Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 11

Chocho se na mě upřeně dívá.
Nebudu na to sama.
„Dobře.“ Hlesla jsem a trošku se usmála.
„Joo!“ s úsměvem do široka řekla Chocho.

Sedíme na malé mýtince na okraji vesnice. Cestou sem jsem jí vyprávěla o naší misi. O tom, jak Kawaki vypil první štamprli. Jak se mě zastával. Jak se opil ještě víc a… Jak ten večer skončil.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí říct i o takovýchto detailech, ale věřím ji. A je fajn se o tom s někým podělit. Předtím mě ani nenapadlo, jak mi to může pomoct. Vyzpovídat se…
Řekla jsem jí, jak jsme usnuli u filmu. Jak se choval k mé mámě a jak se ona chovala k němu. Jak jsme šli večer k podobiznám Hokagů.
Chocho se celou dobu nadšeně culí, směje a nevěří svým uším.
„Dlouho jsme si povídali. O všem možným. Pod noční oblohou a svítící Listovou.“ Vyprávěla jsem s nezlomným úsměvem na tváři. Červenala jsem se.
„Pak začal vyprávět úplně příšerný… Ale vtipný vtipy,“ zasmála jsem se.
Chocho má rozzářené oči, jako by prožívala všechno se mnou. Takhle jsem se dlouho necítila.
„Smíchy jsem ležela na zemi. Chtěla jsem ho bouchnout, řekl mi cácorko...“ Culila jsem se.
„No a prostě jsme se začali prát až… Skončil nade mnou, držel mi ruce na zemi a… Pak mě políbil.“ Celá červená jsem si schovala hlavu do dlaní.
„Kyaaaa!!! Saradooo!!! Aaaaahh!!!“ Chocho se mnou začala šíleně lomcovat. Nemůžu se ale zbavit svého úsměvu.
„No a dál jsme se líbali aaa… Dotýkala jsem se jeho hrudi a on se dotýkal mého krku a vlasů…“ Vyprávěla jsem úplně rozpačitá.
„To si děláš srandu, Sarado! Jak si to dokázala nikomu neříct! Aaaah!“ Vyskočila a plná úsměvu se zatočila na místě.
Jako bych všechno prožívala znovu. Od popisování té neuvěřitelné chvíle s Kawakim až po tu smutnou část. Jak odešel.
„Cože udělal?!“
„No ale pak na mě čekal u domu. „Tohle mi dělat nemůžeš.“… Prý… „Být tak neodolatelná.““
Chocho se nadechla, div se jí nezatočila hlava.
„Pak jsem ho viděla až... s tebou.“
„Cože?! Promiň. To je šílený!“ Chocho je plná senzace a reakcí.
Ještě jsem jí pověděla o té Eidě. O tom, co mi řekl dnes.

„Kámo. Tohle je šílený!“ V Chocho obličeji se mezi sebou bily emoce.
Já začínala cítit úzkost. Snad vždycky jsem se racionálně a bez potíží rozhodovala. Teď to ale i po tolika dnech nedokážu. Ah, je až neuvěřitelný, jak se najednou spoléhám na Chocho.
„Co mám dělat?“ hlesla jsem smutně.
Chocho se na mě upřeně dívala.
„Chceš ho?“ seriózně se zeptala.
Tak jednoduchá otázka. Ale tak mě vždycky rozhodí.
Podívala jsem se Chocho do očí, můj obličej značil velkou zoufalost. Cítila jsem, jak mi mírně zvlhly oči.
„Nevím,“ nějak jsem ze sebe dostala.
„Sarado. Už jsem zjistila, že tvoje hlava chce něco jiného než tvoje srdce. Ale poslouchej. Když nebudeš konat. Budeš litovat. Tečka.“ Chocho obličej se přiblížil k mému a chytila mě za rameno. Její výraz značil sebevědomost a přesvědčivost.
Mlčky jsem ji dál sledovala.
„Modroprdka, ta nás nezajímá. Jdi si pro něj. On je strůjce tvého neštěstí… Ale i štěstí.“ Mluva Chocho byla jako z nějakého románu, co četla. Ale žeru jí to.
Ztuhlá sedím a její slova mnou rezonují.
„A když to nebude ten pravý, tak si aspoň ušetříš čas v budoucnu.“ Usmála se.

Spadlo to.
Spadlo to ze mě.
Přijala jsem to?
Teď, nebo nikdy.
Úzkost se téměř vytratila. Koutky mých úst se mírně zvedly a mé oči se zdály být odhodlanější.
Chocho je můj spasitel.
„Fajn,“ špitla jsem.

.

Dobré ráno, světe! Dnes jsem se skvěle vyspala po delší době. Co jsem včera byla venku s Chocho, je všechno najednou hezčí.
Pořád jsem sice dost rozhozená z mého rozhodnutí, ale… Je to lepší než předtím.
Pochyby mě stále napadají, ale jsem přesvědčená, že to prostě musím zkusit.
Ale jak?
To je ta otázka. Naše včerejší setkání s Kawakim bylo… Fuj, kéž bych na to zapomněla. A on taky.
Znechutila jsem sama sebe.
Ale rozhodně nemůžu čekat. Nechci!
Jsem nedočkavá.
Teď ale musím na misi. Hlídkuju přes den na nádraží.
Je to mise celkem o ničem, ale nemůžu si vybírat. A navíc, i takové mise jsou potřeba pro chod Listové. Jako budoucí Hokage, bych měla zkusit všechno. To jsem si uvědomila po té misi v Dubí. Haha.
Ale Kawakiho asi budu muset odložit na později…
Znovu jsem se znechutila a podívala se do zrcadla v koupelně.
Jak to sakra přemýšlím. Vyčítavě jsem se na sebe podívala.

.

Tady na nádraží potká člověk tolik zajímavých lidí. Z daleka i nedaleka. I když tahle mise akcí nesrší, ráda pomáhám lidem. Cizincům se zorientovat, starým lidem pomoci se zavazadly anebo jen pár slovy někomu zlepšit den.
Nebo třeba…
„Chyťte ho! Zloděj!“ Postarší pán zvolal a snažil se doběhnout osobu menšího vzrůstu zahalenou v tmavých barvách. Jedině pár blonďatých pramenů trčelo z její čepice.
Bez zaváhání jsem obrovskou rychlostí běžela za zlodějem. I hned jsem předběhla okradeného pána, kterému už dech sotva stačil.
„Moje hodinky!“ Vykoktal ještě.
Odbilo pár sekund a osobu v černém jsem zadržela na zemi kousek za stanicí.
„Tebe toho moc doma nenaučili, co?“ Odfrkla jsem si a mezitím osobě sundala čepici, která ji částečně zahalovala obličej. Dlouhé blonďaté vlasy se najednou všude rozevlály.
Byly nádherné. Ale jen na mikrosekundu. Pche.
„Na mě genjutsu nepůsobí.“ Uchechtla jsem se a holce jsem otočila hlavu tak, abych ji viděla z profilu. Její rty se snažily vypadat nevině, ale oči měla v zápalu a upřeně se na mě dívala.
V reakci jsem se na ni zamračila a vyškubla z její kapsy velmi drahé hodinky toho pána.
„Nedávej mu je. Je to zmetek.“ Velmi naštvaně se cukla.
„Ale ty hodinky jsou jeho.“ Řekla jsem a vložila si ty hodinky do své kapsy.
„Jak bys to vlastně mohla pochopit...“ Až otráveně odpověděla a odvrátila ode mě oči.
„Jestli dělá něco špatného, můžeš se s tím svěřit na policii.“ Rázně jsem ji odpálkovala.
„Tse. Jděte se všichni vycpat,“ skoro jsem ji neslyšela.
„Říkala jsi něco?“ Usmála jsem se na ni. Její oči mě znuděně sledovaly.
Mé černé oči se najednou změnily v sharingany. Její oči už nevypadaly tak klidně, snažila se to ale skrýt.
Můj úsměv se rozzářil ještě víc a ona se přestala vzpírat.
Sharingan jsem sice použít nechtěla, ale už je to nějaká doba, co jsem to udělala naposled. Uvnitř sebe jsem cítila zlomyslné štěstí.
Blondýna nehybně leží a já vstávám.
Ze strany slyším přibližujícího se policistu. Ideálka. Přenechám mu ji.
.
Zbytek mise byl poklidný. Jedna postarší paní se se mnou dokonce podělila i o nějaké jídlo. Bylo vynikající.
A ta zlodějka? Byla to nějaká cizinka. Prý to není její poprvé.
Teď jdu kolejemi domů, přes vrch tyčící se nad Listovou. Západ slunce je na dosah.
Sem tam vidím někoho posedávat a vítr mi vlaje do vlasů. Dnešek byl skvělý. Ti cizí lidi, jako by mě nabili energií, kterou jsem potřebovala.
Kráčím dál. Cítím, jak se mi náušnice kývají. Občas udělám pár kroků po koleji samotné, ale déle ne. Nechci se věnovat balancování.
Blížím se k místu, kde jsem před více než týdnem byla v noci s Kawakim. Slunce, které je těsně nad horizontem, už přestalo tak hřát. Vítr je chladnější a moje pocity také.
Touhle cestou to ke mně domů není nejrychlejší z nádraží, ale jsem tady. Až teď se vlastně ptám proč. Asi jsem si to chtěla připomenout?
Achjo. Kawaki.

KAWAKI?
Strnula jsem. V dáli vidím Kawakiho, jak sedí blízko místa, kde jsme byli spolu. Pozoruje výhled.
Přece jsem si tohle přála! Musím bojovat! Přece jsem ho nepotkala jen tak náhodou!
Jako by se mi každou chvílí měla podlomit kolena.
Ale co mu mám říct? Nepodělám to zas?
Ughh, přemoct se udělat jen další krok blíž je až neuvěřitelný.
Tse, proč mi tohle děláš! Začínám se vztekat na Kawakiho.
Stojím v kolejišti jako hromádka neštěstí a s plnou hlavou, že mi nepraskne.
*Zatroubil v dáli vlak*
Moje hektické myšlenky přerušilo troubení nedalekého vlaku. Otočila jsem se a vlak v dáli přijíždí blíž. Automaticky jsem vyšla z kolejiště na stranu a chaoticky se koukám kolem sebe.
Pohled mi strnul až na Kawakim, kterého pravděpodobně troubení vlaku přimělo se otočit mým směrem. Rozhodně se na mě kouká.
Už tomu neuteču. Vzchop se, Sarado.
Tohle místo… Je prokleté. Ale tobě nakloněné.
Stojím a pozoruji Kawakiho. Ten vstal a jde ke mně.
Moje nohy zdřevěněly.

Uviděl jsem ji a pomalu jsem vstal.
Co tu dělá? Chce se nechat zajet vlakem?
Objevila se zrovna, když jsem na ni myslel.
Skvělý, osude…
Stojí tam s koleny u sebe, v tváři nejistá. Má na sobě oblečení z mise. Co dělala?
Tmavě oranžové nebe za Saradou mi do hlavy nasadilo vzpomínky.
Tenkrát to bylo šílený. Ona je sakra hezká, ale až moc. Eida je taky kus, ale...
Už zase ty dvě porovnávám? Pche.
Jsem od Sarady jen pár metrů a teprve teď jsem si začal všímat toho vlaku, který předtím troubil.
Projel v obrovské rychlosti metr od Sarady, bunda jí vlála až k ramenům, vlasy jí lítaly všude možně a začala si přidržovat i brýle.
Mě vlak vlasy odvál naopak z obličeje. Pohled na Saradu jsem tak měl nerušený.
Viděl jsem její lemované křivky. Upnuté tričko bez ramínek a kraťásky byly snad jediné věci, které jí nevlály. Měla přivřené oči a… Je fakt hezká.
Zkousl jsem si ret. Ty jsi fakt hovado.
Nechtěně jsem se pousmál, ale hned jsem to potlačil.
Vlak už celý přejel. Cítím, jak můj šílenej účes je ještě šílenější. Sarada si svoje vlasy odhodila z obličeje, ale zbytek je totálně rozházenej. Sluší jí to.
„Ahoj,“ nadhodil jsem.
„Ahoj.“ Odpověděla nejistě, přitom se mi ale upřeně dívala do očí.
„Bych byl nerad, kdyby ses nechala srazit vlakem,“ řekl jsem rýpavě.
„Zas tak špatně na tom nejsem.“ Sarada se snaží vypadat v pohodě, ale poznám, že není.
Achjo. Snad se nebude zase ptát na Eidu. Pořád mám v hlavě otázku, jak o ní ví. Doufal jsem, že se o ní nikdo nikdy nedozví.
Chtěl bych se pobavit. Chci ji zase rozesmát.
Se Saradou… Mi přijde každá strávená chvíle skvělá. Ale co když zas bude… Jako včera.
Ty holky na ulici jsou jen otravný. Já mám rád holky s určitým charakterem.
Člověk by si myslel, že si k sobě nikoho takhle nepustím. Ale zjistil jsem, jak skvělé pocity mi to dává.
Při rozmýšlení jsem udělal pár kroků do kolejiště. S rukama v kapsách jsem se otočil k Saradě. V dáli za ní vidím slunce už napůl za horizontem.
„Co jsi tu dělal? Vzpomínal, jak jsi mě tu nechal?“ Z ničeho nic z ní vypadlo. I hned se šibalsky usmála a zamračila.
Usmál jsem se.
„Přemýšlel jsem nad jinýma věcma.“ Projel jsem si rukou vlasy a nekontrolovaně jsem se ještě víc usmál.
Saradin pohled směřoval do okolí. Vešla do kolejiště za mnou.
„Co si o mě myslíš?“ sebevědomě se zeptala. Vidím na ní ale jistou nejistotu.
Stojí tak dva metry přede mnou. Přímo uprostřed kolejí.
Co jí na to mám odpovědět?
„Hmm…“ Zamyšleně jsem přivřel oči.
Mám být seriózní nebo ne? Nenaštve se?
„Tak, seš jedna z mála holek, se kterou dokážu vycházet.“ Zvolil jsem diplomatickou odpověď.
„A počkej… Jak to bylo… Cácorka?“ Zachechtal jsem se. Co by ode mě čekala.
Její rozzářené oči hned vyměnil úšklebek.
Otevřela najednou oči a byly červené. Koukala na mě intenzivně.
„Ale já nejsem jak ti borci v Dubí. Na mě ty tvoje hezký oči nezafungujou.“
Usmál jsem se rýpavě.
Sarada se začala červenat. Miluju to. Miluju ji dostávat do rozpaků.
Znenadání udělala pár kroků ke mně. Sharinganem se dívala snad do mé duše.
„Hledáš tam něco?“ Zase jsem se uchechtl.
Její oči se změnily na černé. Zamračeně svou zdviženou hlavu dala dolů a objala mě.
No… Tohle jsem přímo nečekal. Hned ji mé ruce objaly nazpátek. Hlavu měla zabořenou v mé hrudi. Bylo to tak příjemné.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale slunce už skoro celé zašlo. Bohužel, začaly padat kapky deště.
„Musíme jít.“ Zašeptal jsem.
Jemně jsem ji od sebe odtrhl. Měla vlhké oči. Usmál jsem se, chytl ji za ruku a vydal se směrem k cestě dolů. Následovala mě.
Ale pršet začíná víc a víc. Je to nějaká šílená přeháňka, už lije docela dost. Dali jsme do kroku.

Držíme se za ruce a sbíháme kopec, ale začíná se rozbahňovat. Taky je už docela tma.
„Dávej pozor!“ Zasmál jsem se.
„Aaaahh-hahaha!“ vydala ze sebe Sarada, když málem spadla.
„Bachaaa,“ smál jsem se, ale taky mi občas ujíždí noha.
Jsme už dost rozmočení, ale baví mě to.
Sarada se začala smát.
Držím ji za ruku a společně balancujeme. Naše boty budou potřebovat umýt.
„Waaahh, bacha tady!“ Smála se.
„Ty v**e-!“ Málem jsem sebou hodil.
„Hahaha!“ Smáli jsme jsme se jak děti.
„Už jsme skoro dole- Aaaah!“ Spadnul jsem do bahna na zadek a samozřejmě jsem Saradu stáhnul sebou.
„Ty jsi hroznej!“ Sarada najednou chytila záchvat smíchu a jen tak tak rukama drží část svých zad nad bahnem.
„Hahahah, já nemůžu, podívej se na nás! Hahaha!“ Směje se dál, lehla si na záda. Jsme úplně špinaví, ale ten déšť nás částečně vlastně čistí.
Mezitím jsem si sundal totálně promočenou mikinu. Tričko pod ní se mi přilepilo na hruď. Usmívám se a jdu po čtyřech za Saradou. Kalhoty jsou zas celé hnědé, ale je mi to úplně jedno.
Sarada se přestala smát, ale se zájmem mě sleduje.
Je celá zmoklá.
Její červená bunda je sice nepromokavá, ale je špinavá. její pokožka na nohou se vedle fleků bahna krásně leskne. Mám pocit, jako by byla ještě hezčí.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal jsem se mírně předkloněn nad ní.
„A-ano.“ Nejistě odpověděla.
Vypadá tak křehce, v tom dešti. Ale neodolatelně. Chci ji políbit.
Naklonil jsem se nad ni. Usmíval jsem se. Ona jako by už věděla, co přijde.
Začali jsme se líbat. Znova. Bylo to tak vzrušující. Miluju ten pocit.
Doufám, že mi ji nikdo nikdy neukradne. To bych byl smutný…

Po chvíli mě s citem odtrhla.
„Kawaki… Jak je to s náma?“ Její hlásek se třásl.
„Nijak.“ Odvětil jsem a snažil jsem se ji znovu políbit. Ale nestalo se.
„Kawaki!“ řekla rázněji.
Mírně zklamán jsem se narovnal.
„Zamotal jsi mi hlavu, Kawaki. Potřebuju nějaké východisko...“ S brekem na krajíčku si Sarada sedla. Obličej si trochu zakrývala rukou.
Krucinál… Já fakt holku nechci.
„Přece bys nechtěla přijít o svou volnost, huh?“ Řekl jsem, snažím se vypadat nad věcí.
„No… Ale nechci se trápit.“
Zabouchla se do mě, že? V mysli jsem se usmál.
„Víš… vztah není to jediné východisko. Cácorko.“ Usmál jsem se rýpavě.
Ona se na mě nechápavě dívá.
„Proč prostě tohle nemůžu dělat jen tak?“ Naklonil jsem se k ní a políbil jsem ji.
Poté jsem se trochu zlomyslně usmál.
Sedí tam zmatená. Vidím, že se začíná mírně třást zimou.
„Pojď, odvedu tě domů.“ Jemně jsem ji vzal ruku a pomohl vstát. Rychlejším krokem jdeme směrem k ní.

„Povím ti něco,“ začal jsem.
„Týden jsem se snažil chodit s Eidou. Byl to děs. Nechci to.“ Prostě jsem to na plnou hubu řekl. Nebudu tu chodit kolem horké kaše.
Neodpověděla. Ani se jí nedivím. Ale musím si ji trochu zhýčkat…
„Ty jsi ale něco… Jsi krásná. Umíš být drsná i jemná. Neboj, mám tě rád.“
Takové věci často neříkám. Je mi to trošku proti srsti.
Podívala se na mě. Nic ale stále neřekla.

Došli jsme k jejímu domu.
„Promiň.“ Usmál jsem se.
Vypadala krásně. Zmoklá, ale její pocity nevypadaly moc čitelně. Zase jsem ji asi zmátl…
„Měj se, Kawaki…“ Usmála se, ale vypadalo to trochu nuceně. Pomalu odešla do domu.
Já neotálel a vydal se domů taky. Naštěstí většinu bahna už déšť umyl.
Přemýšlím nad ní. Já tu holku chci. Ale nechci tak, jak by si všichni mysleli.
Hmm...