Kronika šesti cest I: První cesta poznání

New York, USA; 2017
„Kámo, brácho... X, k***a! Prober se, notak!“ křičel mladý chlapec, klečící na zemi cloumaje tělem svého kamaráda. Mohla to být necelá minuta, jemu to však přišlo jako celá věčnost. Každá sekunda se táhla a prohlubovala v chlapci pocit, že možná navždy ztratil svého kamaráda.

„Uuuugh!“ vykřikl Max a s lapavým nádechem se v mžiku oka zvedl.

„Už jsem myslel, že je po tobě! Co se to ku**a děje?! Musíme zavolat policii!“

Max otevřel oči, v tu chvíli jeho přítel mohl spatřit pouhý záblesk liščí zornice, než však stihl mrknout, bylo to vše pryč, chtěl něco říct, ale Max ho přerušil: „Rodiče,“ vyhrkl ze sebe a zvedl se. Než stihl Alex říct to, co mu teď běhalo hlavou, Max už běžel směrem ke svému rodinnému domu.

„Kde jsou? Kam zmizeli? MAMI? TATI?“ křičel chlapec na celý dům. Nikdo se však neozval, nově nabitá sebejistota se začala pomalu zase měnit ve zmatek a chaos, nevěděl, co má dělat.

Tokio, Japonsko
Byl krásný letní den, slunce neúprosně žhnulo na všechny lidi, jež měli odhodlání vyjít ven. Do místnosti kruhového tvaru, jejíž jediné vybavení byl dřevěný trůn uprostřed ní, však pronikalo skrze symetricky umístěná, kulatá okna pouze potřebné minimum světla. A zde, muž sedící na trůnu zahalen rouškou temnot. Jen jeho zářící oči a oslňující úsměv narušují tu dokonalou siluetu. A před ním dvojice na jejich kolenou, očekávající rozsudek.

„Však vy mi ještě řeknete, co chci vědět,“ ozvalo se z úst muže, načež následovala už pouze řada výkřiků čirého utrpení pronikající celou místností.

New York, USA
„X, tak, X, sakra!“ zacloumal Alex ještě jednou Maxem, na což chlapec reagoval pouhým prázdným pohledem.

„Najdeme je, jasný? Ale musíš se soustředit, chápeš? Pamatuj si to. Takže co víme?“

„Minulost, minulost je klíč,“ řekl Max z ničeho nic a vytáhl rychlostí blesku z batohu svůj zápisník. Jakmile se ho dotkl, v jeho mu zableskla slova devítiocasého démona: „…aby padla do zlých rukou, jinak se náš svět ponoří do temnot, do kterých se nikdy předtím ještě nedostal. Poslyš, je toho hodně co nevíš, a já nemám moc času, než budu muset jít nabrat síly. Ty víš, kdo jsi a víš, co máš dělat. Když jsi byl ještě dítě, věděl jsi všechno o tomhle světě, ale tvoji rodiče tě chtěli ubránit tomuhle světu, co nejdéle to šlo. Posledních pár měsíců ale začala pečeť slábnout. A ty jsi začal nevědomě všechny svoje vzpomínky uvolňovat… vypisovat. Podvědomě jsi to však zapečetil.“

„Minulost? O čem to mluvíš?“ optal se Alex.

„Vím, že to zní šíleně. Ale ta liška mi řekla hodně věcí, když jsem byl v bezvědomí, prosím… jen mi věř,“ odpověděl Max.

„Liška?“ zasekl se Alex a začal se hrabat ve svém batohu, načež vytáhl něco, co vypadalo jako komiks, Max moc nechápal, ale pak začal Alex mluvit: „Myslel jsem si to, ale přišlo mi to jako totální hloupost. Tam zpět venku, když jsi složil ty týpky, sekundu po tom co ses probral, mi tvoje oči něco připomněly.“

Jakmile Alex dokončil větu, začal listovat komiksem, až dokud nenarazil na jednu stránku, otočil komiks a ukázal to Maxovi: „Tohle,“ řekl a ukázal prstem na oči chlapce z komiksu.

„Tvoje oči, vidina lišky. Je to přesně jako Naruto.“

„Naru-to?“

„Je to vymyšlenej příběh o klukovi, má v sobě zapečetěnýho démona, lišku. A ta liška má neuvěřitelnou sílu, ničit celý vesnice, anebo omámit šest týpků pohledem. Nejdřív jsem si myslel, že je to jenom shoda náhod, ale co když to není vymyšlenej příběh? Co když je to jen interpretace historie, o který nemá nikdo vědět? Co když se tím někdo snaží do světa poslat zprávu? Je to moc náhod naráz, nemyslíš si? Navíc je tu něco, co jsem ti neřekl. Tvý rodiče, chtěli tě vzít do Japonska jako dárek k 18 narozeninám, myslím si, že se ti celou dobu snaží říct jenom nějakou pravdu, kterou před tebou tajili. Je to přesně jako v těch filmech kdy se v 18 dozvíš, že seš vyvolenej nebo tak něco!“

„Co to ksakru meleš, už ses taky zbláznil? Vyvolenej? Spíš jsem z rodiny mentálů a měl jsem jít na návštěvu do blázince za zbytkem rodinky, to je určitě důvod proč rodiče nikdy nemluvěj s příbuznejma v Japonsku. Tohle celý je nějaká blbost, určitě se to nějak dá vysvě-,“ nedořekl Max a dostal pěstí do nosu následované několika slovy od Alexe.
„X! Sakra! Jak dlouho se známe?! Byl jsi pro mě jako brácha, já vím, že teď to bylo posledních pár měsíců divný kvůli tomu, co jsi mi řekl, ale to, že jsi-,“ nestihl dokončit Alex a Max ho přerušil.
„Podívej,“ špitnul a ukázal prstem na zápisník, na který ukápla kapka krve z čistě rozbitého nosu našeho hrdiny. Bylo to, jako kdyby začala stránky stravovat jakási prapodivná červená energie šířící se od místa, kam ukápla krev.

„Hen-ge no jut-su?“ přečetl Max jednu z mnoha stránek.

„Technika přeměny, takže jsem měl pravdu, jsi fu-ckin‘ Na-ru-to! RASENGAN!“ vykřikl Alex a s dlaní sevřenou, jako kdyby držel imaginární kouli, naznačil velice pofidérní pohyb rukou dopředu. To vše však Max ignoroval, jak listoval svým zápisníkem a nevěřil tomu všemu, co v něm je napsané.

„Letíme do Japonska,“ řekl s odhodláním v hlase.

Tokio, Japonsko
Místností se rozléhal hlasitý křik následovaný smíchem. Dvojice téměř bezvládných těl muže a ženy ležících na zemi v kaluži jejich vlastní krve. Sbírali poslední zbytky sil, aby se vůbec mohli dostat na kolena, na jejich tvářích však ustrnul úsměv, a hněv jejich únosce jim pouze dodával další sílu potřebnou k souboji.

„Nemůžu zatím použít schopnost lidské sféry, nakolik mi jsou mrtví k ničemu, ať už zjistím, kde se skrývá Ikumeiribikoisachi či nikoli. A vůči Sharinganu jsou imunní. Přesuňte je do sídla, pro teď jsem s nimi skončil. A budu potřebovat-“

„Pane! Našli jsme ho na letišti, poslali jsme tam muže, ale ztratili jsme s nimi kontakt. Podle informací letí do Japonska,“ přerušil muž v úklonu tajemného únosce, načež hned dostal odpověď: „Yare yare, princátko se vrací domů… připravte všechno na jeho patřičné přivítání. A tentokrát ho nepodceňujte, nechci už žádné další neúspěchy... Nestrávil jsem několik staletí plánováním, abych prohrál proti dítěti,“ dokončil tajemný muž, načež se začal hlasitě smát a jeho oči začaly žhnout šedo-černovou barvou.

Mezitím na letišti…
„Tak jo, jsme tu. Víš, jakej je plán?“

„Jasan, použiješ Henge a proměníš se na mámu, já mezitím budu hlídat, aby nikdo nešel a pak spolu odletíme. Tady máš ten pas.“

„Hned jsem tu,“ odpověděl Max a rozešel se naproti vchodu na pánské záchody: „Ehm, X? Nezapomeň, že budeš mamka,“ upozornil ještě Alex Maxe, na což chlapec pouze protočil oči v sloup a opatrně pootevřel dveře na dámské záchody, na kterých k jeho štěstí nikdo nebyl. Alex zaujal strategické místo před dveřmi a pouze čekal.

„Henge no Jutsu!“ pošeptal Max po potřebných ručních pečetích a v obláčku dýmu se zjevilo cosi, co vypadalo jako Alexova máma.

„Na tom videu to vypadalo mnohem jednoduší,“ procedil skrze zuby Max, načež se pokusil upravit si vlasy, než však stihl vyndat hřeben, byl přerušen dvojicí mužů, kteří vyšli z jedné z kabinek „Yare yare, nepotřebuje dáma pomoct?“

„Jedinej, kdo tu bude potřebovat pomoct, jste vy dva,“ řekl ďábelským hlasem Max, a než stihla dvojice mužů reagovat, po složení několika ručních pečetí se ze záchodové mísy za nimi zformovalo několik desítek vodních chapadel v podobě bičů, které muže svázaly a znehybnily: „Suiton: Suimuchi no jutsu,“ šeptnul a biče se začaly stále více a více smršťovat až jejich oběti padly do bezvědomí. Akorát v tu chvíli do místnosti vešla jistá žena, s Alexem dělajícím různé obličeje za jejími zády, pravděpodobně znamenající cosi jako: „Promiň, už to nešlo ji dál udržet.“

„Úchyláci, v dnešním světě se nemůže žena cítit bezpečně ani když ser-, je na záchodě,“ řekl Max znatelně vyšším hlasem a pomalu, velice vtipnou chůzi vycupital na podpatcích ze záchodů směrem k bráně vedoucí k jejich letadlu.

„By the way, to vůbec nevypadá jako moje máma, možná tak kdyby jela na cracku, bro,“ řekl uštěpačně ještě Alex předtím, než společně s Maxem prošli tunelem k jejich letadlu.