Kruhy – 4. Mlčení Sirén

Všude okolo byla příšerná tma. Lepila se něj a pronikala mu až do morku kostí. Měl pocit, jako by ho celého obalila, zadusila svým studeným dotykem každičký pór. Viděl sám sebe, jak konečně vyjde na světlo, černý od hlavy až k patě, a při každém kroku z něj budou s pleskáním odpadávat veliké lepkavé kapky. Pokud ovšem vyjde.
Suigetsu nebyl žádný strašpytel, měl jen zdravou dávku pudu sebezáchovy, ale z chodby mu naskakovala husí kůže. Tiché odkapávání vody v něm vyvolávalo vzpomínky na nespočetné hodiny strávené v Orochimarově laboratoři. Skoro jako by cítil slídivé oči číhající v temnotě. Napínal uši v očekávání, že se každou chvíli mezi zvukem kapek začne proplétat posměšné syčení, ačkoli věděl, jak nesmyslné by to bylo. Díkybohu, že ho Sasuke oddělal. Ten chlap byl šílenec.
Ke zvuku dopadajících kapek se přidalo tiché šplouchání. Podlahu pokrývala tenká vrstva vody, která se s každým jeho krokem rozstříkla do stran. Suigetsu začínal silně uvažovat o návratu. Zaráželo ho, že se vůbec dostal tak daleko. Pravda, stařík říkal cosi o nejhlubších touhách srdce, ale Suigetsu dost silně pochyboval, že se někde v útrobách Labyrintu skrývá zbytek sbírky legendárních mečů z Mlžné. Momentálně byl navíc přesvědčen o tom, že jeho srdce nejvíc ze všeho touží nezemřít šerednou smrtí ve tmě.
Klidně by se mohl otočit a počkat na ty dva šílence venku. Nikdy by nic nepoznali. Nebo by mohl odejít úplně. Rád by v takovém případě viděl výraz na Sasukeho tváři. Karin by si nejspíš ani nevšimla. To mu nešlo do hlavy už nějakou dobu. Proč vůbec ještě zůstávali spolu? Všichni už získali, co potřebovali. On má Kubikiri, Karin má Sasukeho a Sasuke…
Tady se zarazil. Nebyl si úplně jistý, co se stalo během Uchihova souboje s bratrem, ale Sasuke se od té doby choval divně. Něco nevyšlo podle plánu, a i když jim zatím odmítal prozradit co, bylo jasné, že pomsta mu místo kýženého klidu přinesla jen další nejistotu. Suigetsu se mu v hloubi duše vůbec nedivil. Podle toho, co se o něm doslechl, byl Itachi démon v lidské podobě, ale pořád to byl bratr a navíc poslední příbuzný. A i když to byl on, kdo celou rodinu vyvraždil, Suigetsu by na Sasukeho místě váhal. Váhal by pro tu jednu nepatrnou možnost mít bratra zpátky. Mít někoho… Proč mě to vůbec zajímá? Nemám s nima nic společnýho.
Zastavil. Chvíli zvažoval, že se skutečně otočí a odejde, ale nakonec se s pokrčením ramen rozhodl pokračovat. Můžu být stejně dobře tady, jako jinde. Uvědomoval si, že vlastně ani nemá, kam by šel. Jako nukenin mohl jen těžko s úsměvem napochodovat do Mlžné a vrátit se domů. Navíc od doby, kdy umřel Mangetsu, měl problémy určit, kde ten domov vlastně leží. Nejlákavější vyhlídky pro něj právě teď představovaly meče Sedmi šermířů, jejich starý společný sen. A ty se, ačkoli nesmírně nepravděpodobně, přece jen mohly nacházet v srdci Labyrintu.
A tak Suigetsu pokračoval. Nemohl se zbavit dojmu, že hladina vody pomalu stoupá. Teď už mu sahala po kotníky. Po pár minutách chůze se vyšplhala do půli lýtek a potvrdila tak jeho podezření.
"No bezva, vodička," ušklíbl se pro sebe. Zanedlouho se v ní brodil po pás.
Bylo to zvláštní, zpola zatopená chodba se čím dál víc podobala Orochimarovu pokusnému válci, ale voda mu paradoxně dodávala jistotu. Brzy zaplavila celou chodbu, smývala z něj dusivý nános tmy a umožňovala mu se volně nadechnout. Představovala pro něj vysvobození. Najednou byl na tu nejhlubší touhu svého srdce i docela zvědavý.
Proplouval chodbou, nechávaje se unášet představami úžasné kořisti, která na něj čeká na jejím konci. Opíjel se vidinami bájného pokladu, na jehož vrcholku se blýská meč nádhernější a mocnější, než každý, co doposud spatřil světlo světa…
Zcela ztracen ve vlastní obrazotvornosti přestal dávat pozor na cestu a naplaval rovnou do kusu látky, roztaženého pomalu přes celou šířku chodby. Chvíli se marně zmítal v záhybech těžké tkaniny, dokud se mu konečně nepodařilo vymotat na druhé straně.
Připadal si, jako by jedinou otočkou vstoupil do snu. Stál na prahu velké opuštěné místnosti. Na podlaze ležely střepy z rozbitých oken a bohaté zařízení bylo zašlé a místy poničené, ale jinak pokoj vypadal zcela netknutě, jako by každou chvíli mohl někdo přijít, rozdělat oheň v krbu, vytáhnout z police knihu a položit se s ní na čalouněné kanape.
Až na to, že celá místnost byla pod vodou. Topila se v tiché, mystické modři. Velikým oknem v protější stěně dovnitř pronikaly šikmé paprsky matného světla a mezi nimi se jako natažené paže náměsíčně vlnily bílé závěsy. Z majolikových váz stoupaly řetízky stříbrných bublinek. Nad vyřezávaným stolkem s kulatou deskou odpočívalo hejno barevných rybiček, které se hbitě rozprchly do stran, jakmile překročil práh. Většina z nich proplavala rozbitým oknem ven. Suigetsu sám je rychle následoval a dychtivě se vyklonil skrz prázdný rám. Otevřel se před ním pohled na fantastickou scenérii.
Z výšky několika pater shlížel na přízračné město. Rozbořenými ulicemi klidně proplouvala další hejna ryb, hromady sutin obrůstaly chaluhami a na veliké sochy s uraženými končetinami se lepili korýši. Paprsčitě se rozbíhající město v pravidelných rozestupech protínaly tři kruhové kanály. V jejich společném středu, daleko od Suigetsuovy současné pozice, se z mlhavého oparu zvedal mocný palác, zdánlivě nezasažený všudypřítomnou zkázou. Tyčil se vysoko nad okolní stavby a špička jeho mohutné věže se ztrácela ve vzdáleném třpytu hladiny.
Proplaval rozbitým oknem ven. Chvíli se jen vznášel uprostřed modrého prázdna, vysoko nad zničenou ulicí. Pozoroval ztělesnění rozpadu rozprostírající se pod ním a nemohl se zbavit dojmu, že je v něm ukryto cosi velkolepého. Všude okolo byl jen kámen, chladný a zatvrzele tichý, ale v jeho mlčení bylo skryto nesmírné kouzlo. Mlčel tisíce podivuhodných příběhů o vlastním osudu, které uchvacovaly právě tím, že zůstávaly nevyslovené. Ze zákoutí rozbořených domů, zpoza závojů rozvlněných chaluh, z rozdrolených tváří soch, odevšud vycházelo jakési tajemné záření, uklidňující a zároveň hluboce znepokojivé. V tichu doznívalo echo prastaré písně tak teskné a niterné, až se úžil dech a točila hlava. Mihotala se těsně mimo dosah, stačil jen kousek…
Suigetsu sebou trhl. Uvědomil si, že nemá tušení, jak dlouho se už nad městem vznáší, ztracený ve vlastních myšlenkách. Otočil se a proplaval oknem zase zpátky do místnosti. Potřeboval si rozmyslet, co teď. Mohl se vrátit, ale černý otvor za jeho zády, z velké části zakrytý těžkou látkou, ho zatím příliš nelákal. Znovu se rozhlédl po pokoji. Malované porcelánové vázy, zlacený nábytek, závěsy z drahého materiálu, těžké sošky kdovíčeho vykládané diamanty… Pohled mu opět utkvěl na mlhavé siluetě paláce viditelné z okna. Když je v obyčejným pokoji tohle, co pak musí být tam? Za to bych si pořídil, co by mě napadlo. S tím by se za mnou s mečema jenom hrnuli a škemrali by, aby se ke mně mohli přidat.
Nemusel se rozmýšlet dlouho. Čistě pro jistotu popadl z krbové římsy bronzovou sošku sedícího lva s kulatými rubíny místo očí a znovu vyplaval na ulici. Při pohledu na hromady sutin, které by jinak musel obtížně překonávat, byl rád, že je celé město zaplavené vodou. Takhle se mohl klidně vznášet nad nimi. Čím hlouběji pronikal, tím víc začínal ve zborcených tvarech rozeznávat kontury kdysi úchvatného města. Viděl věže, pyšně čnějící k nebi, hrdé arkády a mohutné kopule z blýskavého kovu. Pod nánosy řas rozeznával hladký bílý kámen zdobený filigránským vzorem, který se v matném světle občas stříbřitě zatřpytil. Všude ležely uražené části soch. Torza bez rukou a ruce bez těl. Minul obrovskou hlavu nádherné ženy. Tělo pořád stálo na malém náměstí o kus dál, napůl člověk, napůl strom.
Nikde nebyla ani noha, ani památky po někom živém. A přesto měl Suigetsu neodbytný pocit, že ho někdo sleduje. Zdálo se mu, že tu a tam zahlédl náznak pohybu, mihnutí, ale když se na dané místo podíval, nic neviděl. Připadalo mu, jako by se z temných zákoutí linul zvláštní šepot a smích, ale když se zaposlouchal, nic neslyšel. A tak pokračoval dál.

Vnitřek paláce byl poměrně zachovalý, ale přesto nedokázal zániku odolávat úplně. V podlahách zely hluboké černé praskliny, stěny se drolily a po zemi se válely střepy z oken a rozbitých zrcadel. Veškeré barvy vybledly a slévaly se vlivem všudypřítomného světla v jakousi zašlou modrou. Suigetsu prošel několika velkými a mnoha menšími sály a ve všech byla situace stejná. Zatím se nezastavoval, cosi jako by ho táhlo pořád dál.
Vešel do obrovské síně z černého mramoru. Vysokou klenbu podpíraly řady žebrovaných sloupů a rozbitými okny dovnitř opět dopadaly šikmé paprsky světla. Na opačném konci místnosti stál na vyvýšeném stupínku masivní kamenný trůn. Středem celého sálu se po délce táhla mohutná klikatá prasklina, místy široká jako on sám a černá tak, jako by vůbec neměla dno. Jako by vedla níž a níž. Napořád. Hlubina beznaděje.
Suigetsu měl plnou hlavu otázek. Co? Co se tu muselo stát, že celý sál pukl vedví? Že jediné okno v žádném domě nezůstalo vcelku? Že celé město stojí na dně moře? Že nikde není ani stopa po lidské přítomnosti, živé či mrtvé?
Vedl zvláštní rozhovor s okolním mramorem. Oba mlčeli. On mlčel otázky a kámen mlčel odpovědi. Ale Suigetsu nikdy nebyl typ na poezii a mlčet příliš dlouho nedokázal.
„Tady mi asi nikdo neodpoví, že?“
Jeho hlas zněl ve vodě zvláštně jinak. Dutě a zkresleně.
Jak by ti někdo mohl dát odpověď, když ses nezeptal? ozval se odkudsi jiný hlas. Byl něžný, smutný a tajemný, jako padající plátek růže. Nezněl ani trochu zkresleně jako ten jeho. Přicházel odevšud a odnikud zároveň.
„Ehm, h-haló? Kde jste?“ S obavami se rozhlédl okolo sebe. Nikde nikdo.
Tady.
Mezi sloupy po jeho levici se cosi pohnulo. Ze stínu vyplula štíhlá černá ryba a několikrát ho ladně obkroužila. Suigetsu překvapeně zamrkal: „Cože? Ryba? Jak to, že mluví?“
Nejsem ryba. Musím přetrvávat v téhle podobě, jinak bych se utopila.
„Eh, pardon,“ zahuhlal neurčitě a obezřetně o krok ustoupil. Ryba-neryba na něj upírala živé, vědoucí oči. „Kdo teda jste? Co tu děláte?“
Strážím město. Tedy alespoň to, co zbylo. Dřív jsem tu žila. Mí rodiče městu vládli, starali se o něj. Kdysi bývalo překrásné, plné smíchu a života. Bíle zářilo uprostřed vln. A na břehu nad ním, jen o kousek dál, se za vysokou zdí rozkládala překrásná zahrada plná zázračných zákoutí. Uvnitř ní žil pták, jehož zpěv dokázal rozplakat samotnou duši… Město i zahrada měly mnoho tajemství, má učitelka mi velkou spoustu z nich stihla předat, než zemřela. Měla jsem o ně později pečovat místo ní. Hlas zakolísal, neryba se zatočila na místě. Teď je všechno pryč. Zbyly jen ruiny.
„Proč? Co se stalo?“ Suigetsuova otázka samozřejmě byla vedena zvědavostí, ale zároveň ho trápilo, jak moc mohl pád města ohrozit jeho bohatství. Snažil se ale tvářit účastně.
Proč? To by byl dlouhý příběh, hlesl hlas. Neznám odpověď. Po důvodu pátrám celý svůj život. Možná ani žádný není. A příčin je naopak příliš mnoho. Řetězí se a je obtížné najít počáteční článek. Nebyl zárodek všeho obsažen už v samotném prvopočátku věcí? Můžeme jen přemítat, zda se vůbec kdy něco mohlo udát jinak, nebo zda události vždy vedly sem a vždy sem povedou.
Hlas umlkl a Suigetsu, který nebyl z takové polovičaté odpovědi zrovna dvakrát moudrý, upřímně doufal, že bude pokračovat. Neryba se chvíli jen napjatě vlnila na místě.
Napadla nás cizí armáda. Četla jsem v knihách, že město bývalo pravidelně terčem útoku. Válka přicházela často, zevnitř i zvenčí. Ale nikdy to nebylo tak zlé… Lidé se mohli skrýt v zahradě, kde bylo bezpečno. Nepřítel tam nikdy nedokázal proniknout. Zázračná moc ptačího zpěvu chránila a uzdravovala zároveň. Věci se snadno vrátily do starých kolejí. Jenomže tentokrát bylo všechno jinak.
Nedlouho před útokem ptáka někdo ukradl a zahrada byla po té události zpustošená. Rázem jsme přišli o ochranu i o úkryt.
„Ale proč se to město potopilo?“
Nepřátelé brzy zaplnili ulice. Většina lidí z města se bezpečně dostala do zahrady, když ji teď ale neochraňovala kouzelná moc ptáka, nevěděli jsme, co si počít. Má učitelka znala mnoho věcí. Dokázala město úplně odtrhnout od břehu a odplout s ním na širé moře. Armáda tak zůstala uvězněna v ulicích. Jenomže jejich vůdce pronikl až k pokladnici, k samotnému srdci města. On… znal tajemství… A díky tomu všechno potopil ke dnu. Město, které se pokoušel dobýt, sebe i celou svou armádu.
„To mě mrzí,“ zamumlal Suigetsu. Nemrzelo ho to. Upřímně řečeno, jakmile zaslechl o pokladnici, přestal vnímat, co mu neryba vypráví.
Stále ještě je naděje. Mohl bys mi pomoci. Uprostřed pokladnice stojí velký kámen a v něm je zaražený meč. Suigetsu zbystřil. Ten meč je výjimečný, ačkoli neznám plný rozsah jeho možností. Čepel se nedá zastavit ani zničit žádnou dosud známou cestou, a dokud zůstane v ráně, paralyzuje jakéhokoli živého tvora bez ohledu na velikost. Pokud ho dokážeš vytáhnout, město se vynoří.
„Kde je ta pokladnice?“ vyhrkl dychtivě. Meč, kterému se nedá uniknout? Jeho schopnosti převyšovaly možná každý z legendárních sedmi. Nemohl přijít o takovou kořist. Udělá z něj korunní klenot své sbírky. „Chci vám pomoct,“ dodal ještě pro jistotu, aby se jeho zájem zdál být vedený čistými úmysly.
Neryba znovu proplula v kruhu okolo něj a zmizela mezi sloupy.
Povedu tě.

Následoval rybu skrz sál do dlouhé klenuté chodby bez oken. Naštěstí byly po celé délce ve zdech obrovské praskliny, kterými dovnitř pronikal dostatek světla. Čas od času chodbu zahradila dvojice totožných soch podivných tvorů se lvím tělem a ženskou hlavou. Byly sice poničené, ale vždycky, když se ocitl v linii pohledu jejich drolících se očí, přeběhl mu mráz po zádech.
Na celém městě mu cosi nesedělo, ale Suigetsu nebyl schopný svůj dojem pevně uchopit. Neustále bojoval s pocitem, že je pozorován, ale přesto se město jevilo tiché a prázdné. Podezřele prázdné. Najednou věděl, co přesně je v nepořádku.
„Ulice byly plné nepřátel. Všichni se utopili, měli by tu ležet, ale neviděl jsem jediné tělo. Kde jsou?“
Neryba zakolísala. Hlas chvíli mlčel, ale nakonec k němu váhavě promluvil: Město zdaleka není tak prázdné, jak se jeví. Žijí tu… bytosti. To ony se postaraly o cizí armádu. Město je teď v jejich moci, prohlašují je za své a nepřejí si, aby se vynořilo. Jistě sis všiml, že tě sledují od chvíle, kdy jsi sem vstoupil. Nenech se jimi oklamat, jsou zrádné. Použijí všechny prostředky, aby tě zastavily, ale nesmíš jim uvěřit.
Neryba náhle zpozorněla. Prudce se otočila na místě a neklidně vířila ploutvemi. V hlase jí zazníval osten strachu. Dřív, než její slova stačila odeznít, zmizela v šeru.
Musím jít. Nezapomeň, nesmíš jim uvěřit!
Pokračoval podivnou chodbou sám. Proplouval střídavě osvětlenými a ztemnělými pruhy a jeho myšlenky plynuly v podobném vzorci. Byl šťastný, že ho neryba opustila. Představovala překážku v jeho cestě za mečem, a i když by bylo snadné se jí zbavit, nedělal by to rád. Něžný smutek jejího hlasu udeřil na strunu v jeho nitru, která už příliš dlouho ležela zapomenutá pod nánosem prachu. Teď byla cesta otevřená. V duchu si maloval, jak vezme meč, nabere si v pokladnici zlata, kolik unese, a nepozorovaně zmizí. Zároveň ho však znepokojovala zmínka o zrádných bytostech. Ačkoli žádnou z nich ani okem nespatřil, věděl, že ho sledují. Vnímal jejich upřený pohled.
Na konci chodby narazil na těžké dvoukřídlé dveře. Sám by je nejspíš nikdy nedokázal otevřít, ale štěstí protentokrát stálo na jeho straně – mezi veřejemi zůstala tenká škvíra.
Tak jo. Zadržel dech a protáhl se dovnitř. Po tváři se mu okamžitě rozlil blažený úsměv. Kulatá místnost přetékala poklady nejrůznějšího druhu – od truhlic se zlatem a drahokamy po překrásně zpracované předměty nejasného účelu. V hladkých stěnách neseděla žádná okna ani dveře. Jediný východ byl ten, jímž Suigetsu právě vstoupil. Hádal, že se nachází v centrální věži.
Skrz praskliny ve stropě se draly svazky paprsků, rozkládaly se na lesklém povrchu shromážděných předmětů a ozařovaly pokladnici tlumeným zlatým svitem. Suigetsuovu pozornost ale okamžitě strhl obrovský temně rudý kámen stojící ve středu místnosti. Nahoře z jeho hladkého povrchu vystupoval jílec meče. Meč samotný nevypadal nijak zvlášť výjimečně, spíš naopak. Byl zašlý a obyčejný, čepel pokrývala rez a ve srovnání s Kubikiri působil skoro titěrně. Suigetsua, který nebyl zvyklý soudit podle zdání, ale uchvátil. Cítil, že pod zašlým povrchem dřímá nezdolná síla. V okamžení zapomněl na všechny okolní poklady.
S tímhle mečem by nepotřeboval ostatních sedm, tím si byl jistý. Nemusel by nikomu nic dokazovat. Už čepel samotná by mu přinesla respekt a uznání, a ve spojení s jeho schopnostmi by se vmžiku mohl připojit k Sedmi šermířům. Ne jako jeden z nich, ale jako jejich vůdce.
Připlul těsně ke kameni a natáhl ruku. Pomaloučku, kousek po kousku, svíral prsty kolem rukojeti. S přivřenýma očima si vychutnával každý moment. Chystal se zatáhnout, když najednou ucítil na rameni letmý dotek. Tichounký hlas mu zašeptal do ucha: „Nedělej to.“
Suigetsu ztuhl na místě, ruku pořád sevřenou kolem jílce. Neodvažoval se pohnout. Šepot se přesunul k druhému uchu, něco se mu jemně otřelo o krk. Pak se dotyk stáhl. Jeho absence byla z nějakého důvodu ještě dráždivější, než jeho přítomnost.
Ztěžka polkl. Byly to ony. Ty bytosti. Cítil jejich upřený pohled v zádech. Měl čas. Mohl rychle vytáhnout meč a probojovat se ven. Kdyby ho nepřemohla zvědavost. Se zatajeným dechem se otočil.
Stanul tváří v tvář pětici žen. Byly překrásné. Štíhlé, dlouhovlasé, se zlatavě lesklou kůží a dokonalými rysy. Těla jim halila volná, splývavá roucha z jemné látky. Při delším zkoumání si Suigetsu začal všímat podivností jejich rysů. Tváře měly příliš dokonalé, příliš symetrické, příliš čisté. Mandlové oči byly černé a bez výrazu. Pohybovaly se zvláštním, vlnivým způsobem. Vypadaly nádherně, ale ne lidsky.
Nejbližší nežena se přivlnila zpátky k němu a upřeně mu pohlédla do tváře. Konsternovaně zíral do nekonečné prázdnoty jejích velkých očí. Hlubina beznaděje.
„Nedělej to.“
„Proč… ne?“ zachraptěl.
„A proč ano?“ Položila mu prst na rty a naklonila se blíž. Rudé vlasy se jí rozevlály kolem hlavy. „Zapomeň na svět nahoře,“ zavrněla svůdně, „mohl bys tu žít s námi, dole pod hladinou. Dlouho jsme toužily po někom, jako jsi ty. Jsi jiný než opovrženíhodní smrtelníci. Zůstaň. Rozhlédni se. Všechny poklady, co tu jen leží, by byly tvoje. Nic by ti nechybělo. Žil bys tu jako král. Copak potřebuješ víc?“
Suigetsuovi se těžko přemýšlelo, když stála tak blízko, že se mu její rudé vlasy otíraly o tvář.
„Ne, díky, radši si vezmu ten meč a půjdu,“ odvětil stroze.
Nežena využila jeho zaváhání a promluvila s ještě větší horlivostí: „Ale proč? Proč chceš, aby se město vynořilo? Chceš pomoci té druhé? Smrtelníci umějí jen lhát a ničit. Nedá se jim věřit. Řekla ti snad celou pravdu?“ zasmála se hořce. „Řekla ti, že město je po právu naše? Byla to naše sestra, kdo je založil. Snila o něm celé věky. A i když se před dávnými časy zamilovala do smrtelníka a odešla, pořád zůstává jednou z nás. Svět nahoře ji zradil. S námi je její sen v bezpečí.“
„Město je mi ukradený, já chci ten meč,“ odsekl Suigetsu a pokusil se odtáhnout. Kdyby mohl čepel vytáhnout, aniž by se město vynořilo nad hladinu, udělal by to. Nechtěl mít s jejich konfliktem nic společného. Chtěl se jen vrátit domů a konečně být uznávaný a ctěný. Uznávaný a ctěný. Ctěný. Chtěný.
„Ach tak,“ sklopila nežena oči. „Tomu rozumím, ale proč se chceš vracet mezi ně? Jen jedinkrát sestra vkročila mezi smrtelníky a zradili ji. Ten muž, pro kterého se vzdala všeho, jí sliboval věčnou lásku. Pak odplul na moře a nechal ji samotnou. Ublížili i tobě, vidím to v tvých očích. Proč se k nim chceš vracet? Chceš jejich uznání? Nepotřebuješ ho! Zůstaň s námi. Budeme tě zbožňovat! Proč být šermířem, když můžeš být králem?“
Měla pravdu. Proč být šermířem? Jeho sen o hledání mečů a obnovení skupiny byl mělký, už delší dobu to tušil. Stala se z něj jen zástěrka pro něco jiného. Pořád si nebyl jistý pro co. O to pevněji se ho ale držel, až ze snu přerostl v posedlost.
Velkou úlohu v tom hrál Mangetsu. Chtěl se mu vyrovnat? Chtěl pokračovat v jejich společném snu, protože to bylo to jediné, co po bratrovi zbylo? Možná zčásti. Ale Suigetsu nebyl jako Sasuke, pohlcený minulostí natolik, aby si neviděl na špičku nosu. Věděl, že ačkoli přišel o mnohé, pořád mohl mnohé získat.
Co ale chtěl? Chtěl být uznávaný a zbožňovaný? V tom případě by bylo nejlepší zůstat dole. Nežena ho uznávala. Měl by tu všechno, po čem toužil. Neryba ho sice varovala, že se má mít na pozoru, ale sama mu neřekla celou pravdu. Neměl z neženy strach. Připadalo mu, že mluví vážně. O to víc ho zaráželo, proč mu její návrh nepřináší uspokojení. Pokud mu šlo o uznání, tady by se mu ho dostalo plnými doušky. Přece nezáleželo na tom, od koho bude. Názory konkrétních lidí mu přece byly ukradené. Sasuke byl přece namachrovaný blbeček, Karin hysterická semetrika a ohledně Juuga měl poněkud rozporuplné pocity. Přece mu nezáleželo na tom, co si o něm myslí. Přece nehledal uznání u nich.
Jenomže… Nebylo to uznání, co ho nutilo dál následovat Sasukeho. Dlouho nerozuměl tomu, proč s těmi třemi šílenci zůstával, i když je už nepotřeboval. Teprve teď si konečně uvědomil pravdu. Celou dobu se na to díval ze špatné strany. Nešlo o to, že by on potřeboval je, ale že oni potřebovali jeho. Tohle bylo ono.
Vzpomněl si na dny v Orochimarově laboratoři. Na tu nepopsatelnou prázdnotu, kterou chvílemi pociťoval. A na to, jak po vzniku týmu Taka pomalu ustupovala kamsi do pozadí, až teď konečně úplně vymizela. Absolutní osamělost netkvěla ve fyzickém odloučení. Suigetsu si neuměl představit horší pocit než vědomí, že člověka nikdo na celém světě nepotřebuje.
Jakkoli dlouho se ji pokoušel skrývat, zírala na něj teď pravda v celé své kráse. Teď už to věděl. Nemusel mít jejich uznání, dokud měl je. Jistě, byli nevděční a zaslepení, ale nějak k nim za tu dobu přirostl. Záleželo mu na nich a chtěl se k nim vrátit. I když šířit se o tom nepotřeboval.
Nemohl si dál nalhávat, že je mu všechno jedno. Věci se děly, ano, a nebylo třeba okolo nich dělat povyk, ale neznamenalo to, že na nich nesejde. Otočil se a zadíval se na meč. Osud města se ho netýkal, nechtěl se pokoušet rozřešit probíhající spor. Čepel pro něj ale teď představovala něco mnohem důležitějšího. Stala se symbolem jeho návratu zpátky, nového zjištění a rozbití staré lži. A taky ten meč prostě chci. Je drsnej.
Rudovlasá nežena zřejmě vycítila posun v jeho vědomí. Nebo se možná jen tvářil příliš výmluvně.
„Nedělej to,“ zasyčela výhružně a chytila ho za zápěstí. Suigetsu se jen ušklíbl a vytrhl se z jejího sevření.
„Promiň, krasotinko, ten meč si beru.“
Čekal, že se na něj neženy vrhnou a budou se ho snažit zastavit násilím. Nic takového se ale nestalo. Rozhostilo se hrobové ticho. Natáhl ruku, chystaje se meč vytrhnout… a najednou slyšel.
Sbor hlasů proplétajících se v melodii tak teskné a niterné, až se úžil dech a točila hlava. Melodii, o níž Suigetsu snil od počátku věků a navěky. Proudila v ní síla, ale ani náznak podmanivosti. Byla jako něžný roztoužený šepot stoupající do noci, jako tichá ukolébavka beze slov sdílená jen matkou a dítětem, jako vrznutí dveří vedoucích domů, jako polozapomenutý hlas někoho důvěrně známého. Rozvíjela se, stoupala a padala, tklivá, svíravá a rozechvělá a zoufale nádherná. Suigetsu se nemohl pohnout. Po tvářích mu tekly slzy a mísily se s mořskou vodou. Připadalo mu, jako by plakala samotná jeho podstata. Chtěl utonout v tom nádherném zármutku. Rozpustit v něm všechno, co kdy měl a všechno, co kdy byl, a navěky plynout v jeho sladkobolném proudu.
Koutkem oka spatřil rudovlasou. Zpívala s hlavou hrdě vztyčenou a doširoka otevřenýma očima, v nichž zářily slzy. Uchvácená vlastí písní. Suigetsu měl při pohledu na ni nejasný pocit, že na něco zapomíná. Ty vlasy. I někdo jiný měl rudé vlasy. A ty prázdné černé oči. Kde už podobné viděl?
Nebyl schopný se soustředit. Omámeně zvedl ruce k hlavě, aby si zacpal si uši. Bolelo to. Nic si nepřál víc než slyšet tóny písně opět v plném zvuku. Na druhou stranu se mu konečně podařilo uchopit onen nejasný prchavý pocit. Svou touhu vrátit se.
Začal něco z plných plic křičet, možná čísi jméno, a snažil se soustředit na zvuk vlastního hlasu. Pak bleskově stáhl ruce z uší a vrhl se po meči. S vypětím všech sil škubl za jílec. Čepel vyletěla z kamene stejně snadno, jako by letěla vzduchem. Nic jiného se nestalo.
Neženy ho bez hnutí sledovaly. Sevřel rukojeť pevněji v dlani. Z úst rudovlasé vyšlo vzteklé zasyčení. Vycenila na něj ostré zuby. Ostatní čtyři rovněž přestaly zpívat a rychle se k ní rychle připojily. Krásné rysy se jejich tváří se zkroutily do divokých masek. Syčení přešlo v drásavý jekot. A sakra…
Suigetsuovi bylo jasné, že by měl zmizet. Než se na něj neženy stačily vrhnout, rozvolnil svou formu a protáhl se prasklinou ve stropě. Dveřmi by ho mohly snadno následovat, ale štěrbiny pro ně byly příliš úzké. Rychle stoupal výš a výš, proplétal se skulinkami v rozbořených podlahách, zatímco nelidské vřeštění pod ním pomalu odeznívalo.
Chtěl počkat nahoře, dokud se město nevynoří a hrozba nepomine, a pak se vydat na zpáteční cestu. Proplaval další skulinou a do očí ho udeřil jasný třpyt hladiny. Jekot nežen už umlkl docela. Opět se rozhostilo ticho. A to ticho bolelo. Suigetsu si připadal, jako by přišel o kus sebe, který z něj byl násilně vyrván. Na malou chvíli okusil absolutní krásu a vědomí, že ji právě ztratil, bylo zničující. Možná, že samota nakonec není to nejhorší…
Pomalu stoupal k hladině, když si náhle uvědomil, že během svého úprku neztratil jen píseň. Neměl ponětí, kudy vlastně přišel.

Poznámky: 

Skrytý obsah

Mlčení Sirén je povídka od Kafky. Určitě si ji přečtěte, je kratičká a určitě se dá sehnat i online. Obsah trochu souvisí i s touhle kapitolou. I když jsem si vybrala trochu jiný aspekt, to hlavní zůstává společné, v mlčení je veliká síla.
Odpusťte mi tu dobu, prosím! Měla jsem hodně jiných věcí a pak jsem zase měla dlouho problém pořádně uchopit atmosféru toho příběhu. Říkala jsem si, že radši počkám, než abych vám předkládala text, o kterým vím, že je špatně. (V horku se špatně píše o podmořském městě...)
Za to, že jsem to vůbec napsala, vděčím hnusnýmu počasí z tohohle týdne a úžasnému géniu Gustava Holsta. Ale hlavně vám. Je neskutečnej rozdíl psát jen tak pro sebe a psát s vědomím, že to někdo chce číst. Děkuju.