Zradil jsi mě

Jeho tlapy potichu nakráčejí na listopadovou zemi. Listí, za pomocí větru, vyletí do výšky, ovšem za chvíli zase dopadne na zem. Jde si za svým cílem, musí něco ulovit, nebo on i jeho družka zemřou hlady. Náhle se přikrčí a zvedne hlavu. Na stromě se třepetá malá křepelka. Nic moc to není, ale na částečné zasycení by to stačit mohlo. Zavětří, aby se ujistil, že fouká vítr správným směrem, přitiskne uši k tělu a jedním mocným švihem se odrazí od země. Je to jen mžik a na místě, kde se před chvílí malý pták čepýřil, není nic, jen malé pírko.
Skočí ze stromu dolů, oběť mu sídlí v tlamě, mrtvá. Zaraduje se, jak dobře si dokázal přivyknout na tyhle podmínky. Ještě před nějakou tou dobou by ležel v posteli svého pána a čekal, až mu do misky nasype žrádlo. Teď je to on, kdo potravu musí obstarávat. Musí zabezpečit přece svoji rodinu. Minulost nechá být minulostí, žije pro budoucnost. Najednou však ucítí pach krve a rozhodně to není krev jím uloveného zvířete. Tuhle krev zná moc dobře, už mnohokrát se s jejím pachem setkal. Je totiž jeho družky. Pustí kořist na zem a rozběhne se směrem, kde jeho milá hlídkovala. Letí jako vítr, a i přes to ho není skoro vůbec slyšet. Doběhne na malý výstupek, odkud znovu zavětří. Pach krve sílí, musí být blízko. Rozhodne se znovu rozběhnout, když v tom uslyší hlasitý štěkot. Vyleká se a zůstane stát. Starost o jeho družku ho však vyburcuje k ještě většímu výkonu. Nedbá na to, že je celý poškrábaný od větví, nedbá na bolavé nohy, chce jen zachránit tu, pro kterou tohle všechno udělal. Doběhne na menší mítinku a uvidí ji tam. Kolem jen kaluž krve. Ještě trochu dýchá, ale ani on si nedává moc nadějí. Přiběhne k ní a čumákem do ní strčí. Otočí na něho svoje čokoládové oči a prudce se nadechne. On se však nevzdá bez boje. Začne jí olizovat ránu, třeba to zastaví krvácení a ona přežije. Ovšem, je pozdě. Z jejich očí vyprchal život. Život, který mu byl nezvyklou oporou. Který ho vše naučil, jak lovit, jak se v tichosti pohybovat i jak milovat. Dal packu na její hruď a sklonil se k ní. Jako poslední znamení věrnosti jí jazykem oblízl čumák a odklusal pryč. Měl namířeno ke skále, k té, která byla dlouho považována jako ,,skála vůdců." Vystoupí na stupínek, vypne hruď a hlasitě zavyje. Je to dlouhé vytí, svolávací vytí. Na chvíli přestane a čeká. Nic se však neozve a tak volá znovu. Tentokrát je to ještě pronikavější než předtím. Moc mu záleží, aby ho někdo vyslechl. A teď se odpověď ozve. Sice je daleko, ale přibližuje se. I přes smutek má vlastně i radost. Radost z toho, že ho konečně začali respektovat. Co ale musel zaplatit.

Tlapky deseti vůdců dopadají na listopadovou zemi. Tentokrát ale ani jeden z nich nejde na lov, jdou pomstít jednu z nich. Bílý pes v čele. Zapadl mezi ně, mezi vlky, proto, že ho milovala jejich členka. Uslyší tiché kroky a zavětří. Bílý pes vepředu poznává ten pach a nepříjemně zavrčí. Otočí se na ostatní a zaštěká na ně. Ti jen mlčky přikývnou a rozběhnou se za ním. Běží a běží, až se dostanou k temnému lesnímu jezírku. Je tam, stojí tam on, sám. Vůdce zavrčí, ví, že to byl on, kdo mu způsobil tuhle bolest. Ví, že kvůli němu byl vyhnán sem. Ví, že to byl on, kdo zabil jeho družku, a přitom on mu byl takovou dobu oddán. Bojoval pro něho, zemřel by pro něho a on? Dal přednost nějaké holce před svým pravým přítelem. Oko za oko, zub za zub. Muž si ho všiml, viděl, jak velká šelma s nepřátelským vrčením kráčí k němu. Usměje se a myslí, že ho vyslechne, ale to se mýlí. Pes se na něj rozběhne a zakousne se mu do hrdla. Muž křičí, žadoní, prosí o odpuštění, ale on jen zvětší stisk. Oběť se přestane hýbat a on ji položí na zem. Muž se skutálí do jezírka a kouká na něho ještě živýma očima. ,,Proč, proč Akamaru?"