Poslední přání - 15. kapitola - Cíl... Jinchuuriki

Vůdce a jeho pravá ruka dorazili až pozdě večer a zdálo se, že mají za sebou nějakou namáhavou cestu. Zavolal si všechny z Akatsuki, aby se přesvědčil, zda splnily rozkazy. Nedostavil se Zetsu, který podle ostatních zpytoval svědomí, Deidara a Tobi, zalezlí pravděpodobně ve svém pokoji, a Itachi, který se Shenai uklízel sklepení. Na onu drobnou poznámečku se Velký šéf právě dvakrát dobře netvářil.
„Ale Šéfe, vždyť už je prakticky jedna z nás!“ namítal Hidan.
„Jenže… o tomhle by vědět neměla. Je to příliš nebezpečné! Uvědomujete si, co se stane, jestli nás zradí? Vše, o co jsme tak dlouhou dobu usilovali, bude ztraceno!“ rozčiloval se Pein.
„Tak si s ní o tom promluvte. Určitě to pochopí!“ navrhoval Kisame.
„Možná to bude nejlepší řešení,“ usoudil nakonec.

Pein si sedl do své pracovny, musel se donutit přemýšlet. Vzpomínal na to, co se stalo, když se poníženě zvedl ze země. Už se znovu neodvážil zaútočit. Ten muž, Madara, si byl až příliš jistý sám sebou.
Cizinec si oba zavolal k sobě. „Je nutné toto tajemství zachovat, ještě nenastal ten pravý čas. Peine, ty nadále zůstáváš velitelem Akatsuki, ale rozkazy budeš přijímat ode mě. Jsem si jist tím, že spolu nakonec budeme vycházet v dobrém, i když teď vidím ve tvých očích zášť a zlobu.“
„A nejen to,“ zabručel zrzek a posadil se.
„Musíme být připraveni! Orochimaru chystá útok a jiní Shinobi po nás zuřivě pátrají. Musíme spěchat a zintenzivnit lov Bijuu, dostat je co nejdříve. Chápete vážnost situace?“
Pouze přikývli. Madara se usmál a opět si nasadil masku. „Musím se vzdálit. Jak vidím, naše schůze skončila předčasně. Zůstaňte zde až do smluvené doby, aby náš malý podvod nevyšel najevo.“

Jakmile osaměli, přiklekla Konan k Peinovi. „Bolí to?“ Stále si totiž ohmatával břicho.
„Jeho rány se vůbec nepodobají seniorským úderům,“ přikývl. „Zapletli jsme se do nebezpečné hry, ale na útěk už je pozdě,“ vzdychl.

Vzpomínka se vytratila. Měl vztek, že se tak dlouho nechal klamat. Procedil mezi zuby, že Zetsu to určitě musel vědět, když přitáhnout sem Tobiho byl koneckonců jen jeho nápad.
„Můžu dál?“ ozval se za dveřmi tichý hlásek.
„Vstupte!“ zamručel otráveně, ale nechal modrovlásku ještě chvíli na chodbě, než se přinutil zvednout a jít otevřít. Seděli spolu uvnitř mlčky, ale byl rád, že je tam s ním.

Shenai už se na nic neptala, pracovala mlčky, i když její pocity byly jaksi… smíšené. „Jsi nějak zamlklá,“ poznamenal Itachi, ale tušil, proč tomu tak je. „Právě proto jsem ti to nechtěl říkat,“ vzdychl.
Zavrtěla hlavou. „Já respektuju tvé rozhodnutí, jen… copak se jejich životy nedaly zachránit?“
Vzal ji kolem ramen, věděl, jak moc je citlivá. „Když někomu vezmeš to, co je jeho součástí a on k tomu přilnul, ať už dobrovolně či z donucení, je to jako zabít část jeho samého. Zatím se nám nepodařilo přerušit spojení mezi Shinobim a jeho démonem, nevydrželi to… odloučení.“
Uhnula pohledem. „Je to kruté, ale těžko ti to můžu vyčítat, když mám sama na rukou krev.“
Viděl, že slzí. Rozhodně jí nechtěl připomínat minulost. „Běž si lehnout. Dokončím tu práci sám.“ Ano, tak to bude nejlepší. Jen ať se prospí a zapomene.

V kuchyni si nalila hrnek vody a teď z něj pomalu usrkávala, spršky slz dopadaly na polštář. Tohle bylo zřejmě to nejhorší tajemství, které Akatsuki skrývali.
Vešla s Itachim do místnosti, která připomínala vězeňskou kobku. Ze zvědavosti se zeptala, k čemu slouží, ale měla vědět, že právě to byla chyba.
„Neměl bych ti to říkat.“ V jeho hlase postřehla náznak strachu.
„Jaký máš důvod?“
„Protože… pak nás zcela jistě přestaneš mít ráda.“
Uklízela nepořádek, který zde zůstal po posledním zajatci, hromady písku a prachu. Neptala se, ale věděla, že odpověď bude chtít znát. „Přece jsme si řekli, že před sebou nebudeme mít žádné tajemství.“
Přikývl, ale v duchu se bát nepřestal. „Nechci tě ztratit,“ přiznal.
„Aspoň to zkus.“
„Tak dobrá.“
Začal s vyprávěním. Jak se Akatsuki uvolili kdysi dávno chytat ocasé démony, Bijuu, k čemuž potřebovali jejich hostitele, které svět Shinobiů nazýval Jinchuuriki. Jak po posledním vymítání zemřel Sasori rukou pronásledovatelů a také o tom, že jeho úkol ještě nebyl splněn. Chytit devítiocasou lišku.
Shenai se zděsila, když uslyšela o Kyuubim. Kdysi dávno obrátil pozornost i k jejich malinké vesnici a zabil mnohé ze starých předáků. „Sám ho nepřemůžeš,“ zašeptala.
„Musím,“ odpověděl pevným hlasem. „Síla Kyuubiho je limitována silou jeho hostitele. Jestliže on není silný, vítězství stojí na mé straně.“
Na chvíli se odmlčela, než se opět přinutila promluvit. „Bijuu jsou v té vaší prapodivné soše, ale… co se stalo s těmi, kteří je nechali vstoupit do svého těla?“
„Zemřeli vyčerpáním… po obřadu.“

Shenai ucítila, že někdo sedí vedle ní. „Pláčeš? Co se stalo?“
„Nic, jen… slabá chvilka, bratříčku,“ pokusila se usmát.
„Hm, no já a Tobi jdeme teď slíznout kázání a pak máš za Šéfem přijít ty.“
„Co může chtít ode mě?“ vyhrkla a zbledla.
„Nevím, ale neděs se. Teď už tě tady musí nechat,“ mrkl na ni.

Pein hleděl vyčítavě na blonďatého umělce i jeho jednookého týmového partnera, který se na něj díval podezřívavě, čehož si Deidara naštěstí nevšiml. „Padejte pryč, vy dvojko budižkničemů a ten trest vám odpouštím!“ zarámusil a ninjové jako o překot prchali z pracovny, div se přitom nepřerazili.
„Výborně, teď přijde to těžší, Peine,“ řekl si pro sebe a s napětím očekával příchod Shenai. Mladá žena přišla zanedlouho, ještě před chvíli se převlékala.
„Posaď se,“ vybídl ji.
Zarazila se. Zůstala stát. Slyšela opravdu dobře? „Ehm, vážně jste chtěl, abych se posadila?“ zamrkala, byla trochu nervózní.
„Věc, kterou chci s tebou probrat, je tak delikátní, že prostě nemůžu potřebovat, abys tu postávala! Takže si sedni!“ zavrčel a dívka okamžitě uposlechla. „To, cos možná viděla dole ve sklepení…,“ začal Pein.
„Nemám právo vás soudit, Šéfe,“ pronesla s veškerou vážností.
„Laskavě mě nepřerušuj, ženská! Víš dobře, že jsi problém číslo jedna, tak bys mohla aspoň počkat, než domluvím! Na tohle tvé rebelování už začínám být alergický!“
Rozhodně nečekal, že se začne smát, pak dusit a nakonec vyhrkne: „Promiňte,“ než se opět začne chichotat.
„Dobrá! Já počkám,“ povzdychl si a začal bubnovat prsty o stůl.
Hnědovláska se přinutila ke klidu, už si ani nevzpomínala, co ji to vlastně tak pobavilo, nejspíš to byl Šéfův výraz, když jí vykládal, jaké je to pro něj utrpení, že ji musí mít v sídle.
„Fajn, řeknu to jednoduše. Jsme zabijáci, takže nemůžeš čekat, že se budeme chovat jako nějací lidumilové! Buď se smíříš s tím, cos tu viděla, nebo tě necháme jít někam daleko odtud!“
„I přesto, že nesouhlasím s věcmi, které děláte… Nikdy bych vás nezradila!“ vykřikla a práskla udivenému Vůdci dveřmi před nosem.