Tajemné
Touazuki zůstávala již měsíc v archivu sama. Sama sice není zcela přesná formulace, ale Manabu ji naučil dost na to, aby si dokázala poradit, a odešel do zaslouženého důchodu. Z počátku dokázala s veškerým úsilím vytvořit jen dva stínové klony. Jeden nechávala venku, mohl se volně toulat a když jej zrušila, připadalo jí jako by celý den prožila venku u vody. Pokoušela se jeho pomocí sbírat byliny a prodávat je, ale nebyla příliš úspěšná. Často se stávalo, že se klon s celou várkou rozplynul.
Tma se kolem rozprostírá,
je zima, nebe se drolí,
vítr se po planinách honí,
strach mě svírá.
Ticho co proniklo mi
do morku kostí,
samotu hostí,
ze slov jsou němé rýmy.
Vzrušený šepot žene se vzduchem,
ze slov se zhmotním já,
na dlouhé cestě kde něco hledám,
na dlouhé cestě za osudem.
Ze slov se zhmotní Květina,
já země nedotknu se,
cestuji pouze vzduchem,
z mé krve vstane mrtvý Hrdina.
Na světě je spousta dnů.
Na světě je spousta lidí.
A dny kráčejí; jeden přes druhý, tlačí se dopředu, jen vpřed, vpřed, poraž toho před sebou, možná tam vpředu něco je a možná není začátek nikde, je jen dlouhý úzký tunel, ve kterém se mačkáme, tiskneme k sobě a nedýcháme.
Možná je tam vpředu někde značka; jen tak zapíchnutá u zdi toho nekonečně pustého tunelu a bílá šipka na oprýskané ceduli ukazuje, že se máme vrátit, zase obrátit a zkusit to druhou stranou. Nejít do tmy Dál.
Jít do tmy Za námi.
A zjistit, že celý svět je jeden velký nekonečný kruh.
Víš... na světě je spousta...
[i]Stál v obrovské chodbě ponořené do tmy. Jen za zády měl východ, kterým pronikal chladný vzduch z venčí a zárověň do chodby propouštěl záři noční oblohy. Zafoukal vítr a on se otřásl zimou. I odtamtud šlo vidět, že nebe bylo tu noc krásné a on měl nutkání se jít podívat. Pokochat se tím pohledem. Ale vzpomněl si, co přišel vykonat. Srdce se mu rozbušilo. Nesměl ztrácet čas, mohl by ho někdo chytit a takový risk si dovolit nemohl. Zhluboka se nadechl a při výdechu se snažil zapomenout na všechno. Vyprázdnit si hlavu.
Na druhý den vstal velmi brzy. Venku vycházelo slunce, ptáci začínali zpívat. Výhled ze střechy domu ho velmi uklidňoval, potřeboval ze sebe vyhnat stres z dnešního souboje. Ani on sám nevěděl, proč z toho byl tak vynervovaný. Bylo to tím, že naposledy, co spolu bojovali to bylo na život a na smrt? Nebo snad tím, že se bál, že jeho protivník až příliš zesílil a on nebude schopný mu čelit? Všechny tyhle otázky chtěl zahnat, a proto se uvolnil, zavřel oči a nechal se ovívat jemným letním vánkem.
Noční krajina, bezoblačná noc. Mírně zvlněné kopce, žlutá podzimní tráva, vše černé. Silueta horizontu pod temnou oblohou s miliardami hvězd. Měsíc v úplňku a vlhký vzduch, žabí kvákání a vrzání dřeva. Holé keře, osamělé remízky, osamělý strom v dálce.
Utíká neslyšně, tráva pod nohama šumí, vzduch se míhá kolem. Zrychlený dech, tlukot srdce, vše skáče.
[i]Měl vidinu… tedy spíše to bylo několik vidin, které se slily do jediné. O to to bylo děsivější a hrůznější. Tyto výjevy se mu před očima míhaly jedna za druhou…
Jak si brzy stačil všimnout měly výjevy jedno společné.
Byl krásný, sluneční, letní den. Ulice Konohy byly plné lidí a všude panoval klid a pohodlí. Radost se přenášela z jedné osoby na druhou. Děti se zmrzlinami v ruce skotačily a hrály na honěnou. Všechno se zdálo být dokonalé. Mírumilovné. Dokonce i shinobi si dopřávali menší letní prázdniny bez misí. Jenže i ty nejhezčí chvíle mohou jednou skončit.
Vypadalo to jednoduše. Vejít dovnitř, uzmout tu věc a zmizet, jenže… Nebylo by to tak jednoduché, kdyby mezi ním a cílem nestála deset stop vysoká zeď. Navíc ke všemu byl vyslán na misi sám. Prej jednoduchá mise. Cítil však něco, co mu napovídalo, že by měl být opatrný. Podrbal se ve stříbřitě šedých vlasech a povzdechl. Od úst mu šel lehký obláček páry. Určitě měl na masce jinovatku. Byla tu velká zima. Možná, když sebou švihne, tak budu moct jít rychle domů.
Kvílení mrtvých. Pro obyčejné lidi skoro nerozeznatelný šum od stromoví. Pro člověka, který viděl někoho umřít, hlasitý nářek duše, který se probíjí do mozku s neutuchající intenzitou. Až východ slunce uleví trápenému. Jenže čekání na první sluneční paprsky se může zdát nekonečné. Jaké je to vysvobození, když den se neúnavně valí ke konci a noc se přikrade znovu? Žádné… z člověka může zbýt jen stín jeho původního já, pokud zůstane na všechno sám…
Ozvalo se zašustění klíčů v zámku.
„Jsem doma.“ zašeptal jemný hlásek vycházející z úst mladého chlapce. Avšak nikdo mu neodpovídal, nikdo tam nebyl. Vracel se do prázdného bytu jako každý den. Tiše vzdychl a zabouchl za sebou dveře. Sundal si boty a zamířil do kuchyně nalít si pohár vody. Neměl však žádné čisté sklenice, a tak si vodu nalil do prázdného hlubokého talíře.
„Měl bych umýt,“ řekl nahlas.
Tentýž večer, tentýž den, ale jinde jsme a právě tady se udál náš příběh…
Každému člověku se snad někdy přihodila jaksi podivná, zarážející, možná i šokující či neuvěřitelná událost, ze které se časem stala kultovní historka, přímo neopomenutelná součást zábavné a zcela nenucené konverzace během rodinných sešlostí. Takových osvěžujících zážitků TenTen zrovna mnoho v záloze neměla, a tak se nad situací, ve které se jednoho rána ocitla, lehce zaradovala, ačkoli nejedné dívce jejího věku by podobný zvrat v životě vehnal slzy do očí.
Padají.
Znovu padají.
Padají dolů, padají a padají, jsou zkroucené a ztrouchnivělé, zkroucené jako prsty nějaké stařeny, která jimi už sotva hýbá, stejně tak zažloutlé, zrudlé a hnědé, žluté jsou, žluté padají a padají a děti si v nich hrají, kopou do nich, vyhazují je nad hlavy a nechávají je znovu padat, padat na ramena, na oči, do očí, do očí.
(Bože, padají!)
Do očí, do očí, do očí. Mám je všude a všude klesají úplně, úplně stejně. Až se otočím -
Byl podzim.
Tma pokryla okolí a mráz měnil lidský dech na obláčky páry, vznášející se od úst mladé rodiny k výšinám.
Naruto kráčel v čele. Našlapoval po úzké kamínkové cestě a poklidné ticho každý jeho krok narušil křupnutím. Hinata, jdoucí po jeho boku, jednou rukou zavěšena do manžela, se neustále ohlížela za dětmi – nikam nezmizely. Obě dvě dítka si uvědomovala, jak je tenhle den výjimečný. Jeden večer proto nezlobily a držely se svých rodičů.
Byl Konožský svátek mrtvých.
Dvojica postavičiek preskočila zo stromu, čo stál pri múre hokageho rezidencie, do vnútra areálu a zahalené v plachtách, maskujúcich obrysy ich postáv, sa zakrádali pozdĺž múru, kým sa nedostali na miesto, kde bol k nemu komplex budov najbližšie. Rýchlo prebehli otvoreným priestorom priamo k lanu, ktoré už bolo pre nich pripravené. Keď vyliezli nahor, stočili lano a spolu s plášťami schovali pod okno, ktoré zatvorili. Už ostalo iba vkradnúť sa do bývalej hokageho kancelárie, kde na nich čakal tretí komplic.
Než se vůbec dostaneme k našemu setkání, musíme nastínit další věc, která byla přes svou bezvýznamnost tak banální, ukázala se jako velmi podstatná.
Mluvím tu o Narutově stavu. Sakura měla pravdu, že ona nic nezmůže. Aby taky ne, když tohle je důsledek temného činu a její výsledek jedné mocné techniky minulosti… dostat se z toho musí sám. Jak netvor dlící u něj, tak Naruto sám. Musí v sobě najít vložený odkaz. Poslední svého druhu a moci. Jenže je to stále v rukou vrtkavé budoucnosti…
Naruto se chvatně vyhnul pěsti mířící na jeho levý bok, chytil nepřítele za zápěstí a vší silou ho odhodil na druhou stranu místnosti. Ihned se musel vyhnout noze, která ho chtěla podkopnout, a proto vyskočil do vzduchu, kde během chvilky zanalyzoval momentální situaci.
Zběsilý tlukot srdce. Zrychlený dech. Bolest v nohách.
Běžím skrz les směrem, který neznám a doufám, že zvládnu setřást mé pronásledovatele. Vybíhám na mýtinu. Běžím jako o život, když z ničeho nic mě zradí vlastní noha a já padám přes pařez na zem. Přes dlouhé stříbrné vlasy, které mi spadly do obličeje, nic nevidím.
Z dálky se ozývá dusot dalších třech párů nohou, jak se ke mně blíží.
„Támhle je! Chyťte ji, ať nám nezdrhne!“ zakřičí ten skrček uprostřed.
