Kronika šesti cest: Prolog

New York, USA; 2017
„J- jak jsi to udělal? Co to dop***le je za kouzla?!“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice chlapců, koukajíc na bezvládná těla pěti mužů v černých oblecích, která teprve před pár sekundami jeho kamarád pouhým výkřikem doslova srazil do bezvědomí.

Druhý chlapec se jen marně snažil vnímat, co mu jeho kamarád říkal. Jako by k němu doléhalo každé desáté slovo, jeho nohy se začaly motat a už jen cítil, jak ztrácí rovnováhu, stihl zamumlat jen: „Liška,“ než v několika následujících sekundách upadl do bezvědomí.

O hodinu dříve…
Místností se rozléhal hlasitý křik v japonštině.

„To se vážně musíte hádat i na moje narozeniny?! Dneska je mi 18 a vy nedokážete alespoň ten jeden den předstírat, že jsme normální fungující rodina? Přijel jsem jen kvůli vám dřív z intru ale vidím, že se tu furt nic nezměnilo,“ řekl se smutkem v hlase chlapec, co právě dorazil do domu a odešel po schodech nahoru do svého bývalého pokoje.

„Už ho nemůžeme dál chránit, musíme mu to říct, dnes je mu 18 let, Maximilián už není dítě. S každým dnem pečeť slábne a jeho síla roste a je stále těžší a těžší ho stínit od sledování. Musí to vědět, než bude příliš pozdě, než si pro něj přijdou,“ křičel muž ve středních letech.

„Chtěla jsem mu jen dát poslední kus jeho života jako normálního chlapce, Tonaru. To je to nejmenší co pro něj můžeme udělat, vydrželi jsme to 18 let, proč nevydržet ještě do večera? Nemůžeme alespoň to pro našeho syna udělat? Darovat mu posledních pár hodin jeho normálního života?“

Chlapec se snažil poslouchat skrze pootevřené dveře, jeho japonština však skončila ve stejný den, kdy začala, takže z konverzace kromě několika zmínek jeho jména nerozuměl téměř vůbec nic.

„Tohle snad není možný, přijedu dřív jen kvůli nim. Po tolika měsících a oni mě přivítají takhle… je to furt to stejný peklo, ze kterýho jsem utekl,“ mumlal si pro sebe chlapec, načež otevřel šedou knížečku, kterou vytáhl ze svého batohu, a začal do ní psát. Posledních pár měsíců to bylo to jediné, co mu pomáhalo procházet tím peklem, které ostatní nazývali život, vypisovat svoje emoce. A byl by to dělal pravděpodobně až do večera, kdyby ho nepřerušil hlasitý výbuch z obýváku. V mžiku oka hodil knížečku do batohu a batoh na záda a seběhl po schodech.

„Yare Yare, náš ctěný host konečně dorazil,“ řekl jeden z šesti mužů v oblecích stojících oproti rodičům Maxe.

„Co- co se tu děje? Mami? Tati?“

Než však stihl chlapec pokračovat, jeden z mužů v oblecích začal tvořit prazvláštní znamení rukama a po chvíli vyplivl z úst obrovskou ohnivou kouli přímo na rodiče Maxe.

„Doton: Doryuheki,“ pošeptal Tonaru, než však stihl Max cokoli zaregistrovat, jeho oči začaly hrozně pálit a bolet ze světelné exploze, jež byla výsledkem kolize ohnivé koule s masivní kamennou stěnou.

„Co se tu k***a děje?!“ vykřikl Max a rozběhl se po schodech směrem dolu, pouhé mrknutí jeho očí a již směrem k němu směřovala smršť několika kovových hvězdic jako z filmů o samurajích. Než chlapec však stihl zareagovat, ostrá bolest v oblasti břicha ho ochromila a on ztratil rovnováhu. V tu chvíli jakoby šestice mužů viděla přízrak, stáli na místě neschopní jediného pohybu a jen pozorovali, jak se trajektorie hvězdic mění jen pár okamžiků předtím, než se každému z nich zabořil shuriken hluboko do arterie. Max omdlel, to však nebyl ani zdaleka nakonec, byť záblesk počátku něčeho, co mu kompletně změní život.

„Co… co se stalo?“

„Omdlel jsi, chlapče, a málem jsi spadl ze schodů“

„Měl jsem hrozný sen, myslel jsem si, že je konec, když v tom,“ nestihl dokončit větu, když ho jeho otec přerušil: „To nebyl sen, ale skutečnost. Musíš vědět pravdu… o tom kdo jsi, o tom jakou moc jsi zdědil a o tom jaké poslání na téhle zemi máš.“

„Co- cože? Co je s váma k***a špatně? Proč nemůžu mít normální rodiče jako každej jinej?! Proč?!“

Než však stihl jeho otec či matka reagovat, už Max utíkal směrem pryč. Daleko od toho všeho.

„Měl jsi naslouchat, jsi stejně tvrdohlavý jako byl on. To snad není možný že i po tolika letech si přijdu jako bys to byl furt ty, Naruto,“ ozvalo se v hlavě chlapce.

„Co sakra? Kdo to mluví?“

„Moje jméno je teď zbytečný, teď se musíme soustředit na to, abys ty zjistil, kdo ve skutečnosti jsi.“

„Co to sakra… já jsem blázen, stává se ze mě blázen. Tohle je všechno jen sen, tohle se nemůže dít… Každej má přece svůj vnitřní hlas, ne? NE?! Je to úplně normální. Potřebuju podporu, a kafe. Podporu a kafe. Okay Maxi, tohle zvládneš, tohle zvládneš,“ mumlal si pro sebe chlapec, zatímco ťukal do mobilu zprávu svému nejlepšímu kamarádovi, že za 10 minut se sejdou ve Starbucksu.

„Děláš chybu.“

„Mlč.“

„Děláš velkou chybu.“

„Tak mlč kur*a!“

„No, ta paní před tebou si asi nemyslela, že mluvíš do sluchátek, když si objednávala to kafe,“ poznamenal hlas palčivě, načež pohled našeho mladého hrdiny sklouznul na postarší ženu před ním, která mu již nějaký čas – jak odhadoval – věnovala velice nehezký pohled.

„Máš úžasnej charakter fakt, v tvým baráku je šest týpků, co plive oheň a tvý rodiče dokážou tvořit kamenný stěny z ničeho a ty si objednáváš grande caramel frappucino.“

Když už Max myslel, že se zblázní, jeho vnitřní boj přerušil příchod jeho nejlepšího kamaráda, Alexe. Jejich konverzace se však nedostala dál jak za pouhé ahoj, protože Max opět spatřil skupinku pěti mužů v oblecích a zpanikařil.

„Kur*a!“ vykřikl a než stihl Alex jakkoli reagovat vyběhl s ním zadním vchodem. Už však bylo pozdě a chlapci byli ve slepé uličce. Pětice mužů se blížila směrem k nim. Najednou proběhlo vše tak strašně rychle, jediné, co Max vnímal, byla slova Alexe a pak už jen temnota.

„Hlupáku! Kdybys mě poslouchal, mohli jsme se tomuhle vyhnout! Musel jsem kvůli tobě použít všechnu svojí sílu, chápeš to?! Kdy už s tím přestaneš bojovat, Maxi? Ty nejsi obyčenej kluk, a nikdy jsi nebyl. Jsi jeden z dědiců pečetě. Před mnoha staletími vypadal svět jinak, proudila v něm energie… lidé jí říkali chakra. Na začátku jen malá hrstka z nich dokázala chakru využívat, ale pak přišel mocný sage a s dobrým úmyslem se s lidmi o moc ovládat chakru podělil. V průběhu generací se však chakra, jež měla být zrodem nového života, stala ospravedlněním k tomu život vzít. A tak se jednou následovníci sage rozhodli dar, jež byl lidstvu kdysi darován, lidstvu vzít, jejich jméno bylo Naruto a Sasuke. V průběhu toho každý zapomněl, že nějaká chakra kdy existovala, a lidé žili dál, jakoby se nic nestalo.

Stejně jako každá jiná věc na světě však chakra nemohla zmizet, mohla jen… změnit stav. V obavách, že se v budoucnu někdo pokusí o to vrátit svět zpět do dob chaosu a boje o moc potomci vybrali několik vyvolených, kteří si mohli dar chakry uchovat za cenu toho, že budou chránit a vyučovat každou následující generaci vycházející z Naruta a Sasukeho. A ty jsi jeden z nich, ty jsi potomek Narutovi linie, neseš pečeť Yang, Maxmiliáne.

Poslyš, Naruto se Sasukem odebrali lidem chakru skrze speciální jutsu popsané v knize sepsané samotným sagem, Elementární kronice. Každý, kdo má přístup ke kronice má přístup i k tomu, kdo bude ovládat chakru a kdo nikoli. Ty pocházíš z jednoho ze dvou rodů, které mají pečeť, jež dokáže kroniku otevřít. Musíš se naučit ovládat své schopnosti a strážit kroniku před tím, aby padla do zlých rukou, jinak se náš svět ponoří do temnot, do kterých se nikdy předtím ještě nedostal.“