Od soumraku do úsvitu - 01.

Tuto povídku jsme původně plánovala jako jednorázovku o Hinatě, ale někde během jejího psaní jsem si to rozmyslela a bude z toho více dílů:-) Kolik? Tak to záleží na okolnostech: jak se bude líbit - jak moc se mi bude chtít psát - kolik bude nápadů atd.

Od soumraku do úsvitu. Je to tak trochu zvláštní období každého dne. Hodně přitom záleží na dvou věcech. Jednak na tom, kde se právě nacházíte, ale také na tom, jaké je právě roční období. Od soumraku do úsvitu. Tady ve Skryté Listové se to dá časem nejlépe vystihnout takto: smrákat se začíná kolem sedmé hodiny večerní a svítat začíná přibližně v šest ráno. Jedenáct hodin času, kdy se může stát naprosto cokoli. Od soumraku do úsvitu. Je to doba, kdy můžeme pozorovat nesčetné množství jevů. Člověk tak dostane ten neskutečný dar zahlédnout například červánky nebo irizaci. To nespočetné zabarvení oblak mne pokaždé dostane na kolena. Jednou vidím noční svítící mračna, pak zase perleťově blikající oblaka. Prostě a jednoduše je to nádhera. Můžete prožít svůj poslední den života a ani vám to nepřijde. Můžete prožít nejkrásnější okamžiky a přitom vám to bude připadat jako zlomek sekundy. Můžete zažít tu nejkrvavější bitvu a bude vám to připadat jako by to vše trvalo roky. Můžete také dát smysl něčemu, co vás přežije. Tedy aspoň v to každý rád doufá, pomyslím si…

Mé prozatím poslední od soumraku do úsvitu jsem celé proseděla na naší terase. V ruce třímám už nejméně pátý šálek lahodného čaje, pozoruji měnící se oblohu a přemýšlím. Jmenuji se Hinata Hyuuga a je mi dvacet let. Mým bratrancem je Neji Hyuuga. Pravděpodobně nejmladší jounin a génius v historii Listové vůbec. Také jsem starší dcerou Hiashiho Hyuugy, který je hlavou Hyuuga klanu. Trvalo to dlouho, ale nakonec si otec přeci jen uvědomil, že nejsem tak slabá a bezcenná, jak si zprvu myslel. Neutuchající pílí a tvrdým tréninkem jsem dokázala vymyslet vlastní techniku, která si v mnohém nezadá s Nejiho jedinečným stylem boje. A nejenom to. Nakonec to totiž vyústilo v mnohé veskrze dobré věci pro nás pro všechny. Dokonce nyní trénuji společně s Nejim. Funguje to tak už nějakou dobu a musím uznat, že to byl výborný nápad. Pomáhá nám to oběma, protože bychom jen těžko hledali protivníka s podobnými schopnostmi, jako máme my oba. Apropos Neji. Ten by měl přijít co nevidět, napadne mne. Kolik vlastně může být hodin? Dříve než si to stihnu ověřit, ozve se mi můj bratranec za zády.

„Tak co? Jsi připravená na další trénink?“ Zeptá se mě s úsměvem.

Zvláštní, nikdy dříve jsem ho neviděla se tolik smát. Neji se nikdy moc nesmál ani neusmíval. Jeho přísná tvář vždy měla kamennou a striktní podobu. Ale od doby, co bojoval s Narutem během chuuninských zkoušek, je jiný. A jinak působí i jeho obličej. Ty chladné a přísné rysy tváře, mají teď vřelejší podtón. Naruto tak ale působí na všechny kolem sebe. Má prostě takový dar. Každý, kdo ho pozná více nebo méně, se tak nějak změní. Naruto má tu moc měnit osudy a životy lidem kolem sebe. A přitom o tom nejspíš ani sám neví. On už je prostě takový.

„Přeji ti krásné ráno, Neji. A odpověď na tvoji otázku zní - jdeme na to.“ Řekla jsem a pomalu vstala. „Jen mi dej ještě chvilku, abych se mohla protáhnout.“
Na to pouze přikývl. Sám se posadil na mé místo a natáhl se po druhém šálku a nalil si čaj. Věděl, že tam je. Vždycky tam byl. Takový můj malý zlozvyk přiznám se.

„Hinato, co se to s tebou v poslední době děje?“ Zeptal se mě Neji.
„Nechápu, o čem to mluvíš.“ Odpověděla jsem mu vyhýbavě, ale věděla jsem to moc dobře.
„Snažíš se vyhýbat přímému boji. Nepustíš mne k sobě na bližší vzdálenost než je pět kroků.“ Odvětil mi nazpátek. „Nechápej to špatně. Je zajímavé snažit se prolomit tento styl obrany. Jen mi to připadá, jako by ses bála přímého zásahu z bezprostřední blízkosti. Děje se něco?“
„Ne, nic se neděje. Prostě se jen snažím naučit také něco jiného.“ Zalhala jsem vědomě. Bylo to snad poprvé v mém životě. „Navíc sám moc dobře víš, že na tvůj Juuken prostě nestačím. Tvůj styl boje je mnohem lepší nežli ten můj.“
„Lež a ještě jednou lež. Víš dobře, že lhaní ti nikdy nešlo a navíc jsi ani nikdy nelhala. Tím víc si myslím, že se něco děje.“ Střelil zpátky ke mně.
„Já nelžu. Je to pravda.“ Snažila jsem se zachránit situaci, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že zbytečně.
„Hinato, nutíš…“ zavrčel s mírnou výhružkou v hlase Neji „… nutíš mne udělat něco, co se ti nebude líbit.“
„Ne!“ Zařvala jsem. „To ti nedovolím.“

Jeho tichá, ale důrazná hrozba mne okamžitě probrala. Hned jsem byla v pohotovosti, ale bylo to jen tak tak. V příští vteřině se totiž od něj ozvalo - BYAKUGAN! – a já doslova cítila, jak mne propaluje pohledem.

„Nebude ti to nic platné Neji. Mohu se proti tomu bránit. Já už nejsem ta nesmělá dívka z chuuninských zkoušek. V této chvíli tvůj byakugan nebude fungovat.“ Řekla jsem mu a cítila jsem, jak mi po čele stéká pot.
„Kdy ses tohle naučila?“ Podivil se pouze Neji.
Pokrčila jsem rameny a odpověděla: „Nedávno. Každý se přeci zlepšujeme, ne?“
„No však uvidíme. Jak dlouho ti to asi vydrží?“ Řekl pouze a dál si mne prohlížel.
„Jak budu potřebovat.“ Zalhala jsem znovu a opravdu moc sem doufala, že tentokrát úspěšněji než předtím.
„Tak dobrá, nechám tě být. Protentokrát. Nemysli si ale, že to vzdám. Něco se s tebou děje a ať se na místě propadnu, jestli nezjistím co.“

Přikývla jsem. Věděla jsem přesně, jak to myslí. Nebyla to žádná výhružka nebo planý slib. To nikdy nebyl jeho styl. Některé věci se prostě nikdy nezmění, ať se děje co se děje.

„Mimochodem, máme se dostavit odpoledne k Hokage do kanceláře. Budeme mít misi.“ Řekl na půl úst na odchodu.
Misi? My? Co to má znamenat? Hryzalo mne svědomí, ale věděla jsem, že s tím nemůžu nic dělat. Teď ne. Teď to prostě bude muset počkat.

Někdo tam nahoře mě musí nenávidět, napadlo Hinatu mnohem později téhož dne. Společnost na této misi jí dělali hned dva lidé, kterým by se právě teď nejraději ze všeho vyhnula. Celá skupina byla poslána do Skryté mlžné vesnice. Vedoucím výpravy byl jmenován Yamato-sensei a také on u sebe nesl tajný svitek určený pro Mizukageho. Snad ani on nevěděl, co přesně ten svitek obsahuje za informace a dost možná to bylo jedině správně. Na druhou stranu bylo ovšem jasné také něco jiného – zjevně. Když tu byl on, pak dalším členem výpravy musel být nutně Naruto. Ve většině případů byl členem týmu, kde se vyskytoval právě Yamato. A byl pro to jediný rozumný důvod – pouze on dokázal jako jediný potlačit chakru devítiocasého démona Kyuubiho.

Najednou jsem si vzpomněla na něco, co mi Yamato-sensei řekl těsně předtím, nežli jsme vyrazili z Listové. Prý není důvod něčeho se obávat, protože Naruto se naučil spolupracovat s Kyuubi. Dokonale se společně naučili žít v symbióze a vzájemně si pomáhat. V důsledku toho prý dokonce mohl Naruto občas povolit v ostražitosti a opět mohl povolat Kyuubiho během boje a částečně mu i předat vládu nad svým tělem. Věděl moc dobře, že bez něho samotného by nepřežil ani Kyuubi no Youkou. Potřebovali se navzájem a oba dva to věděli. Tak potom proč? Proč je Yamato-sensei nyní s námi? A jako by toho nebylo málo, byl posledním členem týmu její bratranec. Právě on jako jediný nyní věděl, že se s ní něco děje. Ona naproti tomu věděla, že nesmí připustit, aby zjistil, co to je. Nesmí se dozvědět, co je důvodem jejího mnohem obezřetnějšího chování. Prostě nesmí. Za žádnou cenu a nikdy! Rozhodně ne dřív, nežli bude ona sama vědět, jak dál. Přikývla si sama pro sebe a nadechla se. Ano – rozhodla se a tak to bude. Náhle opět pocítila onu známou bolest a mírnou únavu, která ji v poslední době trápila. Bože, je to tu zase, napadlo ji. Musím to vydržet a musím si lépe rozplánovat, jak budu používat svou sílu. Jedině tak to zvládnu a ostatní nebudou nic vědět. Kdybych tak jen věděla, jak se pletu…