Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 15

Nový den, další dobrodružství.
Nebo ne?
Procházím se sama krajem města Makov, přesně tak, jak jsme se s Shikadaiem a Chocho domluvili. Nesmím dát šanci nikomu, aby mě poznal. Sice byla tma, ale mých brýlí si přece jen někdo při boji se stínem mohl všimnout. Ale hlavně můj hlas. Ten se davu asi vryl dost do paměti.
Ale nevidím nic závratného. Spousta domů je zde opuštěných a rozpadlých. Vypadá to, jako by město svá nejlepší léta měla za sebou. Potkávám zarostlé mýtiny, záhony i malá pole. Ale i opečovávané, těch je ale menšina. Lidé vidím jen z dáli. Mají prostý život.
Ale příroda je zde nádherná. Až nedotčená. Vzduch je čistý a potkala jsem i pitný pramen. Aspoň o vodu se místní bát nemusí.
O Makově jsem před misí ani neslyšela. Není na žádné hlavní cestě. Je obehnané nepřístupným pohořím, skálami a hustým lesem. A dokonce to vypadá, jako by ani nevěděli, že jsou v nějaké zemi Ohně. Takové místo, které je závislé jen samo na sobě bych čekala daleko od pěti národů.
Přes to vše je ale vidět nějaký vliv z okolní civilizace. Ale proč tak prý nesnáší ninji? Zajímala by mě historie.

Toulám se dál. Doufala jsem, že potkám nějakou zajímavou, nejlépe historickou stavbu, která mi dá alespoň nějaké informace. Ale už jsem skoro město obešla celé dokola. Hmh… Nemůžu se vrátit s prázdnou.

Přede mnou se rozevírá mezi stromy vysoká skála. Je zde malá mýtinka a po levé straně je strmý svah do města.
Hm?
Do skály vede cesta. Tam něco určitě najdu!
Vytáhla jsem si baterku a jdu dovnitř. Cesta nevypadá udržovaně, ale je průchozí.
Ach… Vždycky jsem trochu nejistá chodit sama v takových prostorech. Ale věřím, že tady nenajdu nic horšího, než jsem já sama.
Haha.
Achjo, Sarado…

Po několika minutách klikatého, vypadajíc přírodního tunelu jsem došla do poměrně velké jeskyní síně.
To je ono!
Uprostřed jsem uviděla ohniště. Naposledy se mohlo použít před několika týdny. Takže sem stále, i když málo, někdo chodí.
Nezaváhala jsem a svým ohnivým jutsu ohniště zapálila. Najednou se mi rozjasnila celá místnost.
Perfektní!
Na zdech jsou malůvky i text.
Písmo vypadá velmi zastarale, dokážu rozluštit jen pár slov! Určitě to tu je už nějakou chvíli.
To je neuvěřitelný.
„Aka-čiha.“ Rozhodně je ten text o tom. Ale souvislou větu z toho nerozluštím.
„Červono oka, niet, vsio, duša, al‘, jest…“ Takhle se nemluvilo určitě ani za vzniku skryté Listové.
Ale co ty malůvky?
Obrys postavy, jen oči jsou vyobrazeny.
Oči... Všude samé oči. Ale žádné tomoi.
Procházím část zdi k další. Malůvky jsou různě po jeskyni. Je na nich všechno možné. Oheň, blesky, voda, lidé…
Nic konkrétního. Zajímal by mě význam tohohle místa.

Ah!! Panebože!
Opravdu to tak je!
Je to zanesený, ale je to jistý.
Tohle je znak Uchiha!
Procházela jsem to dál.
Viděla jsem malůvky meče, ale i kunaie. A znak Uchiha podruhé.
Musí to tak být.
Ví o tomhle vůbec otec? Prý se naposledy Akačiha ukázal v generaci parodičů… To ani nebyl otec ještě na světě.
Hm? Tohle vypadá nově!
Malůvka obrovského výbuchu a vedle jakýsi… Kořen stromu? Se zavěšenými lidmi?! Není to Nekonečné tsukuyomi?!
Rudý měsíc… To musí být ono.
„Heretici! Akačihova zloba!“
Tohle je po našem. Válka se musela dotknout i jich. Ale nevěděli, že je to velká válka ninjů. Ale co znamená ten výbuch?

Vyšla jsem z jeskyně. Stále jsem rozčarovaná z toho, co jsem našla.
Asi se ale pomalu vrátím na hostel. Nic lepšího už rozhodně nenajdu.

„Aaarghh!“ Ozvalo se nade mnou.
Eida?!
Dopadla by kopancem přímo na mě, ale nic, čemu bych se nevyhla!
„Co tady do háje děláš?!“ Vztekle jsem řekla v bojovém postoji opodál.
Eida si naštvaně vytahuje nohu ze země.
„Vyříkáme si to hezky po staru!“ Vyběhla po mě s neuvěřitelným sebevědomím.
„Ty mě sleduješ?!“ Ne fakt? Jak může vědět o mojí misi tady?!
Vykryla jsem její pěst, ta ale i tu moji.
„Říkala jsem ti,“ Eidy noha se objevila vedle mé hlavy.
„že se máš-“ Eidin hlas je rozhořčený, stejně tak její údery, které vykrývám.
„klidit pryč!“ Co to dořekla, mi vpálila dlaň do hrudníku.
Ta sv**ě! Odpálila mě rovnou k zemi.
Tse, taková potupa!
Škoda že na ni moje genjutsu nepůsobí.
„I kdybys mi nakopala zadek, Kawakiho city nezměníš!“ Usmála jsem se a připravila se na útok.
Rychle jsem vytáhla několik kunaiů, vyskočila jsem do vzduchu a ze všech možných úhlů jsem je po ní házela.
Hmh. Bojovat i uhýbat umí.
„Snaž se trochu, děcko!“ Posměšně řekla a vznesla se vedle mě do vzduchu.
Tahle její blbá schopnost! Málem se do mě trefila kopem, naštěstí jsem úspěšně přistála na zem.
Ts. Na tohle nemám ani chuť, ani čas! Jen doufám, že tu nikdo v okolí není.
„Chidori!“ Vykřikla jsem a klikavě jsem se dostala k Eidě, ta to vykryla. Samozřejmě.
Ale nestojí stabilně! Nohou jsem v rychlosti podkopla její a chidori začala směřovat k jejímu padajícímu tělu.
Začala se vznášet. Ha!
Rychle jsem chidori nasměrovala do opačného směru k jejímu hrudníku.
Trefa!
Kopla mě do lokte na ruce s chidori a vzdálila se. Drží si břicho.
„Grrrhhh!“ Ulevila si.
Já stojím a držím si svoji pravačku. Dost ten kopanec bolel! Krucinál.
„Stojí ti to za to?!“ Zvolala jsem už trochu zadýchaně.
Eida vstala a začala se vznášet. Zastavila tak vysoko, že ani skokem k ní nedosáhnu.
Srábotka.
„Vzalas mi moji lásku!“ Vylezlo z ní. To je… slza?
„Cítíš se dobře?!“ Ubrečeně po mě řve Eida a vložila si obličej do dlaní.
Tse. Ta to umí hrát na city! Mrcha jedna.
Koukám na ni se vztyčenou hlavou a rukou začínám šmátrat v brašně.
V rychlosti jsem po ní hodila kunai.
„Přijmi to!“ Zařvala jsem na ni.
Ona lehce kunai vykryla a podívala se na mě s ubrečeným výrazem.
„Mě nebude rozkazovat NIKDO.“ Polkla, otočila se ode mě a uletěla.
Tse! Co si jako o sobě myslí?
Paří na mě sluníčko, zalezla jsem do lesa. Uhh, to je příjemný!
Ale ta holka mě štve čím dál tím víc. Pořád mě jen otravuje, jak mě tady sakra našla?
Při chůzi lesem se snažím oprášit stopy po boji z oblečení a kůže.
Celkem se bojím, aby se příště neukázala v nevhodnou chvíli.
Ksó.

Na hostelu jsem si udělala večeři. Mezitím došla i Chocho se Shikadaiem. Sdělila jsem jim svůj zážitek z jeskyně, a co jsem tam našla.
„Takže opravdu klan Uchiha, jo?“ Povznesl Shikadai.
„My poznali dívku jménem Maguri. Vysvětlila nám dost věcí, zítra se s ní máme sejít znovu, ty Sarado, můžeš jít určitě s náma. Myslím, že jí můžeme věřit.“ Dodal.
„Fajn, a co vám zajímavého řekla?“ Ptám se zvědavě.
„Říkala nám o události tady známe jako „Akačihova zloba“, tedy to cos viděla v jeskyni. Ale byly to vlastně události spojené se Čtvrtou velkou válkou ninjů. Nejdřív se prý nedaleko objevil obrovský výbuch, kterého vlna poničila většinu města. Usmrtilo to pár lidí i zvířat. No a později se objevil rudý měsíc a falešné sny. Lidi to brali jako výstrahu. Totiž předtím už dost lidí v Akačihu nevěřilo, anebo ho aktivně nevyznávali. Takže si mysleli, že tohle byl důsledek heretismu. Kdo po „zlobě“ dál nevěřil, byl vykázán, nebo v nejhorším i zabit. To byly ale jen jednotky případů.“ Shikadai poklidně vyprávěl a já zaujatě poslouchala.
„No a od té doby jsou nastoleny tvrdá pravidla k vyznávání Akačihy. Všichni se jimi musí řídit. Bohužel tím upadá i soběstačnost města a prohlubuje se chudoba. Vymáhá to Giro a jeho muži, což by měl být ten řečník, kterého jsme viděli včera. Věří v různé vykoupení a obětiny. Končit mají u Akačiha, což… Víme, že určitě nekončí.“ Dopověděl Shikadai.
„Takže musíme zjistit, kde končí to, co se bere od obyvatel, a nejlépe tomu zamezit.“ Řekla jsem.
„Jo, a taky, zítra má být slavnost na hlavní ulici k příležitosti včerejšího zjevení Akačihy.“ Usmál se Shikadai.
„Těšíš se, Sarado? Budou o tobě mluvit jako o bohu!“ Zasmála se Chocho.
„Hehe, no…“ S nesmělým úsměvem jsem si prohrábla vlasy.
„Bude to něco.“ Dodala jsem.

.

„Tohle je Maguri.“ Řekla Chocho.
„Ahoj, jsem Sarada,“ představila jsem se a podaly jsme si ruce.
Je to bělovlasá holka, nevypadá chudě, ale ani bohatě. Má milý úsměv, ale tváří se nejistě.
„Ráda tě poznávám. To je poprvé, co jsem poznala nějaké cizince u nás v Makově. S radostí ti všechno zodpovím!“ Její tenký hlásek je plný radosti.
„Maguri je náš dar z nebes, bez ní bychom se ztratili a nepoznali místní kulturu!“ Řekla vděčně Chocho. Maguri se zaculila.
„Ale teď pojďte! Za chvíli začíná slavnost. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se Akačiha ukázal!“ Řekla Maguri, divím se, že štěstím neskáče. Vzala mě za ruku a táhne do davu, za mnou je Shikadai i Chocho.
Musím být ale opatrná. Brýle na sobě radši nemám a hlas se snažím dělat trochu jiný.
Vidím rozmazaně, ale zvládnout se to dá.
Našli jsme si dobé místo v davu. Tady musí být snad celé město. Je tu několik stovek lidí, a někteří koukají i z oken budov.
V davu jsou zase zdatní muži bez trička.
„Všemocný Akačiho!“ Vykřikl řečník, tedy Giro, a objevil se na malém dřevěném pódiu uprostřed davu.
„Všemocný Akačiho!“ Zopakoval dav.
„Děkujeme!“ Štěstím bez sebe zakřičel Giro.
„Děkujeme!“ Dav začal tleskat a jásat. Lidé kolem nás vypadali opravdu nadšeně. Rozhodně žádná přetvářka. Maguri se občas s úsměvem od ucha k uchu koukne i na nás. My jí úsměv opětujeme.
„Všemocný Akačiha se objevil ve formě ženy, tedy, alespoň měl ženský hlas! Je to opravdu mistr! Zahnal zlé stíny a jen Akačiha ví, jak dlouho sužovali naše město! Jen díky naší věrnosti se znovu ukázal! Heretici nevěřili!“ Giro je velmi dobrý řečník, všichni znovu jásají.
„Měli jsme pravdu!“ Ozval se mužský hlas z davu.
„Přesně tak, obyvatelé! Měli jsme pravdu!“ Giro pokračoval.
„Avšak všemocný Akačiha nám předal ještě jednu věc.“ Dav utichl.
„Obětin bylo dost! Toto zahlásil Všemocný Akačiha chvíli před obětováním zvířat! Zvládli jsme to! Naši věrnost jsme dokázali znovu získat! Děkujeme!“
„Děkujeme!“ Odpověděl dav a znovu jásal.
„Ale!-“ Giro zvedl ruku, dav znovu utichl.
„Nesmíme zapomenout svou věrnost nadále projevovat. Proto věcné obětiny musíme nadále obětovat! Nesmí se opakovat „Akačihova Zloba!“! Proto poprosím rodiny, které mají tento týden obětiny dávat, aby vše dodali podle plánu.“ Girův úsměv se vytratil.
„Ale dnes je speciální den!“ Giro vznesl ruce nad hlavu.
„Dnes se bude slavit! Hojně se podělte s jídlem a pitím se sousedy. Dnes nesmí nikdo zůstat smutný na počest zjevení Všemocného Akačihy! Pane starosto, pojďte požehnat dnešní oslavy!“ Dořekl Giro a pomáhal starostovy společně s dalšími muži se dostat na pódium. Je to stařík. Dav jásal.
Po chvíli Giro znovu zvedl ruku na znamení ticha.
„Jsem velmi rád, že ses Všemocný Akačiho vrátil. Škoda, že jsem tě znovu nespatřil, ale to důležité jsi znovu udělal. Děkujeme ti!“ Třesavým, ale pronikavým hlasem starosta promluvil. Ze dvou stran mu pomáhali stát nějací muži. Řekl jen pár dalších oslavných vět, poté všichni pomalu sešli z pódia a lidé se začali oslavně vracet ke svým domům.
„Starosta je jeden z mála, co ještě zažili zjevení Všemocného Akačiho před tímto. Ach, kéž bych ho taky viděla na živo!“ Maguri se radostně usmívala.

Vydali jsme se za Maguri, ta nás zavedla do jejich malé rodinné venkovní hospůdky.
„Dneska vše za polovic!“ Rozhlásila starší paní, když vítala první hosty.
„To je moje máma.“ Řekla Maguri a běžela za ní.
„Mami! Musíme pohostit i tyto návštěvníky z daleka!“ S úsměvem zvolala.
„Ale, to jsou mi hosté. Naposledy jsem potkala cizince, když Maguri byla malé dítě. Vítejte.“ Milá starší paní si s námi potřásla ruce.
I když jsme neměli hlad, Maguriina máti nám dala alespoň něco sladkého na chuť a k pití jsme dostali limonádu z okurek.
„Nikdy by mě nenapadlo z okurky udělat tak osvěžující nápoj! Mňam!“ Lahodila si Chocho.
„Mohl bych se zeptat, jak to tu máte s těmi obětinami? To u nás se vůbec nedělá, víte.“ Shikadai se snažil vypadat nevinně zvědavý.
„Maguri, postarej se o támhle ten stůl, já vám mezitím povím, jak to tu chodí.“ Maguriina máma si přisedla.
Všichni tři zvědavě vyčkáváme.
„Víte, kvůli zlobě jsme všichni museli znovu získat Akačihovu náklonnost. Tak se zavedly obětiny. Je to daň za jeho ochranu naší krásné doliny. Dříve se dělaly jen oslavné rituály čtyřikrát do roka, ale to už nestačilo, protože se objevili heretici a zloba... Víte, jsem neuvěřitelně ráda, že zvířata už obětovat nemusíme. Spousta rodin kvůli tomu přišla o velkou část obživy. Věřím, že brzy nebudeme muset darovat ani obětiny věcné. Bývá to jídlo, šperky či složité výrobky z látky a dřeva. Doufám, že brzy zase budeme soběstační.“ Starší paní povzdychla. Měla vlasy schované pod šátkem. Dlouhou sukni a zástěru.
„A co vás vůbec přivádí k nám do Makova?“ Zeptala se.
„Ehh.“ Vydala ze sebe Chocho.
„Víte, u nás ve vesnici je tradice, že mladiství musí vycestovat do světa na rok, prý aby dospěli.“ Shikadai s klidem vysvětlil.
Haha, ten si to musel připravit!
„To je zajímavé! A narazili jste na Makov, to je něco! Místní jsou opravdu velmi pohostinní. Užijte si zde každé chvíle!“ Starší paní mi připadá jako dobrá duše skrz na skrz. Celkově, i když místní toho nemají moc, a žijí prostý život, vypadají šťastně a podělí se i o to málo co mají…
Musíme jim pomoci. Musíme zařídit, aby nemuseli dávat už žádné obětiny! A taky si pohlídat Gira, jestli nedělá nějaké nekalosti s těmi věcmi.

Uběhly chvíle, povídali jsme si s Maguri a její mámou o všem možném. Pověděly nám o oslavách, které se konají po staletí čtyřikrát v roce. Město se zahalí do červené barvy, v podobě látkových výzdob. Ale ta nejkrásnější oslava se koná v létě, prý bude za měsíc. Totiž políčka v okolí města se zahalí do červené. Dozraje červený mák. Přece, podle něj se i město samotné jmenuje. Mák je neodmyslitelnou součástí nejen místní kuchyně. Přidává se do buchet, ale i hlavních chodů. Při oslavách se všichni musí dělit. Podobně prý jako dnes. A při stmívání prochází průvod v čele s černou látkou na kůlu připomínajícího Akačiho. Ostatní drží hořící svíčky. Akačiha se postaví doprostřed ulice a po zbytek večera dává pozor na dění. Ale je to jen symbolické. Akačiha prý totiž pozoruje město neustále.
Se Shikadaiem a Chocho odcházím z hlavní ulice. Jsme přejedení. Bylo to moc dobré a Maguri s její mámou se skvěle poslouchali. Začínám mít toto město v oblibě, i přes onu chudobu. Ale těší mě vidět tváře ušmudlaných dětí, které se ale dnes přecpali tak stejně jako my! Doufám, že to tu brzy vyřešíme.
Možná by si někdo myslel, že nic z toho, co místní dělají není užitečné, protože Akačiha neexistuje, ale… Jejich víra je udává dobrým směrem, a co jsme my, ninji z listové, abychom se snažili jim tyto věci vyvrátit.
Svět je nádherné různorodé místo.

Se Shikadaiem a Chocho nás ale teď čeká infiltrace. Včera ti dva zjistili, kde Gira bydlí, tak ho budeme nějakou dobu sledovat. Pravděpodobně je to nejmocnější muž ve městě. Jeho dům nevypadá tak bohatě jako některé v Listové, ale určité znaky tu jsou. Je více dekorovaný než domy v okolí a materiály se zdají kvalitní…

Po pár hodinách sledování Giry v domě a obcházení okolí domu jsme ale nenašli nic moc zajímavého. Gira vypadá jako spořádaný člověk odevzdaný své víře.
„Asi budeme muset počkat dva dny, než se budou dávat týdenní věcné obětiny.“ Zašeptal Shikadai.
Já i Chocho jsme už únavou vydechly a všichni jsme se dali na večerní cestu do hostelu.