Poslední přání - 25. kapitola - Pomocníci

Černovlasý si velice rychle zvykl na to, že vřískající děvčátko je nositelem jeho jména a nehodlal připustit, aby kdokoli v sídle narušoval jeho přísnou výchovu. On je přece otec a svá práva si také hodlá náležitě bránit.

„Do háje! Kde jsme je viděli naposled?“
„Někde vzadu.“ Kakuzu se Hidanovi poškleboval a tentokrát ani nepředstíral, že s ním soucítí.
„Co zase vy dva postrádáte?“ optal se Itachi znuděně.
„Kakuzu pomohl Shenai uplést pleny a zrovna teďka je potřebujem.“
Uchiha vystartoval jako po píchnutí hmyzem. „Rád bych ti řekl, že bude lepší, když si začneš dávat pozor na slovník. Nestojím totiž vůbec o to, aby Keiko od tebe cokoli pochytila, je to jasné?“
„Ty toho naděláš!“ mávl rukou nesmrtelný. „Krom toho… když někdo nezná tyhle šťavnatý slovíčka, tak je co? Outsider! Prostě nula. Tak na mě nechoď s tím, že nechceš, aby tvoje dcerunka uměla chodit ve vrahounský mluvě. To by totiž vod tebe byla pěkná volovina!“
Itachi vrčel, ale komentovat to v žádném případě nehodlal.
„Hidane, ty pleny…“ Kakuzu se ho snažil jemně upozornit na to, že se sem nepřišli dohadovat s Uchihou, jenže ten se právě dostával do ráže.
„A nezkoušej na mě tyhlety argumenty! To malý je stejně tak naše jako tvoje!“
To už bylo na Itachiho příliš. „Pche! To sotva! Shenai je moje žena!“
„To ti nikdo nebere, ale mimino jsme pomáhali dostat ven všichni!“
Pak ninja znenadání zavrávoral. „Tys mě… praštil?“ S užaslým výrazem ve tváři zíral na svého týmového partnera. „Hrabe ti nebo co? Jak sis vůbec moh dovolit mě praštit?“ Kakuzu argumentoval tím, že Uchihu uhodit nemohl, protože by to nepřežil, tudíž to zákonitě musel schytat on, Hidan. To se ale nesmrtelnému zrovna dvakrát nelíbilo. Jenže maskovaný měl další nekalou techniku v rukávu. Popadl bělovlasého za ucho a jako neposlušného kluka ho táhl zpět do míst, odkud sem přišli.

Hnědovlasá si povzdychla, když uviděla vražedné duo, jak se opět hádá až do krve. Jediný pohled jí prozradil, že nic nenesou. Omluvila se, že bude hned zpátky, a nechala je pod dozorem Kisameho. Ten plazil jazyk na malou Keiko, která na modrého podivína vykulila oči a prohlížela si ho napůl vystrašeně, napůl se zájmem.

Hádka pokračovala. „Takhle mě ztrapňovat! To jsem si teda nezasloužil!“
„Nechovej se jak malej harant, Hidane, stejně mě nepřechytračíš!“
Vypadalo to, že dojde i na pěsti, takže se do toho žralok zkusil jemně vložit. „Shenai říkala, že jí máme ty plínky zatím sundat.“
„A bere se to za nohy nebo za ruce?“ opáčil bělovlasý.
„To já nevím! Zeptej se někoho povolanějšího!“ zamlouval to Kisame.
Zatímco se dohadovali, sáhl po děvčátku Kakuzu. „Né!“ Muž s rybí kůží se vzpamatoval první a odstrčil ninjovu ruku. Itachiho prcka se chopil Hidan, vzal ho za nohu a obrátil ho hlavou dolů. Jistěže se to malé Keiko ani trochu nelíbilo.
„Takhle jí nedrž, vyklouzne ti!“ zaúpěl žralok. „Vem ji za ruce, to bude jistější!“
„Nekibicuj pořád!“ čertil se Hidan, ale poslechl. Teď držel děvčátko za drobné ručičky ve vzduchu, protože ho ani nenapadlo postavit ji do postýlky.
Kakuzu se nehodlal nechat připravit o zásluhy, tak po ní chňapl a strhl z Keiko plínku, která dopadla na podlahu a její smrdutý obsah se rozprskl všude možně.

Shenai se vrátila právě včas. Vyškubla ninjům dcerku a přikázala jim uklidit ten nepořádek, a to okamžitě. „A to jsem ji tu s vámi nechala jen krátce! Vy mi teda vážně usnadňujete práci!“ zlobila se. Hidan prohlásil, že Shinobiové nejsou na něco takového školení, na což mu zelenooká odpověděla: „Sklapni, Hidane!“
Nakonec uznala, že Keiko se nic nestalo, a slíbila ninjům, že je všechno naučí. Nebyli z toho právě dvakrát nadšení.