Densetsu no Kunoichi II - 4. Kapitola

KAPITOLA 4 – ZASE DOMA

Po týdenní cestě jsme konečně vstoupili na území klanu Tsurugi. Schválně jsem nás vedla tak, aby nás všechny stráže mohly zaregistrovat a aby se zpráva o našem příjezdu dostala k vůdci klanu. Po půl hodině svižného běhu jsme se dostali k hlavnímu sídlu.
Pohled na starou budovu vyvolal staré vzpomínky. Kolem jednoho z vedlejších domů se honila skupinka zrzavých dětí. Je to už velmi, velmi dávno, co jsem já byla na jejich místě.
Jak jsme mířili po schodišti k hlavní budově, cestu nám zastoupil vysoký pohledný muž, který si mě se zájmem měřil. Zjevně zpozoroval, že jsem oblečená v barvách klanu a že mám stejnou barvu vlasů. Ani značky na mých katanách neušly jeho bystrému zraku.
„Bojím se, že vás nebudu moci pustit dál, pokud mi vy a vaši společníci nesdělíte svá jména a účel vaší návštěvy,“ řekl jemným hlubokým hlasem.
Pohlédla jsem do jeho tmavě šedých očí a odpověděla s úsměvem: „Až po vás, mladý muži.“
Na tváři se mu objevil překvapený výraz. „Jsem Tsurugi Tansen Ka,“ představil se s úklonou hlavy.
„Mé jméno je Tsurugi Chika Kameyo Ayame a toto jsou mí studenti z Konohagakure no Sato,“ mávla jsem rukou za sebe.
Tansen vytřeštil oči a po krátké pauze řekl: „Následujte mě, prosím.“ Otočil se a vedl nás do domu.
Prošli jsme do velké haly. „Počkejte zde, prosím. Přivedu otce.“ Tiše za sebou zavřel dveře a nechal nás ve zjevně moc nepoužívané pracovně hlavy klanu.
Znechuceně jsem si prohlížela místnost, na které byla nejvíce poznat zašlá sláva mé rodiny. Na zdech visely různé zbraně, na které po dlouhé roky usedal prach. Nostalgicky jsem sáhla po dlouhé kataně. Vedle rodinného znaku byla pod vrstvou prachu vidět značka mého otce.
„Proč mi zakazuješ cvičit mou neteř, otou-sama?!“ obořila jsem se na svého otce. Za jeho ramenem jeho sekretář zalapal po dechu. Takhle nikdo s hlavou klanu Tsurugi nemluvil. „Miwako je velmi talentovaná. Měla by dostat šanci, protože se z ní stane kunoichi, která bude dělat našemu klanu čest!“
Otec hněvivě zkřivil tvář. „O tom už jsme spolu mluvili, Ayame-san. Máš stále stejně hloupé nápady. Pokud se ti má pravidla nelíbí, můžeš odejít. Nedržím tě tady.“
Tehdy jsem svého otce viděla naposled. Z mé letargie mě vytrhlo prudké zabrání za kliku. Rozletěly se dveře a do pokoje vkráčel obtloustlý postarší muž a utíral si špinavé ruce do kovářské zástěry. Hněvivě si mě měřil.
„Okamžitě položte tu zbraň,“ zavrčel. „Chováte se, jako by vám to tady patřilo.“
Udělala jsem rychlý pohyb a katana mu náhle směřovala na krk. V očích mu problesk strach a překvapení.
„Kunoichi, která umí zacházet s mečem… to jsem už dlouho neviděl,“ poznamenal.
„Na to, že tě mohu jediným pohybem podříznout jako sele, si docela troufáš,“ odpověděla jsem klidně.
Za tlustým mužem se mihl stín a do místnosti vstoupil Tansen, se kterým už jsem jednou měla tu čest.
„Co se děje?“ ptal se zmateně. „Otou-san, dovol, abych ti představil Tsurugi Chika Kameyo Ayame a její společníky z Konohy.“
Starý muž vytřeštil oči a o tři kroky ustoupil. Ve tváři se mu zračila čirá hrůza. „Nevěřím,“ odmítavě zakroutil hlavou, „dokažte to!“
Jeho reakce mě mírně popudila. Asi bude opravdu potřebovat ukázku mého bojového umění. Práskla jsem tedy vlasy a omotala mu je kolem krku. Překvapeně zachroptěl.
„Na žerty nemám čas,“ zasyčela jsem. Tansen jen překvapeně povytáhl obočí. Zjevně mu ani trochu nevadilo mé chování vůči jeho otci.
Po chvíli jsem sevření povolila a nasadila vřelejší výraz.
„Nepřicházím ve zlém,“ upozornila jsem ho. „Vlastně jsme přišli s oficiální žádostí od Hokage z Konohagakure no Sato.“ Jak jsem to dořekla, spustila jsem vlasy z jeho mastného krku a v duchu si říkala, že si je budu muset umýt.
„To není možné,“ prohlásil zarputile a mnul si masitý krk, na kterém měl momentálně jasně viditelné rudé pruhy. „Nechcete mi snad namluvit, že legendy o poslední kunoichi, která podstoupila tvrdý výcvik klanu, jsou pravdivé. Že jste ta, kterou celý rod proklíná, protože se vzepřela vůli svého otce a klan opustila?“ přivřel oči a zamyšleně si mě měřil. „Kolik by vám muselo být let?!“ dodal a v očích se mu škodolibě zablesklo.
„To radši ani nechtějte vědět,“ zašklebila jsem se navzdory tomu, jak moc mě jeho poznámka vytočila. Nesnášela jsem poznámky o věku, které vždy následovaly poté, co jsem se představila. Madara byl možná parchant, ale byl alespoň gentleman…
„Co tedy Legendární Kunoichi chce od tak ubohého klanu jako je Tsurugi?“ zeptal se po chvíli. Těžký sarkasmus v jeho hlase nebylo možné přeslechnout.
„V minulosti byl vliv a sláva tohoto klanu nesmírná a já mu chci tuto moc vrátit,“ odpověděla jsem. „Vždy jsem se s otcem hádala právě z tohoto důvodu. Klan sídlí na špatně dostupném místě, proto obchod se zbraněmi upadl. Klan přestal trénovat ninji právě proto, aby se šetřilo. Nechápu, jak můžete dopustit plýtvání tak úžasným kekkei genkai! Stačí se jen přestěhovat a klan se opět stane tím, kým byl. Jeho hlava bude žádaná u všech Kage. Nikdo by si nedovolil přijít o zbrojíře vaší kvality!“ Nechala jsem ho chvíli vstřebávat informace, které jsem na něj tak najednou nahrnula.
„Má žádost,“ pokračovala jsem mírněji, „a žádost Konoha no Rokudaime Hokage zní: přestěhujte svůj klan do Konohy. Dostanete oficiální zakázky na zbraně pro všechny jednotky. Stanete se předními dodavateli a vaši potomci budou moci navštěvovat přípravnou akademii pro shinobi,“ uzavřela sem svou řeč a pohlédla na něj.
„Myslím, že žádáš nemožné,“ zachmuřil se. „Náš klan je velmi početný a kdo mi zaručí, že nám v Konoze zajistíte vše potřebné. Tohle prostě nemůžu dovolit. Je to příliš riskantní,“ odmítl.
„Počkej, otče!“ vykřikl Tansen. „Vždyť něco podobného já navrhuji už dlouho a nikdy ses mi nezmínil, jak moc jsi proti.“
„Možná jsem doufal, že tě tyhle hloupé nápady přejdou,“ zavrčel. „Klan se stěhovat nebude,“ řekl rázně a otočil se ke dveřím, u kterých se zastavil. „Jste velmi podobná mé dceři, Ayame-sama,“ řekl tiše a sahal po klice. „Jsem si jistý, že by se s vámi ráda seznámila.“
Iwao Tsurugi za sebou práskl dveřmi a zanechal nás tak v tichu.
Jeho postoj mě nepřekvapil. Na území svého klanu jsem byla poprvé od doby, co jsem utekla, ale ani to mi nezabránilo, abych se tajně nezajímala o dění uvnitř mé rodiny. Všichni vládci klanu zaujímali podobný postoj, jako můj otec.
Bylo mi jasné, že to dělali z úcty k němu. Hisashi Tsurugi byl všemi ctěný válečník a dodnes o něm spousta lidí mluvila. Izolace klanu byla ale naprostý nesmysl.
„Ayame-sama, dovolte abych vás požádal o trpělivost. Otec jistě nakonec svolí, jen to chce čas,“ hleděl na mě prosebným pohledem.
„Myslím, že je i v mém zájmu dát si tu práci,“ řekla jsem unaveně. „Nyní bych tě požádala, jestli bys nám nenašel nějaké ubytování. Jsme velice unavení z dlouhé cesty.“
„Jistě, Ayame-sama, pojďte za mnou. Už jsem si dovolil nechat vám připravit pokoje,“ odvětil a mírně se usmál. Úsměv mu rozsvítil pohled a v tu chvíli byl opravdu okouzlující.
„Úžasné!“ zajásala jsem. „Alespoň jedna dobrá zpráva. Veď nás, tedy,“ řekla jsem a mávla rukou ke dveřím.

Ve skříni jsem našla připravené kimono, které směli nosit jen členové klanu. Bylo vyvedeno ve fialové a černé, což jsou barvy typické pro klan Tsurugi. Kimono bylo speciálně upraveno tak, aby se v něm dalo i bojovat. Veškeré stuhy byly umístěny tak, by nepřekážely rychlému tasení zbraně a aby byl na bojovníka dobrý pohled. Ten, co kimono navrhoval, si dával na vzhledu vemi záležet.
Nostalgicky jsem přejížděla rukou po jemné látce. Rozhodla jsem se, že si kimono obléknu. Upravila jsem si i vlasy, což spočívalo v jejich úplném rozpuštění a oproštění tak od všeho svazujícího. Patřilo to k tradici.
Pozdě odpoledne jsem k sobě zavolala Naruta, Saie a Ten Ten, abychom pokračovali ve cvičení na ovládnutí chakry. Nedlouho poté, co jsme s tréninkem začali se ozvalo tiché zaklepání. Po vyzvání vstoupil Tansen a uctivě se uklonil.
„Ayame-sama, Ten Ten-san, Sai-san, Naruto-san,“ pozdravil jemnou úklonou hlavy všechny. Překvapeně se na mě podíval. Zjevně nečekal, že bych kimono přijala a dokonce si ho i oblékla.
„Konban wa, Tansen-san,“ opětovala jsem pozdrav a vyčkávavě jsem se na něj zadívala.
„Rád bych vás pozval, abyste povečeřeli s mou rodinou,“ řekl.
Pousmála jsem se. Tansen je rozhodně lepší hostitel než jeho otec.
„Je to od tebe velice milé, ale nejsem si jistá, zda by mou společnost Iwao-san uvítal,“ odmítla jsem.
„Myslel jsem si, že tohle řeknete,“ zasmál se Tansen. „Otec má ale jiné povinnosti. Společnost bych vám dělal jen já, moje matka a moje mladší sestra. Nerad bych, aby vám nevhodné chování mého otce utvořilo mylný dojem o celé rodině.“
„Toho se nemusíš obávat,“ ujistila jsem ho. „S lidmi, jako je tvůj otec, se potýkám docela často.“
„Přijímáte tedy?“ zeptal se nejistě. Chvilku jsem nabídku zvažovala a nakonec jsem váhavě přikývla.
„Pak mě tedy, prosím, následujte,“ usmál se vítězně.
Povzdechla jsem si, kývla jsem na své studenty a společně jsme Tansena následovali.
Procházeli jsme dlouhou chodbou a míjeli jsme menší místnosti, které za dlouhé roky změnily účel, ke kterému byly původně určeny. Nikdy by mě nenapadlo, jaké vlny emocí ve mně tahle návštěva vzbudí. I přesto, že jsem tu zjevně nebyla vítána, jsem se ve známém prostředí cítila jako doma.
Tansen nás dovedl do velké jídelny, která se ani trochu nezměnila. Bezmyšlenkovitě jsem zamířila k místu, na kterém jsem vždycky sedávala. Hned, jak mi to došlo, jsem se rozpačitě zastavila.
„Posaďte se, prosím,“ vybídl nás Tansen, který se rychle ujal role hostitele, a zahladil tak mé faux-pas. Jak jsme si sedali, zaregistrovala jsem nejisté pohledy, které si vyměnili Naruto s Ten Ten.
Během chvilky se k nám v jídelně přidaly další dvě ženy. Jedna byla spíš ještě dívka. Řekla bych tak maximálně patnáct let. Obě se hluboce uklonily.
„Tohle je moje matka - Asami-san, a tohle je má mladší sestra – Niiro Ke-san,“ představil je.
„Je to pro nás velká čest, že nás navštívila Taijutsu no Kunoichi,“ řekla Asami se sklopeným pohledem.
„Ráda jsem se sem vrátila, Asami-san,“ ujistila jsem ji. Chvilku jsme jedli mlčky, ale brzy se rozproudil hovor o běžných záležitostech rodiny.
„Jaký byl dnes trénink, Niiro-chan?“ zeptala se Asami.
„Skvělý!“ rozzářily se šedivé oči mladičké dívky. „Onii-san mě dnes naučil nový způsob, jak odzbrojit protivníka.“
Překvapeně jsem pohlédla na Tansena.
„Myslela jsem, že klan už dávno netrénuje nové bojovníky,“ poznamenala jsem.
„Ne, netrénuje,“ zavrtěl hlavou. „Niiro-chan ale umění boje s mečem velmi fascinovalo, tak jsem se rozhodl, že ji budu učit. Je to lepší, než aby to zkoušela sama a zranila se.“
Při pohledu na mladou zrzavou dívku mě napadlo, že bude asi pěkné kvítko.
„To samozřejmě,“ přykývla jsem vážně. „Je přirozené, že se jí toto umění líbí. Je přeci z klanu slavných výrobců mečů a šermířů, nebo ne?“ usmála jsem se na Tansenovu sestru, která se zarděla a sklopila pohled k misce s rýží, kterou svírala v ruce. „Sama si vzpomínám, jak boj s katanou fascinoval mě. I meče samotné… jsou to nádherné zbraně… vznešené,“ bezděčně jsem se usmála, když jsem si vzpomněla na své začátky.
„Naučíte mě něco?“ vyhrkla Niiro.
Rozesmála jsem se. Byla mi velice podobná… a jak jsem tak koukala šikmo přes stůl na Naruta, zdálo se, že zbrklost je rodinný rys.
„Niiro-chan!“ napomenula ji matka pohoršeně. „Ayame-sama nemá na takové nesmysly čas.“
„Sumimasen,“ sklopila dívka hlavu.
„Naopak,“ uklidnila jsem ji. „Moc ráda. Koneckonců, mladí jsou naše budoucnost.“
Po večeři, když jsme se všichni rozešli, jsem zamířila do zahrady. Vždycky to byla moje nejoblíbenější část domu. Když odkvétaly sakury, vypadalo to, jako když sněží.
Procházela jsem se a stále jsem nemohla plně uvěřit tomu, že jsem zpět. Všechno bylo tak známé a přesto cizí, jak se na všem podepsal zub času.
„Muselo se vám stýskat,“ řekl Tansen, který se ke mně tiše přiblížil.
„Ze začátku ano,“ přiznala jsem aniž bych na něj pohlédla. „Pak jsem se ale zatvrdila a rozhodla se, že svému klanu pomůžu stůj co stůj.“
„Jak to bylo?“ zeptal se.
„Myslím, že rodinné příběhy tuto historii dost podrobně popisují,“ poznamenala jsem.
„To jistě, ale já bych to chtěl slyšet od vás,“ řekl.
„Neřekla bych, že uslyšíš něco nového,“ namítla jsem.
„Možná ne a možná ano,“ usmál se.
„Je to stašně dávno…“ zašeptala jsem. „Války mezi ninji byly v plném proudu. Klany neustále hledaly nové spojence a ty staré zrazovaly. Při jedné přležitosti jsem se setkala s Akirou z klanu Saibankan a Hiromi z rodiny Tegaki. Tehdy jméno každé z nás vzbuzovalo respekt a hrůzu. Všechny jsme se shodly na tom, že je potřeba zajistit mír a vybudovat bezpečný svět. Spojily jsme se tehdy s velmi mocnými klany – Senjuu a Uchiha. Pomohly jsme vytvořit systém, který dodnes funguje. Každá ze zemí má svou skrytou vesnici, která je její vojenskou jednotkou.
Systém ovšem nefungoval tak, jak jsem si představivovala… klan Tsurugi se najednou ocitl v ústraní. Chtěla jsem po otci, aby klan přestěhoval… v té době jsme stále ještě měli dobré jméno… on odmítl, tak jsem odešla a pokoušela se to udělat sama… stále se pokouším…“ krátce jsem shrnula historii, která předcházela mé rozluce s rodinou.
Chvíli jsme jen mlčky stáli a Tansen se díval někam do dáli.
„Pro koho to děláte?“ zajímal se.
„Co máš na mysli?“ odpověděla jsem protiotázkou.
„Tohle všechno… přestěhovat klan do Konohy… děláte to pro Konohu, pro sebe nebo pro svou rodinu?“ zeptal se a pohlédl mi zpříma do očí.
Poprvé jsem nad touhle otázkou vážně zapřemýšlela. Dřívě bych vždycky odpověděla, že samozřejmě pro svou rodinu, ale něco v jeho pohledu mě donutilo se zamyslet. Zajímalo mě, jak se mohl tak trefně zeptat, když mě vůbec nezná. Jak to, že mě samotnou tohle nikdy nenapadlo?
„Popravdě… řekla bych, že od každého trochu. Své rodiny jsem si vždycky vážila a vždycky jsem byla hrdá na to, odkud jsem. Částečně si také dávám za vinu to, jak klan dopadl… že to byla moje vina. Já jsem přece pomáhala vytvořit systém, který mou rodinu odstavil na vedlejší kolej…
Takže to dělám i pro svou rodinu i pro sebe samu… chci to napravit…“
„A Konoha?“ zeptal se tiše.
„Konoha…“ zašeptala jsem a usmála jsem se. „Nepopírám, že mě k tomu místu váže spousta krásných vzpomínek… strávila jsem tam dlouhou dobu a troufám si říct, že žádné jiné místo nebylo tak blízko tomu, abych ho nazývala svým druhým domovem. Takže ses pravděpodobně trefil ve všem. I Konoze bych ráda pomohla.“
„Myslíte tedy svou nabídku naprosto vážně?“ zeptal se po chvíli.
Vážně jsem přikývla. „Každé slovo, které jsem tvému otci řekla. Nemám důvod vám lhát. Chci pro svou rodinu to nejlepší.“
„My ho přesvědčíme,“ usmál se a konejšivě mi položil ruku na rameno. Doufala jsem, že má pravdu a že se nám to povede dostatečně rychle.
„Mám ještě jednu žádost,“ řekla jsem a pohlédla mu do očí.
„Ano?“ vybídl mě.
„Moji studenti budou potřebovat meče. Velmi dobré meče. Je možné požádat vaše kováře?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě, zajistím to“ přikývl souhlasně. „Kolik a jaké budete chtít?“
„Ještě nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Boj s katanami jsem s nimi ještě nezkoušela, protože v Konoze žádné dobré katany nejsou. Uvidím, jak si povedou v boji s jednou katanou a podle toho se zařídím.“
„Naše ukázkové meče vám jsou samozřejmě k dispozici…“
„Arigatou, Tansen-san,“ řekla jsem.
Opět se mezi námi rozprostřelo ticho. Po chvíli jsem ho opustila a šla jsem zpět do domu.

Dny poklidně ubíhaly a Tsurugi Iwao mě odmítal znovu vyslechnout. S Tansenem jsem trávila dlouhé večery a snažili jsme se vymyslet nejlepší možný způsob, jak klan přestěhovat tak, aby to bylo pro obě strany co nejvýhodnější. Také jsme se snažili přijít na způsob, jak Iwaa přesvědčit, že je to dobrý nápad.
Z nás dvou jsem to byla já, kdo byl mnohem pesimističtější. Také jak ubíhal čas, stavěla jsem se mnohem pozitivněji k použití nediplomatické metody, což by znamenalo vyhrožovat a pokud to nezabere, výhružky, ať by byly jakékoliv, splnit. Nebylo by to to nejlepší řešení, ale čím dál více se jevilo jako mnohem rychlejší.
Jediné, co se vyvíjelo dobře, byl trénink mých tří studentů. V prvních dnech jsem se zaměřovala na ovládání chakry. Všichni se velmi rychle lepšili, brzy ale na nich bylo vidět psychické vyčerpání, které se nutně muselo dostavit. Rozhodla jsem se proto zapojit i jejich fyzické stránky a začala jsem s nimi trénovat taijutsu v mém stylu. To znamená taijutsu za použití zbraní, a to hlavně mečů.
Na cvičišti bylo velké množství katan různých délek. Některé zahnuté více, jiné méně, v dobrých rukou ale všechny stejně smrtonosné.
„To, co zde vidíte,“ začala jsem mluvit ke svým studentům, abych na sebe upoutala jejich pozornost od vznešených zbraní, „je dlouholetá práce kovářů klanu Tsurugi. Jsou to nejkvalitnější meče, na které kdy můžete narazit. Dnes s nimi začneme trénovat.
Jak vidíte, meče jsou různě dlouhé. Muži zpravidla bojují s delšími katanami a ženy s kratšími, není to ale nutnost,“ řekla jsem a pravou rukou jsem tasila vlastní katanu, která svou délkou přesahovala i ty nejdelší tady. „Na meči je nejdůležitější, aby byl prodloužením ruky. Musí vám přesně padnout do dlaně. Když s ním bojujete, musí vám připadat, jako by reagoval spíš na vaše myšlenky než na skutečný pohyb vaší paže.“
Předvedla jsem několik výpadů, které spíš jen vypadaly, než že by doopravdy byly složité.
„Teď se zaměříme na to, abychom vám vybrali meč vhodného zakřivení a délky. Tomu pak přizpůsobíme váš styl boje.“
Pohybem ruky jsem vybídla Naruta, Ten Ten a Saie, aby se chopili zbraní. Pro začátek se všichni chopili těch nejkratších. Prováděla jsem pohyby, které měly prověřit, zda se jim s mečem dané délky bude bojovat dobře.
Jak jsem předpokládala, Ten Ten si s krátkým mečem vedla skvěle. Nemusela ani zkoušet delší.
Překvapivě i Sai si vedl skvěle s kratším mečem. Jen Naruto dlouho zkoušel delší a delší, až došel ke kataně velikostí téměř shodnou s mojí.
Jasně jsem viděla, jak se mu rozjasnil obličej, když zbraň uchopil. Chvíli meč nadšeně svíral. Poté se mu v obličeji objevilo odhodlání a vypadalo to, jakoby dostal injekci energie.
Ten Ten a Saie jsem svěřila Tansenovi a sama jsem se začala věnovat Narutovi.