Doma v listí: kapitola 10. - Knihovna

„Takovejhle trénink mě snad zabije,“ mumlala si téměř vyčerpaná Iwahi cestou od květinářství Yamanaka do knihovny. Po tréninku se musela stavit doma na jídlo, protože od dopolední svačiny během týmového tréninku nic nejedla. Takže se dalo čekat, že když se potom stavila pro Inoko, potkala tam jen asi třicetiletou blondýnu s modrýma očima a ve tmavofialových šatech, která se jí představila jako Ino, matka Inoko a Inoteho, a poslala Iwahi do knihovny, že prý Inoko už odešla. Jen jednou se zeptala na cestu a po chvíli už zahlédla Inoko, kterak sedí na schodech knihovny a čeká na ni.
„Konečně!“ Inoko vstala a oprášila si kalhoty. „Když si uvědomim, že tu jsme kvůli tobě, a ty přijdeš pozdě... Tos asi pochytila od Kakashiho, co?“ neodpustila si rýpnutí.
„Omlouvam se, ale ten trénink mi dal dost zabrat. Asi si nedovedeš představit, co to je, muset mít takovou dobu zapnutej Sharingan. Kde je vlastně Saya?“ podivila se Iwahi.
„Ta už je vevnitř,“ Inoko mávla ke dveřím. „Chtěla si něco najít, než začnem hledat to tvoje. Tak pojď, ať něco najdem ještě dneska,“ vyzvala černovlásku a zamířila dovnitř. Iwahi ji beze slova následovala. Uvnitř knihovny byl příjemný stín a vonělo to tam knihami a svitky. Procházely mezi jednotlivými odděleními, kde si obyvatelé Skryté Listové vybírali materiál pro čtení, až došly doprostřed budovy, kde byla na vyvýšené plošině nad regály zbudovaná čítárna. Stropním oknem sem pronikalo dost světla, takže čtenáři nemuseli používat umělé osvětlení. V jednom rohu našli Sayu začtenou do nějaké objemné knihy. Když přišly blíž, vzhlédla. Oči měla mírně zarudlé.
„Ahoj,“ pozdravila s úsměvem, o kterém byla Iwahi přesvědčena, že je nucený.
„Ahoj, co se děje?“ zeptala se hned Inoko. „Přesněji, proč jsi brečela?“
Iwahi napadlo, že by mohla vyzkoušet Sharingan. Aktivovala jej a zaměřila se na pohyby v Sayině obličeji.
„Nic se neděje,“ odpověděla Saya. „Jenom když jsem brala z regálu tuhle knihu, tak se mi do očí nasypala spousta prachu. A našla jsem tu něco, je to teda až na konci a neni toho moc, ale možná by ti to mohlo pomoct,“ obrátila se na Iwahi. „Proč máš Sharingan?“ podivila se.
„Protože jsem chtěla něco zkusit,“ mírně se usmála Iwahi. „A podle toho, co jsem viděla, bych řekla, že lžeš a něco se stalo.“
„To vidim i bez Sharinganu, okamžitě to vypni,“ obořila se na ni Inoko. „Nemusíš tu předvádět svoje kekkei genkai.“
„Promiň, jen jsem to chtěla zkusit,“ omluvila se Iwahi a vypnula Sharingan. „Chceš nám o tom říct?“ pohlédla na Sayu.
„Píšou tady, že existuje jen málo lidí, co mají dvě kekkei genkai, protože rody se mezi sebou nechtějí kombinovat. Navíc to prý má nějaké vedlejší účinky, jako že ty kekkei genkai nefungujou úplně správně, nebo se vytvoří úplně jiné. A že takhle to nejspíš bylo se Sharinganem, kterej se vyvinul z Byakuganu...“
„Dík, ale tohle jsem nemyslela,“ Iwahi se na Sayu zkoumavě podívala, tentokrát černýma očima. Saya se zadívala do knížky.
„No tak, Sayo, nám to přece můžeš říct, ne?“ naléhala Inoko a letmo se ohlédla po Iwahi. „Nebo aspoň mně.“
„Tak já se jdu podívat, jestli o mně nepíšou někde víc,“ Iwahi se otočila k odchodu.
„Iwahi,“ zastavila ji Saya. „Já vám to neřeknu ani jedný. Inoko by to vykecala a ty bys mohla mít další záchvat.“
„Já to nevykecam!“ bránila se Inoko.
„Nejdřív to proberu s rodičema, a pak vám to řeknu, jo?“
„Tak jo, ale koukej nám to říct co nejdřív. To mam fakt hrozně ráda, když mají všichni přede mnou ňáký tajemství,“ Inoko zaťala pěsti.
„Jak všichni?“ podivila se Iwahi.
„Ty, ty, brácha, máma...“ vyjmenovávala blondýnka.
„Jaký já? Jestli myslíš to nahlížení do minulosti, tak o tom skoro nic nevim ani já. Krom toho, že to ani nedokážu ovládat...“
„No dobře, promiň,“ omluvila se Inoko. „Tak to pudem zjistit, ne? Co to je za knihu?“ zeptala se Sayi.
„Něco jako kronika křížená s encyklopedií. Jsou tu popsaný všechny kekkei genkai, o kterých se v Konoze dozvěděli. Vypadá to, že toho tu je docela dost, tak to zkusim projít, třeba tu bude něco užitečnýho,“ usmála se zrzka a z jejího obličeje zmizely všechny stopy předchozího trápení, ať už to bylo cokoliv.
„Fajn, já se kouknu do oddělení historie, a ty,“ obrátila se Inoko k Iwahi, „se podívej do mytologie. Tam určitě taky něco bude. Je to timhle směrem a pak vpravo, tam to najdeš.“
„Dobře, dík,“ Iwahi se vydala podle Inočiných instrukcích a za chvilku opravdu našla uličku, která nesla název Oddělení mytologie. Povzdechla si nad spoustou práce, která ji čeká, a začala hledat něco o kekkei genkai, a to tak, že četla názvy všech knih na policích. Po zhruba deseti minutách měla prohlédnutou jednu stranu uličky a vybrané dvě knížky, které se názvem blížily k vybranému tématu. Zrovna stála na stoličce a natahovala se pro knížku v jedné z vyšších polic, když ta jí vyklouzla z ruky. Iwahi se knihu snažila zachytit, ale jak se pohnula, ztratila rovnováhu. Už se připravovala na dopad na tvrdou podlahu, ale narazila do něčeho měkkého. To něco opravdu sprostě zaklelo, pustilo několik knih a i s Iwahi spadlo na zem.
„Au, to nemůžeš dávat pozor?!“
Iwahi se zvedla a podívala na příchozího: „Jé, promiň, Inote, já nechtěla...“
„Seš prostě nemehlo,“ naštvaně zabručel a začal sbírat své poztrácené knížky.
„Pomůžu ti,“ nabídla se Iwahi a vzala do ruky jeden svazek. Chtěla jej okamžitě podat Inotemu, ale upoutal ji název. „Úplný seznam a popis zakázaných náboženství, tohleto tě baví číst?“
„Do toho ti nic neni,“ odsekl, vytrhl jí knihu z ruky a vstal.
„Ani jsem nevěděla, že se tu něco takovýho dá sehnat.“
„Když víš, kde hledat...“ pokrčil rameny a otočil se k odchodu. „Jo, a číst mě to baví,“ prohodil přes rameno a odkráčel kamsi pryč.
Iwahi usoudila, že už se tu zdržela dost dlouho, tak sebrala své tři knihy a pospíchala zpátky do čítárny za Inoko a Sayou. Když vyběhla z uličky s mytologií, srazila se s mužem začteným do nějaké knížky. Naštěstí ani jeden z nich svůj náklad písemností nevysypal.
„To je zas den, tohleto! Moc se omlouvám, nechtěla jsem do vás vrazit,“ omlouvala se a o krok couvla, aby mohl pokračovat v cestě.
„Nic se neděje,“ usmál se poněkud divně. „Ty budeš ta nová Uchiha, že? Slyšel jsem, že kamarádíš s Inoko.“
„Jo, už to tak bude,“ naprosto nechápala, kam tím míří.
„Tak ji hlavně netahej do nějakých bláznivých nápadů, vypadáš dost divoce,“ prohlásil za stálého usmívání se. Iwahi zalapala po dechu. „Přeji pěkný den,“ rozloučil se a mávl jí knížkou na pozdrav. Ani nepotřebovala Sharingan, aby přečetla název: Jak porozumět dospívajícím.
Zavrtěla hlavou a tentokrát už klidnějším krokem se vydala do čítárny. Poté, co jí Inoko vynadala, že jde pozdě, jim vyprávěla svá setkání. O Inotem jeho sestra prohlásila, že je umění, něco z něj dostat, o svých aktivitách se nikomu nesvěřuje.
„Jo, to byl Sai,“ okomentovala Inoko druhé setkání. „Toho si nevšímej, je naprosto neškodnej, jen má občas blbý kecy. Já už jsem si zvykla, on totiž už přes deset let bydlí u nás, kvůli mámě.“
„Aha,“ Iwahi poznala, že není dobré se dál vyptávat. Položila knihy na stůl a společně se jimi začaly probírat. Nenašly toho o moc víc, než jim Saya řekla na začátku, tak toho po přibližně dvou hodinách nechaly. U východu z knihovny je zastavil asi šestnáctiletý mladík s čelenkou se znakem Skryté Vodopádové.
„Ahoj Sayo, nechceš nás seznámit?“ ukázal na Inoko a Iwahi.
„Ani ne,“ odbyla ho Saya a snažila se rychle odejít.
„Tak mohla bys bejt trochu milejší, když jsme v jednom týmu, ne?“ zastavil ji s úsměvem.
„V jednom týmu? Vždyť seš z Vodopádový, ne?“ zeptala se nedůvěřivě Inoko. Iwahi mlčela, ale také ji to překvapilo.
„Hm, to je ta věc, co nám chtěl Shikamaru-sensei říct,“ povzdechla si Saya. „Listová a Vodopádová nedávno uzavřely spojenectví. A protože Tesuma už je chuunin a nám tim pádem chybí na chuuninské zkoušky jeden člen, rozhodli se takhle to spojenectví potvrdit. Ale je to jen dočasný, po zkouškách ten tým hodně rychle opustíš,“ poslední větu směřovala mladíkovi.
„Jmenuji se Yasegawa Takimaro,“ představil se s mírnou úklonou, čímž dívky úplně zaskočil.
„Yamanaka Inoko.“
„Uchiha Iwahi.“