Opravdu konec? 02

„Ano, vesnice je v bezpečí…“ opakuji automaticky. Myšlenky mi divoce víří hlavou. Nemůžu se soustředit. Mám tolik otázek a tak málo odpovědí. Pořád se usmívá, jakoby mě vybízela abych se zeptal. Několikrát otevřu a zavřu ústa. Žádný zvuk. Zkouším to znovu a znovu. Jsem zmatený. Nic nechápu. „Proč?“ Jediná otázka. Jediné slovo co mě napadlo. Místo odpovědi mě zlehka políbila na čelo. „Vždycky budu s tebou“ Obraz se mi rozmazává. Ztrácí se mi. Zmizeli její oči, její úsměv.
„Néééééééééééé!!!!!“ Zoufalý výkřik mojí duše. Natahuji ruku. Nechci ji zase ztratit.
Vždyť slíbila…
…já…věřil jsem…
…to nesmí…nejde…
…nemůže…
V písečný panuje smutek. Mnoho lidí bylo zabito v boji proti Orochimarovi. Tentokrát útok odrazili a nepřítele zahnali, ale na jak dlouho? Jak dlouho bude vesnice v bezpečí? Konoha své posily poslat nemůže. Sama odvrací útok kamenné a bleskové. A ostatní vesnice buď odmítli poskytnout pomoc, nebo se ani neozvaly. Písečná je tedy sama. Buďto vyhraje, nebo bude navždy zapomenuta.
Kazekage stál na hradbách, oděn celý v černém, a pozoroval orla letícího nad vesnicí. Tolik mu záviděl křídla. Tu jeho svobodu. Může si sám zvolit kam a kdy poletí. Prostě jen roztáhne křídla. Ty svá nádherná mohutná křídla.
Gaara se právě vracel z pohřbu. Už čtvrtý pohřeb za dva dny. Jeho lidé umírali na následky poranění v boji, nebo umírali z nemocí způsobené dlouhým strádáním. Vzpomínal kde to vlastně začalo. Je to dávno. A vzpomínky bolí. Tehdy tam ještě byla…

Běžíme lesem. Já, Naruto, Sakura a spousta dalších. Pronásledujeme ty prašiví Akatsuki moc dlouho na to, abychom to teď vzdali. Už je skoro máme. Jsou vyčerpaní a nás je víc. Všude létají kunaie a shurikeny…
Vyhráváme…kde je ksakru Pein? Už ho vidím. V duchu se usmívám. Bojuje proti ní. Není to sice ninja, ale bojovat umí lépe než-li všichni ninjové dohromady. Vždyť je taky napůl vlk. Její rány dopadají přesně tak kam chce. Stejně jako kousance ostrými zuby. Bílé vlasy jí divoce vlají v rychlosti jakou útočí. Věřím jí. Tohle vyhraje. Ale najednou…

„Áááááááááá“ padám na kolena. Nemůžu na to myslet. Bolí to. Slíbila, že tu vždy bude. Že neodejde. Chtěla chránit vesnici. Tak kde je? Proč odešla? Proč slibovala? Teď, když jí všichni potřebují. Vesnice, celá země, přátelé…já….
„Tohle nezvládnu…“ šeptám „zklamal jsem“. Vyndávám nůž a přikládám si ho na žíly. Rány nožem nebolí, jen trošku pálí. Konečně budu mít klid. Žádné starosti. Budu svobodný jako ten orel. Odletím a už se nikdy nevrátím. Konečně ji znovu uvidím…
(lidi neřešte to Já vím, že si Gaara nemůže nijak ublížit, ale došla fantazie a tady je možný skoro vše )

… Pein jí zarazil kunai do břicha. Všude byla spousta krve. Umírá, ale přesto se zvedla. To Pein nečekal. Udělal chybu. Z posledních sil se proměnila ve vlka a prokousla mu tepnu. Potom, už jako člověk, se vyčerpaně sesula k zemi. Usmála se „ Zvládli jsme to Gaaro…“ vykašlala krev „ vždycky budu s tebou…“. Naposledy vydechla a byl konec.

Pouhý dotek nože na mé kůži pálí. Ale ne nepříjemně. Je to jako příslib něčeho dalšího. Rychle a lehce trhnu nožem. Dívám se fascinovaně na krev, která se mi valí ze žil. Ne…takhle nezemřu. Znovu přikládám nůž k ruce a rány prohlubuji. Usmívám se a odcházím…

Vidím světlo. Ne, vidím anděla. Ona je anděl. Chci jít za ní. Nejde to! Panikařím. Co se děje? Proč nemůžu jít dál? Zase se usmívá. V hlavě slyším její hlas. „Ještě není tvůj čas Gaaro. Bojuj!“ Nic nechápu. Co se mi snaží říct? „ Jsem stále s tebou. I když mě nevidíš. Na to nezapomeň. Teď běž!“

Prudce otevřu oči. Kolem pobíhá hromada lidí. Asi zdravotníci. Někdo se mě na něco ptá, ale já nic nevnímám. Koukám před sebe na toho anděla. To jí vidím jen já? Kývnu jí na znamení díků. Ona gesto zopakuje a pomalu se vzdaluje. Mizí mi z dohledu, ale tentokrát už vím. Už rozumím co mi chtěla říct. Budu bojovat do konce…