Tajemné

[spoiler] Ahojte, moji milí čitatelia!
Ako som pri minulej časti spomenula, pripravila som si pre vás dvojitý diel! prinášam tiež rekapituláciu deja, aby sme si spoločne pripomenuli všetko, čo sme si s našou hlavnou hrdinkou zatiaľ prežili
Prejem vám všetkým príjemné čítanie

Manari je dcérou feudálneho pána Kirigakure no Sato.
Keď bola ešte malá, jej matku zabili nukenini pri pokuse o revolúciu, ktorá však bola zvrhnutá.
Od tejto udalosti feudálny pán voči Manari zatrpkol a ich spoločný vzťah sa rapídne zhoršil.

Hluk seshora do hrobu nedoléhal, ani zem se moc netřásla a Sasuke netušil, co se nahoře vůbec děje. Konečně byl chvíli sám a nemusel se přetvařovat. Zdrceně seděl opřený o zeď. Díval se na bratrovu rakev. Byl by tak rád, kdyby ožil. Ode dne, kdy se dozvěděl pravdu si nepřestával vyčítat, že ho zabil. Pomalu se zvedl a šel blíž. Vzpomněl si, že se k němu Hanae naklonila a pak utekla. Co se tak asi mohlo stát? Celý zvědavý se přiblížil k bratrovu obličeji a všiml si toho také.
[i]„Jakmile měsíc se zbarví krví,
Vzkříšený bude bez těla,

Hiashi svou hru rozehrál dříve, než Kakashi tušil. Aby nepojal podezření, musel se chovat opatrně. Bylo mu jasné, že musí opustit vesnici. Přestože požádal Kakashiho o zamlčení dopisu, on sám by se zajímat mohl, proč ještě nevyrazil. Jak by mu asi vysvětlil, že už poslal vrahy zabít pisatele, respektive pisatelku - svou dceru... Ale přece bylo dobré, že o tom dopisu věděl. Kdyby se cokoliv stalo, kdykoliv mohly dorazit posily. Nikdo ho sledoval, už dávno by o něm jinak věděl. Byl čas se připravit, aby mohl ráno na své pouti předstihnout slunce.

Kankuro otevřel dveře, ale nerozsvítil. Nejprve přešel k oknu a zatáhl rolety, aby sem zevnitř nebylo vidět. Cestou našlapoval velice opatrně, aby nezakopl, ale cesta byla čistá. Jako kdyby tu už někdo uklízel. V místnosti byl pořád ještě nepořádek, avšak zdaleka ne takový, jaký mu popisovala Temari. Někdo tu musel být, blesklo mu hlavou. Otočil se, ale viděl jen nedovřené dveře, kterými pronikalo světlo do jinak tmavé místnosti. Měl pocit, že je snad někdo rozhýbal. Že by tu někdo byl?

Legendy jsou zvláštní. V různých podobách se táhnou historií, proplétají se a kroutí, mizí a objevují. Často jsou považovány za výmysly, povídačky pro děti. Za mnohými se ale skrývá daleko víc, život jednoho neobyčejného člověka, možná hrdiny možná padoucha. Takový příběh, jakmile se jednou odehraje, začne žít vlastním životem. Nese se od jednoho k druhému a tu a tam k němu něco přibude, přetvoří se. Jak všechno ve skutečnosti bylo?

„Co se stalo?“ ptala se Hanae, když se probrala.
„Omdlela jsi a pak jsi upadala do bezvědomí,“ oznámil jí.
„Jo tak,“ vypadalo to, že si vzpomněla. Uložil ji do suché trávy, kterou navrstvil v jeskyni. Věděl, že dlouho tam nezůstanou, ale Hanae si musela odpočinout. Začínalo krápat a jeskyně se jevila jako ideální úkryt před deštěm. Navíc byla průchozí, takže v případě potřeby mohli ihned vypadnout. Dovolil si rozdělat malý oheň. Usoudil, že pronásledovatel se musel vrátit do vesnice a že mohou tento čas využít k zotavení.

Inuzuka Hana právě procházela pouští. Po boku jí šli její psí společníci, Haimaru a Sankyodai. Ve vesnici byl klid, a proto se rozhodla vyrazit mimo ni. Chtěla nasbírat nové zkušenosti a jakožto veterinářka se chtěla dozvědět víc o zvířatech mimo vesnici. Mohlo to být užitečné. Od zvířat se dá leccos naučit, třeba jak přežít v nové oblasti. Všechno tohle si však jenom namlouvala, ve skutečnosti si až příliš dobře uvědomovala, před čím, respektive kým utíká.

„Raz… Dva… Tři!“
Lee neohroženě vkročil do černoty před sebou. Okamžitě ho obklopil vlhký, studený vzduch. V neprostupné tmě nebylo vidět na špičku nosu, ale on odhodlaně pokračoval dál. Ozvěna jeho kroků se mísila s tichým odkapáváním sražené vody. Chodba podle všeho nebyla moc široká, s rozpřaženýma rukama se mohl po obou stranách dotknout jejích mokrých stěn. Postupem času, navzdory svému počátečnímu přesvědčení, už ruku ze stěny ani nesundával. Cesta občas nečekaně v prudkém úhlu zatáčela a on se kvůli tomu už několikrát uhodil do nejrůznějších částí těla.

„Musíme vymyslet nějaký plán,“ řekl Sasuke a na stole rozložil kus papíru, „kde teď jsme?“
„Z místa, kde nás sledovali, jsme se přesunuli na sever,“ odpověděla.
„Jasně, takže my musíme na jih,“ zamyslel se na chvíli, „ani se nemůžeme vyhnout tomu místu, kde jsme byli naposledy.“
„To nezní dobře, nedá se to alespoň nějak obejít?“ zeptala se, i když předem věděla, že je to nesmysl.
„Sama víš, že Byakugan bychom museli obcházet strašně moc a tolik času postě nemáme,“ potvrdil její myšlenky.

Průhledná kapka vody spadla na zem. Jako by spadl čistý křišťál, tak byla průzračná. Její odlesk se zatřpytil na slunci a zmizel, když se vsákla. V poušti, kde bylo přes den tyranem slunce a v noci svoji moc uplatňoval neméně krutý měsíc, se její zjevení rovnalo zázraku. Nebyla to obyčejná lidská vůle, která zapříčinila její pád a přesto to nebyla náhoda. Kdyby dopadla kamkoliv jinam, vypařila by se místo toho, aby nepatrně svlažila zem. Ale ani toto nebyla náhoda.

Než vám budu vyprávět následující příběh, chci, abyste pochopili jednu věc.
Tento příběh se udál daleko předtím, než se Kankurou stal učitelem1* a kdy se teprve schylovalo k tragédii2* v podzemí Suny… říkejme tomu začátek cesty.

Byly to skoro dva roky, co červenovlasý mladík musel opustit vesnici, protože se Radním ani Kazekagemu nelíbily pokusy, které on, byť potají, prováděl. Tušil, kdo ho mohl udat. Začal s pokusem dát „Otci“ a „Matce“ duši…

„Fajn, takže... proč hledáš se mnou Itachiho hrob?“ sedla si pohodlněji a napila se čaje.
„Protože jsem jeho bratr,“ odpověděl, jako by to bylo samozřejmé.
„Takhle to nikam nepovede,“ zarazila ho hned na začátku, „prosím, pověz mi pravdu.“
Sasuke se mírně zavrtěl na židli, věčný ledový klid ho opouštěl. Přišlo mu bláznivé, svěřovat se náhodné dívce, kterou potkal, ale její slova ho vábila a co víc, slibovala odpuštění, po kterém teď toužil tak, jako předtím po pomstě.

Seděla uprostřed, sama a přece mezi tolika lidmi. Mrtvá těla všude kolem zachovávala pietní mlčení. Ticho narušovalo jenom šumění větru. Měla položené ruce na hrobě, jako by hladila svého manžela, otce svého dítěte a přitom jí ruce chladil studený kámen. Něžně přejížděla prsty po jménu, jako by ho hladila ve vlasech. Pálila vonné tyčinky a snažila se zachytit jeho vůni, navzdory tomu všechno odnášel vítr. Její slzy, bolest, život.

Pěkně si mě omotala kolem prstu. A stačilo jí na to pár vět. Kdyby jen nemluvila o Itachim, to bych jí snad ani neodpověděl. Od té doby, co jsem ho zabil, mám v sobě prázdno a každá zmínka mi rozechvěje vnitřnosti. Je to tak otravné, huh. Povzdechl si a odvrátil hlavu k oknu. Slunce pomalu zapadalo, mohl by to být docela dobře romantický večer – pro normální lidi, ne pro něho. Každý západ slunce mu připomínal prolitou krev lidí. Krev tisíce lidí, kterou někdo rozlil po obloze. Matně tušil, kde je hrob jeho bratra.

Otočila som sa. Bol tam. Ostala som stáť ako prikovaná a šokovane som naňho hľadela. Stál predo mnou ten istý muž, o ktorom sa mi toľko snívalo. Premeriaval si ma tými tmavými očami. Potom podišiel o pár krokov ku mne. Priložil si prst ku perám a naznačil mi, aby som ostala potichu. V tom momente som precitla. Presne som vedela, ako to bude pokračovať. Pevne som stisla katanu a rýchlim pohybom som mu zmizla z dohľadu. Využila som príležitosť a zaútočila som ako prvá. Vyrútila som sa zaňho z boku a chystala sa ho zasiahnuť. On bol však rýchlejší ako ja.

Zake nás zaviedol do nenápadného rohu medzi dvoma budovami. Ich tieň nám poskytoval dobrý úkryt. Ak by išiel niekto okolo, určite by sa o nás nedozvedel.

„Myslím, že sme toho počuli dosť. Dozvedeli sme sa práve to, čo potrebujeme. Je už skoro noc. Počkáme do úplnej tmy a potom sa vyberieme preveriť si tieto informácie rovno do hlavného sídla klanu. To by nemalo byť už ďaleko. Mana, si si naozaj istá, že to zvládneš?“

[center][i]Najednou signál budíku,
odplavil všechnu paniku.
Krásné ráno střídá temnou noc,