manga_preview
Boruto TBV 07

Kruhy – 4. Mlčení Sirén

Všude okolo byla příšerná tma. Lepila se něj a pronikala mu až do morku kostí. Měl pocit, jako by ho celého obalila, zadusila svým studeným dotykem každičký pór. Viděl sám sebe, jak konečně vyjde na světlo, černý od hlavy až k patě, a při každém kroku z něj budou s pleskáním odpadávat veliké lepkavé kapky. Pokud ovšem vyjde.
Suigetsu nebyl žádný strašpytel, měl jen zdravou dávku pudu sebezáchovy, ale z chodby mu naskakovala husí kůže. Tiché odkapávání vody v něm vyvolávalo vzpomínky na nespočetné hodiny strávené v Orochimarově laboratoři. Skoro jako by cítil slídivé oči číhající v temnotě. Napínal uši v očekávání, že se každou chvíli mezi zvukem kapek začne proplétat posměšné syčení, ačkoli věděl, jak nesmyslné by to bylo. Díkybohu, že ho Sasuke oddělal. Ten chlap byl šílenec.
Ke zvuku dopadajících kapek se přidalo tiché šplouchání. Podlahu pokrývala tenká vrstva vody, která se s každým jeho krokem rozstříkla do stran. Suigetsu začínal silně uvažovat o návratu. Zaráželo ho, že se vůbec dostal tak daleko. Pravda, stařík říkal cosi o nejhlubších touhách srdce, ale Suigetsu dost silně pochyboval, že se někde v útrobách Labyrintu skrývá zbytek sbírky legendárních mečů z Mlžné. Momentálně byl navíc přesvědčen o tom, že jeho srdce nejvíc ze všeho touží nezemřít šerednou smrtí ve tmě.
Klidně by se mohl otočit a počkat na ty dva šílence venku. Nikdy by nic nepoznali. Nebo by mohl odejít úplně. Rád by v takovém případě viděl výraz na Sasukeho tváři. Karin by si nejspíš ani nevšimla. To mu nešlo do hlavy už nějakou dobu. Proč vůbec ještě zůstávali spolu? Všichni už získali, co potřebovali. On má Kubikiri, Karin má Sasukeho a Sasuke…
Tady se zarazil. Nebyl si úplně jistý, co se stalo během Uchihova souboje s bratrem, ale Sasuke se od té doby choval divně. Něco nevyšlo podle plánu, a i když jim zatím odmítal prozradit co, bylo jasné, že pomsta mu místo kýženého klidu přinesla jen další nejistotu. Suigetsu se mu v hloubi duše vůbec nedivil. Podle toho, co se o něm doslechl, byl Itachi démon v lidské podobě, ale pořád to byl bratr a navíc poslední příbuzný. A i když to byl on, kdo celou rodinu vyvraždil, Suigetsu by na Sasukeho místě váhal. Váhal by pro tu jednu nepatrnou možnost mít bratra zpátky. Mít někoho… Proč mě to vůbec zajímá? Nemám s nima nic společnýho.
Zastavil. Chvíli zvažoval, že se skutečně otočí a odejde, ale nakonec se s pokrčením ramen rozhodl pokračovat. Můžu být stejně dobře tady, jako jinde. Uvědomoval si, že vlastně ani nemá, kam by šel. Jako nukenin mohl jen těžko s úsměvem napochodovat do Mlžné a vrátit se domů. Navíc od doby, kdy umřel Mangetsu, měl problémy určit, kde ten domov vlastně leží. Nejlákavější vyhlídky pro něj právě teď představovaly meče Sedmi šermířů, jejich starý společný sen. A ty se, ačkoli nesmírně nepravděpodobně, přece jen mohly nacházet v srdci Labyrintu.
A tak Suigetsu pokračoval. Nemohl se zbavit dojmu, že hladina vody pomalu stoupá. Teď už mu sahala po kotníky. Po pár minutách chůze se vyšplhala do půli lýtek a potvrdila tak jeho podezření.
"No bezva, vodička," ušklíbl se pro sebe. Zanedlouho se v ní brodil po pás.
Bylo to zvláštní, zpola zatopená chodba se čím dál víc podobala Orochimarovu pokusnému válci, ale voda mu paradoxně dodávala jistotu. Brzy zaplavila celou chodbu, smývala z něj dusivý nános tmy a umožňovala mu se volně nadechnout. Představovala pro něj vysvobození. Najednou byl na tu nejhlubší touhu svého srdce i docela zvědavý.
Proplouval chodbou, nechávaje se unášet představami úžasné kořisti, která na něj čeká na jejím konci. Opíjel se vidinami bájného pokladu, na jehož vrcholku se blýská meč nádhernější a mocnější, než každý, co doposud spatřil světlo světa…
Zcela ztracen ve vlastní obrazotvornosti přestal dávat pozor na cestu a naplaval rovnou do kusu látky, roztaženého pomalu přes celou šířku chodby. Chvíli se marně zmítal v záhybech těžké tkaniny, dokud se mu konečně nepodařilo vymotat na druhé straně.
Připadal si, jako by jedinou otočkou vstoupil do snu. Stál na prahu velké opuštěné místnosti. Na podlaze ležely střepy z rozbitých oken a bohaté zařízení bylo zašlé a místy poničené, ale jinak pokoj vypadal zcela netknutě, jako by každou chvíli mohl někdo přijít, rozdělat oheň v krbu, vytáhnout z police knihu a položit se s ní na čalouněné kanape.
Až na to, že celá místnost byla pod vodou. Topila se v tiché, mystické modři. Velikým oknem v protější stěně dovnitř pronikaly šikmé paprsky matného světla a mezi nimi se jako natažené paže náměsíčně vlnily bílé závěsy. Z majolikových váz stoupaly řetízky stříbrných bublinek. Nad vyřezávaným stolkem s kulatou deskou odpočívalo hejno barevných rybiček, které se hbitě rozprchly do stran, jakmile překročil práh. Většina z nich proplavala rozbitým oknem ven. Suigetsu sám je rychle následoval a dychtivě se vyklonil skrz prázdný rám. Otevřel se před ním pohled na fantastickou scenérii.
Z výšky několika pater shlížel na přízračné město. Rozbořenými ulicemi klidně proplouvala další hejna ryb, hromady sutin obrůstaly chaluhami a na veliké sochy s uraženými končetinami se lepili korýši. Paprsčitě se rozbíhající město v pravidelných rozestupech protínaly tři kruhové kanály. V jejich společném středu, daleko od Suigetsuovy současné pozice, se z mlhavého oparu zvedal mocný palác, zdánlivě nezasažený všudypřítomnou zkázou. Tyčil se vysoko nad okolní stavby a špička jeho mohutné věže se ztrácela ve vzdáleném třpytu hladiny.
Proplaval rozbitým oknem ven. Chvíli se jen vznášel uprostřed modrého prázdna, vysoko nad zničenou ulicí. Pozoroval ztělesnění rozpadu rozprostírající se pod ním a nemohl se zbavit dojmu, že je v něm ukryto cosi velkolepého. Všude okolo byl jen kámen, chladný a zatvrzele tichý, ale v jeho mlčení bylo skryto nesmírné kouzlo. Mlčel tisíce podivuhodných příběhů o vlastním osudu, které uchvacovaly právě tím, že zůstávaly nevyslovené. Ze zákoutí rozbořených domů, zpoza závojů rozvlněných chaluh, z rozdrolených tváří soch, odevšud vycházelo jakési tajemné záření, uklidňující a zároveň hluboce znepokojivé. V tichu doznívalo echo prastaré písně tak teskné a niterné, až se úžil dech a točila hlava. Mihotala se těsně mimo dosah, stačil jen kousek…
Suigetsu sebou trhl. Uvědomil si, že nemá tušení, jak dlouho se už nad městem vznáší, ztracený ve vlastních myšlenkách. Otočil se a proplaval oknem zase zpátky do místnosti. Potřeboval si rozmyslet, co teď. Mohl se vrátit, ale černý otvor za jeho zády, z velké části zakrytý těžkou látkou, ho zatím příliš nelákal. Znovu se rozhlédl po pokoji. Malované porcelánové vázy, zlacený nábytek, závěsy z drahého materiálu, těžké sošky kdovíčeho vykládané diamanty… Pohled mu opět utkvěl na mlhavé siluetě paláce viditelné z okna. Když je v obyčejným pokoji tohle, co pak musí být tam? Za to bych si pořídil, co by mě napadlo. S tím by se za mnou s mečema jenom hrnuli a škemrali by, aby se ke mně mohli přidat.
Nemusel se rozmýšlet dlouho. Čistě pro jistotu popadl z krbové římsy bronzovou sošku sedícího lva s kulatými rubíny místo očí a znovu vyplaval na ulici. Při pohledu na hromady sutin, které by jinak musel obtížně překonávat, byl rád, že je celé město zaplavené vodou. Takhle se mohl klidně vznášet nad nimi. Čím hlouběji pronikal, tím víc začínal ve zborcených tvarech rozeznávat kontury kdysi úchvatného města. Viděl věže, pyšně čnějící k nebi, hrdé arkády a mohutné kopule z blýskavého kovu. Pod nánosy řas rozeznával hladký bílý kámen zdobený filigránským vzorem, který se v matném světle občas stříbřitě zatřpytil. Všude ležely uražené části soch. Torza bez rukou a ruce bez těl. Minul obrovskou hlavu nádherné ženy. Tělo pořád stálo na malém náměstí o kus dál, napůl člověk, napůl strom.
Nikde nebyla ani noha, ani památky po někom živém. A přesto měl Suigetsu neodbytný pocit, že ho někdo sleduje. Zdálo se mu, že tu a tam zahlédl náznak pohybu, mihnutí, ale když se na dané místo podíval, nic neviděl. Připadalo mu, jako by se z temných zákoutí linul zvláštní šepot a smích, ale když se zaposlouchal, nic neslyšel. A tak pokračoval dál.

Vnitřek paláce byl poměrně zachovalý, ale přesto nedokázal zániku odolávat úplně. V podlahách zely hluboké černé praskliny, stěny se drolily a po zemi se válely střepy z oken a rozbitých zrcadel. Veškeré barvy vybledly a slévaly se vlivem všudypřítomného světla v jakousi zašlou modrou. Suigetsu prošel několika velkými a mnoha menšími sály a ve všech byla situace stejná. Zatím se nezastavoval, cosi jako by ho táhlo pořád dál.
Vešel do obrovské síně z černého mramoru. Vysokou klenbu podpíraly řady žebrovaných sloupů a rozbitými okny dovnitř opět dopadaly šikmé paprsky světla. Na opačném konci místnosti stál na vyvýšeném stupínku masivní kamenný trůn. Středem celého sálu se po délce táhla mohutná klikatá prasklina, místy široká jako on sám a černá tak, jako by vůbec neměla dno. Jako by vedla níž a níž. Napořád. Hlubina beznaděje.
Suigetsu měl plnou hlavu otázek. Co? Co se tu muselo stát, že celý sál pukl vedví? Že jediné okno v žádném domě nezůstalo vcelku? Že celé město stojí na dně moře? Že nikde není ani stopa po lidské přítomnosti, živé či mrtvé?
Vedl zvláštní rozhovor s okolním mramorem. Oba mlčeli. On mlčel otázky a kámen mlčel odpovědi. Ale Suigetsu nikdy nebyl typ na poezii a mlčet příliš dlouho nedokázal.
„Tady mi asi nikdo neodpoví, že?“
Jeho hlas zněl ve vodě zvláštně jinak. Dutě a zkresleně.
Jak by ti někdo mohl dát odpověď, když ses nezeptal? ozval se odkudsi jiný hlas. Byl něžný, smutný a tajemný, jako padající plátek růže. Nezněl ani trochu zkresleně jako ten jeho. Přicházel odevšud a odnikud zároveň.
„Ehm, h-haló? Kde jste?“ S obavami se rozhlédl okolo sebe. Nikde nikdo.
Tady.
Mezi sloupy po jeho levici se cosi pohnulo. Ze stínu vyplula štíhlá černá ryba a několikrát ho ladně obkroužila. Suigetsu překvapeně zamrkal: „Cože? Ryba? Jak to, že mluví?“
Nejsem ryba. Musím přetrvávat v téhle podobě, jinak bych se utopila.
„Eh, pardon,“ zahuhlal neurčitě a obezřetně o krok ustoupil. Ryba-neryba na něj upírala živé, vědoucí oči. „Kdo teda jste? Co tu děláte?“
Strážím město. Tedy alespoň to, co zbylo. Dřív jsem tu žila. Mí rodiče městu vládli, starali se o něj. Kdysi bývalo překrásné, plné smíchu a života. Bíle zářilo uprostřed vln. A na břehu nad ním, jen o kousek dál, se za vysokou zdí rozkládala překrásná zahrada plná zázračných zákoutí. Uvnitř ní žil pták, jehož zpěv dokázal rozplakat samotnou duši… Město i zahrada měly mnoho tajemství, má učitelka mi velkou spoustu z nich stihla předat, než zemřela. Měla jsem o ně později pečovat místo ní. Hlas zakolísal, neryba se zatočila na místě. Teď je všechno pryč. Zbyly jen ruiny.
„Proč? Co se stalo?“ Suigetsuova otázka samozřejmě byla vedena zvědavostí, ale zároveň ho trápilo, jak moc mohl pád města ohrozit jeho bohatství. Snažil se ale tvářit účastně.
Proč? To by byl dlouhý příběh, hlesl hlas. Neznám odpověď. Po důvodu pátrám celý svůj život. Možná ani žádný není. A příčin je naopak příliš mnoho. Řetězí se a je obtížné najít počáteční článek. Nebyl zárodek všeho obsažen už v samotném prvopočátku věcí? Můžeme jen přemítat, zda se vůbec kdy něco mohlo udát jinak, nebo zda události vždy vedly sem a vždy sem povedou.
Hlas umlkl a Suigetsu, který nebyl z takové polovičaté odpovědi zrovna dvakrát moudrý, upřímně doufal, že bude pokračovat. Neryba se chvíli jen napjatě vlnila na místě.
Napadla nás cizí armáda. Četla jsem v knihách, že město bývalo pravidelně terčem útoku. Válka přicházela často, zevnitř i zvenčí. Ale nikdy to nebylo tak zlé… Lidé se mohli skrýt v zahradě, kde bylo bezpečno. Nepřítel tam nikdy nedokázal proniknout. Zázračná moc ptačího zpěvu chránila a uzdravovala zároveň. Věci se snadno vrátily do starých kolejí. Jenomže tentokrát bylo všechno jinak.
Nedlouho před útokem ptáka někdo ukradl a zahrada byla po té události zpustošená. Rázem jsme přišli o ochranu i o úkryt.

„Ale proč se to město potopilo?“
Nepřátelé brzy zaplnili ulice. Většina lidí z města se bezpečně dostala do zahrady, když ji teď ale neochraňovala kouzelná moc ptáka, nevěděli jsme, co si počít. Má učitelka znala mnoho věcí. Dokázala město úplně odtrhnout od břehu a odplout s ním na širé moře. Armáda tak zůstala uvězněna v ulicích. Jenomže jejich vůdce pronikl až k pokladnici, k samotnému srdci města. On… znal tajemství… A díky tomu všechno potopil ke dnu. Město, které se pokoušel dobýt, sebe i celou svou armádu.
„To mě mrzí,“ zamumlal Suigetsu. Nemrzelo ho to. Upřímně řečeno, jakmile zaslechl o pokladnici, přestal vnímat, co mu neryba vypráví.
Stále ještě je naděje. Mohl bys mi pomoci. Uprostřed pokladnice stojí velký kámen a v něm je zaražený meč. Suigetsu zbystřil. Ten meč je výjimečný, ačkoli neznám plný rozsah jeho možností. Čepel se nedá zastavit ani zničit žádnou dosud známou cestou, a dokud zůstane v ráně, paralyzuje jakéhokoli živého tvora bez ohledu na velikost. Pokud ho dokážeš vytáhnout, město se vynoří.
„Kde je ta pokladnice?“ vyhrkl dychtivě. Meč, kterému se nedá uniknout? Jeho schopnosti převyšovaly možná každý z legendárních sedmi. Nemohl přijít o takovou kořist. Udělá z něj korunní klenot své sbírky. „Chci vám pomoct,“ dodal ještě pro jistotu, aby se jeho zájem zdál být vedený čistými úmysly.
Neryba znovu proplula v kruhu okolo něj a zmizela mezi sloupy.
Povedu tě.

Následoval rybu skrz sál do dlouhé klenuté chodby bez oken. Naštěstí byly po celé délce ve zdech obrovské praskliny, kterými dovnitř pronikal dostatek světla. Čas od času chodbu zahradila dvojice totožných soch podivných tvorů se lvím tělem a ženskou hlavou. Byly sice poničené, ale vždycky, když se ocitl v linii pohledu jejich drolících se očí, přeběhl mu mráz po zádech.
Na celém městě mu cosi nesedělo, ale Suigetsu nebyl schopný svůj dojem pevně uchopit. Neustále bojoval s pocitem, že je pozorován, ale přesto se město jevilo tiché a prázdné. Podezřele prázdné. Najednou věděl, co přesně je v nepořádku.
„Ulice byly plné nepřátel. Všichni se utopili, měli by tu ležet, ale neviděl jsem jediné tělo. Kde jsou?“
Neryba zakolísala. Hlas chvíli mlčel, ale nakonec k němu váhavě promluvil: Město zdaleka není tak prázdné, jak se jeví. Žijí tu… bytosti. To ony se postaraly o cizí armádu. Město je teď v jejich moci, prohlašují je za své a nepřejí si, aby se vynořilo. Jistě sis všiml, že tě sledují od chvíle, kdy jsi sem vstoupil. Nenech se jimi oklamat, jsou zrádné. Použijí všechny prostředky, aby tě zastavily, ale nesmíš jim uvěřit.
Neryba náhle zpozorněla. Prudce se otočila na místě a neklidně vířila ploutvemi. V hlase jí zazníval osten strachu. Dřív, než její slova stačila odeznít, zmizela v šeru.
Musím jít. Nezapomeň, nesmíš jim uvěřit!
Pokračoval podivnou chodbou sám. Proplouval střídavě osvětlenými a ztemnělými pruhy a jeho myšlenky plynuly v podobném vzorci. Byl šťastný, že ho neryba opustila. Představovala překážku v jeho cestě za mečem, a i když by bylo snadné se jí zbavit, nedělal by to rád. Něžný smutek jejího hlasu udeřil na strunu v jeho nitru, která už příliš dlouho ležela zapomenutá pod nánosem prachu. Teď byla cesta otevřená. V duchu si maloval, jak vezme meč, nabere si v pokladnici zlata, kolik unese, a nepozorovaně zmizí. Zároveň ho však znepokojovala zmínka o zrádných bytostech. Ačkoli žádnou z nich ani okem nespatřil, věděl, že ho sledují. Vnímal jejich upřený pohled.
Na konci chodby narazil na těžké dvoukřídlé dveře. Sám by je nejspíš nikdy nedokázal otevřít, ale štěstí protentokrát stálo na jeho straně – mezi veřejemi zůstala tenká škvíra.
Tak jo. Zadržel dech a protáhl se dovnitř. Po tváři se mu okamžitě rozlil blažený úsměv. Kulatá místnost přetékala poklady nejrůznějšího druhu – od truhlic se zlatem a drahokamy po překrásně zpracované předměty nejasného účelu. V hladkých stěnách neseděla žádná okna ani dveře. Jediný východ byl ten, jímž Suigetsu právě vstoupil. Hádal, že se nachází v centrální věži.
Skrz praskliny ve stropě se draly svazky paprsků, rozkládaly se na lesklém povrchu shromážděných předmětů a ozařovaly pokladnici tlumeným zlatým svitem. Suigetsuovu pozornost ale okamžitě strhl obrovský temně rudý kámen stojící ve středu místnosti. Nahoře z jeho hladkého povrchu vystupoval jílec meče. Meč samotný nevypadal nijak zvlášť výjimečně, spíš naopak. Byl zašlý a obyčejný, čepel pokrývala rez a ve srovnání s Kubikiri působil skoro titěrně. Suigetsua, který nebyl zvyklý soudit podle zdání, ale uchvátil. Cítil, že pod zašlým povrchem dřímá nezdolná síla. V okamžení zapomněl na všechny okolní poklady.
S tímhle mečem by nepotřeboval ostatních sedm, tím si byl jistý. Nemusel by nikomu nic dokazovat. Už čepel samotná by mu přinesla respekt a uznání, a ve spojení s jeho schopnostmi by se vmžiku mohl připojit k Sedmi šermířům. Ne jako jeden z nich, ale jako jejich vůdce.
Připlul těsně ke kameni a natáhl ruku. Pomaloučku, kousek po kousku, svíral prsty kolem rukojeti. S přivřenýma očima si vychutnával každý moment. Chystal se zatáhnout, když najednou ucítil na rameni letmý dotek. Tichounký hlas mu zašeptal do ucha: „Nedělej to.“
Suigetsu ztuhl na místě, ruku pořád sevřenou kolem jílce. Neodvažoval se pohnout. Šepot se přesunul k druhému uchu, něco se mu jemně otřelo o krk. Pak se dotyk stáhl. Jeho absence byla z nějakého důvodu ještě dráždivější, než jeho přítomnost.
Ztěžka polkl. Byly to ony. Ty bytosti. Cítil jejich upřený pohled v zádech. Měl čas. Mohl rychle vytáhnout meč a probojovat se ven. Kdyby ho nepřemohla zvědavost. Se zatajeným dechem se otočil.
Stanul tváří v tvář pětici žen. Byly překrásné. Štíhlé, dlouhovlasé, se zlatavě lesklou kůží a dokonalými rysy. Těla jim halila volná, splývavá roucha z jemné látky. Při delším zkoumání si Suigetsu začal všímat podivností jejich rysů. Tváře měly příliš dokonalé, příliš symetrické, příliš čisté. Mandlové oči byly černé a bez výrazu. Pohybovaly se zvláštním, vlnivým způsobem. Vypadaly nádherně, ale ne lidsky.
Nejbližší nežena se přivlnila zpátky k němu a upřeně mu pohlédla do tváře. Konsternovaně zíral do nekonečné prázdnoty jejích velkých očí. Hlubina beznaděje.
„Nedělej to.“
„Proč… ne?“ zachraptěl.
„A proč ano?“ Položila mu prst na rty a naklonila se blíž. Rudé vlasy se jí rozevlály kolem hlavy. „Zapomeň na svět nahoře,“ zavrněla svůdně, „mohl bys tu žít s námi, dole pod hladinou. Dlouho jsme toužily po někom, jako jsi ty. Jsi jiný než opovrženíhodní smrtelníci. Zůstaň. Rozhlédni se. Všechny poklady, co tu jen leží, by byly tvoje. Nic by ti nechybělo. Žil bys tu jako král. Copak potřebuješ víc?“
Suigetsuovi se těžko přemýšlelo, když stála tak blízko, že se mu její rudé vlasy otíraly o tvář.
„Ne, díky, radši si vezmu ten meč a půjdu,“ odvětil stroze.
Nežena využila jeho zaváhání a promluvila s ještě větší horlivostí: „Ale proč? Proč chceš, aby se město vynořilo? Chceš pomoci té druhé? Smrtelníci umějí jen lhát a ničit. Nedá se jim věřit. Řekla ti snad celou pravdu?“ zasmála se hořce. „Řekla ti, že město je po právu naše? Byla to naše sestra, kdo je založil. Snila o něm celé věky. A i když se před dávnými časy zamilovala do smrtelníka a odešla, pořád zůstává jednou z nás. Svět nahoře ji zradil. S námi je její sen v bezpečí.“
„Město je mi ukradený, já chci ten meč,“ odsekl Suigetsu a pokusil se odtáhnout. Kdyby mohl čepel vytáhnout, aniž by se město vynořilo nad hladinu, udělal by to. Nechtěl mít s jejich konfliktem nic společného. Chtěl se jen vrátit domů a konečně být uznávaný a ctěný. Uznávaný a ctěný. Ctěný. Chtěný.
„Ach tak,“ sklopila nežena oči. „Tomu rozumím, ale proč se chceš vracet mezi ně? Jen jedinkrát sestra vkročila mezi smrtelníky a zradili ji. Ten muž, pro kterého se vzdala všeho, jí sliboval věčnou lásku. Pak odplul na moře a nechal ji samotnou. Ublížili i tobě, vidím to v tvých očích. Proč se k nim chceš vracet? Chceš jejich uznání? Nepotřebuješ ho! Zůstaň s námi. Budeme tě zbožňovat! Proč být šermířem, když můžeš být králem?“
Měla pravdu. Proč být šermířem? Jeho sen o hledání mečů a obnovení skupiny byl mělký, už delší dobu to tušil. Stala se z něj jen zástěrka pro něco jiného. Pořád si nebyl jistý pro co. O to pevněji se ho ale držel, až ze snu přerostl v posedlost.
Velkou úlohu v tom hrál Mangetsu. Chtěl se mu vyrovnat? Chtěl pokračovat v jejich společném snu, protože to bylo to jediné, co po bratrovi zbylo? Možná zčásti. Ale Suigetsu nebyl jako Sasuke, pohlcený minulostí natolik, aby si neviděl na špičku nosu. Věděl, že ačkoli přišel o mnohé, pořád mohl mnohé získat.
Co ale chtěl? Chtěl být uznávaný a zbožňovaný? V tom případě by bylo nejlepší zůstat dole. Nežena ho uznávala. Měl by tu všechno, po čem toužil. Neryba ho sice varovala, že se má mít na pozoru, ale sama mu neřekla celou pravdu. Neměl z neženy strach. Připadalo mu, že mluví vážně. O to víc ho zaráželo, proč mu její návrh nepřináší uspokojení. Pokud mu šlo o uznání, tady by se mu ho dostalo plnými doušky. Přece nezáleželo na tom, od koho bude. Názory konkrétních lidí mu přece byly ukradené. Sasuke byl přece namachrovaný blbeček, Karin hysterická semetrika a ohledně Juuga měl poněkud rozporuplné pocity. Přece mu nezáleželo na tom, co si o něm myslí. Přece nehledal uznání u nich.
Jenomže… Nebylo to uznání, co ho nutilo dál následovat Sasukeho. Dlouho nerozuměl tomu, proč s těmi třemi šílenci zůstával, i když je už nepotřeboval. Teprve teď si konečně uvědomil pravdu. Celou dobu se na to díval ze špatné strany. Nešlo o to, že by on potřeboval je, ale že oni potřebovali jeho. Tohle bylo ono.
Vzpomněl si na dny v Orochimarově laboratoři. Na tu nepopsatelnou prázdnotu, kterou chvílemi pociťoval. A na to, jak po vzniku týmu Taka pomalu ustupovala kamsi do pozadí, až teď konečně úplně vymizela. Absolutní osamělost netkvěla ve fyzickém odloučení. Suigetsu si neuměl představit horší pocit než vědomí, že člověka nikdo na celém světě nepotřebuje.
Jakkoli dlouho se ji pokoušel skrývat, zírala na něj teď pravda v celé své kráse. Teď už to věděl. Nemusel mít jejich uznání, dokud měl je. Jistě, byli nevděční a zaslepení, ale nějak k nim za tu dobu přirostl. Záleželo mu na nich a chtěl se k nim vrátit. I když šířit se o tom nepotřeboval.
Nemohl si dál nalhávat, že je mu všechno jedno. Věci se děly, ano, a nebylo třeba okolo nich dělat povyk, ale neznamenalo to, že na nich nesejde. Otočil se a zadíval se na meč. Osud města se ho netýkal, nechtěl se pokoušet rozřešit probíhající spor. Čepel pro něj ale teď představovala něco mnohem důležitějšího. Stala se symbolem jeho návratu zpátky, nového zjištění a rozbití staré lži. A taky ten meč prostě chci. Je drsnej.
Rudovlasá nežena zřejmě vycítila posun v jeho vědomí. Nebo se možná jen tvářil příliš výmluvně.
„Nedělej to,“ zasyčela výhružně a chytila ho za zápěstí. Suigetsu se jen ušklíbl a vytrhl se z jejího sevření.
„Promiň, krasotinko, ten meč si beru.“
Čekal, že se na něj neženy vrhnou a budou se ho snažit zastavit násilím. Nic takového se ale nestalo. Rozhostilo se hrobové ticho. Natáhl ruku, chystaje se meč vytrhnout… a najednou slyšel.
Sbor hlasů proplétajících se v melodii tak teskné a niterné, až se úžil dech a točila hlava. Melodii, o níž Suigetsu snil od počátku věků a navěky. Proudila v ní síla, ale ani náznak podmanivosti. Byla jako něžný roztoužený šepot stoupající do noci, jako tichá ukolébavka beze slov sdílená jen matkou a dítětem, jako vrznutí dveří vedoucích domů, jako polozapomenutý hlas někoho důvěrně známého. Rozvíjela se, stoupala a padala, tklivá, svíravá a rozechvělá a zoufale nádherná. Suigetsu se nemohl pohnout. Po tvářích mu tekly slzy a mísily se s mořskou vodou. Připadalo mu, jako by plakala samotná jeho podstata. Chtěl utonout v tom nádherném zármutku. Rozpustit v něm všechno, co kdy měl a všechno, co kdy byl, a navěky plynout v jeho sladkobolném proudu.
Koutkem oka spatřil rudovlasou. Zpívala s hlavou hrdě vztyčenou a doširoka otevřenýma očima, v nichž zářily slzy. Uchvácená vlastí písní. Suigetsu měl při pohledu na ni nejasný pocit, že na něco zapomíná. Ty vlasy. I někdo jiný měl rudé vlasy. A ty prázdné černé oči. Kde už podobné viděl?
Nebyl schopný se soustředit. Omámeně zvedl ruce k hlavě, aby si zacpal si uši. Bolelo to. Nic si nepřál víc než slyšet tóny písně opět v plném zvuku. Na druhou stranu se mu konečně podařilo uchopit onen nejasný prchavý pocit. Svou touhu vrátit se.
Začal něco z plných plic křičet, možná čísi jméno, a snažil se soustředit na zvuk vlastního hlasu. Pak bleskově stáhl ruce z uší a vrhl se po meči. S vypětím všech sil škubl za jílec. Čepel vyletěla z kamene stejně snadno, jako by letěla vzduchem. Nic jiného se nestalo.
Neženy ho bez hnutí sledovaly. Sevřel rukojeť pevněji v dlani. Z úst rudovlasé vyšlo vzteklé zasyčení. Vycenila na něj ostré zuby. Ostatní čtyři rovněž přestaly zpívat a rychle se k ní rychle připojily. Krásné rysy se jejich tváří se zkroutily do divokých masek. Syčení přešlo v drásavý jekot. A sakra…
Suigetsuovi bylo jasné, že by měl zmizet. Než se na něj neženy stačily vrhnout, rozvolnil svou formu a protáhl se prasklinou ve stropě. Dveřmi by ho mohly snadno následovat, ale štěrbiny pro ně byly příliš úzké. Rychle stoupal výš a výš, proplétal se skulinkami v rozbořených podlahách, zatímco nelidské vřeštění pod ním pomalu odeznívalo.
Chtěl počkat nahoře, dokud se město nevynoří a hrozba nepomine, a pak se vydat na zpáteční cestu. Proplaval další skulinou a do očí ho udeřil jasný třpyt hladiny. Jekot nežen už umlkl docela. Opět se rozhostilo ticho. A to ticho bolelo. Suigetsu si připadal, jako by přišel o kus sebe, který z něj byl násilně vyrván. Na malou chvíli okusil absolutní krásu a vědomí, že ji právě ztratil, bylo zničující. Možná, že samota nakonec není to nejhorší…
Pomalu stoupal k hladině, když si náhle uvědomil, že během svého úprku neztratil jen píseň. Neměl ponětí, kudy vlastně přišel.

Poznámky: 

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Боривітер
Vložil Боривітер, So, 2022-02-12 17:34 | Ninja už: 4161 dní, Příspěvků: 5832 | Autor je: ONLINE, Admin, Editor obrázků, Manga tým, Člen Dvanácti strážných ninjů

Mise 2022: Při čtení mě napadlo, že některé události, které se „tady“ odehrávají v dávné minulosti, odkazují na části příběhu, které jsi už popsala a do nichž přitom ostatní nindžové vstoupili jakoby zaráz se Suigecuem. I jinak tuším, že ten příběh má mnoho rovin a mnoho symbolických významů, jenže je vnímám spíš pocitově, než bych je dovedla pojmenovat a rozepsat. Asi se již k povídce nevrátíš, viď? Ale muselo být zajímavé ji vymýšlet a psát...

Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránkách Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA.
 
Jinak pořád na Konoze funguje hra Útok na Konohu, kde si můžete pořádně zmasakrovat pár „padouchů“.
 
Pardon za (pro některé možná lehce matoucí) změnu přezdívky, je dočasná. Ale hrozně se mi líbí ukrajinský název poštolky. Tedy srbská ветрушка taky není špatná.

Obrázek uživatele Uchiha Luther
Vložil Uchiha Luther, Pá, 2020-10-23 17:31 | Ninja už: 5773 dní, Příspěvků: 157 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Mise PM: Suigetsu je jako postava super, zvlášť v kontrastu s "hrdiny" jako Lee nebo Naruto. Nepředpokládá, že by tam našel sbírku mečů Sedmi šermířů, lol. hihihi Je to jako v tom prvním díle: myslím, že skvěle píšeš vnitřní život postav a popisy z jejich subjektivních pohledů. Třeba Suigetsuovo hodnocení Sasukeho současného rozpoložení je super.

A nebudu ani plýtvat slovy na chvále té NÁDHERNÉ podvodní scenérie, protože by to opět nebylo dost.

A zdá se, že se nám jednotlivé příběhy zajímavě propojují.
Je ta sestra, o které tyhle podvodní bytosti mluví, ta, kterou jsme viděli v předchozím příběhu u té loďky? Po pravdě jsem nějaké takové propojení čekal.

A musím opakovaně dodat, že Suigetsu je ve tvém podání SUPER. Ta jeho psychologie je naprosto úžasná. Je sice velice sobecký, ale vlastně i to ho může vést k tomu dělat dobré věci.

A že tě nějak inspiroval Gustav Holst? Zajímalo by mě, který. (Aha, edit: blbec, nevšimnul jsem si, že je tam odkaz.) Ale vůbec se nedivím. Mně taky vlastně vždycky nejvíc inspiruje hudba.

Ale tohle je vše? Himbajs! Veliká škoda. No jestli bude někdy možnost, že se k tomu vrátíš, moc by mě zajímalo, jak to bylo dál!

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Po, 2017-12-11 21:43 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 458 | Autor je: Odborník na Icha Icha

Teda. Nevím, co na to napsat. Tenhle díl se mi líbil zatím asi nejvíc. Dostala ses Suigetsovi pod kůži naprosto bravurně.

Docela mě překvapilo, že jsem si dala poměrně rychle do souvislosti město a ptáka ohniváka. Víc mě ale zajímá ta učitelka a její žačka. Mohlo by to mít souvislost s Leeho dívkou, kterou tam zanechal a ona...zemřela? A ta dívka z minulého dílu je nežena, která založila město?

Líbí se mi, jak používáš výrazy neryba a nežena. Vyjadřuješ tím, že někdo něco je a zároveň není. Jako by se tahle kapitola hodila k prosincové FF výzvě. Eye-wink

Přijde mi, že se to v tomto díle začíná otáčet a místo dalších otázek přicházejí odpovědi. Pomalu, ale přece. Těším se, jak to všechno vyřešíš a jak to dopadne. I když vím, že konec je zatím v nedohlednu. Laughing out loud Jsem zvědavá, jak tam zapojíš zbytek postav.

A jak už psala Sayoko, tenhle kus je vážně nejlepší. Proč? To by byl dlouhý příběh, hlesl hlas. Neznám odpověď. Po důvodu pátrám celý svůj život. Možná ani žádný není. A příčin je naopak příliš mnoho. Řetězí se a je obtížné najít počáteční článek. Nebyl zárodek všeho obsažen už v samotném prvopočátku věcí? Můžeme jen přemítat, zda se vůbec kdy něco mohlo udát jinak, nebo zda události vždy vedly sem a vždy sem povedou. Dá se nad ním "dloubat a hloubat" strašně dlouho.

Ještě mě napadlo, jako by byl labyrint jedna knížka. Na začátku je více dějových linií, které se postupně spojují. A každá postava se objevila v jiné kapitole.

Však já znám ten rozdíl mezi psaním "do šuplíku" (aneb když to nikdo nečte) a psaním kde víš, že to někoho baví číst.

Těším se na další díl. hihihi

Aktuální povídka: Už zase rostou - Napsaná v březnu 2021
Aktuální série: Doba, kdy kvetou nejhezčí květy - psané v roce 2021
Seznam všech FF: Zde
Můj blog

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Po, 2017-12-11 23:40 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Jé, děkuju moc! Smiling Tak to ráda slyším. Taky jsem nad ním přemýšlela kdovíjak dlouho. Nejhorší je, že člověk má vymyšlenou nějakou kostru příběhu, a pak si najednou uvědomí no jo, ale on by tohle neudělal, a pak to musí složitě obcházet, aby se dostal do bodu, kam potřebuje. Laughing out loud


Je to všechno mnohem propojenější, než se může zdát. A časem by se to mělo spojit úplně. To jsem ráda, že vidíš nějaký odpovědi už tady. Měly by tu být. Smiling
Konec je bohužel zatím skutečně v nedohlednu, ale konečně jsem k němu o něco blíž, než jsem byla před pár týdny. Laughing out loud
Ten úryvek je přesně jeden z důvodů, proč se to jmenuje Kruhy. Smiling Já mám z tohohle dílu asi nejradši tenhle kousek: "Mlčel tisíce podivuhodných příběhů o vlastním osudu, které uchvacovaly právě tím, že zůstávaly nevyslovené."
Ty na ten svět jdeš vyloženě správnou cestou. Smiling Teda, ne že by byla nějaká špatná cesta. Laughing out loud
Mě ty vaše komentáře tak baví! Pomalu tu poskakuju před monitorem jako malý dítě. Laughing out loud
Ještě jednou moc děkuju. Smiling

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Čt, 2017-09-07 11:33 | Ninja už: 5830 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Podvodní město! Ach, jak já takové téma zbožňuji. Nad popisy města jsem skoro slintala. Laughing out loud
Upřímně na sebe prásknu, že od Kafky znám jen Proměnu. Takže děkuji za doporučení, hodím si to na seznam, co chci přečíst, až dokončím studia (odporná literatura je peklo!). Smiling V mlčení je síla, myslím, že to ví kažá žena, která trestá partnera a děti hrozivou tichou domácností. Laughing out loud
Suigetsu je postava, o které se moc nepíše, přesto si myslím, žes ho uchopila bravurně. Moc se mi líbilo, jak jsi vrtala do jeho myšlenkových pochodů.
Propojení Naruta s různými pověstmi, bájemi a pohádkovými bytostmi je opravdu suprový nápad, nepřestanu ho asi chválit. Laughing out loud
Proč? To by byl dlouhý příběh, hlesl hlas. Neznám odpověď. Po důvodu pátrám celý svůj život. Možná ani žádný není. A příčin je naopak příliš mnoho. Řetězí se a je obtížné najít počáteční článek. Nebyl zárodek všeho obsažen už v samotném prvopočátku věcí? Můžeme jen přemítat, zda se vůbec kdy něco mohlo udát jinak, nebo zda události vždy vedly sem a vždy sem povedou. - Tenhle kus se mi líbil snad nejvíc, je těsně za popisem tvé malé Atlantidy. Laughing out loud Na filozofii je úžasné, že se každý může dohrabat ke svému přesvědčení, to hledání pravdy má své kouzlo. Smiling

Nicméně tohle mě nutí přemýšlet: Nedlouho před útokem ptáka někdo ukradl a zahrada byla po té události zpustošená. Rázem jsme přišli o ochranu i o úkryt. Příčina a následek. Je příčinou Lee, který za pomoci své Rusalky, Ohniváka ukradl? Nebo snad článek příčiny sahá ještě dál až ke Gaiovi, díky kterému vlastně do Labyrintu vešli? V Labyrintu zdá se, že je prostor a čas irelevantní. Ach, tohle mě baví! Z lásky

Délka mi rozhodně nevadí, ale jak jsem zmiňovala, můj mozek na ni musí být ready. Laughing out loud Jsem ráda, že nám toho chceš tolik říct. Jsou témata, na které platí rčení "málo je někdy více", ale tady to neplatí. Veškeré popisy i dialogy navozují tu mystickou atmosféru Labyrintu. S napsáním další části nespěchej, o to víc to pak stojí za to. Z lásky

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Pá, 2017-09-08 19:52 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Kdybys viděla, jak se tu nad tím komentářem rozplývám... Laughing out loud
Tak moje odborná literatura naštěstí není odporná. Naopak bývá velmi zajímavá, jen se občas stává, že jí nerozumím. Laughing out loud
To je zase další stránka mlčení, pravda. O nic méně účinná Laughing out loud
To se mi zase ulevilo, že Suigetsu byl suigetsuovitej a zajímavej. Mě teda taky bavilo se v něm vrtat. Snad jsem se provrtala na smysluplný místo. Laughing out loud
Přesně o to hledání jde. I tady. Smiling Něco jsi mi tím hledáním připomněla - znáš Druhý město od Ajvaze?


Ach, ty jsi skvělá!
Další část jsem ještě ani nezačala... teď zase vůbec nemám čas. Sad Já mám takový štěstí, že jste tak trpělivý. Smiling
Moc děkuju za přečtení a hlavně za ten úžasný komentář. Smiling

Obrázek uživatele Kutulumototo
Vložil Kutulumototo, Po, 2017-07-31 10:26 | Ninja už: 2683 dní, Příspěvků: 582 | Autor je: Student Akademie

Třikrát HURÁ! Další díl Kruhů Laughing out loud moc jsem se na něj těšila. V tak parném dni byl podmořský svět nádherně osvěžující Laughing out loud a nemohla za to jen samotná představa osvěžující vody, ale i nádherné popisy, které mi tvůj úžasný svět vykreslovaly před očima. Suigetsu je naprosto skvělý. Zbožňuji jeho myšlenky, úplně skvěle jsi ho vystihla. Líbí se mi, jak je celý příběh protkán různými pohádkami a legendami a ještě víc se mi líbí, jak se to nádherně propojilo s Naruto světem.
Prostě opět pohlazení po duši Laughing out loud jsem opravdu zvědavá, kdo bude další na řadě a jak se všechny příběhy propletou. Jako by každý z nich objevoval jednu část jednoho obrovského a mystického světa, který je spojen oním pověstným Ohnivákem.
Děkuji moc za zážitek z četby Eye-wink

A povídku od Kafky si taky přečtu Smiling

Seznam FF

Tady Laughing out loud

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2017-08-01 15:28 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Tu fotku nakonec asi připojovat nebudu, ale představ si, jako by ano. Laughing out loud Děkujuuu!
Achjo, já vážně neumím reagovat na takový krásný komentáře. Prostě mám hroznou radost, že se tě ten příběh baví. A pokud navíc ty popisy a Suigetsuovy myšlenky fungují, jak mají, nemohla bych být radši.
Já si u toho propojení pořád nejsem jistá. Ten "portál" je přece jen poněkud vratké klišé. A vždycky se bojím, že ty dva světy už jsou příliš vzdálený a že mi to holky nevydají. Laughing out loud
S tím světem jsi vážně hodně blízko. Ale ne tak úplně. Taky tě odkážu k nápisu nad vstupem v úvodu. (Jo, dělám si reklamu, protože mi trvalo snad hodinu, než jsem to konečně vymyslela. Laughing out loud )
Já moc děkuju za přečtení (a za komentář)! Smiling

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Ne, 2017-07-30 07:14 | Ninja už: 5685 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Přečetla jsem už před šichtou, ale nestihla jsem komentář, museli jsme nachystat prodejnu na otevření, ale to sem nepatří.
Díl to byl vskutku legendární. Zmíněná Atlantida byla jasná. Také mi to připomnělo Vodní Říši Poseidona z knih o Percym Jacksonovi. Ovšem to také mohlo být jiné město, které se ve Starověku potopilo a že jich nebylo málo.
Popis Suigetsových pocitů byl opravdu veden pevnou rukou zkušeného autora. Byly přehledné a jasně dané, takže působily reálně.
Co se týče Sirén byl jejich popis přesný. Také pár Antických hrdinů s nimi svedlo boj. Vskutku zajímavý pohled na ně. Stejně jako v Pirátech z Karibiku, kde zpočátku byly krásné a pak se změnily na běsnící stvůry.
Krásný zážitek si nám přinesla v těchto opět letních dnech. Užívala jsem si každý řádek.
Budu se těšit na další. Jofuku pro tebe :-)

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Ne, 2017-07-30 14:06 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

To vůbec nevadí, já jsem strašně ráda už jen za to, že to čteš. Eye-wink Doufám, že jsem ti aspoň trochu zpříjemnila pracovní den. Laughing out loud
Jé, Percy Jackson (škoda, že už skončil). Nebylo to vlastně žádný konkrétní město, nebo možná spíš všechny z nich. I tohle trochu souvisí s tím mlčením - jakýkoli vysvětlení, který si pro ně najdeš sama, bude přitažlivější než to, co ti můžu dát já. Smiling Pro mě to byla hlavně ta Atlantida Smiling
Jsem moc ráda, že tě "Sirény" zaujaly. Dělaly mi trošku problém. Laughing out loud Když si všimneš, od mořských panen se liší jedním podstatným faktem - jsou oblečený. Ty potenciálně nelidský části jejich těla jsou (pořád v duchu toho mlčení) skrytý, naznačený jen nepřirozeným pohybem. Můžou mít rybí ocas, nohy, mít ptačí části jako ta řecká verze nebo vypadat úplně jinak. Chtěla jsem vám v tom, jak vlastně vypadají, dát volnost. Každopádně důležitá byla ta nelidská část, která je patrná už z detailů jejich obličeje. A v tom běsnění na konci se provalí úplně. I proto o nich Suigetsu mluví jako o "neženách". Smiling
Zkušeného autora? Ale kdeže. Kam se hrabu na vás ostatní. Smiling Naopak si připadám velmi nezkušeně. Pořád dokola jen zjišťuju, jak moc jsem bezradná. Laughing out loud Snažím se při čtení zjišťovat, jak co funguje, čím se vytváří jakej dojem, a aspoň něco se naučit. Takže za všechno, co se mi daří, vděčím jen předchozím autorům. Smiling
Děkuju moc za krásný komentář, Kaze! Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2017-07-28 22:23 | Ninja už: 2657 dní, Příspěvků: 2987 | Autor je: Gaarova tykev

A jeje, naša Akhara píše Z lásky Ale chápem, že teplíčka na aktivite nepridávajú a teraz náš čakajú ešte horšie Hrozná tragédie...
Náš Suigetsu (veľmi mám rada túto postavičku) sa zas vydal na lov legendárnych mečov z Mlžnej. Pobavilo ma, že: "Momentálně byl navíc přesvědčen o tom, že jeho srdce nejvíc ze všeho touží nezemřít šerednou smrtí ve tmě." On bol dosť strachopud, ale vždy vedel trafiť klinec po hlavičke a napriek večnému pošťuchovaniu bol verný spoločník Smiling Pekné je jeho zamyslenie sa nad Sasukem a: Suigetsu by na Sasukeho místě váhal. Váhal by pro tu jednu nepatrnou možnost mít bratra zpátky. Mít někoho…" Nádherný opis podmorského mesta, možno je to bájna Atlantída Smiling Labyrint je tuším plný krásnych žien-nežien, ale hlavne pokušiteliek. Adam a Eva... had... Sirény... Odysseus a Argonauti... Suigetsu by potreboval Orfea Smiling Podobne ako Naruto si uvedomil, že: "Možná, že samota nakonec není to nejhorší…" Bohvie, načo by prišiel v Labyrinte náš Sasan Puzzled
Môžem zhodnotiť, že zas vynikajúci príbeh Kvítek sakury Zatiaľ každý účinkujúci odhalil veľa zo svojho vnútra, čo ho trápi, po čom túži, akú má motiváciu, ako dokáže reagovať v neobvyklých situáciách, aké má priority, na čom zakladá vzťahy, no proste široký diapazón rôznych osobnostných aspektov. Vieš dej vkusne okoreniť, dať mu príťažlivú atmosféru a čitateľa roztúžiť, aby čakal na ďalšie mlsôtky Jofuku pro tebe :-) Predpokladám, že ženskej časti zas vsunieš do cesty švárnych mládencov Laughing out loud

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Ne, 2017-07-30 10:51 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Moc děkuju! Smiling
On nebyl ani tak problém to teplíčko, jako spíš to krásný jasný počasí. Hrozně špatně se mi pak představoval ten svět pod mořem. Laughing out loud Ale na horka se teda taky netěším. Sad
Já ho začala mít ráda vlastně až ke konci. Ani pořádně nevím proč. Smiling Strašpytel to byl, což jsme viděli několikrát. Laughing out loud Ale nikdy nebyl zbabělec, to je mi na něm strašně sympatický. Popsala jsi ho úplně přesně, nemůžu než souhlasit. Smiling Navíc ti k tomu stačila jedna věta, zatímco já potřebuju celou kapitolu. Laughing out loud
Jé, poznalas to úplně přesně. Atlantidu mělo město reflektovat (aspoň částečně - třeba těmi třemi kanály). I když se přiznám, že jsem si jen pročetla pár článků na internetu, takže nevím, jak moc jsem byla mimo. Laughing out loud
Snažím se ve světě Labyrintu pracovat spíš na úrovni archetypů s omezeným množstvím vlastností. Jsou to vlastně spíš role čekající na obsazení než konkrétní postavy. Proto ani žádná z nich nemá jméno. Smiling Snažila jsem se, aby byly povědomý, ale přitom se nikdy nedaly plně poznat. A ty pokušitelky... Přece jen jsou to kluci a přece jen se je snaží udržet uvnitř. V zásadě jsou na výběr dva motivy - pokušitelka a dáma v nesnázích Laughing out loud Sirény jsou jasný. Ryba měla být něco jako paní jezera od Artuše, strážkyně. Tu z předchozí kapitoly vidím spíš jako princeznu ve věži, čekající na zachránění. I když Narutovi dala dost zabrat. Laughing out loud A ta od Leeho je spíš taková víla, Hesperidka, Rusalka, něco na ten způsob... žije v odděleným světě, má být vlastně Leeho protivník, ale nakonec mu pomáhá. Zamiluje se do něj a vymění za něj svůj domov.
Orfeus by rozhodně nebyl na škodu. Smiling
Na Sasukeho ještě dojde. Eye-wink Těším se na něj, ale zároveň z něj mám trochu strach. Je to tenký led. Smiling
Ještě jednou ti moc, moc děkuju! Smiling
(Švarní mládenci... Jak kterým, ale většině ano. Laughing out loud )

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Pá, 2017-07-28 21:04 | Ninja už: 5851 dní, Příspěvků: 1015 | Autor je: Prostý občan

Jakmile jsem viděla další díl tvé povídky, věděla jsem, že to bude pecka. A nemýlila jsem se Smiling Suigetsovy myšlenkové pochody na začátku mě pobavily, na druhou stranu měl některé úvahy velmi zajímavé. Bylo zvláštní nahlédnout do jeho nitra a číst, jak to vnímá on.
Popis toho města byl naprosto úžasný, máš ohromný talent na detaily a předávání jejich významu čtenáři, klobouk dolů. Celý příběh byl neskutečně poutavý. I když, vzhledem k délce kapitoly, bylo v textu málo rozhovorů, nechyběly tam, ten popis a vylíčení důsledku, který na milovníka mečů měla píseň, to dokonale vyvážily.
Zase jsem si krásně početla, děkuju Smiling Těším se na další díl.

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, So, 2017-07-29 21:24 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Děkuju, děkuju, strašně moc. Smiling Taková důvěra? To mě moc těší, že jsem tě nezklamala.
Nad Suigetsuem jsem hodně dlouho přemýšlela. (Mimo jiné nad tím, jak se sakra skloňuje jeho jméno, což mě konečně dokopalo k tomu si to zjistit Laughing out loud ) Ze začátku jsem ho v anime vůbec neměla ráda, a pak jsem ho dlouho viděla jen jako takovou vtipnou výplň. Tak jsem se ho snažila pochopit (po svým) aspoň teď a dostat se nějak za tu jeho... laxnost? Asi. Smiling Jsem ráda, že tě to zaujalo.
Tolik chvály... já na to vůbec neumím adekvátně reagovat. Mám z toho obrovskou radost a vůbec nevím, jak ji do toho komentáře dostat.
Rozhovorů bylo málo, to je pravda. Tenhle díl byl hodně statickej, asi až na úkor čitelnosti. Trochu jsem si naběhla. On tam byl technicky vzato celou dobu sám a navíc ani není úplně ten typ, co by horečně přemýšlel nad významem věcí, takže velkou část tvořil prostě popis toho, co vidí. Příště to snad bude lepší. Smiling
Ještě jednou ti moc děkuju. Smiling

Obrázek uživatele Kompot
Vložil Kompot, Pá, 2017-07-28 20:26 | Ninja už: 4235 dní, Příspěvků: 500 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Na jednu kapitolu aby si vzal člověk minimálně na půl hodiny volno Laughing out loud
Ne, dělám si srandu, zatím každá byla krásná a velmi originální, s nádechem fantasy a různorodých pohádek, které známe z dětství Smiling
Do série jsem zabrousila už včera a velmi příjemným zjištěním bylo, že vyšla další kapitola, tentokrát podvodní.
Celkem by mě zajímalo, jestli spolu příběhy budou nějak souviset, například bude-li společným pojítkem Pták Ohnivák, kterého hledá první skupina a který byl zmíněn i tentokrát.
Také je velmi zajímavé, že zatím byly překážky pouze z řad jemnějšího pohlaví aneb za vším hledej ženu. Laughing out loud Bude tomu tak i u členek pátrání? To se asi servou, co? Laughing out loud
Nemůžu se dočkat další pohádkové části. Jsem zvědavá, jaký motiv bude příště. Měla bych si to číst v době, kdy budu chtít spát, protože je to příjemné a uklidňovací Smiling

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, So, 2017-07-29 20:56 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Jééé, koho to tu vidím? Děkujuu! Smiling
Nojo, je to dlouhý, já vím. Sad Když já toho chci tolik říct a z kompozičních důvodů to nemůžu rozložit do víc kapitol.
Souvisí spolu, hodně hodně moc. A nespojuje je jen Ohnivák. Eye-wink Jsem ráda, že sis (takhle veřejně) všimla, už jsem se začínala bát, že to není poznat. Laughing out loud Dokonce se tam i úmyslně doslova opakujou stejný úseky. Víš, spousta věcí je tam už napsaná, stačí jenom správně číst. (Třeba nápis nad vstupní bránou.)
Náhodou, Naruto tam měl Sasukeho. Laughing out loud Ale jinak jo, samé ženy, taky jsem na to po dopsání týhle kapitoly koukala. Když ona třeba představa, že Suigetsua svádí nějaký statný triton není úplně... funkční. Laughing out loud Není to úplně pravidelný, ale v zásadě je to u členek přesně naopak.
Ani nevíš, jakou mám radost. Moc, moc ti děkuju! Smiling

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Po, 2017-12-11 21:50 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 458 | Autor je: Odborník na Icha Icha

Normálně komentáře komentářů nekomentuji, ale tady musím udělat výjimku. Prostě ti musím říct, že to s tím tritonem mě opravdu rozsekalo. (A přála bych si, abys tu ... nefunkční... představu realizovala. Laughing out loud

Ty ženy to hodně spojují, jako by to byla všechno jedna žena. U Leeho, u Naruta, u Suigetsua... Takové drobnosti, jako stejné věty nad vstupní branou mi unikly, takže si to budu muset přečíst znovu. Ale ten text je tak bohatý, že tam určitě najdu něco nového. Eye-wink

Aktuální povídka: Už zase rostou - Napsaná v březnu 2021
Aktuální série: Doba, kdy kvetou nejhezčí květy - psané v roce 2021
Seznam všech FF: Zde
Můj blog

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Po, 2017-12-11 23:46 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Hahaha, tak to ne. Laughing out loud Laughing out loud Laughing out loud Tohle má výjimečně být seriózní povídka! Co mi to tu vymýšlíš. Laughing out loud
Hmmm, jedna ne...
Nad vstupní branou to zrovna nejsou stejné věty, ale spíš hra s významem toho textu, co je tam vyrytej. Chápat věci doslovně občas přináší překvapivý zjištění. Laughing out loud