Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 16

Jak to, že se u nás v pokoji svítí? Koukáme z venku do našeho okna.
S aktivovaným sharinganem pomalu odemykám dveře. Co se to děje?
Chocho i Shikadai jsou za mnou připraveni na nejhorší...
Otevírám pomalu dveře.
„Aaaaahh?! Co tady děláte?!!“ Vyjekla jsem samou radostí! Můj otec seděl u stolu a Boruto se válel na velké matraci, ale na něj nemám čas se koukat! Rychle jsem běžela za tátou. „Tati!!“
Otec vstal a já mu padla do náruče.
„Dobrý den, Sasuke-san! A Boruto???“ Vyjekla Chocho a přišla blíž.
„Dobrý den,“ kývl Shikadai k Sasukemu.
„Hihihahha.“ Chichotal se Boruto, když se zvedal do sedu.
„Promiň za takové překvapení.“ Decentně se na mě usmál táta.
Já si nemůžu pomoci, mám slzy v očích. Tátu jsem neviděla roky!
„Hej Boruto, co máš s okem?“ Zeptal se Shikadai, když si s Borutem ťukli pěstmi na přivítanou.
Otočila jsem se k němu. No jo? Má velkou jizvu přes oko, má ho zavřené.
„No fakt!“ Bezmyšlenkovitě jsem si klekla k Borutovy a zkoumala ji.
Je už zahojená, musela se stát už dost dávno. Ale aspoň ten blbec vypadá víc drsně.
Jeho střapaté blond vlasy už nevypadají směšně, naopak. Připomíná mi Čtvrtého. A jak vidím, inspiroval se tátovým stylem, sedne mu to!
„Yoo Sarado!“ Vydal ze sebe hlubokým hlasem Boruto.
Ahh! Ten hlas?!
„Ahoj!“ Vylétlo ze mě.
„Už nám povíte, jak jste se tu ocitli? Jsem celá nedočkavá!“ Usmívala se Chocho.
„Byli jsme nedaleko a Sasuke-san tady ucítil chakru Sarady, tak trval na tom, že tě chce vidět. Stejně jsme ale už měli v plánu se vracet do Listové, takže vlastně proč ne. Ani nevíte, jak vás rád vidím!“ Šibalsky se zasmál Boruto. Má nádherný úsměv od ucha k uchu. Táta přišel ke mně a sedl si. Vlastně, najednou jsme všichni seděli na té velké matraci.
Pořád tomu nemůžu uvěřit.
„No a co máš s tím okem, Boruto?“ Zeptala se zvědavě Chocho.
Borutův úsměv se decentně vytratil.
„Potkali jsme Coda, jednoduše.“ Řekl. „Teď bych mu ale nakopal zadek!“ Zasmál se.
„To seš celej ty.“ Řekla jsem a usmála se.

Čas utíkal, my se bavili hlava nehlava. O všem možném. Táta toho sice moc nenamluvil, ale vyslechl mě. Příjemně se na mě usmíval. A Boruto? Stal se z něj muž. Vyprávěl nám ze svých cest, jak trénoval a s kým bojoval. Je z něj úplně nový člověk. Už se těším až se vrátíme do Listové, a všechno bude jako dřív. A hlavně, až si zase bok po boku zabojujeme! Haha!

„O tomhle jsem neměl nejmenší tušení. Nikdy nepoznáš celý svět, i ty blízká místa v sobě mohou skrývat tajemství.“ Odpověděl táta na mé vyprávění o Makově a Akačihovy.
„Tohle město vždy chtělo žít bez většího kontaktu s okolím. Všichni ho znají jen jako město s prostým lidem s prostým životem.“ Úsměvně táta sklopil hlavu.
„Teď musíme dva dny počkat, než se budou předávat obětiny, ať víme, kde skončí.“ Shikadai pronesl.

A taky se tak stalo. Dva dny jsme nic velkého nedělali. Táta s Borutem se neukazovali městu, ale chodili jsme do přírody, nebo, alespoň já s tátou.

„Víš tati, někdy bych si přála, abys mě pověděl vše o našem klanu a o tobě. Ptala jsem se Kakashiho ale,“ zaksichtila jsem se. „Ale říkal, že bys mi to měl říct ty.“ Otočila jsem oči v sloup.
Táta se na mě dlouze podíval. Sedíme na kmenu stromu v lese.
„Už jsi asi velká...“ Zašeptal.
„Asi?“ Řekla jsem otráveně.
„Hmh.“ Usmál se otec, po chvíli mu ale úsměv zmizel.
„Uchihové jsou příliš milující, velice emotivní. A křehcí. Samotný sharingan se zjeví při emoční situaci. Já na to nevypadám, ale…“ vydechl. „Láska a nenávist mě dohnala k nepředstavitelnému, ale jak vidím, u tebe se toho bát nemusím.“ Usmál se.
„Prý jsi zabil strýčka Itachiho.“ Řekla jsem.
„Eh-“ Táta zní překvapeně.
„Udělal jsem to, co Itachi nachystal… Chtěl, ať ho nenávidím za to, co udělal. A chtěl, abych se pomstil, abych ukončil koloběh nenávisti. Jenže jsem se po jeho smrti dozvěděl pravdu.“ Jeho hlas zněl temně a podíval se na mě.
Se zájmem poslouchám.
„Ve svém mládí jsem udělal mnohé, a hodně věcí je mi líto…“ Vydechl.
„Než jsem zabil tvého strýčka, utekl jsem z Listové, abych našel sílu u tehdejšího nukenina Orochimara. Toho moc dobře znáš. Jeho jsem poté i zabil, ale jak vidíš, on přežije všechno.“ Tátovy koutky se na chvíli zvedly.
„A co jsem zjistil pravdu, nesnášel jsem všechny. Nesnášel jsem Listovou. Zabil jsem několik lidí a…“ Táta zavřel oči.
„Málem i tvoji mámu.“ Pronesl s lehkou bolestí v hlase.
„Haaaah?!“ Zděšením jsem stoupla.
„A taky Sedmého!“ Hlesla jsem.
Táta přikývl.
„A lituji toho, víš… Neber si ze mě příklad.“ Táta se shrbil, stud z něj sálal.
„Toho se… bát nemusíš…“ Otočila jsem se a otřela si vlhké oči.
„Ať se stane s tvými přáteli cokoliv, nesmíš je v tom nechat.“ Řekl táta svým tichým hlasem.
„Jak to, že ti vše odpustili?!“ Můj hlas byl najednou křehký.
„Stejnou otázku si kladu každé ráno, Sarado…“ Pověděl táta při pohledu do země.

„Boruto, tobě táta vyprávěl o sobě?“ Zeptala jsem se. On sedí na matraci opřený o zeď, já také, ale kolmo od něj. Táta právě odešel do sprchy a Shikadai s Chocho se ještě zdrželi ve městě.
„Ano. Vím, že jsem ti kdysi říkal, že bych chtěl být jako tvůj táta, ale něco bych přece jen změnil.“ Usmál se Boruto. Má na sobě jednoduché tričko s motivem svého klanu a pruhované volné kraťasy. Na krku mu visí několik přívěšků.
Ah, začíná mi být vedro…
Sklonila jsem oči a zastavily se na Borutových rukách.
Čím víc se dozvídám o otcově minulosti, tím víc si připadám jako jeden velký omyl. Jako by tu už žádný Uchiha snad neměl být.
Chtěla bych poznat strýčka Itachiho. Nebo dědečka a babičku.
„Jsi v cajku?“ Borutův hlas mě vytrhl z přemýšlení.
Pohlédla jsem mu do jeho modrého oka.
„Na tohle si budu zvykat dlouho.“ Povzdychla jsem.
„Ty nemáš žádnou větší jizvu?“ Zeptal se mě Boruto.
Zakývala jsem hlavou nesouhlasně, bradu jsem si opřela o kolena a trochu se schovala do svých paží.
Boruto se zasmál. „Ty by ses nikdy takhle nenechala říznout.“ Řekl a opatrně si sáhl na zjizvené oko.
„Boruto zůstane Borutem.“ Šibalsky jsem se zasmála.
Mé oči sledují Boruta z poza mých paží. Vždycky jsem se s Borutem cítila tak bezpečně a pohodově. Úplně jsem na ten pocit zapomněla.
„Těším se domů, až uvidím rodiče, ale hlavně Himu. Ta musela vyrůst! Ale i toho vola Kawakiho.“ Pochleboval si Boruto.
No jo! Kawaki! Dnes jsem si na něj ani nevzpomněla. Jsem normální?
Hihi. Sakra. Právě jsem si představila to… naše tajemství.
Musím se červenat.
Zajela jsem daleko víc do svých paží, ale koutkem oka jsem se podívala na Boruta.
„Fakt ti něco není?“ Zničehonic se zeptal a upřeně se na mě díval.
„N-ne ne-“ Zakoktala jsem. Zalilo mě teplo a rozbušilo se mi srdce.
Boruto v rychlosti po čtyřech přilezl ke mně a dal mi dlaň na moje čelo.
Aaahh!! Jen oči mi vykukují.
„Vždyť jsi úplně horká! A červená!“ Vyhrkl ze sebe Boruto a šel mi namočit jakýsi hadr.
„N-ne já-, jsem v pohodě!“ Snažila jsem se, ale v pohodě asi fakt nevypadám.
„Mě přece lhát nemusíš!“ Řekl Boruto a pomalu mi na čelo dal studený mokrý hadr.
Jee, to je úleva.
Nahlas jsem si vydechla a pravačkou si hadr začala přidržovat sama.
„Díky.“ Pověděla jsem.
„Měla by sis lehnout.“ Boruto dřepí vedle mě s vážným výrazem
„Říkám, že jsem v pohodě!“ Vyhrkla jsem ze sebe a zasmála jsem se.
Borutův nechápavý výraz mluví za vše.

Pohled Eidy

Haha! Skvělý! Můj plán vychází.
Tak přece z té dětské lásky tam něco je! Hahahaha! Směji se jak divá.
Sedím při výhledu na daleké město Makov a pozoruju Boruta se Saradou přes svůj senrigan.
Naštěstí Sasuke s Borutem byli nedaleko a jako náhodná pocestná jsem nenápadně Sasukeho přesvědčila, že by měl navštívit svoji dceru. Haha! Hvězdy mi přejí!
Sarado, vždycky jsi měla slabost pro Boruta, přece bys takového fešáka nechtěla?!
Teď jim dát pár dní, a Kawaki bude jen můj!
Věřím v to…
Jsem plná optimismu.
Tím pádem tu skončila moje práce, letím zpátky do Listové, miláčku!

„Ahoj Kawaki!“ Nadšeně jsem řekla, nemůžu se té dobré nálady zbavit.
„Eido? A-ahoj.“ Kawaki se na mě otočil. Zrovna dojedl svou svačinku v lese při tréninku.
„Jak ti to jde?“ Culím se, sedla jsem si vedle něj.
„Ale fajn, to vidím, že ty máš dobrou náladu?“ Zeptal se mě.
„No, víš, uvědomila jsem si, že jednoduše pravá láska zvítězí, Kawaki.“ Vzala jsem jeho ruku do své. Ach! Jeho velká ale příjemná ruka.
Kawaki se na mě nechápavě dívá.
„Co je?“ Řekla jsem nevinně.
„Tys něco udělala Saradě?“ Podezíravě se zeptal. Pche!
„Já? Vůbec! A nemluv o tom děcku. Akorát mě vytáčí.“ Řekla jsem rázně, ale mile. Položila jsem si hlavu na Kawakiho rameno.
Jeho vůně! Jako větvičky modřínu s čokoládovým nádechem a trochou citrusu.
„Chyběls mi Kawaki…“ Zašeptala jsem.
Kawaki nehybně seděl. Schoulená u něj jsem byla nadevše spokojená.
„Kawaki…“ Natáhla jsem pomalu prst k jeho bradě.
„Máš mě rád?“ Usmála jsem se. Jeho nehybná tvář se změnila v úsměv. Prstem ho hladím po bradě.
„Mám…“ Tiše řekl.
Kyaaaa!! Kawaki!
„Podívej,“ Řekl a pomalu vstal. Achjo! Jeho rameno bylo tak pohodlné.
Kawaki se na mě usmíval.
Začal dělat pečetě, hned na to vyfoukl oheň, který ale neútočil, udělal kolem něj bariéru.
„Hihi, myslíš si, že nevím, na čem jsi tu pracoval?“ Usmála jsem se.
„Ale jde ti to moc dobře!“ Vyskočila jsem s radostí a objala Kawakiho.
Jeho ruce mě ale neobjaly zpět. Naštvaně jsem se na Kawakiho podívala. Mé upřené oči čekaly na odpověď.
„Ehm, promiň.“ Řekl nesměle a objal mě.
Tohle jsem nečekala! Kya!
Život jakoby začal znovu dávat smysl...