Roots - 9. kapitola - Akatsuki se seznamují

Daichi se snažila zakrýt nervozitu, když ji chtěl bratr představit zbylým členům Akatsuki, kteří se za tím účelem shromáždili v jednom z velkých sálů.
„Hm, takže Hidana a Kakuzu už znáš,“ uchechtl se blonďáček a bělovlasý nezapomněl dodat, že zděšení bylo i na jejich straně.
„No, Konan už ti taky představovat nemusím, zřejmě jste se stihly už poznat dost důkladně.“ Obě ženy na sebe vrhaly vražedné pohledy a skřípaly zuby. Napětí bylo zřetelně cítit ve vzduchu. Deidara se snažil za každou cenu atmosféru nějak uvolnit.
„Sasori už pro tebe taky neni neznámý, takže ti představím zbytek.“ Začal zleva a byl zvědavý na Daichinu reakci.
„Tady máme Itachiho Uchihu.“ Bylo vidět, jak zbledla v obličeji.
„Zřejmě mě zná,“ ušklíbl se černovlasý.
Dívce probíhaly hlavou samé děsivé myšlenky. To je ten Itachi Uchiha! Pak mi pomáhejte všichni svatí!
Dále se měla seznámit s chlapíkem, kterému říkali Kisame. „Ryba?“ zapochybovala a moc se divila, že se ninja usmívá.
„Ale ne! Žralok!“ zazubil se.
„Naše tajná zbraň… Zetsu.“ Z tohohle mutanta neměla právě dobrý pocit. Popravdě měla dojem, že omdli.
„Jo a tady tohle je… Tobi,“ zakončil Deidara seznamovací akci.
Při pohledu na mužíčka s maskou, který pomalu ani nedokázal udržet rovnováhu, se hlasitě rozesmála. Skrček nabíral a vypadalo to, že ukáže, jak umí ronit slzičky, když tu trapné ticho, které nastalo, přerušil ledový hlas.
„Ustupte! Chci vidět tu potížistku!“
„A jé, Šéf.“ Deidara rychle couvl, aby uvolnil cestu, ale v duchu se o sestru bál.
Před Daichi předstoupil muž s vlasy úplně zrzavými, obličej pokrytý piercingy a zrovna dvakrát přívětivě se netvářil. „Na kolena, děvče!“ poručil. Zůstala stát a jen si ho prohlížela. „Řekl jsem: Na kolena!“ Přikročil k ní a rukou ji přitlačil k zemi. Rozhodla se, že od ní neuslyší jediný výkřik bolesti, tu radost mu neudělá.
„Takže ty si myslíš, že můžeš beztrestně napadat mé podřízené jenom proto, že jsem se rozhodl nechat tě naživu? Jsi náš zajatec a podle toho s tebou taky budeme jednat! Hidane, ukaž jí naši „síň“, ať si podruhé rozmyslí něco podobného.“
Akatsuki vyslechli ortel mlčky. Věděli, že podobná laskavá rozhodnutí nedělá Vůdce vůbec rád a že jeho oblíbeným mottem je: Zabíjet a ničit za každou cenu. Deidara si v duchu oddychl, Sasori děvče zaujatě pozoroval. Jen naprostý sebevrah by si dovolil odporovat nejvýše postavenému muži v Akatsuki. Je buď statečná, nebo pošetilá, pomyslel si v duchu.

Hidan se chopil dívky a zvedl ji na nohy. „No, nedá se nic dělat, holka, musíme jít.“
Neměla tušení, čím je pověstná ta záhadná „síň“ a proč ji tam vede právě Hidan. V duchu se zapotila a věděla, že s tím vůdcem beze jména si to už nikdy nechce rozházet. Zaslechla už jen Deidarovo: „Díky, Šéfe.“, než s Hidanem vkročila do chodby.
„Tady máš svíčku, tu zapal a pak vlez dovnitř. A… počítej s tím, že tam chvíli zůstaneš,“ ušklíbl se. Z jejích očí vyčetl strach. Věděl, že Vůdci jde o to, aby Daichi vystrašil a donutil poslouchat, když už se jí musí zabývat. Pche! To na něj by si hned tak nepřišel, ale… každý zkrátka nemůže být nesmrtelný.
„Ehm, Hidane… a nestačila by mu omluva?“ špitla dívka.
„Ne. Padej dovnitř!“ nakázal bělovlasý a popostrčil mladou ženu s rozžatou svící.
Před ní se rýsovala tmavá chodba, jakýsi jeskynní komplex. Našlapovala opatrně, možná tu někde spí nějaký záhadný tvor. Naivní představa, ale proč by to nemohla být pravda? Postupovala stále hlouběji, až nakonec vešla do prostorného sálu. Pozvedla svíčku, aby lépe viděla. „Proboha!“ zděsila se. Zdálo se jí, že se ocitla v jakési mučírně. Na stěnách visely různé nástroje a také dost řetězů. A ta krev všude po stěnách!
Svíčka jí vypadla z ruky, rovnou na hromadu silných lan, která okamžitě vzplanula. „Ne! Tohle ne!“ Rychle svlékla tričko a snažila se uhasit plameny. Podařilo se jí to, avšak nadýchala se kouře a omdlela.

V místnosti, kde se právě nacházela, se někdo polohlasem hádal. „Měls na ni přece dávat pozor!“
„Uklidni se, Deidaro! Jen vdechla trochu kouře.“ Ten hlas patřil Sasorimu.
„Chytlo pár provazů, ale tu místnost furt ještě můžem používat,“ ozval se Hidan.
Deidara je oba dva sjel naštvaným pohledem. „Nekoukejte tak na mě! Mám z ní nervy v kýblu, to je celý! Nikdy taková nebývala,“ vzdychl nakonec.
„Možná tě nenávidí a tohle zatvrzelé chování je jen její způsob pomsty,“ mínil loutkář.
„Jo, nejspíš máš pravdu, Sasori,“ přikývl blonďatý ninja.
Daichi se zhrozila. Bylo možné, že ten člověk dovede číst myšlenky? Ale to by pak musel vědět o… Ne, nemůže to tušit, nesmí! Uvědomila si, že teď musí být skutečně hrozně moc opatrná.