manga_preview
Boruto TBV 11

Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 14

Je večer v Makově. Právě jsme došli s Chocho a Shikadaiem zpátky na hostel, kromě zjištění existence nějakého Akačiho jsme i decentně prošli město. Zjistili jsme, že pokud jde člověk dál od hlavní ulice, je vidět extrémní chudoba. Ty obličeje pár ušmudlaných dětí nezapomenu.
„Město mi ze začátku připadalo celkem normální ale, nejsme tu ani noc a už mám tolik pochybností a otázek…“ Pronesl Shikadai, když jsme si vyzouvali boty v našem pokoji.
„Původně jsem si myslela, že na mě lidé zírají kvůli mé kráse, ale neviděla jsem tu jediného člověka s postavou jako mám já! Ba naopak…“ Smutně řekla Chocho a sedla si k jídelnímu stolu.
„Jakoby hlavní ulice byla nějaká přetvářka. A co vůbec ten Akačiha? Mám takový pocit, že to má něco dočinění s mým klanem, ale divím se, že by nám o tom Sedmý nedal žádné informace…“ Vydechla jsem a šla otevřít okno.
Výhled z něj je na hlavní ulici. Ta mi připomíná Konohu. Ale je to jediná ulice co teď večer ve městě svítí.
„Mám nějaké tušení, proč by mohlo to město být tak chudé, ale je příliš brzo na nějaké závěry. Zítra bych zašel do té svatyně nad městem, tam bysme se měli něco dozvědět o Akačihovy. Teď jdu do sprchy.“ Řekl Shikadai, zívl a zavřel za sebou dveře od koupelny.
Máme společný pokoj. V rohu na zemi máme velkou matraci asi pro šest lidí. Rozhodně žádný luxus, ale bohatě postačí.
Sedla jsem si ke stolu za Chocho. Začaly jsme se na sebe usmívat.
„Tak povídej!“ Řekla.
A hned jsem začala. Celá červená jsem vyprávěla o romantice v dešti, ale i o tom, jak jsem se s Kawakim u něj doma rozloučila.
Ach! Tak mě baví to vyprávět Chocho! Obě se vzrušením culíme.
„No, a řekl mi, že s Eidou zkoušel chodit týden, a že to nedal…“ Zvážněla jsem. „Nakonec, jsme se asi tak nějak dohodli, že… Budeme volní. Ale spolu. Chápeš to?“ Usmála jsem se s červenými tvářemi.
Chocho na mě tázavě kouká. „Takže jako spolu nechodíte?!“
„Ne.“ Usmívala jsem se nadšená.
Z Chocho ale to velké nadšení z vyprávění opadlo.
„Sarado… Přeju ti to! Ale… Dávej si pozor. Nevím jak v realitě, ale v knížkách tohle nikdy nedopadlo dobře! Ale já vím… Příběhy nejsou vše, ale radši si dej trochu pozor.“ Řekla nejistě Chocho.
„Spolehni se, ale já věřím, že takhle je to nejlepší. Můžeme být spolu, ale neřešit strasti vzta-“ Shikadai otevřel dveře ze sprchy.
„Teď půjdu já!“ Vyhrkla ze sebe Chocho a já se snažila v hlavě oprostit od konverzace co jsme právě vedly. Nechci vypadat před Shikadaiem rozhozeně.
Ten měl mokré umyté vlasy. To je snad poprvé, co je vidím nesepnuté. Jsou husté a černé, trochu delší než má ramena. Na sobě má zelené tílko a pohodlné kraťasy. Směřoval ke skříni, zatímco Chocho zmizela v koupelně.
„Ty vlasy v culíku mají nějaký klanový smysl? Nebo proč je takhle nikdy nenosíš?“ Úsměvně jsem řekla.
Shikadai se na mě otočil potom, co dal do skříně nějaké své věci.
„No, spíš bych řekl, že chápu, proč to u nás takhle všichni nosí, ani nevíš jaká je to otrava, když ti ty vlasy pořád padají do obličeje a tak…“ Odpověděl, sedl si na kraj velké matrace a opřel se o zeď.
„Sice mám krátký vlasy, ale do obličeje mi padají pořád…“ Uchechtla jsem se.
Shikadai zavřel oči. Má hlavu opřenou o zeď a jeho svalnaté ruce se opírají o skrčená kolena. Z tílka na spaní se mu rýsuje hruď a mokré spadené vlasy z něj dělají Shikadaie, jakého nepoznávám.
Odvrátila jsem zrak. Ty jsi úplně pomatená holka! Ale já už se nedivím. Už jsem si přiznala svojí šílenou pubertu… A co bych se nemohla podívat.
Znovu mi oči přistály na Shikadaiovy a začala jsem ho nechtěně porovnávat s Kawakim…

„Co na mě vejráš.“ Řekl Shikadai po chvíli a otevřel své velké zelené oči.
Trhla jsem sebou, byla jsem tak zabraná, že jsem se až lekla jeho slov. A beztak se i červenám! Odklonila jsem od něj hlavu.
Achjo, jsem tak unavená, že se vůbec neovládám!
„Zkoumala jsem ty tvoje vlasy.“ Vyhrkla jsem ze sebe. Je mi trapně!
„Já je nemusím.“ Vydechl klidně Shikadai.
Pomalu jsem se na něj zpátky podívala. Vypadal, jakoby to sežral! Ale je to Shikadai, u něj člověk nikdy neví, zírá absolutně otráveně před sebe a po chvíli vstal.
Začal štrachat ve svojí tašce a vytáhl cigarety.
„Nepůjdeš se mnou na balkón?“ Řekl a dal si jednu do úst.
Chvíli jsem nic neříkala, ale jeho otrávený, přesto pohodářský pohled mě přesvědčil.
„Doufám, že jen nechceš, abych čmuchala ten hnus.“ Odpověděla jsem a vstala ze židle.
„Jsou věci, na který chci znát názor od více holek než jen Chocho…“ Odfrkl si s úsměvem a vešel na malý balkónek, já hned za ním.
Zakoukala jsem se na svítící hlavní ulici a hvězdy na noční obloze. Shikadai vedle mě zápasil se zapalovačem.
„Sakra… Asi je už prázdnej.“ Vydechl si.
„To je smůla co.“ Uchechtla jsem se.
„Můžu tě poprosit…“ Shikadai držel cigaretu směrem ke mně. Upřeně se na mě díval.
„Jako fakt?“ Zasmála jsem se.
„Poprvé a naposled to uděláš, slibuju.“ Shikadai působí tak přesvědčivě.
S úsměvem jsem se na něj podívala, on pohodářsky taky.
Udělala jsem pečetě ohnivé koule, Shikadai si cigaretu vložil do úst a se zájmem mě sledoval. Vyfoukla jsem malý ohýnek na kraj cigarety.
„Díky, máš to u mě.“ Vyfoukl si Shikadai.
„Máš zač.“ Rýpla jsem si.

Shikadai postával a párkrát potáhl.
„Takže chceš říct, že mi rozpuštěný vlasy sluší?“ Náhle se zeptal.
Zaskočilo mě to. Proč se ptá na tohle?!
„No, už to tak asi bude. Proč se ptáš?“ Snažím se vypadat nad věcí.
„Já jen, možná se mi někdo líbí, tak chci znát názory holek…“ Shikadai tiše řekl, koukal směrem dolů a mírně jsem poznala nejistotu. Potáhl si.
Usmála jsem se. „Znám ji? Nechceš mi povědět víc?“
To jsou mi novinky!
„Né… Je to můj boj. Nechci do toho nikoho zatahovat... Hele, je něco co se holkám prostě líbí, a naopak, čeho se vyvarovat? Nechtěl bych to pokazit.“
Shikadai je skvělej. Oproti ostatním klukům byl vždycky vyspělejší, klidnější a racionálnější. Obdivuju to. A má koule se mě prostě takhle zeptat!
„No… Určitě se nepřetvařuj. U tebe bych řekla, že máš přednost ve své chytrosti. A rozhodně neztrácej svůj důvtip. A…“ Zasekla jsem se. Podívala jsem se dlouze na Shikadaie. Ten mi pohled opětoval.
„…A rozhodně se před ní můžeš ukázat takhle.“ Zasmála jsem se.
Shikadai si s úšklebkem prohrábl vlasy dozadu a zadíval se před sebe.
„Co to tam je?“ Shikadai zvážněl a vytratil se mu úsměv.
Ihned jsem se podívala.
V dáli na kopci svítí světlo, které tam rozhodně před chvílí nebylo.
„Někde tím směrem je ta svatyně. Možná to jde z toho?“ Zamyšleně řekl Shikadai.
„Vypadá to jako velký oheň. Že by byl nějaký večerní rituál?“ Dodala jsem.
„No, tak jako tak bychom se tam měli jít podívat. Zaklep na Chocho, ať si pohne, já to ještě budu chvíli pozorovat, než dokouřím.“ Pověděl Shikadai a potáhl si z cigarety s očima upřenýma do dáli.
Přikývla jsem a zaklepala na Chocho.
„Pohni! Musíme se na něco jít podívat, co nejdřív!“ Zvýšeným hlasem jsem mluvila do dveří od koupelny.

Odbilo pět minut a už jsme na cestě. Tiše s tmavými plášti skáčeme po střechách a přibližujeme se k lesu, který vede ke Svatyni. Pouze měsíc nám svítí na cestu, nemůžeme žádným světlem na sebe upoutat pozornost.

Dorazili jsme. Jsme schovaní v koruně stromu pár desítek metrů od místa dění.
Svatyně na mýtině je jen dřevěný otevřený přístřešek se střechou do špičky, v ní jsou přivázaná nejen hospodářská zvířata. Před svatyní stojí v kruhu přes sto lidí a uprostřed plápolá oheň z dřevěné hranice.
„…Přijmi tyto obětiny, všemocný Akačiho! Jsme tvé děti. Jen díky tobě žijeme v míru a štěstí! Už nikdy se nebude opakovat náš heretismus! My všichni co jsme tady, i naše rodiny v údolí-“
„My všichni co jsme tady, i naše rodiny v údolí-“ Zopakoval jednohlasně dav po honosném řečníkovy chodícím kolem hranice.
„-ti všemocný Akačiho, slibujeme nepřetržitou věrnost.“ Dodal řečník.
„-ti všemocný Akačiho, slibujeme nepřetržitou věrnost.“ Zopakoval dav.
Všichni utichli s dlaněmi u sebe.
V davu se nachází bohatší i chudší. Staří i děti. Ale rozhodně zde není celé město. Všichni by se sem určitě nevešli.
„Přiveďte obětiny!“ Z ticha se ozval hlasitý výkřik řečníka.
Z davu ke zvířatům vyšli zdatní muži bez trička, se stejně zdobenými kalhoty a mečem v pochvě zajištěným na opasku.
„To snad-!“ Tiše vzdychla Chocho.
„Tohle nesmíme narušit! Dokud se nezabíjí lidé…“ Zašeptal Shikadai.
Má pravdu. I já jím maso, ale tohle bude nepěkná podívaná. Je tam několik krav, býků, koz, prasat, ale i jeden tygr, pes a nějaká velká opice! Ach bože, to budou jatka.
Každý muž vzal jedno zvíře, byli pečlivě svázané. Jen Tygra brali 3. Všichni si stoupli dokola mezi dav a hranici.
Nevěřícně zírám.
„Pozvedněte meče mistři!“ Řečník zvolal s roztaženými pažemi a z davu vyšlo dalších několik zdatných mužů bez trička s mečem nad hlavou.
Najednou se z lesa vyřítila mladá žena.
„Přestaňte prosím! Pusťte mého Hanta!“ S brekem se žena vyřítila do davu, kde ji ale zastavili nějací muži. Začal se ozývat kňučící pes. Měl zavázanou tlamu.
„Najdu jiného psa! Prosím! Jen né jeho!“ Se vzlykem řekla žena, zatímco ji muži proti její vůli odtahovali.
„Musíme něco udělat!“ Ozvala se Chocho.
„A upozorníme na sebe! Stejně by vzali jiného psa…“ S bezradným hlasem řekl Shikadai.
„Nenapadá mě nic, aniž bychom vyvolali rozruch.“ Beznadějně jsem zahlesla.
To je příšerný! Ta bezmoc…
„Prosím ne!!!“ Uplakanou ženu přivázali ke stromu.
„A nyní, všemocný Akačiho,“ Začal znovu řečník.
Bože, proč mě to nenapadlo předtím?!
V rychlosti jsem vyskočila ze stromu nad celé dění.
„Mé děti!“ V letu jsem zvolala. Všichni pozvedli hlavu vzhůru a já dopadla na špičku dřevěné Svatyně.
Stojím na několika centimetrové plošince v černém plášti s kapucí a mé červené sharingany se upřeně dívají k davu.
„To je všemocný Akačiha!“ Zahlásil řečník a klekl si s dlaněmi u sebe. Všichni ho následovali.
„Obětin již bylo dost!“ Sebevědomě jsem řekla.
Všichni bedlivě poslouchali se vztyčenou hlavou.
„Vaše město tyto zvířata potřebuje více, než já!“ Pokračovala jsem.
„Zjevil jsem se v této podobě, abych vás ochránil před temnými stíny sužující vaše malebné město!“ Dořekla jsem a pomalu se otočila zády k davu. Rychle jsem na papírek napsala kagemane no jutsu a připevnila ho k shurikenu.
„Jsou tady!“ Zvolala jsem, v mžiku se otočila zpět a hodila shuriken obehnán blesky směrem k Shikadaiovy s Chocho. Naštěstí pouhým okem nejdou oni samotní vidět.
Shikadai to určitě pochopí.
Tichý dav se koukal kolem sebe, cítila jsem z nich strach.
Po chvíli se objevila jakási stínová zrůda. Ty jo! Ten Shikadai se fakt snaží, ale na Inojinovy příšery rozhodně nemá! Usmála jsem se v duchu. Kolem příšery se objevily i úzké stíny připomínající vysokou trávu a já neváhala. Seskočila jsem ze špičky Svatyně a v letu aktivovala Chidori. Dopadla jsem ke stínu. Chvíli jsem se motala kolem onoho monstra, chidorim jsem se vždy těšně minula se stíny. Přece to nechci ukončit hned!
Skákala jsem dokola kolem stínů, a postupně jsem se jich začala zbavovat.
Dav na mě v úžasu zíral.
Poslední rána. Své chidori jsem poslala přímo do obličeje stínové nestvůry. Stíny zmizely a já taky. Do temnoty lesa.

„Zjevil se!“ Ozvalo se.
„Ano, zjevil se!“ Dav začal nadšeně mluvit.
Já využila rozčarování všech a vrátila se k Shikadaiovy a Chocho.
„Sarado!!!! Panebože, to bylo něco!“ Šeptem pištěla Chocho, která mnou mírně lomcovala. Shikadai se na mě obdivuhodně podíval a usmál se.
„Stalo se to!“ Vyřkl řečník. Všichni utichli.
„Naposledy se ukázal generaci našich prarodičů. Nesmíme zapomenout. Děkujeme, Akačiho!“ Řekl.
„Děkujeme, Akačiho!“ Zopakoval dav.
„A jak pravil. Zvířata neobětujeme. Navrátíme je původním majitelům a do lesa! Rozvažte ji.“ Ukázal řečník na ženu uvázanou u stromu.
Ta se poté rozběhla ke svému psovy a s radostí ho rozvázala.
„Tímto každoměsíční rituál považujme za ukončený. Prokažme Akačihovy službu, a sdělme jeho úkaz všem v městě. Blýská se na lepší časy!“ Řečník roztáhl paže a nastolil obrovský úsměv. Dav vesele tleskal a radoval se.
„Kami Akačiha.“ Pověděl řečník a spojil dlaně.
„Kami Akačiha.“ Dav zopakoval a dlaně spojil taktéž.

Po chvíli se všichni vesele vydali zpět lesem do města, kromě pár mužů bez trička, kteří hlídali znovu uvázaná zvířata a dohořívající hranici.
„Asi se taky můžeme vrátit a probrat vše na hostelu.“ Pronesl Shikadai.
Přikývly jsme.

Oklikou jsme dorazili na hostel.
„Tahle víra je tu po staletí. Pravděpodobně se začalo extrémizovat až nedávno, jinak by to Listová řešila dřív. A oni se zmiňovali o heretismu. Že by se zde stala nějaká událost, při které se Akačiha neobjevil, a usuzovali to tomu?“ Shikadai nechává své myšlenky vyjít napovrch. Sedíme u stolu a já s Chocho ho bedlivě posloucháme.
„Určitě to ale dneškem neskončilo. Sice jsme zabránili obětovaní zvířat, které patří obyvatelům, ale to rozhodně nebyl jediný důvod chudoby většiny. Cítím tu korupci, celou dobu. Zítra musíme sehnat místního a na všechno se zeptat. Akorát Sarado, ty by ses moc neměla ukazovat, ještě by tě někdo prokoukl.“ Řekl Shikadai.
„Chápu. Vy zítra můžete projít město. Já se asi podívám po jeho okraji. Třeba najdu něco zajímavého.“ Odpověděla jsem.
„To nezní špatně. Asi to tak můžeme udělat, ale snaž se lidem spíše vyhýbat.“ Odvětil Shikadai a zívl si.
„Spolehni se.“ Vydechla jsem a usmála se.
„Teď jdu do té sprchy konečně já!“ Zamířila jsem do koupelny, kde pak po mě stékala příjemně teplá voda.
Jsem neuvěřitelně ráda, že mi má hra na Akačihu vyšla! Už se těším, až to povyprávím Kawakimu.

Usmívám se.

obrázek_2024-06-25_221647409.png
Poznámky: 

Uff. Dlouhá pauza zamnou! Pardon. Teď se určitě někam budu posouvat Smiling

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele yukki
Vložil yukki, So, 2024-07-13 21:32 | Ninja už: 2252 dní, Příspěvků: 4 | Autor je: Prostý občan

Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2024-06-29 19:51 | Ninja už: 2770 dní, Příspěvků: 3012 | Autor je: Metař Gaarova písku

Zaujímavá kapitolka Kakashi YES Tiež som zvedavá na toho Akačihu, možno ani Siedmy veľa nevie. Tak to býva, že vo vedľajších uličkách je iný svet, ako na hlavnej. Hehe, Sarada začala vnímať mužov, však Šikadai je fešák a určite perfektne vyšportovaný Úpa boží!!! Čóčo je skeptická ohľadom Kawakiho chodenia-nechodenia, celkom s ňou súhlasím. A Šikadai sa tiež zahľadel do dajakej devuchy, uvidíme, kto to bude. Inak si nepamätám, žeby som videla dajakého Naru s rozpustenými vlasmi, možno by ho mohol dakto nakresliť aj v sekcii FA. Hehe, mala by som sa skamošiť so Saradou, lebo večne hľadám zapaľovač Laughing out loud A pofukovanie má vždy svoj význam, aj tu objavili akúsi akciu pri svätyni. Ooo, tieto barbarské rituály sú katastrofa Whááá Dobrý nápad od Sarady spasiť úbohého psa a ostatné zvieratá, a tiež zakázať obetovanie všeobecne Cool Zaujímavé, že Akačiha sa tak dávno nezjavil, je to napínavé. Asi to bude skomolené meno dajakého Učihu, len mám z toho hicu zavarený mozog, tak si nespomínam, kto by to mohol byť Hehe... Uvidíme, čo ešte naši vypátrajú. Dobre si napísala, teším sa Ino ti gratuluje!