitek a kdo ví, koho budeme mít v zádech. Nebylo by lepší se pojistit? Třeba falešným svitkem?“ navrhla růžovka a Tanma se v duchu proklínal. Vždycky s sebou bral jeden prázdný svitek, kdyby bylo potřeba. Vytáhl svitek z chrámu, okraje byly černé. Stejně jako jeho rezervní.
„Hmm, a proč by ne?“ dumal Tanma nahlas a vytáhl dvojici černých provázků. Na svitku s informacemi udělal mašli a podal ho Sakuře.
„Zodpovídáš za něj životem. Je ti to jasný?“ Sakura přijala svitek s třesoucíma se rukama. Přesto si ale svitek schovala do brašny. Tanma vytáhl druhý svitek, který měl sloužit jako falešný a taky na něm udělal mašli.
„A tohle je proč?“ zeptal se Sasuke, který jeho počínání nechápal.
„Takhle jsem je rozdělil. Ten pravej svitek má mašli uvázanou tak, jak by ji vázal pravák. Tuten je uvázanej na styl leváka. Malichernej detail, ale i tak tam rozdíl je,“ vysvětlil Tanma a schoval si falešný svitek u sebe.
„Vy to dokážete poznat?“ zeptal se Naruto šokovaně.
„Jo. Výhoda těch, co maj dominantu v obou rukách. Navíc, je větší šance, že půjdou po mně, ať už po nás půjde cokoliv. S takovou dostanou jenom prázdnej svitek,“ dodal Tanma a podíval se na oblohu. Pomalu se začalo stmívat.
„Dobroš, děcka. Dojezte a vydáme se na cestu. Ten maník z Oblačný na nás nebude čekat věčně,“ nakázal Tanma a podle jeho slov se učinilo.
Tým dorazil do menšího města, které zvolili jako jejich poslední zastávku. Už bylo chladněji, Země Železa byla blízko.
„Dobroš, děcka. Tady si dáme ještě jednu pauzu. Rozejděte se, každej ať si jde za svým cílem, jo? Hlavně se vyhněte problémům. Sejdem se za hodinu o týhle kašny,“ zazněl Tanmův návrh, což jeho studenti uvítali. Hned na to jich nebylo.
„Snad nevyvedou nějakou blbost,“ zabručel Tanma, než se vydal na nejbližší střechu, odkud měl dobrý rozhled. Zahlédl své učně ve třech různých směrech. Naruto se jen tak procházel a obhlížel okolí, Sakura se hned vydala do jednoho krámku pro pár zásob a Sasuke zalezl někam, kde by ho nebylo vidět. Sám Tanma vytáhl další svitek, který obsahoval nějakou šifrovanou zprávu. V tom měl založený i další papír s pomocí. Znovu uvolnil vítr, aby hlídkoval za něj, zatímco se sám dal do dešifrování.
Hodina utekla překvapivě rychle. Tanma očima vyhledával onu kašnu, o které mluvil. Zatím se tam zjevil jenom Naruto. Tanma se za ním tedy vydal. Chvilku po něm přišel Sasuke.
„Tak, teď jenom počkat na Sakuru,“ pronesl Sasuke ledabyle.
„Jó, tohle…,“ začal Naruto nervózně, držel její brašnu.
„Co se stalo?“ vyzvídal starší blonďák, Sasuke se jenom zamračil.
„Sakura-chan zjistila, že jí ten svitek ukradli. Vydala se ho hledat,“ vypadlo z oranžově oděného ninjy.
„Cože?“
„Si děláš p***l,“ Tanma těžko věřil svých uším.
„Vzala to jako svoji zodpovědnost,“ hájil Naruto svoji kamarádku, jenže Tanma nevypadal přesvědčeně. Na jednu stranu byl rád, že to bere tak zodpovědně, ale pořád vyrazila sama, bez týmu.
„Já ji zastřelím!“ zanadával Tanma a snažil se na něco přijít.
„Tak co teda? Jdeme pro ni, nebo pokračujeme v misi?“ zeptal se Sasuke, otráveně jako vždy.
„Pochopitelně, že jdeme za ní. Bez ní nemáme svitek a bez svitku nemůžeme pokračovat,“ nakázal Tanma a začal si vybavovat, kde ji naposledy viděl.
„Že jsem se vůbec ozýval,“ zaúpěl Sasuke a sledoval vzdalující se blonďaté duo, protože si Tanma vzpomněl.