Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 17

Pohled Kawakiho

„Děkuji,“ řekl jsem Hinatě, když mi podala večeři. Udělala výborné kari.
Hima sedí vedle a taky se spokojeně láduje, Naruto tu klasicky není.
Mám ale hlavu plnou myšlenek. Už se těším, až Sarada přijde z mise, pořád na ni myslím. Až se toho bojím, ale ta Eida…
Mám strach, že fakt něco Saradě udělala. A i když jsem chtěl, aby to mezi námi zůstalo jako do teď, už si tím nejsem tak jistý.
Její objetí už není jako kdysi, asi se jí začínám štítit. Je to kvůli Saradě?
Neznám se…
„Na co tak vejráš?“ řekl jsem odměřeně.
Himawari se na mě velice zaujatě dívá.
„Nic.“ Šibalsky se usmála a dala si sousto do úst.
Už je ve věku Boruta, když jsem ho poznal, strašně mi ho připomíná.

Pohled Sarady

Přišel den, kdy se odevzdávají obětiny. Maguri Shikadaie a Chocho zavedla k malé dřevěné zvoničce uprostřed města jen kousek od hlavní ulice. Já je opodál sleduji, musím pak zjistit, kam se obětiny odnesou.
Sešlo se jen pár lidí. Samozřejmě Giro se svými muži bez trička, rodiny, které odevzdávají obětiny a pár přihlížejících.
Po krátkém obřadu se odevzdalo navařené jídlo. Chléb, nudle i třeba buchty. Dále se odevzdala nějaká vyšívaná látka, různé pletené předměty z proutí i jakýsi šperk.
Některé rodiny vypadaly velmi chudě, některé až tak ne.
Obětiny se položily pod zvoneček. Několikrát se zazvonilo.
Po obřadu se rozešli všichni kromě Gira a jeho mužů. Naložili obětiny na malý vozík a pomalu odcházeli.
Maguri s Chocho a Shikadaiem také odchází. Doufám, že se brzy připojí.
Já nenápadně vozík sleduju.
Po nějaké době skupina pár lidí s vozíkem došla na kraj města, kde opuštěné, trochu rozpadlé domy stojí přímo u velké skalnaté hory. Velkým houštím mezi nimi skupina prošla do skály, asi je tam jeskyně.
No, určitě se tam teď za nimi nemůžu vydat. Musím vyčkat, než vyjdou. Zvolala jsem jako sýček, na znamení pro Shikadaie a Chocho. Uvidím, jak daleko jsou.

Po chvíli čekání dávám znamení znova. Po dalších minutách zase. Z jeskyně ještě nikdo nevyšel.
Neuběhlo dlouho a Shikadai s Chocho mě nalezli.
„Vešli do té jeskyně za tím houštím, už by mohli každou chvílí vyjít.“ Zašeptala jsem.
Oba souhlasně přikývli.
A opravdu, neuběhlo ani 5 minut a skupinka opouští jeskyni s prázdným vozíkem.
„Chocho, hlídej, kdyby se náhodou vrátili nebo něco. Já se Saradou půjdeme dovnitř.“ Pronesl Shikadai a my dva vyrazili nenápadně do jeskyně. Prodrali jsme se houštím, které se sice zdálo husté, ale průchod byl jednoduchý. Je tu vyšlapaná cesta, rozhodně se zde chodí často.
Je to menší jeskyně, z venku sem dopadá pár paprsků světla. Před sebou vidíme jakýsi oltář s právě zapálenými svíčkami. Na kameni ve středu je vyrytý obrys postavy s očima. Akačiha?
Kolem oltáře jsou různě postavené a pověšené šperky, látky, jednoduše všechny trvanlivé obětiny. Stejně tak po stěnách jeskyně. Tohle místo má neuvěřitelnou atmosféru. Honosné předměty jsou zašlé po prachu mezi pavučinami. Jde poznat, jak dávno byly určité předměty doneseny. Vzadu jeskyně je místo, kde leží veškeré jídlo, které právě rodiny odevzdaly. Vedle nich stojí prázdné mísy a různé talíře, jsou velmi zaprášené a v jiném konci jeskyně je na hromadě spousta zvířecích kostí.
„Myslel jsem si, že obětiny někdo zpronevěřuje, ale jak tak koukám, asi vše jednoduše končí tady, a nechává se to napospas… Myším a hmyzu.“ Tiše řekl Shikadai.
„Kdyby si to vše někdo odnesl, mohl by za to mít vilu v Listové.“ S údivem jsem řekla. Oba s úžasem zkoumáme každý detail jeskyně. Je tu toho už hodně.
„Co budeme dělat?“ Špitla jsem zamyšleně. I kdybych jako Akačiha chtěla obětiny ukončit, a rozdat obětiny nazpět majitelům, jak poznám, komu co patří? A nevěřím, že by někdo nevyužil situace a nenabral si víc, než by měl. Ale nechat to tady ladem? Dřív nebo později by to tu někdo objevil, pokud by s tím Gira nechtěl sám něco udělat.
„Rozhodně musíme obětiny zrušit, ale co s tímhle?“ Vydechla jsem bezradně.
Shikadai stojí před oltářem zamyšleně. Po chvíli se usmál.
„Mistr plánů má plán?“ Usmála jsem se.
Shikadai se na mě podíval a přikývl.
„Aby vše bylo rozděleno jednotným dílem, nemůžeme řešit co je čí. Napadlo mě v noci věci postupně donést do každého domu, další den, až bude poprask na světě, by ses mohla zjevit, nebo vlastně může i tvůj otec a obětiny zrušit. Kdyby se představil on, byla by to jiná podoba. Mohlo by to vypadat ještě více božsky.“ Shikadai pronesl s úsměvem.
„A tím bychom i zamezili jakémukoliv šílenství. To se mi líbí!“ Nadšeně jsem řekla. Shikadai je fakt hlava!
Vyšli jsme z jeskyně, naštěstí nikde nikdo.
„Chocho, to chceš vidět! Ale rychle, musíme jít do hostelu.“ Usmála jsem se na Chocho. Ta neváhala a šla dovnitř, já se Shikadaiem čekáme venku.

„Wooahhh! To je jedno z těch nejhustějších míst, jaký jsem kdy viděla! Ale co s tím?“ Řekla Chocho co vylezla z jeskyně.
„Neboj, všechno si povíme.“ Odpověděl Shikadai a vyrazili jsme do hostelu.

Tam nás čekal táta i Boruto. Svěřili jsme se všem s našim plánem.
„Tati, budeš Akačiha?“ Usmívala jsem se.
Táta vypadal trochu v rozpacích. „No, nějak to asi zvládnu.“ Řekl a poškrábal se ve vlasech.
„Ale nesmíme se za žádnou cenu nechat chytit při distribuci, všichni musí do černého a taky, půjdu se do té jeskyně podívat a vše rozpočítám. Boruto, ty umíš létat, zkus spočítat všechny domácnosti, kdybychom na někoho zapomněli, bylo by to nehezké.“ Dopověděl.

Zapadá slunce, tiché město se zahaluje do temnoty. Naštěstí zde kromě oné hlavní ulice nesvítí pouliční lampy, distribuce by měla být jednoduchá. Rozdělili jsme si části města a připravili veškeré věci.
Všichni sedíme v jeskyni a sledujeme, jak se paprsky pronikající dovnitř mění do oranžova, posléze mizí. Na večeři jsme snědli to, co se dnes doneslo odpoledne. Stejně by se to jinak nevyužilo, a to nádobí se musí vrátit také. Bylo to ale výborné.
Všichni v černých pláštích už jsou připraveni, naše brašny jsou naplněny, ale rozhodně se budeme pár krát vracet je doplnit.
Adrenalin mi stoupá, těším se, až si znovu vyzkouším svou schopnost nezpozorování.

„Řekl bych, že můžeme jít.“ Řekl táta, od západu jsme ještě čekali, aby co největší množství lidí už bylo v posteli. Jdeme na to!

Nejtěžší část vždy bude, najít ideální cestu dovnitř. Při nejhorším to nechám někde venku, ale to není ideální.
Stojím u prvního domu, zde je pootevřené okno. Jen jsem velmi zdobený náhrdelník položila na stůl kousek od něj a jdeme dál! Ve vedlejší budově jsem žádné otevřené okno nenašla, ale zadní dveře na zahradu byly odemčené. Potichu jsem vnikla a na první komodu jsem položila vyšívanou látku a pár malovaného nádobí i s příborem. Do dalšího domu asi nevniknu, ale mají posezení na zahradě. Na malý dřevěný stoleček na terase jsem položila honosnou proutěnou mísu a zlatem malovanou podkovu.
A tak to šlo dál.
Vše šlo bez problémů, několikrát jsem se vracela do jeskyně pro další várku, ale teď tu vcházím naposled. Musíme se všichni sejít a potvrdit úspěšnou akci.
„Samozřejmě že jsi tu jako první, tati.“ Usmála jsem se. Táta sedí opřený o stěnu již prázdné jeskyně. Jediné, co zůstalo je kámen s reliéfem a svíčky. Dovnitř dopadá jen zlomek světla z měsíce.
Najednou dorazil i Boruto.
„Jak to šlo?“ Zeptala jsem se s úsměvem. Z Boruta sálala pohoda. Já poznám, když by něco bylo špatně.
„Brnkačka.“ Odpověděl a s bradou vztyčenou si sedl kousek od mého táty.
To snad ne, ti dva vypadají úplně stejně. Jen je jeden černovlasej a druhej blonďatej.
„Vy jste jeden jak druhej.“ Uchichtla jsem se.
Oba se na sebe podívali, posléze se jim na tváři objevil malý úsměv.
„Hej, Boruto. Jestli mě budeš opouštět tak často jako můj otec, tak si mě nepřej!“ S drzým hlasem jsem nakráčela před Boruta a dlouze jsem se na něj zadívala.
On na mě zíral s mírným nepochopením.
Krátké ticho vyrušila Chocho. „Jsem tuu!“ Culila se.
„Tak ještě Shikadai.“ Vydechl otec.

Uběhlo pět, pak deset minut. Shikadai stále nikde.
„Měli bychom se po něm podívat. Věřím, že on si poradí, ale stejně…“ Hlesla jsem. Už jsou všichni trochu nervózní.
„Přesně tak, on se většinou dokáže ze všeho vykecat, ale klidnější budu až ho najdu.“ Řekla starostlivě Chocho.
„Cítím jeho chakru, tak se pojďme podívat.“ Pověděl otec a vydal se z jeskyně. My ho následovali.
Dorazili jsme na okraj města.
„Shikadai?“ Zašeptal otec v tmavé ulici plné keřů. Pozemky okolo jsou velké a domů pár.
Z keře opodál se pomalu vynořil Shikadai. Potichu se přemístil k nám pod hustý strom.
„Co ti tak dlouho trvá?“ Šeptla Chocho.
„Všechno už mám, ale v tam tom baráku je několik hlídacích psů. Když jsem se tam zkoušel dostat, hnedka o mě věděli a štěkali. A když jsem prsten hodil na terasu, jeden z nich to vzal do tlamy a zahrabal to kdesi!“ Shikadai zní vytočeně a bezradně.
Všichni s úsměvem vydechli.
„Ale teď vás tu mám, takže je můžete odlákat a já to mezitím vyhrabu a dám někam, kam na to nedosáhnou.“ Dořekl.
„Jednoduše je se Saradou sharinganem uspíme.“ S klidem řekl otec.
„No jo-…“ Vydechl otráveně Shikadai.
„A já jsem se bála, že tě už načapali.“ Zahihňala se Chocho.
Já a otec jsme šli k oné zahradě. Jednoduchý zvuk kroků psy přilákal a než stačili štěkat, leželi na zemi. Tohle je strašně jednoduché!
Shikadai se objevil vedle mě a přelezl plot. Začal hrabat a po chvíli opravdu vytáhl velmi honosný prsten. Zamířil k domu a škvírou pod vchodovými dveřmi ho prostrčil.
„Hotovo. Díky.“ Řekl na cestě ze zahrady.
S úsměvem, ale i mírnou únavou se všichni vracíme zpět na hostel.