Nic nového... 03

„Páááni, kdybys to slyšela, včera mi Sakura vyprávěla o ninjovských schopnostech a vypadá to, že vlastně můžeme chodit po vodě a po stromech a všechno! Když máme tu č-něco...“ rozpovídala se Káťa v teplé vodě lázní.
„Čakru, ty ignorante,“ poučila ji Bára, „Akorát jediný problém je, že abys tohle uměla, tak musíš odmalička trénovat, a jestli to smím tak říct, tak my jsme jaksi vůbec netrénovaly, takže si troufám tvrdit, že nic z toho stejně dělat nebudeme...“ zamrmlala Bára.
„To nějak určitě půjde...“
„No jen aby...“
„Tak zkuste třeba tohle,“ upoutala na sebe Hinata tenkým hláskem pozornost. Nabrala do dlaní trochu vody a k údivu obou sester ji po chvíli nechala vznést se ve vzduchu a komíhat se v parách z lázně.
„Týjo! Jdu na to!“ Ale než to Káťa s Bárou stihly vyzkoušet, zavolal někdo ze břehu: „Hinato!“ Když se tam podívaly, stála tam tmavovlasá dívka a mávala na ně. Potom vlezla do vody a za chvíli byla u nich.
„Tenten?“ podivila se Hinata, „Jaktože nejsi se svým týmem?“
„No...“
„JUPÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!“ ŽBLUŇK, přerušil ji z vedlejšího odděleného bazénu mladistvý řev a až na ně dopadlo pár kapiček, jak někdo skočil do vody.
„Ehmm... oni jsou tady taky,“ dokončila Tenten, „Ráno jsme šli do lesa trénovat, ale Lee pořád nedal pokoj a hledal nějakou ještěrku, no a jak na ni číhal, tak na něj Neji vybafl z křoví a ještěrka mu utekla, tak se Lee chtěl pomstít a hodil po Nejim obří kouli z bláta z kaluže, ale Neji se vyhnul, a tak ta koule zasáhla mistra Gaie přímo mezi oči, Lee se tam samozřejmě začal omlouvat a brečet no a když se doobjímali, tak Gai-sensei řekl, že čistota těla je předpoklad k čistotě ducha, a donutil nás jít sem. Ufff...“ zakončila Tenten, „Já se z těch tří fakt jednou zblázním....“
„Lee? Kterej to je?“ ptala se hned Káťa Hinaty.
„No, určitě se brzy poznáte, Káťo-san. Tenten, tohle jsou Barunka-san a Káťa-san. Jsou ze Skryté Přeslučné.
„Aha, o tom už jsem něco slyšela. Ráda vás poznávám, já jsem Tenten.“
Za jejich zády Káťa s Bárou divoce gestikulovaly.
„Barunka-san?“ dusila se smíchy Káťa. „Jaks k tomu proboha přišla??“
„Ani se neptej, už se toho asi nikdy nezbavím..“ gestikulovala zpátky Bára. „Ale moc se nesměj. To, jak vyslovujou Káťa-san zní skoro jako klokan, takže to nemáš o nic lepší.“
„Náhodou, klokani jsou moc hezký zvířatka. A roděj embrya, abys věděla,“ ohradila se Káťa.
„Jo, to je opravdu fascinující fakt, který mi teď momentálně chyběl ke štěstí,“ usadila ji starší sestra. Káťa se uraženě stáhla. Najednou ji zaujalo něco bílého a funícího, co se rychle přibližovalo vodou směrem k nim.
„Haf!“ udělala kulička mokré srsti, když doplavala na délku paže.
„Akamaru-kun, co ty tady děláš? Neměl bys být s Kibou?“ podivila se Hinata a tím přerušila spiklenecké šeptání s Tenten. O čem si to špitaly, to Bára radši nechtěla vědět, ale divně po ní pokukovaly.
„Bodejď by tam s nima chtěl zůstat, slyšíš to?“ upozornila Tenten na podivné zvuky vycházející zpoza přehrazení mezi bazény.
„Neji! Nebuď takovej srab!! Síla mládí! Chlapci, vyrobme si tu vlastní vlnobití!!“
„Ano mistře Gaii!!!“
„Áhahahahahahááááá!!!!“
Šplouchy šplouchy šplouchy.
Bára hned zbystřila. Někdo trápí Nejiho? A není to ona? To je neomluvitelné. Jak si ten protiva Lee dovoluje něco takového odsouhlasit?! Už teď ho neměla ráda. Připravila se a...
„NECHTE TOHO VY TAM!!! JAK SE TADY MÁME SAKRA KOUPAT, KDYŽ VY DĚLÁTE TAKOVEJ BORDEL!!!!“ zařvala z plných plic. Všechny ženy a dívky v bazénu se po ní s údivem ohlédly.
„Barunko–san...“ vypravila ze sebe vyděšená Hinata.
„Tak se mi to líbí, konečně někdo, kdo je umí srovnat!“ poklepala křenící se Báře na rameno Tenten. Káťa byla na takové výlevy zvyklá. „Prosím omluvte moji sestru. Ona je prostě ohnivá povaha. Samozřejmě nekřičela na vás, klidně pokračujte v koupeli. Přejeme vám příjemný den,“ oslovila osazenstvo dámského bazénu.
„No tak asi pudem, co?“ obrátila se potom na Hinatu. „Já bych se ještě chtěla zajít podívat do školy... Když jsem to slíbila Irukovi. Báro, pudeš se mnou?“
„Do školy? Ses zbláznila, ne? Kdo to je ten Iruka?“
„Ále, jenom takový úplně neodolatelný učitýlek, kterého jsem potkala na svých toulkách touto podivnou vesnicí!“ odvětila Káťa samolibě, aby bylo Báře jasné, že o mnoho přišla.

Z lázní vyšly nastejno s Kibou a Nejim. Oba vypadali velmi otřeseně. Jakmile Kiba Báru uviděl, vděčně se jí vrhnul kolem krku.
„Díky, Báro!! Už jsem se bál, že nás nikdo nevysvobodí.“ Po tvářích mu tekly slzy úlevy.
Neji jen tak stál opodál a vydýchával se. „Tak po tomhle zážitku do lázní nějakou chvíli nevkročím. Tedy rozhodně ne společně s Leem.“
„To teda rozhodně ne,“ přitakal Kiba. „Akamaru, ty zrádče, jak ses opovážil nechat mě tam samotného!!“ obrátil se potom na psíka, který si zase spokojeně hověl v Kátině náruči.
„Haf!“ zavrtěl ocáskem, ale jinak se nehnul.
„No teda...“ urazil se Kiba. „Ale je dobře, žes tam nebyl. Ten pohled bych opravdu nikomu nepřál.“
Za nimi se z pánských lázní začaly potácet i další mátohy.
„Síla mládí!!!“ ozývalo se rozjívené houkání doprovázeno mohutným šploucháním, jak někdo skákal do vody... Jen na chvíli to přestalo, to když ze dveří lázní vykoukla černovlasá pohledná kebulka s velkýma tmavýma očima:
„Hej, počkejte chvíli! Kdo to tak křičel?“
„To já, velká Barunka-san, a ty jsi...?“ řekla Bára ještě trochu rozházená z toho, jak ze sebe setřásala Kibu.
„Rock Lee jméno mé! To byl plamen! Máš můj obdiv!“ CINK a zase zalezl.
„Hej! To je dobrý typas!“ zachechtala se Bára.
„Je to blázen,“ opravila ji rezolutně Tenten, která znala Leeho poněkud déle.
„Jéé a já si nevyzkoušela to s tou vodou...“ vzpomněla si najednou Káťa, „No nic, asi půjdu do té školy... Jseš si jistá, že nechceš jít taky, Báro? Iruka je fakt kořen, to ti říkám!“ Neji s Kibou se zatvářili zděšeně. Jak někdo může říkat o jejich učitelovi z akademie, že je to kořen? Ech...
„Co byste dělaly ve škole? Pojďte s náma radši trénovat, taky vás něco můžeme naučit!“ navrhnul Kiba, podle kterého prostě cokoli bylo lepší, než jít do školy, a tak chtěl nebohé dívky zachránit od osudového omylu.
„Ale když já to slíbila...“
„Mají pravdu, pokud se chtějí naučit ovládat svou čakru, měly by začít tam,“ mínil Neji.
„Kruci... jakou zas čakru?“ podivil se Kiba, „Dyť to nejsou ninjové, nebo snad jo?“
„Můj tatínek zjistil, že pocházejí ze starého, mocného klanu, Kibo-kun!“ sdělila mu Hinata. Neji svým drsňácko-důstojným způsobem jen přikývl.
„Hooooo!“ pohlédl Kiba na sestry s úžasem, „Tak jak je teda možné -“
„Hele, tak mu to kdyžtak vysvětlete, my jdem zatím do tý školy...“ přerušila ho Bára, protože už se jí nechtělo to po padesáté někomu říkat, „Zatím zdar!“ a šťouchala do Káti, aby už šly.
„Jo, tak ahoj všichni!“ řekla Káťa pod nátlakem a vydaly se pryč.
„Ale pak přijďté! Pošlu pro vás Akamarúú!“ volal za nimi Kiba. Bára na něj jen mávla rukou. „Jo, to víš, že jo, ty zubatče...“ zamumlala si pod vousy.
„Náhodou, dyť je docela miloučkej...“ namítla Káťa a usmála se, „Má rozkošnýho pejsáčka!“
„Ale jo, je k sežrání,“ upokojila ji Bára, „Tak kde je ta škola?“

Když tam dorazily, zrovna byla přestávka na oběd. Iruku našly venku na lavičce, jak dlabe svačinu.
„Dobrý den, pane Iruko,“ pozdravila ho nesměle Káťa.
„Hm?“ vzhlédl překvapeně, že mu málem zaskočilo, „Jo ahá, to jste vy! No už jsem si myslel, že nedorazíte! Výborně, výborně... za chvíli se na vás podívám... teda jako chápete...“ podrbal se na hlavě omluvně za ten obrat.
„Jo, my to chápem...“
„Mimochodem, tohle je moje sestra, Barunka-san,“ představila ji Káťa a ignorovala šťouchance a polohlasé hrozby ze strany Báry jako „já tě uškrtim“ a podobně.

„Takže, takhle to vypadá vevnitř,“ utápěl se Iruka v rozpacích. Ještě nikdy nemusel školou provádět nikoho staršího šesti let. „Záchody, sborovna, hřiště... a tady za těmi dveřmi je moje třída.“ Dívkám to jeho blábolení ani tak nevadilo. Byly zcela zaměstnány prohlížením okolí. Ještě nikdy neviděly bandu tak divných děcek pohromadě.
„A to tady opravdu neučíte čtení?“ ptala se Káťa. Nějak jí nelezlo do hlavy, jak by se mohl normální člověk, teda ninja, obejít bez základního vzdělání.
„Ale jo... To učíme tak do třetí třídy. Základní matematiku a tak, ale pak se to odsune na vedlejší kolej a probíráme ninja věci,“ přiznal nerad Iruka. Osobně ho tedy moc nezajímalo, co učí. Prostě ho bavilo psát na tabuli... I když to samozřejmě nebylo všechno! Byl učitelem tělem i duší a...
„A půjdeme teda dovnitř?“ zeptala se otráveně Bára. Byla poměrně zklamaná, protože Iruka vypadal sice k světu, ale její typ no nebyl. Nebylo na něm nic záhadného nebo dlouhovlasého jako na... hm. No nic.
„Jo, jistě. Pojďte za mnou... Děcka už mají padla... Už jsem zmínil, že učím zrovna nováčky, že? No učím samozřejmě i jiné třídy, ale máte štěstí, že jste přišly zrovna dneska. Všechno tu ještě zůstalo, dnes jsme probírali úplné základy. Většinou už všechno znají, ale vy očividně ne... Nemám pravdu?“
„Máte,“ začervenala se Káťa., „ale už aspoň umím vyslovit čakra!“
Ehem... Tak to bude věru zkouška jeho učitelských schopností...
„Takže začneme... Stalo se vám někdy něco podivného, co nikdo jiný nedokázal? Nemáte na něco očividný talent nebo tak?“ To byla standardní uvozovací věta pro absolutní vymaštěnce. No, někdo by řekl, proč je použita zrovna tady, že? Ale vždycky je radno začít zlehka...
„Hmmm....“ přemýšlely dívky. „Ne, asi ne,“ zněla hromadná odpověď po chvíli.
„Takže od začátku. Co jsem slyšel, máte talent, takže nebude úplně od věci vám to vysvětlit. Čakra je něco jako životní energie. Skládá se ze dvou částí. Duchovní a fyzická. Naším cílem tady na akademii je samozřejmě dosáhnout jejich naprosté rovnováhy, ale jak můžete v některých případech vidět, ne vždy se to povede. (Všichni si vzpomněli na Naruta).
Ninjové jsou lidé, kteří dokáží čakru libovolně využívat i k něčemu jinému než jen k životoenergizování. Například mohou její pomocí ovládat jednotlivé živly nebo třeba vyvolávat iluze.“
Hmmm. Doteď to zní docela logicky, co?
„Rozlišujeme tři ninja umění. Taijutsu, což je vlastně pohyb, (mlátička, pomyslela si Bára), ninjucu, které se provádí pomocí vytváření pečetí,“ – hned jim taky vysvětlil, co pečetě jsou a jak se používají. Kolik jich je a jak se jmenují, „ - a genjutsu, což je něco jako past na protivníka, kdy ovládáte všechny jeho smysly najednou zase pomocí čakry. (Halušky! zaradovala se Káťa).“
Přednáška ještě pokračovala, a když už byly úplně umořené, konečně skončila.
„Tak co, máte už dost, nebo se chcete ještě na něco zeptat?“
„A jak vlastně čakru ovládáme?“ zeptala se Káťa, která v sobě nějakým zázrakem našla ještě jiskru energie a zájmu.
„No, musíte se pekelně soustředit!“ zakřenil se Iruka. Najednou se ozvalo zvonění a na chodbách bylo slyšet šum studentů hrnoucích se ze tříd.
„Jejda, to jsem vás tady mučil tak dlouho?“ podrbal se Iruka omluvně na hlavě. Bylo to jeho oblíbené gesto. „Tak šupem pryč! Za chvíli mi sem přijde jiná třída, ale jestli chcete, můžete se tu stavit třeba zítra, jestli budete mít čas.“
„Dobře. Moc děkujeme, pane učiteli, teda Iruko,“ zasmála se Káťa a honem se hrabala z lavice. Nakonec jí ten nápad se školou taky nepřipadal tak slavný, i když to bylo pořád lepší než doma. Tady se aspoň dovídaly něco zajímavého od fešáckého vyučujícího. Bára, jak se zdálo, její názor nesdílela. Jen co se pořádně rozloučily a zapadly za nimi dveře, zafuněla.
„To byla otrava! Už mě sem prosimtě netahej! A teď vzhůru za dobrodružstvím!“ očička se jí rozzářila, jak vyběhla ze školní budovy.
Pod schody už na ně čekal Akamaru a vrtěl ocáskem.
„Nazdar, pejsíčku!“ rozněžnila se Káťa a začala ho drbat na hlavě.
„Prosimtě, takhle se nikam nedostanem!“ odfrkla si Bára. „Hej ty! Veď nás!“ oslovila psíka, a když na ni souhlasně zaštěkal a odběhl, vydala se v jeho stopách. Káťa jen pokrčila rameny a následovala ji.

„Ježiš, proč to musí bejt tak strašně daleko?“ popadala sotva dech Bára, „Já už nemůžu!“ Ale Akamaru nejevil známky, že by chtěl zpomalit. „Já už neběžím...“ zastavila se a snažila se vydýchat.
„Padavký, padavký,“ ozval se zničehonic vedle nic posměšný Kibův hlas.
„Ježiš, kde ty ses tady vzal?“ vyjekla Bára.
„Z nebe!“
„Jo, to jsem přesně čekala.“
„Tak deme, deme, už je to jen kousek, támhle u lesa!“
„Kousek??? Takovej flák cesty!“
„No to snad zvládnete, ne? Nebo jste takový másla?“
„Hele, nech si toho, ty Kiblíku jeden... Káťo, řekni taky něco!“
Káťa také ztěžka dýchala.
„A co?“
„Nevim, třeba Kíble neštvi!“
„Ha, to ona ale neřekne, protože je zvířecí sympatizátor a nemá ošklivý zvyk bít nevinné vlkodlačíky klackem! Takže adijé!“ popadl Káťu do náruče a odhopsal s ní k lesu, následován svým zdatným ninja-psíkem. Káťa se jenom chichotala a vůbec se nezastala své starší sestry, no, Bára jí to ale nemohla mít za zlé.
„No teda...“ zastavila se Bára, „Tak to je pěknej vopruz, toto. Ech... ale neběžím už ani za milión...“ Náhle kolem ní prosvištěly dvě rozmazané zeleno-oranžové šmouhy, ze kterých stříkaly ojedinělé kapky vody.
„Šmarjáá to už je moc toto! To nemáte žádný vychování? Ts...“
Jedna ze šmouh se obloukem vrátila a zhmotnila se před Bárou v podobě Rocka Leeho.
„Hluboce se omlouvám, Barunko-san, neměl jsem v úmyslu vám takto přeběhnout přes nos!“ řekl mužně. Druhá ze šmouh se taky vrátila v podobě... Rocka Leeho... ale trochu staršího... a taky neměl tak velké a pěkné oči... a vůbec.
„Ano, jak říká tady můj nejoblíbenější žák, jsme muži dbalí cti a ne nějací burani.“ Potom oba zase odšmouhovali.
„Ech...“ řekla Bára a přemýšlela, že by k tomu lesu ani nešla... ale rozhodla se, že jako pomstu za toto vše trochu potrápí Nejiho, jestli tam bude, a tak tedy šla.

„Á, Kakashi! No... dík, že ses postaral o mé svěřence, zatímco jsem v lázni osvěžoval své mladé tělo a mladého ducha!“ CINK
„Ale jo, v pohodě, když s nima nejsi ty, působí jako docela normální lidé...“ odvětil Kakashi zpoza stránek růžové knížečky.
„Ale teď už je zase přeberu já!“ zapěnil Gai a předstíral, že nic neslyšel. „Neji, Tenten, Lee – vpřed!“ a ukázal někam k lesu.
„Gai-sensei,“ oslovil ho Neji, když prolétali skrz větve stromů.
„Ano, Neji?“
„Můžu se vás zeptat na jednu osobní otázku?“
„Ale samozřejmě, Neji, však víš, že jsem tu kdykoli pro tebe!“ CINK
„Umm... ano... takže, víte, věc se má takhle. Kdybyste byl zamilovaný...“
„Cože? Ty jsi zamilovaný? Aaaaach, to mláááádííííí!“ otřel si Gai slzy a pohlédl dojatě na Nejiho.
„No... ehh... no... prostě kdybyste byl zamilovaný do takové nespoutané dívky, víte, která by vás měla za podivína, tak co byste- “
„Oooooooo, to přináší takové vzpomínky! Taky jsem byl kdysi zamilovaný! Byla přesně jak říkáš, taková nespoutaná a plamen mládí v ní plápolal na každém kroku, že jsem nemohl odtrhnout oči! A tak jsem si řekl, že ji musím mít! A tak jí povídám: Čao, bejby, tak co děláš dneska večer? CINK A ona na to: Cokoli řekneš, frajere! Ach, to bývaly časy... ech... a na co že ses to chtěl vlastně zeptat??“
„-----!! Ale na nic....“

Káťa se vesele červenala v Kibově náruči.
„Nevrť sebou tolik,“ chechtal se Kiba.
„Promiň, to dělá ta síla. Odstředivá, teda,“ culila se dívka.
To už dorazili na cvičiště. Kiba se pokusil Káťu postavit na zem, ale jí se podlomila kolena a tak jí musel ještě chytit a držet v objetí.
„Vy fakt nemáte žádný svaly!“ chechtal se dál.
No, když si myslíš, že je to jenom tím, jen dobře, pomyslela si Káťa. Rozhlédla se kolem. Hmm... Takže, schválně jestli si pamatuje, jak se kdo jmenuje. Támhle vidí Sakuru, vedle Naruto, ten týpek s knížkou, to je ten jak ráno nakupoval... Kakashi! No a pak už jenom Hinata a Kiba. Ten se nedá vynechat.
„Už dobrý?“ obrátil se na ní.
„Jo, díky...“ vymanila se z jeho náruče.
„Nazdar, děvče!“ zvedl ten dlouhán s knížkou ruku na pozdrav (ovšem nepřestával přitom číst), „vypadá to, že nás ještě nikdo nepředstavil, co? Já jsem Hatake Kakashi. Mistr téhleté chátry,“ a ukázal na Naruta se Sakurou. „Já vím, Sakura mi to už říkala. Já jsem Káťa.“
„Jasně, jasně, to já taky vím. Prej jste navštívily Iruku ve škole, což? Určitě vám udělal rozsáhlou přednášku... Pochopilas z toho něco?“ zajímal se, aniž by vzhlédl od stránek.
„Ale jo, dokonce většinu, akorát nevím, k čemu mi to bude, když to neumím použít... Co to čtete?“ natáhla krk, aby viděla přes obal.
„Hm... Flirtovací ráj. Dokonalá četba. Až ti bude osmnáct, taky bys to měla začít číst.“
„Hmmmm... a máte tady něco jako občanky, že vám to prodaj?“ zajímala se zase Káťa.
„No, to záleží na tom, co to občanka je...“
„Takovej kus ...papíru, co říká, že už vám bylo osmnáct a můžete si kupovat chlas...alkohol a takový věci.“
„Aha,“ Kakashi se podrbal na hlavě. „No, ne. Nic takovýho nemáme, ale zní to zajímavě, zmíním se o tom Hokage. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, tak já jsem taky získal první díl tak, že jsem se přeměnil na svého otce...“
„Přeměnil? To se dá?“
„Samozřejmě, že se to dá. A dokonce bych vás to chtěl i naučit.“
„A dá se přeměňovat jak do zvířat tak do lidí?“ zajímalo Káťu. Ovšem odpověď se nedozvěděla, protože k nim z dálky dolehlo Bářino supění. Za chvíli se dotáhla k nim na mýtinku.
Sakra, pomyslela si, Neji tu není. Tak budu muset otravovat někoho jinýho. Nebo prostě praštím Kibu.
A jak se rozhodla, tak taky udělala. Napřáhla ruku, ale pak zavrtěla hlavou:
„Ale ne, já přece zvířátka nemlátim...“ rozhlédla se po okolí, „Tak co, o co jsem přišla??“
„Celkem o nic,“ řekl Naruto, kterého dopálilo, že mistr Kakashi navádí slušné dívky, aby si četly ty sprosťárny, co on!
„Náhodou, tadydlenc Kakashi-sensei mi právě slíbil, že mě naučí se přeměňovat!“
„Přeměňovat jo?“
„Ano, přesně tak!“ zašklebil se Kakashi, ale nebylo to vidět, jelikož měl záhadnou masku přes obličej. „Vy čtyři, nějak už se zabavte sami. A vy dvě pojďte se mnou támhle,“ ukázal na nedaleký strom, načeš tam jedním skokem odletěl.
„Ech, už zase??“ postěžovala si Bára, ale nakonec ho následovala (i když ne jediným skokem). Kiba se mračil, protože doufal, že se do učebního procesu sester taky nějak zapojí! No ale co mohl dělat? Tak Kátě zamával a šel s Hinatou, Sakurou a Narutem hrát do lesa na babu.

Ino lezl po rameni obrovský pavouk. Když si ho všimla, šíleně zaječela:
„Íííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííík!“ a hystericky začala pobíhat kolem, dokud nespadl. Potom utekla tryskem pryč, kdyby se mu náhodou zachtělo se na ni vrátit.

Shino se ďábelsky zachechtal. Právě si našel novou zábavu.

Sakuře lezl po rameni obří pavouk. Nejdřív si ho nevšimla, protože právě honila Naruta.
„Hele... Sakuro-chan, něco po tobě leze!“ upozornil ji.
„Sakra, pavouk!“ shodila s odporem pavouka z ramene.

Tenten lezl po rameni obrovský pavouk. Když si ho všimla, zle se zasmála.
„Lee, mám pro tebe překvapení!“ zašvitořila sladce.
„Vážně a kde, kde??“ přiskočil k ní natěšený Lee, který měl hrozně rád dárky.
„TADY! Buaaaaaaaaaaaa!“ zařvala Tenten a strčila mu pavouka přímo do obličeje.
„FUUUUUUUUUUUUJ POMOOOOOOOOOOOOOOOOOOOC!!“ zařval Lee a dostal arachnofobický záchvat.

Báře lezl po rameni obrovský pavouk. Všimla si toho, když Kakashi náhle ustal ve svém výkladu a třesoucím se prstem na něj ukázal.
„A hele, pavouček!“ řekla, popadla ho a snědla.

Shino neměl slov. Od další zábavy zděšeně upustil.

Kakashi pozvedl obočí, a pak nerušeně pokračoval v tom, co říkal před chvílí.
„Takže, jak jsem říkal před chvílí. Jelikož máte tak silnou čakru, neměl by pro vás být žádný problém ji nějak využít, když se budete pořádně soustředit. Zkuste tohle,“ vzal ze země hrst písku a podržel ho na otevřené dlani. Po chvíli začala písková zrnka rejdit a narážet jedno do druhého, až se ustálila v pohybu dokola po středu Kakashiho dlaně.
„Tak jo, jdem na to!“ řekla nadšeně Káťa a nabrala hrst písku.
Ovšem nebylo to tak snadné, jak si Kakashi myslel. Ať dělaly, co dělaly, prostě se ten písek ani nepohnul.
„Hmm, to je divné... asi se málo soustředíte!“ říkal už asi potřetí Kakashi.
„Víte co si myslím?“ řekla skepticky Bára.
„Ne...?“
„Podle mě je problém v tom, že jsme nebyly odmalička vychovávané tak, že čakra je skutečná síla, kterou můžeme používat k různým věcem, a tak nám to podvědomě připadá jako něco nadpřirozeného, a i když se snažíme, ve skutečnosti nevěříme tomu, že to doopravdy dokážeme. A jelikož má být používání čakry dokonalá souhra tělesné a duševní energie, těžko s tím teď něco svedem, když nám naše podvědomí brání.“ Smůla, že tam nebyl Neji, určitě by byl oslněn inteligencí své vysněné dívky.
„No... nebo tak,“ uznal Kakashi, že by na tom něco mohlo být, „To by pak znamenalo, že ať máte čakru jakou chcete, teď už se ji nedokážete naučit ovládat...“
„Leda že by se to stalo nějak samovolně, nezávisle na naší vůli, třeba kdybychom byly děsně naštvané nebo tak...“ uzavřela Bára.
„Cože? Takže to znamená, že se nedokážu přeměňovat?“ zesmutnila Káťa. Všechny ty věci, které člověk může dělat s čakrou, zněly tak úžasně a ona je moc a moc chtěla umět!
„No. Já si osobně myslím, že pokud to budete pořád zkoušet, tak časem přijdete na způsob, jak to udělat, i když to bude pro vás těžší,“ řekl optimisticky Kakashi a poplácal Káťu povzbudivě po rameni.