Doba, kdy kvetou nejhezčí květy (1)

Než začnete číst

Tato série navazuje na dvě předchozí série: Květ pouště a Tenten - dívka bez přítele? Obě série najdete tady.

Gaara se převalil na bok a pak se posadil. Usoudil, že dnes v noci opět neusne, a tak vzdal další pokusy o nemožné. Po dlouhé době dnes nezůstal v kanceláři dlouho do noci, ale odešel domů ještě před západem slunce. I když ho práce kazekageho bavila, přišla mu někdy nesmírně náročná. Všechno zařídit, na nic nezapomenout. Nebylo to poprvé, co si to uvědomoval. V posledních dnech chápal čím dál víc odpovědnost své práce. A cítil stále větší osamělost. Možná proto tak často pracoval až do noci. Obvykle ho to vyčerpalo tak, že ať už jen ležel nebo spal, na nic nemyslel. Ale v poslední době to bylo jinak. Vstal a vyndal si z ledničky lahev se studenou vodou, aby se trochu osvěžil. Vlastně věděl, proč je tak nervózní, ale nevěděl, co s tím má dělat. Byla to pro něj neobvyklá situace. Už měsíc se odhodlával, ale stále se našlo něco akutnějšího, co musel vyřešit. Otevřel šuplík u postele a podíval se na malou krabičku. Na pohled nebyla ničím zvláštní a v noční tmě nebyla skoro vidět. Gaara po ní přejel prstem. Zvláštním způsobem ho uklidňovala a rozechvívala. Byl to pro něj nezvyklý pocit a on nedokázal určit, jestli se mu líbí nebo ne. Nerozhodnost, které v tu chvíli čelil mu nijak nepomohla, a tak nakonec usoudil, že se pokusí ještě jednou usnout. Rozhodně si musí promluvit s Temari a Kankurem. Co nejdřív.

Kankurou se ráno vzbudil dřív než obvykle. Zdály se mu neklidné sny a měl pocit, jako by se pořádně nevyspal. Vypadalo to, že je všechno špatně ještě před tím, než začal den. Nebyla to zrovna lákavá vyhlídka. Když se do kuchyně dopotácel Gaara, kterému se sice podařilo na podruhé usnout, ale pro změnu se zase nemohl probudit, jeho bratr se vyděsil.
„Gaaro, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a byl vděčný alespoň za to, že se nemusel zabývat vlastními myšlenkami.
„Jsem unavený,“ vysoukal ze sebe tichým hlasem pomalu Gaara a znělo to hrůzostrašněji, než jak to myslel. Naštěstí pro něj ho jeho bratr znal dobře na to, aby věděl, jak to ve skutečnosti je.
„Zase jsi nemohl spát?“ zeptal se ho.
„Vypadá to, že ty taky ne,“ odpověděl mu Gaara.
„Přemýšlel jsem nad něčím-“ řekli oba současně. Pohlédli na sebe a usmáli se. Tohle se jim ještě nestalo.
„Tak nad čím jsi přemýšlel?“ vybídl ho Gaara. Pořád se choval tak trochu jako Kazekage a starost o druhé se pro něj pomalu stala samozřejmostí.
„No… totiž…“ Kankurou sebou neohrabaně škubl. Nechtělo se mu odpovídat. „Nad čím jsi přemýšlel ty?“ snažil se obrátit otázku, ale nepovedlo se mu to. Podle váhání a neochoty odpovědět Gaara poznal, o co asi jde. Tedy o koho.
„Myslel jsi na Tenten?“ zeptal se přímo a ignoroval Kankura, který se tvářil nejdřív zděšeně a pak nasadil výraz otomsesnadnebudemebavit. Co do výrazů obličeje, měla Tenten na Kankura velký vliv. Ticho, které nastalo po poslední otázce se prodlužovalo a Kankurou nakonec přisvědčil.
„Ano, myslel jsem na ni. Na to, jak se to vlastně všechno seběhlo, na to, co provedla rada i na to, co se stalo pak.“
„Odešla, viď?“ Gaara si vzal z ledničky další chlazenou vodu a přitiskl si ji k čelu. Doufal, že ho to trochu probere. Podíval se na svého bratra zkoumavým pohledem. Viděl, jak smutně svěsil hlavu.
„Odešla,“ potvrdil.
„To je tak, když se o ženách snaží rozhodovat muži. Nebo starší generace. Nebo kdokoliv jiný než ony sami.“
Kankurou si povzdechl. Věděl, že jeho mladší bratr má občas přesné postřehy. Stejně ho čas od času překvapilo, jak přesné někdy dokážou být.
„Máš pravdu, rada to celé pokazila. Cítil jsem se tak trapně, když jsem jí to vysvětloval. I když vypadala, že to chápe, stejně odešla. Muselo to být pro ni hrozné.“
„Viděli jste se pak?“
„Ne, od té doby jsme se neviděli. Už je to víc než měsíc, vlastně spíš dýl,“ řekl Kankurou a vypadal nezvykle smutně. Gaara ho takového rozhodně ještě nezažil.
„Ty ji máš vážně rád, viď?“ zeptal se. Život s ichibim byl zajímavý, proti životu se ženami se však zdál někdy jako ta nejnudnější věc na světě. Kazekage se pro sebe pousmál. Nestalo se mu poprvé, že srovnával ženy a ocasé démony.
„Mám. Jenže se to celé zamotalo. A Temari si každou misi do Listové zabrala pro sebe,“ stěžoval si starší z bratrů, ale vlastně byl rád, že se s Tenten nemusel hned vidět. Netušil, co by jí vlastně řekl.
Gaara konečně usoudil, že je probuzený natolik, aby si mohl udělat snídani a přestal si chladit čelo. Něco si pro sebe chvíli mumlal. Se sendvičem v ruce se díval z okna. Viděl Temari, jak se prohnala ulicí, právě se vrátila z Listové. Chvíli na to už uslyšel kroky na schodech, na chvíli měl pocit, že se kolem něj prohnala vánice a pak dům zase ztichl. To se Temari zabořila do měkkých polštářů a usnula.
„Je vidět, že ta problém se spaním rozhodně nemá,“ ušklíbl se Kankurou.
Gaara se na něj podíval. „Měl bys jí poslat květiny.“
„Temari? Proč bych to jako dělal?“ nasadil nechápavý výraz.
„Ty víš, jak jsem to myslel,“ máchl rukou naznačujíc, že se vrátil k předchozímu tématu.
„Hele, ty víš něco o tom, jak se chovat k ženám?“ nestačil se divit. Věděl, že se stýká s Hanou, ale tímhle mu vyrazil dech. Gaara se usmál a v ruce se mu objevil květ z písku.
„Od toho přece květiny jsou nebo ne?“ řekl.
„Dobrá, tak do práce, nemůžeme tu prosedět celý den,“ zvedl se Kankurou. Vlastně se mu to zdálo jako docela dobrý nápad.
Gaara přikývl: „Rozhodně. A taky si musíš promluvit s Temari. Myslím, že je na čase, abychom s celou tou sňatkovou záležitostí trochu pohnuli.“

Ani Tenten se ten den nevstávalo zrovna nejlépe. Předchozí den to přehnala s tréninkem a její tělo jí to teď dávalo řádně najevo a protestovalo při každém pohybu.
„Zatraceně,“ ucedila mezi zuby, když si připomněla, proč včera tak urputně trénovala. Vzpomněla si na Kankura a bouchla do stolu. „Proč to s ním musí být tak složitý?“
Vzpomněla si na to, jak do něj dvakrát málem vrazila. Jak s ní tancoval uprostřed řeky a položil si její hlavu na své rameno. Byl tak okouzlující. Zasnila se a chtěla si rukou prohrábnout vlasy. Narazila na dva pevně utažené drdoly. Vzpomněla si na noc, kdy byla v Písečné a on za ní přišel do pokoje. Držel ji za ruku a políbil ji. A pak si dlouho do noci povídali. Nad ránem jí vysvětlil, jak to bylo s radou a omlouval se jí za to. Tak proč za ní ještě nepřišel do Listové?! Věděla, že Temari přišla od té doby několikrát. I když se jí mohla zeptat na Kankura, nesebrala odvahu a radši se jí důsledně vyhýbala. Všichni si toho všimli, ale nikdo nevěděl, co by měl dělat. A tak nikdo nedělal nic. Jen Tenten zuřila víc a víc. Přepadávaly ji pochybnosti. Třeba to všechno přece jen nakonec dělal kvůli radě. Rychle se nasnídala a rozhodla se. Musela něco udělat.

Potlačila zaúpění když rázovala po ulici, svaly se teprve zahřívaly. Gaii by řekl, že se to musí rozchodit. Co by asi řekl Neji? Doufala, že Shikamaru bude ještě doma. Byl tou jedinou osobou, se kterou si mohla promluvit. Ostře zaklepala.
„Kdo je takhle brzo po ránu,“ objevil se na zápraží ospalý génius. Bylo vidět, že v předchozích nocích toho moc nenaspal.
„Potřebuju si s tebou promluvit,“ řekla Tenten odhodlaně.
Potřebuje si promluvit! znělo Shikamaruovi v hlavě. Když to řekla žena, nikdy to neznamenalo nic dobrého. Zvedl ruce v obranném gestu: „Já nic nevím.“
Tenten ho chytla za ruku a vytáhla ho ze dveří. „Já to prostě potřebuju vědět!“ Chtělo se jí křičet, ale snažila se udržet klidný tón, aby ho hned nevyděsila. Ve výsledku to spíš nahánělo hrůzu.
Shikamaru o krok couvl. „Co potřebuješ vědět?“
„Jestli… jestli Temari neříkala něco o Kankurovi.“ Bylo těžší to vyslovit, než se zdálo, ale už nemohla couvnout. Dala se do toho a byla odhodlaná zjistit, jak to je.
„Kankurou?“ zeptal se Shikamaru. „Vy dva spolu- ? Takže se to tehdy... Nevěřil jsem, když Temari říkala, že se to povedlo. Vždyť by sem jinak přišel, ne?“
„Je to trochu složitější,“ zčervenala Tenten. „Prostě, chci vědět, jestli se o něm Temari nezmiňovala.“
„Říkala jen, že se má dobře. Nemluvila specificky o něm, říkala to, když jsem se jí ptal na vesnici.“
„To je všechno?“ ujišťovala se zklamaně jeho dřívější spolužačka.
„Jo-o,“ řekl Shikamaru a když viděl, jak je zničená, dodal, „je to sice otrava, ale mluvili jsme o tom, co asi řekne, až se dozví, že se chceme vzít. Říkala, že je poslední dobou trochu mimo. Jako by ho něco trápilo.“
„Vy dva… tys ji požádal… a to ses mi ani nezmínil?!“
Shikamaru nechápal, co udělal špatně. Kromě Kakashiho a písečných sourozenců neměl nikdo v Listové ani ponětí o požadavku Písečné Rady.
„Kdy se chcete vzít?“ zeptala se.
„O tom jsme ještě nemluvili. Temari říkala, že teď není vhodná doba. Ale nemusíš se o tom zmiňovat ostatním, řekl jsem ti to jen proto, že jsi vypadala hrozně smutně. A já nikdy nevím, co mám dělat, když se rozbrečí žena.“

Tenten se nadechla a pocítila záchvěv naděje. Po několika měsících nejistoty a obav už pomalu propadala zoufalství, ale to teď trochu ustoupilo. Byla na cestě zpátky k sobě. Možná by si mohla promluvit s hokagem, jestli pro ni nemá nějakou misi. Třeba by se po dlouhé době dostala zase do Písečné. Z té představy se jí sevřel žaludek, ale mohla by zjistit, jak se věci mají. Možná by měla popřemýšlet o tom, co doopravdy chce. Když míjela svůj byt, uviděla kurýra. V ruce držel květiny a trochu zmateně tam postával.
„Hledáte někoho?“ zeptala se.
„Ano, hledám… vás,“ předával jí zásilku. „Mám pro vás květiny,“ dodal trochu zbytečně.
Udiveně si vzala kytici a ze středu vytáhla malý lístek. Od koho asi je? Zvědavě ho otevřela a očima ihned sjela do rohu, kde očekávala podpis. Podpis tam nebyl.
Na lístku stála jediná věta: Ještě krok a skončíš mi v náručí.
S bušícím srdcem se rozhlédla. Chvíli čekala, že snad kurýr shodí kapuci pláště a ona uvidí tvář pomalovanou fialovou barvou. Ale kurýr byl už dávno pryč. Odnesla květiny na stůl a v duchu zalétla do Suny. Ten krok, sevřela lístek v dlani, jednou rozhodně nadejde.